Zpívající autobusák Honza Šťastný: Pondělní déšť, to je pražská kalamita
Jako autobusáci jsme na tom lépe než v Německu, říká Šťastný, který řídí SOR a nestěžuje si.
Honza Šťastný je očividně šťastný člověk. Našel si práci, která se stala jeho koníčkem, navíc šoférování autobusu vesele propaguje na sociálních sítích svéráznými songy, které mají statisíce zhlédnutí. „Každej z nás, kterej jezdí rád, kdo si splnil dětskej sen, vzpomíná, jakej to byl vůl, že začal s autobusem,“ zpívá láskyplně v jednom ze Šťastného textů herec (a též nadšený autobusák) Václav Kopta. O kus dál pak Šťastný do textu připsal třeba i tohle: „Za pravdu ti daj všichni, co tohle znaj, ve tři ráno vstáváš, za blbce tě maj.“ Sám to vše bere s ohromným nadhledem: i po 10 letech v hustém pražském provozu zůstal kliďasem, na podmínky ani plat si nestěžuje a jakmile spustí o autobusech, oči se mu rozzáří a není k zastavení.
Co bylo ve vašem životě dřív? Řidičák na autobus, nebo zpívání?
Já přece nejsem žádný zpěvák. To celé vzniklo z hecu. Řidičák jsem měl samozřejmě dřív, až pak se zrodila myšlenka na tyhle autobusácké songy.
A díky komu se vám to takhle propojilo?
Díky kolegům ze spolku autobusových nadšenců CZBUS. Často se setkáváme, vyprávíme si vtipy, příběhy a novinky z práce, o ženských, znáte to. Já jim občas něco krátkého, co jsem sám vymyslel, z legrace zazpíval. A pak kdosi během každoročního srazu CZBUS na Moravě nadhodil, že bychom mohli něco nazpívat společně.
Dobře, ale jak jste se pak dostali k natáčení zvuku do studia a ještě na video?
Klasicky: každý má nějakého známého, a tak jsme za týden stáli u jednoho známého v profi studiu. Byla tam jediná profesionálka, kolegyně, která zpívá ve sboru pražského Dopravního podniku, pro ostatní to byla ohromná zkušenost. Samozřejmě nám zásadně pomohl zvukař, aby se ten náš „zpěv“ dal poslouchat. Nehorázně jsme se u toho nasmáli. Jmenovalo se to Za volantem autobusů, dal jsem to dohromady asi za hodinu na konečné a nazpívali jsme to na populární německou karnevalovou melodii, tak jako drtivou většinu našich songů. Hudbu neskládám, píšu jen texty. Navíc jsem od začátku zdůrazňoval, že nejsme zpěváci, jen milovníci autobusů.
Jak jste do vašeho klipu získali herce Václava Koptu?
To bylo až druhý song Za pravdu ti daj. Prostě jsem mu zavolal. On zprvu váhal, ale když jsem mu vysvětlil, jaká jsme parta bláznů do autobusů, pochopil, že bude „mezi svými“. Bylo to ještě předtím, než za covidu jezdil po Praze s autobusem, což mimochodem vzniklo z naší společné diskuse – lehce jsem ho k tomu postrčil, aby si dodělal profesní průkaz. Bohužel odjel z řepské garáže jen pár šicht, to ranní vstávání ve tři nebo odchod z odpolední v jednu ráno, a taky ta zodpovědnost a stresy, to není pro každého.
Jak zvládáte pražský provoz vy?
Já jsem naštěstí odjakživa kliďas, a to mi zůstalo i po těch skoro deseti letech za volantem pražského autobusu. Nehoním se, nechávám si odstupy, netroubím – proč taky? To kolikrát spíš cestující, který sedí vpředu a nekouká zrovna do mobilu, vykřikne, když mi někdo udělá myšku. Naučil jsem se taky bezhlavě nedupat na brzdu, protože by mi popadali lidi, to by pak mohla být daleko větší škoda než nějaký lehce ťuknutý plech.
Kdy přicházejí nejlepší tvůrčí nápady? Přímo za volantem, nebo spíš doma ve sprše?
Neumím si cíleně sednout, že něco vymyslím. Je to různé. Něco mám hotové za hodinu, něco leží dva roky v šuplíku a postupně to dávám dohromady. Musí prostě přijít nápad. Mám z Německa vytipované skladby a na ně pak napasuju český text.
Proč právě německá muzika?
Protože ty melodie českým posluchačům nemůžou nic povědomého připomínat. V Německu jsou populární, takže fungují, my k tomu přidáme český zpěv. Já rád cestuju, baví mě jazyky, Německo se mi líbí, dokonce jsem si tam zkusil už i řídit autobus v Berlíně. Říkali, že by mě z fleku vzali, ale když porovnám životní náklady a mzdy, v Praze jsme na tom jako autobusáci lépe, přestože absolutní výdělek je v Německu vyšší. Jasně, vždycky může být líp, ale my se vážně nemáme špatně, přestože spousta kolegů nadává. A to mnohým chybí chování, jaké je v Německu běžné – v Drážďanech třeba lidé pracují zároveň jako řidiči tramvají, autobusů i na informacích, umějí jednat s lidmi a domluví se.
Tohle mě pokaždé rozesmutní na pražském letišti, když odněkud přiletím a jako první vidím ty často nabručené nerudné šoféry, kteří na dotazy turistů jen němě máchají rukama.
Mě taky. Je to velká ostuda, ale nejsou lidi. Taková je realita. Ti, co se domluví a mají vystupování, prostě dělají jinde a za jiné peníze.
Řekněte mi, jak se to vaše veřejné vystupování a názory zamlouvají zaměstnavateli? Obávám se, že úplně ne. Na oficiální žádost o rozhovor s vámi nikdo nereagoval.
Dřív to nebyl problém, ale nás, kteří různě vystupujeme na sítích, se vyrojilo víc, a ne všichni to dělali rozumně a slušně, takže to podnik aktivně nepodporuje. Já osobně mám od šéfů kladné ohlasy. Moje příspěvky mají nadhled, je z nich snad cítit radost, se kterou tu práci dělám. V době, kdy každý hledá řidiče, to navíc může sloužit jako šikovná náborová reklama zdarma. Dodnes nemine týden, aby mi někdo z kolegů nepoděkoval, že si vybral tuhle práci díky mým příspěvkům na sítích. A tohle jsou ti lidi, které každý zaměstnavatel chce mít v týmu – srdcaři.
Půjčí vám firma aspoň autobus na natáčení?
Do nejnovějšího klipu Je to autobus jsem si ho na těch pár hodin natáčení normálně zaplatil. Kolegové si myslí opak a dost se diví, když jim řeknu, jak to je.
Tak to abyste jezdil hodně přesčasů?
Loni jsem najezdil zákonem povolené maximum 416 hodin. Řidičů je teď málo, to je prostě realita, přitom když jsem před deseti roky nastupoval, musel jsem čekat, než se uvolní na garáži pracovní místo.
Která je vaše nejoblíbenější linka?
Nemám nějakou nejvíc oblíbenou, mně vyhovuje pestrost. Ničil by mě ten režim autobusáků ČSAD, kteří sice třeba mají autobus před domem, ale pořád jezdí stejné linky ve stejném pořadí se stejnými lidmi, to by mě umořilo. Miluju náhradní linky za metro nebo za vlak i operativní zálohy.
A vy vždycky víte, kam jet?
Nemáme to jako tramvajáci, kteří dělají zkoušky ze všech pražských linek. Většinu toho známe, je to v našem zájmu, ale hlavně od letoška máme ve všech autobusech na palubce navigaci se všemi linkami včetně cest z garáží. Tohle nemají ani v Berlíně.
Který autobus máte nejradši?
Řídím kloubový SOR a je to příjemné, nemůžu si stěžovat. Dá se tam nastavit pohodová teplota kdykoli v roce, máme tam dokonce i malou ledničku na pití. Taky rád objevuju nové věci, takže jsem zapsaný na jediný vodíkový autobus, který v Praze máme, ten je bohužel ukrutně poruchový. Ale kdyby to fungovalo, je to za mě skvělé svezení.
Povězte mi: čekáte na dobíhače? Otevřete někdy znovu už zavřené dveře?
Docela jo. Zakázané to není, když nemám sám zpoždění, není to problém, klidně otevřu i zavřené dveře. Ale problém mívám se zastávkami na znamení: cestující to občas zmáčknou pozdě a pak se diví. Prosím vás, dávejte znamení v předstihu, nemůžu dupnout na brzdu, když míjím zastávku. Mnoho lidí neví, že na dveřích nejsou mačkací tlačítka, ale skleněné senzory. Nefungují na ně rukavice, kapesníky ani klouby, musíte se dotknout prstem holou rukou, ale není třeba mačkat.
Jaké máte jako šofér zkušenosti s revizory? Lidé si často stěžují, že ty nejproblematičtější pasažéry vůbec nekontrolují a jdou jen po „jistém“ výdělku, čili zapomnětlivých roztržitých pasažérech, případně zmatených zahraničních turistech.
Čistě pragmaticky je chápu. Oni mají vymakanou psychologii, takže za ty roky vědí, na koho se zaměřit, ti kluci nejsou hloupí. Všichni vědí, že bezdomovci nikdy nic nezaplatí.
Řešíte obtěžující pasažéry nějak vy jako šofér?
Můžu požádat, aby vystoupil, ale nemůžu ho popadnout za límec a vyhodit ho. Můžu zastavit a volat strážníky a nabírat zpoždění. Ale než velké zpoždění, to radši jedete a pasažéři taky.
Jak je to s kočárky? Občas sleduju, že řidič vykazuje další maminky nad rámec jednoho kočárku. Proč?
To je podle přepravního řádu. Mnozí z nás to neřeší, protože z toho nikdy nebyl žádný průšvih, ale správně bychom měli vozit jen jeden kočárek. Pokud se jednou něco stane a bude z toho průšvih, pak už nikdo nikdy víc než jeden kočárek nenaloží.
Čím vás cestující zaručeně rozčílí?
Mě těžko. Já jsem opravdu klidný člověk. Ačkoli jednu drobnost bych měl: nejde mi na rozum, proč někdo nedá znamení, že bude vystupovat s kočárkem. Tam je potřeba najet co nejblíž k obrubníku, já se navíc snažím naklopit i podlahu, naše autobusy to umějí, aby výstup byl co nejsnazší a nejrychlejší. Stačí jen včas zmáčknout tlačítko, ale spousta rodičů to stejně neudělá. Vystupují s kočárkem zcela nepochopitelně popředu, kolečko se jim zasekne mezi obrubníkem a autobusem a oni jsou naštvaní na nás řidiče, přitom si to vlastně zaviní sami.
Zkuste mně, běžnému cestujícímu, popsat váš běžný pracovní den. Jak vypadá taková typická autobusácká šichta v pražských zácpách?
Nejklidněji je časně ráno, když je malý provoz, první lidé jedou do práce a flamendři už jsou doma. Pak nastupuje ranní špička se zácpami a dopoledne vyjíždějí maminky s kočárky a babičky s holemi. Na to u nás máme jednu specializovanou linku, říkáme jí berlička.
To je výborné. Která to je?
U nás na kačerovské garáži 193 – na trase stojí nemocnice, poliklinika, hřbitov. A jezdí samé ženy, chlapi buď po doktorech nechodí, nebo už leží na tom hřbitově. Z řepské garáže zase obsluhují linku 167. Té u nich říkají sanitka, na trase totiž mají hned dvě nemocnice.
Když se vrátíme na šichtu, co vás čeká po poledni?
Další dopravní špička. Ale já mám rád, když se něco děje. Nevadí mi ani sníh, autobusy mají protiskluzový systém, ani déšť, jednou bylo v podjezdu tolik vody, až mi natekla do autobusu, ale vyjeli jsme, auta uvízla. Po šichtě pak musíte autobus v garážích natankovat, pokud možno i umýt. Jinak hrozí pokuta.
Máte více a méně oblíbené dny?
Nejhorší provoz bývá v pondělí, pokud prší, to pak pražská doprava zaručeně zkolabuje.
Máte představu, kolik tak hodin za rok naberete zpoždění?
V naší části města kupodivu netrpíme na nějaké pravidelné dlouhé kolony. Jen občas musím zkrátit na konečné přestávku, ale opravdu spíš výjimečně.
Je řízení autobusu se všemi těmi moderními vychytávkami stále ještě fyzicky náročné?
To už dávno ne. S automatickou převodovkou a posilovačem řízení můžete volantem točit jedním prstem. I proto přibývá za volantem spousta žen.
A je to bezpečná práce?
No, pokud myslíte osobně pro řidiče, tak zbraň nemám, ale vozím s sebou pepřák a už jsem ho i párkrát použil. Pro případ zaviněné nehody jsme pojištěni se spoluúčastí, ta se může vyšplhat nanejvýš na čtyřnásobek mzdy.
Jezdil jste někdy „dálkovky“? Nelákala by vás spíš „exotika“ než stále stejné trasy?
To jsem si zkusil jen jednou, kdysi na cestě do Francie, kterou jsem si přitom zaplatil jako pasažér. Ale pořadatelům vybouchl druhý řidič, tak mě poprosili o záskok. Hned mi bylo jasné, že to není pro mě. Dlouhé dálniční noční jízdy, kde hrozí mikrospánek, to mě děsí. V Praze máte pořád nějaké podněty, semafory, křižovatky… Tady prostě za volantem usnout nemůžete. Navíc já nejsem technicky zdatný a v Praze je skvělé, že když se autobus jakkoli pokazí, prostě vám ho technici vymění, stačí zavolat vysílačkou, nemusíte si nic sám opravovat. Kdepak, zlatý pražský autobus!
Co vás k těm autobusům vůbec přivedlo? Byl to klukovský sen?
Jsem vyučený prodavač, to byla profese maminky. Samozřejmě jsem jako kluk sledoval řidiče autobusů při práci, když jsem jezdil na kole, hrál jsem si na autobus, měl jsem taky nějaké autobusy jako hračky. Pak mě to na čas pustilo, dělal jsem v obchodu. Až v pětadvaceti jsem si udělal řidičák na auto, pak i na autobus. Dodnes nelituju. Mám slušné peníze za práci, která mě ohromně baví.
Prý jste se stal i konstruktérem papírových modelů autobusů?
Záliba ve tvorbě a lepení papírových autobusů vznikla dávno v době, kdy vycházely jednoduché papírové vystřihovánky Minibox. Většinou to byly jen krabičky, bez větších detailů. To se mně náramně líbilo a jak to šlo, začal jsem si tvořit vlastní autobusy. Zálibu v cizích jazycích a cestování jsem spojil s focením autobusů právě pro své papírové modely. V době covidu ale bylo vše jinak, tvorbu a lepení jsem přerušil a dodnes se k nim vlastně pořádně nevrátil.
A jak vypadá autobusácký řidičský sen? Mátě nějaký Svatý grál?
Vždycky jsem chtěl řídit doubledecker, dvoupatrový autobus. A už to mám splněné, sice „jen“ v Praze, ale byl to ten klasický londýnský, rok výroby 1963.
O čem bude váš příští autobusácký song?
Mám rozpracovaný text o Tramtárii, ale hned tak hotový nebude. Přesčasů máme opravdu hodně, zpívat teď není moc kdy a hlavně – vůbec není snadné sehnat ke mně někoho, kdo (na rozdíl ode mě) umí opravdu zpívat.
