Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský připravil další pokračování seriálu Na vlastní kůži. Letní putování zavede čtenáře za českým mořem, do Chorvatska. O koupání si sice moc nepřečtete, zato nebude chybět jízda žlutým dovolenkovým vlakem „Jadran Rijekovič“, pohled na chorvatskou regionální železnici, zavítáme též k chorvatským aerolinkám na vnitrostátním letu a svezeme se vnitrostátním nočním vlakem chorvatských železnic, do kterého se Aleš marně pokoušel sehnat rezervaci pro lůžkový vůz.

• Díl 1.: Masochismus s RegioJetem do Rijeky a na Pulu
• Díl 2.: Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích
• Díl 3.: Zábava v nočním vlaku HŽPP ze Záhřebu do Splitu
• Díl 4.: EasyJetem do Berlína a vlakem ČD zpět do Česka

Jak jsem již avizoval v minulém díle, abych stihl letadlo, rozhodl jsem se vystoupit již ve stanici Kaštel Sućurac, projít se asi 600 metrů k hlavní silnici a zde nastoupit na linkový autobus jezdící co dvacet minut ze Splitu na letiště. Tím bych si ušetřil zbytečnou zajížďku do centra Splitu vlakem, a poté cestu na regionální autobusové nádraží, případně bych se musel modlit, ať zrovna od vlakového nádraží jede přímý shuttle bus na letiště.

Vystoupil jsem z vlaku, který zastavil ve stanici načas, a chtěl jsem vyrazit přímo na autobus. Bohužel, uspořádání nově rekonstruované stanice to neumožňovalo, a tak jsem si musel dojít na centrální přechod, a pak až zase kolem celého kolejiště směřovat k silnici. Pospíchal jsem, neboť autobus měl jet za sedm minut.

V poloběhu jsem dorazil na zastávku, kde čekali dva cestující a podezřele vypadající pán v modré dopravácké košili. Naštěstí splitská doprava autobus o pár minut zdržela a ten se za chvíli vynořil na blízké křižovatce. Požádal jsem řidiče o jízdenku na „zráčna luka“, ale ani s mojí znamenitou chorvatštinou mně řidič nerozuměl, a tak jsem raději zvolil mezinárodní airport. Dostal jsem jednozónovou jízdenku a šel se usadit do klimatizovaného kloubového autobusu.

Pozor, pokud pojedete tímto regionálním spojem ze Splitu, tak potřebujete jízdenku na dvě zóny. Ten podezřele vypadající pán byl samozřejmě revizor, a tak jsem zjistil, že i v okolí Splitu už chodí revizoři v linkových autobusech. Revizorskou čtečkou načítal všechny QR kódy z jízdenek, a pak se usadil a čekal na místní, kteří rádi naskakují zadem bez platných jízdenek, což se záhy potvrdilo, a revizor tak měl co dělat.

Linka prakticky setrvale ze Splitu až k letišti projíždí městskou, resp. příměstskou zástavbou, a tak staví na nespočtu zastávek, a tím samozřejmě narůstá i jízdní doba. Pokud ale jedete na budget dovolenou, využitím MHD ušetříte. A pokud lístek nebudete nakupovat u řidiče, tak ušetříte ještě více (na regionálním autobusovém nádraží je prodejní místo, kde berou platební karty). Pro úplnost dodám, že městskou a příměstskou dopravu v okolí Splitu provozuje dopravce Promet Split. Zastávka linek MHD je asi 200 metrů od samotného letištního terminálu, takže se příliš nezapotíte, ani když byste měli zavazadla. Na těchto zastávkách MHD vás také zpravidla vysadí či naberou auta služby Bolt a podobné.

Letištní terminál ve Splitu je pěkná stavba, a to jak zvenku, tak hlavně uvnitř. Vždy mě fascinuje dřevem proložený strop. Díky tomu, že mně vyšel cestovatelský „hack“ s dřívějším přestupem, jsem měl poměrně hodně času do odletu. Ihned jsem šel na bezpečnostní kontrolu, protože jeden nikdy neví, kdy se nahrne na security nějaký dav lidí a celý proces se zpomalí. Jelikož již splitské letiště poměrně znám, tak jsem zašel rovnou do „duty free“ obchodu, abych přivezl domů nějakou tu sladkost, ideálně v nějakém speciálním letištním balení.

Dál jsem si naposledy dal v letištní kavárně chorvatskou limonádu „Pipi“, u které se (nejen já) pubertálně vždy zasměji hashtagu #bolimepipi na obalech této limonády. Schválně, kdo přijde na to, co to znamená.

Letadlo EasyJetu, Airbus A320 imatrikulace OE-IJG (EasyJet Europe), přistálo dokonce s menším předstihem, a tak i nástup mohl začít včas. I přes to, že jsme byli připraveni k odletu s náskokem, tak jsme nikam neletěli ani v čase odletu. Kapitán nás informoval, že z důvodu přetížení letových tras v oblasti se náš odlet opozdí asi o 15 až 20 minut.

Let byl téměř plný, dokonce i místa u exitů byla obsazena kompletně. I proto jsem si po vzletu dal z palubního menu jen „lemon spritz“, který sice není typickým zástupcem ani pro Chorvatsko, ani pro Balkán, ale symbolicky jsem tak zapil putování v těchto končinách.

Na letišti Berlin Brandenburg jsme přistáli téměř včas. Byla to také moje premiéra na tomto nově otevřeném berlínském letišti. Ze známých důvodů jej totiž rozhodně nemohu nazvat „novým“. To byl vlastně i jeden z důvodů, proč jsem letěl přes Berlín, jelikož mám zatím na kontě jen býv. Tegel a býv. Schönefeld (nově T5 BER).

To a cena letenky, která je na relaci Split – Praha pro budgetové cestování zkrátka moc vysoká (jednosměrná zpravidla kolem 4-6 tisíc korun). Letiště je uvnitř opravdu velké, ale extra ničím neurazí, ani nenadchne. A jediným cílem tak bylo přes všechny travelátory a eskalátory být co nejrychleji pryč. Po východu jsem se snažil najít nástupiště linek S-bahn, ale buď jsem byl tak unavený, nebo je toto nástupiště od východu opravdu špatně značeno, a chvilku jsem pátral.

Cesta do centra zabrala necelou půl hodinku. Do odjezdu vlaku byla ještě spousta času, tak jsem se zastavil ve „fast foodu“ Five Guys, který zatím u nás v Česku není. Místní specialitou je, že burgery připravují přímo na místě z chlazeného hovězího, podobně jako hranolky si připravují sami přímo před vámi z brambor a následně smaží v arašídovém oleji. Právě arašídy si můžete vyloupávat, zatímco čekáte na svoji objednávku, kterou můžete pozorovat v otevřené kuchyni.

Specialitou je, že objednávky obdržíte vždy v papírovém sáčku, do kterého vám nasypou hranolky „navíc“, ale ve skutečnosti je to jen povedený marketing. Samozřejmostí je speciální Five Guys majonéza a kečup v neomezeném množství. No a pro milovníky limonád je zde Coca-cola Freestyle postmix, který vám namíchá stovky kombinací nápojů (třeba pomerančový Sprite). To zase v komentářích schytám za nezdravé stravování. Samozřejmě tohle všechno si nechá podnik zaplatit a menu pro jednoho s dvojitým burgerem tak vyjde na cca 550 korun.

Ale zpět k dopravě. Chvilku před odjezdem vlaku jsem přijel na berlínské hlavní nádraží. Jen nerad jsem navštívil místní SPAR, který je vždy přecpaný a regály vypadají jako po výbuchu. Poté jsem sjel na nástupiště, odkud měl odjíždět EC Berliner do Prahy.

Při pohledu na přeplněné nástupiště jsem si gratuloval, že mám koupenou první třídu (jen o asi 150 korun dražší než druhá třída v okamžiku nákupu) a samozřejmě s místenkou. Souprava nebyla jako při každé mé návštěvě Berlína přistavena včas, ale s drobným zpožděním. Samozřejmě nebyly pořádně připravené ani vozy, na kterých nesvítila čísla vozů či směrovky.

Začal chaos. Ani toto se mně nestalo poprvé. Já se pohodlně usadil v první třídě a nechal mumraj na nástupišti za sebou. Chtěl jsem si hned jít umýt ruce, ale struhadlo na mýdlo bylo prázdné a žádné jiné mýdlo k dispozici nebylo. Dávkovač s dezinfekcí také prázdný nebo nefunkční. Prostě první třída mezinárodního EuroCity vlaku.

Jedinou zajímavou věcí během cesty bylo, když dva členové personálu DB dostávali ze zamčené toalety jakési dvě mladé ženy, velmi spoře oděné, které odmítaly systém. Nakonec skončily na druhém představku první třídy sedící na schodech u dveří.

Vlak se s drobným zpožděním rozjel ku Praze. Zpoždění narůstalo, a nakonec jsme na české území vstoupili asi s půl hodinou navíc. Zašel jsem se podívat do jídelního vozu, kde byl k mému překvapení řazen ojetý jídelní vůz odkoupený od ÖBB a ne můj oblíbený ČD WRmz určený především pro tuto linku.

Tento fakt ale rozhodně neubral na příjemném vystupování posádce, ani na večeři, kterou mně naservírovali. Abych trochu odčinil odpolední fastfood, tak jsem si dal pórkovou polévku a těstovinový salát. Obojí bylo velmi chutné a skvěle dochucené. Je to krásné mít jídelní vozy, kde se podávají plnohodnotná jídla. Užívejte si je, dokud je čas. Byla to krásná tečka za čtyřdenním putováním.

Večerní IC do Plzně byl příjemnou interjetí klasikou. Snad mě jen na závěr pobavilo, že najednou měl ČD minibar na spoji, který do Plzně přijíždí po půlnoci, i bagety…

Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuji. Stejně tak děkuji za pozitivní i konstruktivní či negativní komentáře. Jsem také rád za tipy na další výlety. Jen vám bohužel musím oznámit, že pokud RegioJet příští sezónu nepřijde s něčím novým, tak už počtvrté ale vážně, vážně nepojedu.

Toto léto vás čeká ještě minimálně jeden text, a to cesta autovlakem ÖBB/ZSSK (i s auty) z Bratislavy do Splitu, kam jedeme s přáteli na klasickou dovolenou. Já tak uvidím Chorvatsko letos už potřetí. V komentářích se někdo ptal, proč nenapíšeme reportáž z cesty k Jadranu autem. Kdo ví, třeba si tento čtenář dočká, zpět se totiž budeme vracet autem právě přes Plitvická jezera, Záhřeb a Vídeň.

Hlavní nákladové položky:
Jízdenka RegioJet Praha – Pula: 1 545 Kč (vč. sushi, wrapu a croissantu)
Hotel Pula: 1 391 Kč (kupován jen týden předem)
Pula – Buzet zpáteční HŽPP: 8,62 eura / 207 Kč
Vodnjan – Pula HŽPP: 2,48 eura / 60 Kč
Letenka Croatia Airlines PUY-ZAG: 42,24 eura / 1 015 Kč
Noční vlak HŽPP Zagreb – Perković: 23,49 eura / 565 Kč
Single vnitro lůžková rezervace HŽPP: 25 eura / 601 Kč
Perković – Šibenik zpáteční HŽPP: 3,62 eura / 87 Kč
Perković – Split HŽPP: 4,17 eura / 100 Kč
Letenka EasyJet SPU-BER: 2 222 Kč (vč. cca 757 Kč – příplatek za místo u exitu)
Vlak Berlín – Praha – Plzeň v 1. třídě: 1 060 Kč

Tagy Berlín DB easyjet gastronomie na kolejích JLV Na vlastní kůži Split

19 komentářů