Glosa: Od modrých zábradlí k rozpadlé železnici aneb co ve Švýcarsku nemají
Jestli je v Česku nějaká organizace, která si v posledních letech nemůže stěžovat na nedostatek peněz, je to Správa železniční
Jestli je v Česku nějaká organizace, která si v posledních letech nemůže stěžovat na nedostatek peněz, je to Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Desítky až stovky miliard z evropských peněz natekly někde na rozšíření koridorů, jinde na modernizaci lokálek.
Proto může znít překvapivě zpráva o tom, že stav některých hlavních tratí zašel tak daleko, že se na nich musí zpomalovat vlaky. Kdo ale sledoval činnost SŽDC v posledních letech detailněji, až tak překvapený být nemůže.
Vše bylo podřízeno tomu utratit hlavně co nejvíce peněz, zejména evropských dotací. Ze slova čerpání se stala modla, které se podřizovalo vše. Zvláště když ministerstvo do spotřeby peněz ještě tlačilo, aby se pak mohlo pochlubit, kolik evropských dotací spotřebovalo.
Česká železnice má na toto horečné období památky v každém kraji. Na řadě lokálních tratí, kde jezdí jen minimum lidí, se skví na každé stanici nekonečná modrá zábradlí či nástupiště, jako kdyby na trati jezdily každých pět minut mezinárodní vlaky. Zdánlivě bezbřehý rozpočet nenutil projektanty, dodavatele ani lidi na SŽDC k jakýmkoliv úsporám a selskému myšlení. Ostatně, stačí se podívat na zisky firem závislých na SŽDC za poslední dobu.
Nesmyslné utrácení se přehouplo i do malých zakázek. Kdokoliv si projde registr smluv, najde tam výměny oken na malých nádražích za ceny, za které by si leckdo postavil malý dům. A systém zadávání spřáteleným firmám v režimu mimo otevřené soutěže, do kterého se jen tak někdo nedostane.
Přes rostoucí tukovou vrstvu se na české železnici poněkud zapomnělo, že hlavním úkolem je udržet železnici provozuschopnou a v takovém stavu, aby po ní spolehlivě mohly jezdit vlaky. Takže zatímco ze Mšena do Mělníka (nic proti této lokálce) jezdí vlaky s pár desítkami lidí denně po dokonalé trati opravené za více než čtvrt miliardy, hlavní trať mezi Prahou a Lysou nad Labem se rozpadá a má se na ní jezdit třicítkou.
Za vzor správného k přístupu k železnici se často dává Švýcarsko. Škoda, že se tam dámy a pánové ze SŽDC nejezdí inspirovat. Tak okázalé vyhazování peněz jako u nás by tam nenašli. Vše se buduje maximálně efektivně, nikoliv kvůli utrácení peněz.
SŽDC ročně dostává od státu 12 miliard na provozuschopnost, díky kterým by měly být všechny tratě v dobrém stavu. Výsledkem je ale stav, kdy se na některé tratě desítky let prakticky nesáhne a nechávají se dožít do stavu, kdy na ně už vlaky téměř nemohou. Podobný systém viděli často řidiči na českých dálnicích, kde se opravy odkládaly velmi dlouho. Na ŘSD už pochopili, že pravidelná údržba je levnější a efektivnější, než metoda vyhnití. Kdy to pochopí na SŽDC?