Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský připravil další pokračování seriálu Na vlastní kůži. Letní putování zavede čtenáře za českým mořem, do Chorvatska. O koupání si sice moc nepřečtete, zato nebude chybět jízda žlutým dovolenkovým vlakem „Jadran Rijekovič“, pohled na chorvatskou regionální železnici, zavítáme též k chorvatským aerolinkám na vnitrostátním letu a svezeme se vnitrostátním nočním vlakem chorvatských železnic, do kterého se Aleš marně pokoušel sehnat rezervaci pro lůžkový vůz.

• Díl 1.: Masochismus s RegioJetem do Rijeky a na Pulu
• Díl 2.: Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích
• Díl 3.: Zábava v nočním vlaku HŽPP ze Záhřebu do Splitu
• Díl 4.: EasyJetem do Berlína a vlakem ČD zpět do Česka

Minulý rok jsem si řekl, že už mě nikdo do vlaku RegioJetu z Prahy do Chorvatska nedostane. Jednak proto, že už jsem na to nesehnal žádné odvážné dobrovolníky z řad mých kamarádů, kteří kategoricky odmítli po předchozích zkušenostech absolvovat tuto cestu znovu, a jednak proto, že RegioJet na letošní sezónu nepřichystal žádné novinky.

Jelikož však čtenáři soudě podle jejich zájmu rádi vidí někoho trpět, šel jsem do toho znovu. Ovšem letos více punkově. Žádné lehátko, pěkně na sedačce v kupé, a poté návazným autobusem z Rijeky na Pulu, abychom to letošní putování žlutým vlakem „Jadran Rijekovič“ trochu ozvláštnili.

Ve chvíli, kdy jsem psal tento text v čekárně RegioJetu, jsem měl před sebou 17 hodin a 28 minut na sedačce ve vlaku, následovaných třemi a půl hodinami na sedačce v autobusu. Přemýšlel jsem, že bych utekl zpět na vlak do Plzně, ale pak jsem si vzpomněl na předobjednané občerstvení i na novinky v palubním menu a vydržel jsem.

Vydržet v RegioJet Lounge není snadný úkol. Je zde velmi vydýchaný vzduch a velké teplo. O chlazení se stará podobně jako v ČD Lounge mobilní klimatizace, jejíž výdech je vyveden přes dveře ven do haly hlavního nádraží.

U Českých drah napadlo obsluhu dveře alespoň přivřít, aby se teplý vzduch nevracel hned zpátky. Zde ne… A řekl bych, že je ta klimatizace úplně zbytečná. Otázkou zůstává, proč v obou čekárnách musí být takový způsob chlazení a nestačí vzduchotechnika budovy pod správou Správy železnic.

V čekárně trávím něco přes hodinu a po celou dobu je slušně zaplněná. Nejčastěji zde probíhá tetris se židlemi, kdy se větší skupiny či rodiny s dětmi snaží o sezení vedle sebe. V čekárně je spousta dětí, a tak se o nějakém klidu třeba na práci nedá příliš hovořit. Není tu ani žádný koutek, kam si zalézt (nebo kam uklidit děti).

Jízdenku mně nikdo nekontroloval, šel jsem ji k pultíku ukázat sám, ale pána příliš nezajímala. I z toho důvodu zde není výjimkou, že si nějaká zvláštní existence přijde nabrat noviny, vzorky čokolády Milka a zase zmizí pryč i s obří igelitovou taškou přes rameno.

Z obsluhy Lounge toto nikoho nezajímá. Sekce s počítači a tiskárnou, kterou mohl cestující využít, je zrušena. Káva ani voda se zde již nenabízí. Ke čtení je zde časopis Žlutý nebo asi čtvery noviny. K dispozici je pár zásuvek a wi-fi běží solidně. Celkové dojmy? Není to lounge. Je to prostě běžná čekárna, průchoďák bez servisu. Taková chudší sestra ČD Lounge.

Tam, když je obsazena čekárna reprezentativním personálem, cítíte, že se o vás alespoň někdo trochu stará. Můžete si dát kávu, čaj či vodu. Vytisknout jízdenky či využít dětský koutek. RegioJet Lounge v Praze už dávno ztratila svůj lesk ze začátků provozu.

Vlak RJ 1367/1047/1221 „Jadran Rijekovič“ měl dle informací od RegioJetu i dle informací SŽ odjíždět z nástupiště č. 3. Poté, co se všichni přesunuli na třetí nástupiště, tak zde zjistili, že vlak zde ještě není vypsán. Zkušené cestující to nevyvedlo z míry, jde o oblíbenou kratochvíli Správy železnic, nepravidelní cestující však panikařili a chystali se běžet k prvnímu žlutému vlaku, který viděli u vedlejšího nástupiště.

Děti si krátily dlouhou chvíli skákáním do sloupu na nástupišti a snahou dostat se na nástupiště 3 a 3/4. Necelých pět minut před odjezdem se konečně objevil na informačních tabulích kýžený vlak RJ do Rijeky, a jak už to tak bývá standardem, rovnou i s pěti minutami zpoždění.

Asi dvě minutky po pravidelném čase odjezdu se „koupací“ vlak konečně objevil u nástupiště a začal tradiční nástupní mumraj. Já si nalezl své místo v oddílovém voze ABmz, v části bývalé rakouské první třídy, a asi s desetiminutovým zpožděním se vlak vydal vstříc dobrodružství.

Kupé na první pohled působilo uklizeně, klimatizace běžela, aniž by musela být nastavena na plný výkon. Při bližším pohledu na kupé bylo ale jasné, že se úklid odehrává na podlaze jen tam, kde je vidět, pod sedačkami příliš vysáto nebylo. Na polici pro zavazadla byla položena vidlička v obalu po minulých cestujících.

Problém byl, že v kupé nesvítila zářivka, takže cestu tunely pod Vítkovem jsme já, slečna s jízdenkou ČD a pán, který cestoval jen do Brna, strávili potmě. Na sedačce jsem měl připraveno předobjednané občerstvení v papírové tašce a vše bylo studené a vypadalo čerstvě. Dle přepojování adaptéru u spolucestujícího v kupé to vypadalo, že ani zásuvky na tom nebyly úplně dobře.

Slečna s jízdenkou ČD mezitím asi 10x odešla z kupé a zase se vrátila a pokaždé nechala otevřené dveře. Mezitím stevard roznesl obligátní třetinkovou vodu zdarma, která teplotou připomínala dobře vyhřátý bazén. Zatímco z reproduktoru bylo špatně slyšet nesrozumitelné hlášení, tak jsem se podíval na obsah tašky s předobjednávkami.

Sushi set, wrap a croissant se šunkou a sýrem. To vše, a ještě i další produkty, si mohli cestující objednat do vlaku předem, ale pouze pro cestu do Rijeky. Zpět již nikoliv. Během zkoumání dodaného občerstvení chtěl pán z kupé sušené maso. Stevardka mu však oznámila, že z drobného občerstvení téměř nic není, pouze makové krekry. Stejně tak je značně prořídlá i nabídka vín. No, to je tedy hezké.

Jako zázrakem se umoudřila i zářivka a zásuvky. Stevardka procházela vlakem zpravidla po každé velké stanici. Tahákem letošního palubního menu měly být, kromě nových teplých jídel, i řízky v chlebu, tedy taková česká cestovatelská klasika. Abych je vyzkoušel, požádal jsem stevardku o řízek v chlebu jak kuřecí, tak vepřový. Stevardka mně bohužel oznámila, že řízky nejsou, že se řeší nějaký problém a budou k dispozici asi až později. Sice jsem z tohoto zdůvodnění moudrý nebyl, ale budiž.

Zeptal jsem se, zdali není možnost si pro řízky dojít do palubní kavárny, neboť dle palubního menu zde mají být k dispozici. Stevardka mně vysvětlila, že řízky se tam vůbec neprodávají a čeká se na dodání aktualizovaného menu. Ani v elektronické verzi na webu však toto opraveno v menu nebylo, a to více než 14 dní po samotné cestě.

Palubní kavárna byla kapitolou sama pro sebe. Na rozdíl od minulých let jsem to k ní neměl daleko, nicméně se do ní trousí celý vlak, a tak příliš soukromí v kupé nemáte, protože RegioJet neumí alespoň na noční spoje do Chorvatska vybavit kupé záclonkami i směrem do uličky.

Nabídka palubní kavárny vylepená na dveřích vypadala hrozně. Již od začátku byly dva druhy dortíků přelepeny náplastí na rány. Stejně tak byl přelepen i zmíněný řízek v chlebu. Profesionální dojem dotvářely i odpadkové pytle vylepené ve dveřích a oknech dětského oddílu, který slouží při cestách k Jadranu jako služební oddíl pro uložení různých zásob.

V palubní kavárně, ovšem jako na jediném místě ve vlaku, prodávají dvě nová teplá jídla, a to tradiční pljeskavicu s pečenými brambory a holandský řízek se šťouchaným bramborem. Kdokoliv z 15 vozů si chce tuto teplou večeři dopřát, tak si ji musí spojit s výletem.

Celou objednávku vám ale personál zabalí do papírové tašky i s dostatkem ubrousků a příbory, takže se dá občerstvení odnést zpět na vaše místo trochu kulturně. Platba v kavárně i u stevarda byla možná i platební kartou.

V Brně jsem v kupé osiřel až do Bratislavy. Poměrně mě překvapila úseková frekvence do Brna, když má být vlak ve stanicích po Česku „jen pro nástup“. Během toho, kdy jsem měl kupé pro sebe, jsem testoval teplé večeře, ale o tom až níže.

Také jsem si tu a tam opravil dobře mířenou ránou do startéru neposlušnou zářivku, prostě klasická oprava jako z Béčka, víte jak. Vlak v Bratislavě hlavním nádražím pouze projíždí a zastavuje až ve stanici Bratislava-Nové Město. Zde se ke mně do kupé přidala rodina se dvěma dětmi a také jedna cyklistka. Zářivka už opět nesvítila, ale bylo to tak v tuto spací hodinu lepší.

Spolucestující si provedli nezbytné úpravy pro lepší spaní a kupé se pomalu chystalo do nočního režimu. Po nekonečném průjezdu kolem Bratislavy jsme se po průjezdu Petržalkou dostali do maďarské Rajky, kde naše zpoždění činilo asi 15 minut.

Jenže cesta po Maďarsku s sebou nesla úskalí v podobě množství tzv. „stahovaček“, což pro cestující především znamená, že neběží klima. Teplota v kupé pomalu stoupala, až jsme zastavili ve stanici Hege… Hegyesalm… Hegyeshalom.

Zde jsme bez vysvětlení, a hlavně bez přísunu vzduchu, stáli přes půl hodiny. Ve vlaku bylo nedýchatelno, a proto jsem se alespoň přesunul na představek vozu k otevřené ventilačce. Nedostatek informací při čekání všude možně byl velkou slabinou při této cestě. Bohužel to vypadalo, že personál RegioJetu sám informace od dopravních zaměstnanců, kteří doprovázejí vlak na té či oné železnici, zkrátka nedostává.

Po odjezdu z H… (výše zmíněné stanice)… se klimatizace zase rozjela a v kupé se začal opět vzduch zlepšovat. Přes stanice Csorna, Sombathely, Vasvár, Zalaegerszeg a Zalalövö jsme dojeli konečně do pohraniční stanice Hodoš ve Slovinsku.

Hurá, Maďarska jsme si i bez oficiálního zastavení užili do sytosti. Tato část cesty není čtenářsky úplně zajímavá, leda bych vám zde přepisoval mé chrápání, či různé pachy a zvuky, které se šířily z vedlejšího kupé s opilou rozjařenou pubertální skupinou kluků, kteří cestu pojali jako velkou párty a nějaký zákaz vlastního alkoholu je příliš nezajímal.

Chlapce srovnal trochu do latě až jiný spolucestující, který měl v kupé i miminko a jeho domluva měla tedy větší efekt než napomenutí ze strany palubního personálu.

Zatímco jsme křižovali Slovinsko přes stanice Murska Sobota, Ljutomer, Ormož, Ptuj, Pragersko a Šentjur, tak se blížila další zastávka našeho vlaku a jediná oficiální na slovinském území – město Celje. Po rychlém zastavení vlak pokračoval přes ikonickou stanici Zidani Most a dále Sevnici, Krško až do pohraniční zastávky Dobova, kde opět proběhlo střídání dopravního personálu a výměna lokomotivy.

To už jsme s bouřkou za zády spěchali po rekonstruované trati směrem k Zábřehu. Tedy… „spěchali“ není úplně ten
pravý termín. Spíše jsme poskakovali, jako když dálkový vlak dojede na trati Beroun – Praha osobák linky S7.

Ačkoliv web RegioJetu stále tvrdil, že je vlak opožděn asi o 15 minut, tak reálné zpoždění v Záhřebu činilo slušných 80 minut. A to prosím nejsou již prováděny hraniční kontroly.

Ani v hlavním městě Chorvatska nezajíždí „Jadran Rijekovič“ na hlavní nádraží, ale staví pouze na nádraží západním. Bohužel poskakování a pomalá jízda se až do Ogulinu příliš nezlepšila.

Během této „jízdy“ byla servírována snídaně v podobě croissantu a teplého nápoje. Zatímco u překapávané kávy se konečně, oproti minulému roku, začala servírovat normální velikost, tak croissant chutnal dost podivně. Po rychlé snídani a krátkém klimbání jsme dorazili do Ogulinu, kde kupé opustila rodina nastupující v Bratislavě a šla přestupovat do návazného autobusu. Po dalším čekání si vlak Regiojetu z Ogulinu odvážel krásné dvě hodiny zpoždění.

Stále jsem měl na něco chuť, a tak jsem se rozhodl zajít si pro dortík a čaj do palubní kavárny. Chtěl jsem si dát kakaový s drobenkou, ale byl jsem poučen, že ten přece není, je jen klasický bez drobenky. Ten ovšem vůbec nebyl v nabídce. Vzal jsem si tedy ten a k němu čaj.

Unavený barista měl ovšem problém s tím, když jsem chtěl zaplatit 20 korun stokorunou. Navrhl jsem, že tedy zaplatím kartou, ale byl jsem poučen, že kartou platit nelze. Z toho vyplývá, že karetní terminály zřejmě jedou na wi-fi, ale vozy RJ nemají SIM karty pro Slovinsko a Chorvatsko. Jiné řešení u RegioJetu s terminály asi zatím nevymysleli.

Nakonec stevard neochotně vrátil a stěžoval si, že všichni chodí s velkými penězi. Únava byla velmi viditelná, stejně jako podráždění, když někdo nepoužíval správnou kávovou terminologii. Celkově návštěva palubní kavárny nepůsobila úplně dobrým dojmem, což byl značný rozdíl od její návštěvy večer, kdy byl personál daleko
příjemnější.

Když náš „koupací“ vlak klesal do stanice Rijeka na pobřeží Jadranu, začal přesun cestujících do další skupiny návazných autobusů. Ačkoliv aplikace RegioJetu hlásila, že jsme do Rijeky přijeli s 125 minutami zpoždění, tak v reálu to bylo „jen“ 112.

Vtipné bylo, že když jsem se ještě ve vlaku ptal stevarda na to, jaké číslo autobusu bude určeno pro linku na Pulu, tak mi odvětil, že Pulu vůbec nemá na seznamu. Až po poradě a telefonické nápovědě jsem dostal odpověď, že se jedná o autobus č. 1. Ke stejnému autobusu mě odkázal i česky mluvící koordinátor Regiojetu, který se pohyboval před autobusy a naváděl cestující do správných vozidel.

Autobus byl řádně označen a jednalo se o standardní klimatizovaný MAN Lion’s Coach dopravce Autotrans patřícího pod skupinu Arriva.

Přede mnou byly ještě plánované 3,5 hodiny cesty přes známá letoviska až do města Pula. Naštěstí nebyly zakoupeny jízdenky do všech zastávek, a tak mohl řidič trasu upravit. Autobus byl zcela plný. Největší výstup cestujících byl v letovisku Rabac a následně v Letovisku Medulin. Paradoxně jsem ani nebyl tolik unavený jako v minulých letech při cestování na lehátku.

Čekal jsem, že v autobusu už ani nebudu vnímat, kudy jede, ale opak byl pravdou, užíval jsem si nádherné scenérie a serpentýny typické pro přímořské oblasti Chorvatska. Nutno dodat, že jiní spolucestující si tyto serpentýny v autobuse již tolik neužívali.

Do cílové stanice, na autobusové nádraží ve městě Pula, jsme dorazili v 15:30, tj. přesně o 60 minut později oproti plánovanému příjezdu dle jízdního řádu, ale podařilo se tak zkrátit zpoždění vlaku téměř o hodinu.

Mě už čekala jen cesta autobusem místního MHD na hotel. Naštěstí autobus požadované linky odjížděl taktéž z areálu autobusového nádraží. Využil jsem nákup jízdenky přes web dopravce předem, a proto jsem u řidiče jen načetl QR kód.

Turisté, pravděpodobně ukrajinsky hovořící, zaplatili a lístek od řidiče nedostali. No a turisté hovořící anglicky po zaplacení lístek dostali. Avizované platby platebními kartami v autobusech zatím nejsou funkční. Autobus přijel k hotelu, já se ubytoval, dal si krásnou sprchu a… nešel jsem odpočívat.

Plán byl nabitý a mě ještě čekala projížďka po lokální trati ke slovinským hranicím. Ale o tom zase až příště.

Vyzkoušené občerstvení z palubního menu

Pro větší přehlednost uvádím testované občerstvení během celé cesty i s hodnocením a cenami až zde na
konci celého textu.

Sushi set Schiki (90 Kč/3,60 eura)
Sushi dodává do vlaků aktuálně firma Yam Yam. Set obsahuje 1x nigiri s lososem, 3x california rolky s lososem, avokádem a sýrem, 4x maki s tuňákem, 4x maki s nakládanou ředkví, wasabi, sójovou omáčku a nakládaný zázvor. Množství, velikosti, ale i chuti se vzhledem k ceně nedá vůbec nic vytknout. Hůlky byly přiloženy, sushi působilo svěže a lákavě. Zde jednoznačně palec nahoru.

Wrap s grilovaným kuřetem a paprikou (45 Kč/1,80 eura)
Pod brandem UGO salaterie je dodáván wrap, který v obdobných provedeních jistě znáte z různých benzínek či nádraží. Na můj vkus je tam poměrně hodně rukoly, a celá tortilla je tak dost hořká. Stejně tak je cítit hlavně samotná placka. Ale pokud jste milovníky chuti tohoto druhu chuťově výrazného salátu, tak směle do toho!

Croissant se šunkou a sýrem (25 Kč/1 euro)
Oproti nedávno testovanému croissantu z pekárny v Brně, který jsem ochutnával ve vlaku z Bratislavy do Prahy, je tento croissant pod značkou Cibule mnohem chutnější. Podle složení je také použita lepší šunka s větším obsahem masa.

Kuřecí či vepřový řízek v chlebu (45 Kč/1,80 eura)
Naprostá česká cestovatelská klasika si našla cestu i do palubního menu chorvatského speciálu RegioJetu. Celkově má produkt 150 gramů, jenže samotný řízek mezi oběma chleby mně přišel poměrně tenký. U kuřecího řízku je dle složení obsah řízku samotného 40 %, což je 60 gramů. No a z těch 60 gramů řízku je podle složení 64,6 % kuřecí maso, což nám dává 38,76 gramů masa.

U vepřové varianty vychází obsah masa o pár gramů více (66,6 %). Díky výraznější chuti byl vepřový řízek chutnější, protože byl mezi chleby alespoň trochu cítit. Rozhodně cením, že hořčice je zabalená zvlášť. Celkově i samotné balení řízku s chleby je pěkně zvládnuté, jen toho řízku by v té záplavě chleba mohlo být malinko více, aby se mně při sepisování těchto řádků nevybavila scéna ze seriálu Hospoda o speciálním řízku od pana kuchaře Špičáka. Celkově však jde o pěkný a vtipný nápad do palubního menu.

Pljeskavica s pečenými bramborami a ajvarovou majonézou (99 Kč/4 euro)
Solidní 340 g vážící teplá večeře je prodávána pouze v palubní kavárně. Jídlo typické pro Balkán je perfektní trefou do černého. Standardní porce (přes 110 g) vepřového masa, super ochuceného s brambory grenaille, ze kterých byl cítit olivový olej, tymián a rozmarýn. To vše perfektně doplňuje ajvarová majonéza, kterou naštěstí dává personál při ohřevu mimo. Pokud máte chuť na něco typického pro destinaci, kam jedete, a hlavně chutného, tak toto jídlo je sázkou na jistotu.

Holandský řízek se šťouchaným bramborem (99 Kč/4 euro)
Další z hlavních jídel (390 g) pod hlavičkou Cibule, které je teplé prodáváno pouze v palubní kavárně uprostřed vlaku, je pro změnu klasikou českých poledních menu. Stopadesátigramový řízek s goudou samozřejmě utrpěl na křupavosti při ohřívání v mikrovlnce, ale na chuti mu to naštěstí neubralo. Stejně tak i šťouchané brambory, které pěkně doplňovala jarní cibulka s petrželí.

Obě teplá jídla si můžete zakoupit pouze od 17 hodin do půlnoci. Obsluha kavárny vám je zabalí do papírové tašky a tentokrát je samozřejmostí i kompletní (dřevěný) příbor s ubrousky a solí.

Zde bych si dovolil zmínit drobnou poznámku. RegioJet by mohl zdražit lístek do lehátka o 50 korun a doprostřed soupravy dát jídelní vůz, kde by si člověk mohl večeři sníst. Ti, kteří v kupé sedí na místě bez stolku, si totiž večeři asi moc nevychutnají. Personál by měl profesionální zázemí s pořádným chlazením a skladovacími prostory.

Celkově by pak mohla gastronomie v takovém vlaku vypadat úplně jinak, stoly by se několikrát za večer protočily. No a nespavci by si v noci mohli dát nějaké to víno či koktejl. A třeba by šlo i ušetřit na personálu – zavedly by se online objednávky do centrální kuchyně uprostřed soupravy a personál by je roznášel.

Vody již připravené na sedačkách a lehátkách… ráno rozvoz snídaně přes vozík se zabalenými croissanty atd. – efektivita a standardizace servisu.

Ale podobné nápady nechám na dopravci. Jen mě takový styl servisu z „palubní kavárny“, kde lidé stojí v uličce, přes ně klopýtá personál nebo jiní cestující hledající funkční toaletu, přijde nedůstojný pro všechny.

Tvarohový dort bez drobenky (10 Kč/0,40 eura)
Dort nebyl vůbec v palubní nabídce, přesto se ve vlaku prodával. Uprostřed servírován namrzlý.

Čaj Oxalis (10 Kč/0,40 eura)
Servírovaný ve třech kelímcích, aby šel odnést. To nás ty dřevěné příbory asi nezachrání.

Kofola Original 0,5l (20 Kč/0,8 eura)
Servírovaná teplá.

Rajec voda 0,75l (15 Kč/0,60 eur)
Servírovaná teplá.

Tagy dovolená u moře gastronomie na kolejích Na vlastní kůži RegioJet vlakem do Chorvatska

165 komentářů