Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský připravil další pokračování seriálu Na vlastní kůži. Letní putování zavede čtenáře za českým mořem, do Chorvatska. O koupání si sice moc nepřečtete, zato nebude chybět jízda žlutým dovolenkovým vlakem „Jadran Rijekovič“, pohled na chorvatskou regionální železnici, zavítáme též k chorvatským aerolinkám na vnitrostátním letu a svezeme se vnitrostátním nočním vlakem chorvatských železnic, do kterého se Aleš marně pokoušel sehnat rezervaci pro lůžkový vůz.

• Díl 1.: Masochismus s RegioJetem do Rijeky a na Pulu
• Díl 2.: Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích
• Díl 3.: Zábava v nočním vlaku HŽPP ze Záhřebu do Splitu
• Díl 4.: EasyJetem do Berlína a vlakem ČD zpět do Česka

Před samotným vyprávěním je třeba popsat, jak dopadla celá záležitost s nákupem lůžkové rezervace. Po několika e-mailech s rezervačním oddělením HŽPP mně v mailu přistála faktura, kterou jsem měl uhradit bankovním převodem, aby mně následně chorvatské dráhy zaslaly kýženou rezervaci.

To jsem provedl, na rezervační oddělení jsem poslal potvrzení o platbě a čekal. Další den do mailu skutečně dorazila jízdenka v zajímavé podobě. Šlo o standardní rezervaci lůžka vytištěnou na pokladně Split-předměstí, kterou následně pokladní naskenovala a oddělení rezervací mně ji v pdfku poslalo. Musel jsem se smát, že tohle nešlo hned. Ale co, alespoň jsem se projel a vy jste měli o čem číst. Hurá, mohu se vyspat v pohodlí lůžkového vozu, nebo…?

Do Záhřebu se blížila bouřka, a tak jsem ukončil o něco dříve prohlídku historického centra hlavního města, nakoupil si v místních potravinách a pekárně a s větším předstihem jsem přijel na hlavní nádraží. Usadil jsem se na nástupiště a pozoroval šrumec večerní špičky, umocněný tím, že na sever od Záhřebu byla nějaká závada na hlavní trati, a tak se z jízdního řádu stal jen kus papíru.

Bouřka sílila a pomalu se měnila v bouři. Provoz na nádraží však ani přes silný déšť a intenzivní bleskoparádu neustával. Posunová lokomotiva se intenzivně snažila sestavit noční vlak do Curychu, který měl už dávno odjíždět a do toho začaly padat i drobné kroupy a přihnal se opravdu silný vítr. Ačkoliv ještě před chvílí bylo světlo, tak najednou se Záhřeb ponořil do tmy a silná letní bouře nad ním kompletně převzala vládu.

Když i místní začali utíkat z nástupišť do podchodu a haly, tak jsem usoudil, že je čas také vyklidit pole. Na chvíli jsem se tak přesunul na nástupiště těsně u nádražní budovy, kde byla tedy drobná záplava a voda nikam neodtékala, navíc pršelo i skrz střechu. Odskočil jsem si na toalety, které jsou zde na nádraží zdarma (a stav tomu odpovídá).

Mezitím bouře začala ustávat. Posunu se konečně podařilo přistavit vlak EuroNight do Curychu k nástupišti, ovšem úspěšnému odjezdu bránila zkouška brzdy, která ne a ne vyjít. Zatímco úklidová četa vymetala a vytírala vodu z prvního nástupiště, vozmistr běhal v poctivém dešti kolem soupravy a snažil se přijít na to, kde je chyba. To se mu asi po deseti minutách podařilo a vlak mohl s hodinovým zpožděním vyrazit do nepřízně počasí a bouřlivé noci.

Opět jsem se přesunul na nástupiště, kde již byl vypsán příjezd našeho vlaku. V Záhřebu mají „super“ systém. Nejdříve ukazují na nástupišti příjezd vlaku, na který čekáte, s výchozí stanicí, který se po jeho příjezdu (a nebo taky těsně před odjezdem) změní na odjezd se stanicí cílovou. U našeho vlaku z Vukovaru do Perkoviće a Splitu se objevilo drobné zpoždění 10 minut, které se následně měnilo po minutách např. na 7 minut a podobně.

Noční vlak NZ 1840 opravdu s drobným zpožděním dorazil ke druhému nástupišti jak s vozy k sezení, tak s jídelním vozem, ale i lehátky a lůžkem. Zkrátka kompletní řazení. Z lůžka vystoupil průvodce, postupně všechny ubytoval a pak odešel řešit lehátkové vozy. Měl na starosti obojí. I mě ubytoval v kupé, které jsem měl jen pro sebe.

Následně se stevard ujistil, že budu cestovat opravdu jen do Perkoviće a zdali mně stačí vzbudit půl hodiny před příjezdem. Souhlasil jsem a požádal, zdali by bylo možné složit horní dvě lůžka, abych měl trochu více místa. Průvodce zakroutil hlavou a složení odmítl s tím, že skládání lůžek mají zakázané kvůli tomu, že vůz je příliš starý a už by se jim nemuselo povést ta lůžka opět rozložit. Takové odůvodnění mě odrovnalo a v tu chvíli mně bylo jasné, že cesta bude možná ještě zábavnější, než jsem si myslel.

Obhlédl jsem kupé a zjistil, že jediný přísun vzduchu bude zajišťovat jakási ventilace a hlavně okno. Na rozdíl od regionálních vlaků s klimou bylo na tento vnitrostátní noční vlak nasazeno lůžko bez klimatizace, a to konkrétně WLee (51). Umyvadlo bylo se šroubovacími kohoutky a jediná zásuvka v kupé byla na holicí strojek. Naštěstí se přes ní ale s trochou šikovnosti dalo nabíjet. Samotná lůžka byla čistě povlečena a matrace, i přes to že dekorem připomínaly babiččin otoman, byly čisté. Celé kupé bylo vyvedeno v odstínech modré barvy.

Obě toalety byly vakuové, ale jen jedna byla funkční a příliš nevoněla. U toalet se také nacházelo místo pro průvodce se služebním oddílem. Mezitím průvodce odběhl řešit problém s rezervací u páru z Francie, a také běžel sehnat chybějící povlečení a deky pro cestující v lehátkách.

Když přiběhl zpět, tak nás informoval, že budeme čekat na zpožděný přípoj z Frankfurtu asi půl hodiny a můžeme si klidně vystoupit a jít na vzduch. Kupé sice nešlo nijak zamknout, vůz nikdo nehlídal, ale i přesto jsem zariskoval, vzal si cennosti a šel se podívat, jak vypadá souprava a hlavně, jaké pochutiny nabízí jídelní vůz.

Z plnohodnotného a hezkého jídelního vozu se po rekonstrukci stalo jakési polobistro, které aktuálně nese označení WRee. Polovina vozu je vybavená stolky „na stojáka“ druhá polovina nabízí sezení u stolu vždy pro dvě osoby.

V oficiálním menu tohoto vozu naleznete jen nápoje. Dále vůz nabízí spoustu snacků, které jsou vystaveny ve vitríně, ale ceny se u nich nedozvíte. Byl jsem trochu zklamaný, myslel jsem si, že si dám nějakou dobrou večeři.

V Chorvatsku stále funguje EET, a tak v jídelním voze berou i platební karty. Dal jsem se do řeči s paní, která jídelnímu vozu očividně velela. Zkusil jsem ji naťkuknout, zdali by neměla i něco dobrého k jídlu, mimo to, co má na menu nebo co má vystavené. Okamžitě mi nabídla, že mi udělá domácí bagetu s dalmáckým pršutem, zeleninou a omáčkou.

Souhlasil jsem a během chvilky začala příprava v kuchyňce. Asi za pět minut jsem měl v ruce bohatě obloženou bagetku, zapečenou, jen se zakousnout. Vzhledem k tomu, že jsem platil v hotovosti, tak jsem samozřejmě nedostal účtenku, ale za vodu (na vyčištění zubů a opláchnutí obličeje) a za domácí bagetu jsem zaplatil 9,50 eura (z toho 2,50 voda 0,5l). Ptal jsem se paní, jak je to se snídaněmi, prý pokud budu chtít něco připravit, není problém, zásoby má.

Tedy, pokud byste se chtěli v tomto nočním vnitro vlaku najíst, neváhejte oslovit obsluhu. Během celé mé návštěvy se v tomto voze linuly z reproduktorů jakési chorvatské lidové písně. Atmosféra tak byla dokonalá. Zajímavé bylo také to, že přišlo postupně asi pět lidí, zdali si můžou ve voze zapálit cigaretu.

Paní všechny odmítla s tím, že už se to nesmí, protože chodí kontroly. Jak jsem později zjistil, tak do jídeláku všechny posílal kouřit právě průvodce lůžkového vozu. Jinak jídelní/bistro vůz je otevřen nonstop celou noc. Bohužel propagace je téměř nulová a absolutně chybí jakékoliv letáky třeba právě v ubytovacích vozech. Průvodce totiž žádné občerstvení v lůžkách a lehátkách neprodává.

Po návratu k lůžkovému vozu akorát přijížděl slušně zaplněný vlak z Frankfurtu a přestoupilo z něj několik cestujících do našeho vlaku. Ze Záhřebu jsme tak vyrazili s více než půlhodinovým zpožděním. Po večeři a drobné očistě jsem si nastavil budík, kdyby náhodou průvodce zapomněl na buzení, a snažil jsem se ulehnout ke spánku.

Bohužel, lůžkový vůz byl „obutý“ tak, že by mu záviděla lecjaká městská policie. Pro neznalé této drážní terminologie – zpravidla při brzdění se mohou kola vozu sklouznout po kolejnici a vznikne drobná, nebo ne tak drobná ploška a kolo už není tak kulaté, jak by mělo být. A proto začne, lidově řečeno, drncat a vydávat onen známý klapavý zvuk, připomínající scénku z Černých baronů ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta.

No, a právě naše lůžko bylo obuté ale fest, až se nedalo při otevřeném okně usnout z hluku. A při zavřeném okně zase nešlo usnout z horka. Chvilku jsem tedy civěl do tmy a poslouchal rány od podvozku. Bohužel jsme všude možně stáli a naše zpoždění postupně přesahovalo hodinu, a to jsme ani nebylo moc daleko od Záhřebu.

Přemýšlel jsem, zdali má vůbec smysl vystupovat v Perkovići, až jsem z toho usnul i v hluku našeho lůžka.

Vzbudil mě až budík, abych zjistil, že strojvedoucímu se podařilo stáhnout zpoždění na skoro půl hodiny. Mohl jsem tedy ještě chvilku pospávat, ale pak jsem se jen kochal nádhernými výhledy na krajinu, která se probouzela do nového rána krásným východem slunce.

Průvodce samozřejmě zapomněl na to, že jedu do Perkoviće a vzbudit mě nepřišel. To si uvědomil až když jsme se potkali na chodbičce při mé cestě na toaletu. Při cestě zpět mně do ruky dal snídani ve formě neperlivé vody, croissantu a slaných tyčinek. Ujistil mě také, že díky fírovi, který „za to vzal“ na nás bude čekat motorák do Šibeniku.

Ještě než jsme do mé cílové stanice dojeli se nám ale začalo značně dýmit z podvozku a vůz naplnil známý štiplavý smrad doprovázející neodbrzděný podvozek, který se ale stále snaží jet. Alespoň vím, proč je vůz tak obutý. Po zastavení ve stanici průvodčí vlaku přišel vůz ručně odbrzdit (tzv. ocucat), všem zvědavým turistům ukázal do okének vlaku zdvižený palec nahoru a jelo se dál. Bylo třeba krátit zpoždění. To už vlak přijížděl do Perkoviće a já mohl přestoupit do motoráku do Šibeniku. O této cestě jste mohli číst ve druhém díle.

Chorvatské putování 2023: Díl 2. Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích

Po návratu ze Šibeniku jsem chtěl pokračovat dále do Splitu nočním vlakem NZ 1880. Když uplynulo asi třicet minut od jeho pravidelného odjezdu, tak jsem se šel zeptat do dopravní kanceláře výpravčího co a jak. Ten mě anglicky sdělil, že je vlak hodně zpožděný a mám jet osobákem, který odjíždí v 9:18. Oproti původně plánovanému odjezdu v 7:46 to bylo docela velké zdržení, ale jiná možnost nebyla. Vlak NZ 1880 měl 156 minut zpoždění, a tak se čekalo na vlak P 5505. No a při tom jsem přemýšlel, jak stihnout odlet letadla z letiště ve Splitu do Berlína.

Na vlaku P 5505 přijelo tzv. klopidlo, tedy motorová jednotka řady 123 HŽPP s aktivním naklápěním (znáte z Německa), což bylo na osobním vlaku příjemné překvapení, protože standardně se s těmito vozidly potkáte v Chorvatsku na vlacích ICN mezi Splitem a Záhřebem. Pravděpodobně nasazení tohoto vozidla na nižší kategorii vlaku vyplývá z turnusových důvodů.

Ve vlaku do Splitu byly opět jednotky lidí a po cestě jich bohužel o moc více nepřistoupilo. Všiml jsem si, že na stolcích jsou QR kódy s menu pro vlaky ICN. QR jsem tedy načetl a zjistil, že nabídka občerstvení byla ve vlacích ICN od mé poslední návštěvy ještě před covidem poměrně rozšířena. Například o čtyři druhy sendvičů. Alespoň je tak drobná kuchyňka uprostřed soupravy využitá.

Abych stihl letadlo, tak jsem se rozhodl vystoupit již ve stanici Kaštel Sućurac, projít se asi 600 metrů k hlavní silnici a zde nastoupit na linkový autobus jezdící co dvacet minut ze Splitu na letiště. Ale o tom si povíme až v závěrečném díle této chorvatské série.

Tagy Chorvatsko gastronomie na kolejích Na vlastní kůži noční vlaky vlakem do Chorvatska

23 komentářů