Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský si připravoval letní železniční putování po Chorvatsku. Chtěl využít i vnitrostátního lůžkového vozu chorvatských drah (HŽPP). Rezervace do tohoto vozu nelze koupit přes e-shop, ale jen osobně v pokladně. A tak vznikla tato pětidílná série o tom, jak jel Aleš z Česka přes Slovinsko do Chorvatska. Pro lůžkovou rezervaci.

• 1. díl: Noční gastronomie
• 2. díl: ÖBB Lounge a výluka v rakouském podání
• 3. díl: Na návštěvě v jídelním voze a „bistru“ Slovinských železnic
• 4. díl: Jízdenky offline a střípky z MHD
• 5. díl: Low cost ve vzduchu a na kolejích

Ze zastávky MHD na letišti je to do odbavovací haly asi 200 metrů. Budova letiště je vyvedená v moderním střihu a působí vzdušně. Samotné letiště nese název po Franjo Tudjmanovi, prvním
prezidentovi nezávislého Chorvatska. Bezpečnostní kontrola byla otázkou pár minut a bez front. Při kontrole u gatu mě překvapilo, že po mně obsluha již nechtěla doklad s tím, že ho nepotřebuje, a naskenovala si jen boarding pass.

Pro cestu blíže domovu jsem využil linku dopravce Ryanair Záhřeb – Bratislava. Jednalo se totiž o nejvýhodnější nabídku s cenou za letenku včetně příplatku za sedačku v exit row s extra místem na nohy za 17,99 eur/426 Kč. Kdo není přerostlý jako já, tak zaplatil za letenku 9,99 eur/237 Kč (příplatek za sedadlo v exitu je 8 eur/190 Kč).

Někteří mají s cestováním Ryanairem problém, ale já jej mám z nízkonákladovek nejraději. Za všechny lety jsem zažil nejhůře dvouhodinové zpoždění a líbí se mně velikost palubního menu. I na tomto krátkém letu samozřejmě prodej probíhal a já si stihl dát klasické Ryanair menu – nápoj, teplé jídlo, snack za 10,99 eur/260 Kč.

Let byl operován sesterskou aerolinkou Ryanairu, Buzz, takže příjemný palubní personál měl uniformy v bordó barvě, které tak trochu nepasovaly do žlutomodrého interiéru. Ohřáté panini se šunkou a sýrem jsem obdržel po asi deseti minutách od provedení servisu ve chvíli, kdy se kabina již připravovala na přistání, ale i tak jsem to zvládl.

Všechny lety Ryanairu jsou provozovány v režimu „cashless“, a za prodávané zboží na palubě je tedy možno zaplatit pouze platební kartou.

Přesun z letiště na bratislavské hlavní nádraží jsem si naplánoval linkou 61 MHD Bratislava. Kloubový Solaris sotva pobral všechny cestující, a protože se jedná o standardní zastávkovou linku, tak cestující spíše přibývali. Autobus sice byl vybaven policemi na zavazadla, ale tentokrát je pro změnu nikdo nechtěl použít. A tak jsem měl co chvíli na noze něčí kufr.

Jako jízdné jsem využil systém check-inu s platební kartou. Tomuto systému říkají v Bratislavě „Kartuj“ a check-inu „TAPování“. Jedno TAPnutí vás vyjde na 1,20 eur/28,50 Kč a denní strop jsou 4 TAPy (4,80 eur/114 Kč). První přestup do 45 minut po placeném TAPu je zdarma.

Když jsme se konečně dokodrcali k hlavnímu nádraží, tak jsem stanul v úžasu, že je přednádražní prostor pořád stejně odporný. Do odjezdu mého vlaku RJ 1050 RegioJet do Prahy zbývalo ještě pár hodin času, a tak jsem toho využil k testu nového menu ve slovenských jídelních vozech, o kterém jste si mohli přečíst zde.

Poté, co jsem si koupil minerálku v jednom z kiosků v nádražní hale s neuvěřitelně podrážděnou prodavačkou (samozřejmě nikde v těchto obchůdcích nejde platit kartou), jsem se vydal na nástupiště čekat na vlak do Prahy.

Vlak RJ 1050 přijel jen pár minut před svým pravidelným odjezdem, a tak bylo jasné, že odjezd včas rozhodně nebude. Zatímco objížděla lokomotiva, tak stevardi uklízeli soupravu. Odjezd byl plánován na 15:32, v 15:40 jsme byli vpuštěni do soupravy a v 15:52 jsme opouštěli bratislavské hlavní nádraží. Počáteční zpoždění tedy bylo 20 minut, které ostrý obrat nezvládl absorbovat.

Ve voze byl také hrozný vzduch, neboť na vůz a do vozu pražilo slunce a chvíle bez lokomotivy (a tím pádem bez klimy) při objíždění byla znát. Pro cestu do Prahy jsem zvolil třídu „low cost“, jelikož jsou v této třídě provozovány bývalé vozy první třídy Německých drah, které RegioJet odkoupil.

Jsou sice morálně a technicky zastaralé, bez zásuvek a s neustále porouchanými toaletami, ale uspořádání mají 1+2 sedačky. Díky tomu jsou sedačky široké, a navíc mají spoustu místa na nohy. Někdo by mohl namítnout, že ve voze jsou asi čtyři zásuvky u míst se stoly, ale dle zkušeností a nadávek od spolucestujících nefungují ani zdaleka všechny. Nutno dodat, že v tomto voze dopravce zásuvky negarantuje.

Noviny a časopisy jsou poházeny na jednom z představků a zákazníci si je mohu vzít sami. Po úvodním servisu, který spočíval v roznosu třetinky teplé vody Rajec, jsem čekal, kdy bude možno objednávat z palubního menu. Ve třídě low cost totiž není možno objednávat přímo u stevarda, ale jen přes aplikaci. A za tento self-service způsob objednávky, který šetří náklady na palubní personál, jste odměněni tím, že máte vyšší ceny jídla a pití než ve zbytku soupravy.

Na mobil přišla notifikace, že je již možnost objednávat z menu, a tak jsem se do toho s vervou pustil. Aplikace je po prodělaných změnách poměrně použitelná, stejně jako objednávka z palubního menu. Vidíte i přibližný stav zásob, což je velké plus. Takže například víte, že z Bratislavy, kde se nezbrojí, je již vyprodaný multivitamínový džus Relax. A kuskus salát. A Sushi set Schiki. A Sushi set Zen. Sakra a já měl na sushi zrovna chuť.

Upoutalo mě, že si můžete ve vlaku RegioJetu koupit Vincentku v plechovce. V papírové podobě palubního menu je u ní cenovka pro low cost třídu 20 Kč, ale v aplikaci již tento produkt stojí 25 Kč. A pokud cestujete například v třídě business, tak ji máte za 10 Kč. Já si tak objednal klasiku v podobě limonády Vinea (30 Kč/1,20 eur; ve vyšších třídách 20 Kč), Caesar salát s pečeným kuřetem (79 Kč/3,20 eur; ve vyšších třídách 59 Kč) a croissant se šunkou a sýrem (40 Kč/1,60 eur; ve vyšších třídách 25 Kč).

V aplikaci provedete i platbu a vidíte zde stav vaší objednávky. Stevard během chvilky přinesl vychlazenou Vineu a asi za 15 minut zbytek objednávky. K ničemu nedostanete žádné ubrousky či kelímek. Salát, který dodává RegioJetu UGO Salaterie, musíte zvládnout zamíchat mini dřevěnou vidličkou, což chce trochu cviku. No a croissant připravuje Karlova pekárna ze Židlochovic a je v něm použita například šunka z 58 % masa (což také podle toho chutná).

Zpoždění se postupně navyšovalo (v Říkoníně 33 minut), a tak jsem zašel na toaletu vedle do vozu Astra. Jestli je tohle stav, se kterým je RegioJet spokojen, tak tedy musely jít standardy hodně dolů. Zápach, zničené toaletní prkénko i mísa, uvolněná baterie… no žádná sláva, posuďte sami na fotce.

Velkou vadou low cost velkoprostorového vozu exDB je absence závěsů, takže na vás neustále praží sluníčko a je vám horko, ačkoliv klima běží v pořádku. Cesta pomalu ubíhala, ale najednou jsme zastavovali v Kutné Hoře. Říkám si, že asi z dopravních důvodů, ale ouha. RegioJet zde prováděl čachry s lokomotivami, a tak jsme čekali a čekali. Palubní personál nám neřekl proč, zahlásil jen, že nemáme manipulovat s dveřmi a vystupovat ze soupravy.

Po dokončení posunu a navrácení lokomotivy k našemu vlaku jsme se konečně vydali dále. Ovšem tentokrát již se zpožděním 54 minut. Všichni jsme již byli značně otrávení, já přebookovával jízdenku na návazný spoj do Plzně.

Do cílové stanice jsme dojeli nakonec se 49 minutami zpoždění. Přesedl jsem na rychlík do Plzně a strašně moc se těšil do postele. Na tomto tripu spaní věru nebylo moc a vždy zapomenu, že mně již není dvacet let.

Vážení čtenáři, již teď se můžete těšit na červencové letní putování po Chorvatsku, které jsem si pro vás ve spolupráci se serverem Zdopravy.cz připravil. Čeká vás i rozuzlení, zdali se nakonec podaří zakoupit lůžkovou rezervaci pro vnitrostátní vlak HŽPP, nebo nikoliv. Hezké léto přeje Aleš Petrovský.

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 1. díl: noční gastronomie

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 2. díl: ÖBB a výluka v rakouské verzi

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 3. díl: Ve slovinském jídelním voze a „bistru“

Tagy gastronomie na kolejích Na vlastní kůži RegioJet Ryanair

49 komentářů