Judita Svobodová má létání v rodině, i když pilotní průkaz měl jen její děda. Oba rodiče vystudovali vysokou školu dopravní v Žilině, otec mnoho let působil v Českých aeroliniích. Letadla ale přesto nebyla pro nejmladší českou pilotku, která může zasednout do kokpitu Airbusu A330, úplně jasnou volbou. „Když jsem na konci gymnázia řešila, na jaké vysoké škole chci dále pokračovat, moje volba nebyla zas až tak jednoznačná. Kromě VŠE jsem si ještě dala přihlášku na ČVUT na obor dopravní pilot, protože mi svět okolo letadel přišel blízký,“ říká Svobodová. I když ekonomickou školu měla spíše jako zálohu, nakonec i tak na chvíli skončila v kanceláři.

Rozhodnout se v osmnácti pro studium letectví není u žen příliš častý jev. Měla jste s letadly nějakou bližší zkušenost než jen jako cestující?

Rodina mě určitě ovlivnila, děda byl pilotem ČSA, táta také pracoval v ČSA. Velmi dobře si pamatuji, jak mě děda prvně vzal jako malou s sebou do práce. Tenkrát mi bylo pět a byl to můj první let vůbec, letěli jsme na lince Praha – Bombaj. S rodiči jsem pak hodně létala, neboť jsme žili v zahraničí a často jsme se sem vraceli za rodinou nebo na prázdniny. Sice jsme cestovali v kabině pro cestující jako běžní cestující, ale párkrát se mi poštěstilo, pokud se tomu dá tak říci, letět v kokpitu. I přesto, že si zde během devítihodinového transatlantického letu nelehnete ani neodpočinete, tento svět mě fascinoval a ani jsem nevnímala jak rychle let uběhl. K létání samotnému jsem se pak dostala v sedmnácti letech, kdy jsem se přihlásila do kladenského aeroklubu, ale tam jsem si moc nezalétala, jen několikrát větroněm.

Proč tak málo?

Byla jsem tam jediná holka a nechali mě tam spíše dělat administrativní věci, než abych mohla létat.

Nesetkáváte se s tímto názorem i dnes, když nastupujete do letadla jako pilotka?

Je to různé, cestující to většinou nedávají najevo. Když jsem měla svůj první let v čistě dámské sestavě s kapitánkou A319, cestující byli nadšeni a chodili nám vyjadřovat podporu. Někteří si naopak možná myslí, že nastupuji na palubu jako stevardka. Nedávno, když jsme procházeli s kapitánem halou k letadlu nás zastavila maminka se dvěma malými dětmi se slovy: „Můžeme se pane kapitáne s vámi a s paní letuškou vyfotit?“ Je to spíše úsměvné a rozhodně si to neberu nijak osobně.

Co obnáší studium dopravního pilota?

Především velké odhodlání. Studium je zaměřeno zejména na 14 předmětů, například na aerodynamiku, meteorologii, navigaci, letecké předpisy, lidskou výkonnost a podobné předměty, skládáte z nich zkoušky nejen na škole, ale pak i na Úřadu civilního letectví. Předměty jsou brány velmi podrobně a letecké předpisy jsou hodně obsáhlé. Je to opravdu obrovské množství informací, které je potřeba vstřebat a pamatovat si je, protože je pak opravdu používáte v každodenní praxi. Kromě toho během studia na škole dojíždíte na letiště, kde musíte absolvovat praktický výcvik. Když jsem začínala, tak mi jeden pilot řekl, ať se připravím na to, že přijdu o veškeré koníčky. Bohužel měl pravdu. Člověk musí opravdu veškerý čas věnovat jen přípravě na povolání pilota. Navíc, já jsem během studia i pracovala, abych alespoň částečně pokryla náklady na výcvik, takže volného času mi zbývalo absolutní minimum.

Kolik vás nakonec stálo stát se pilotem?

Já to radši pro klid duše přesně nikdy nepočítala. Myslím, že by se za to dal pořídit hezký byt.

Kolik ze spolužáků vás nakonec létá?

V současné době jsme u létání téměř všichni z ročníku, až na pár výjimek. Většina mých spolužáků se ale spíše uchytila u provozovatelů menších letounů a na privátních letech, než u klasických leteckých společností.

Školu jste skončila s nástupem krize, kdy poptávka po pilotech byla slabá a některé aerolinky si nechaly naopak od pilotů platit za to, že s nimi mohou létat. Jak se hledala práce?

Byla to hrozná doba, měla jsem pocit, že jsem se rozhodla naprosto špatně. Práce v oboru nebyla, tak jsem nastoupila jako sektorový manažer pro rozvoj letectví. Když budu upřímná, tak to nebyla zrovna práce, která by mě naplňovala, i když díky tomu, že jsem navštěvovala řadu firem z leteckého průmyslu, tak místy byla zajímavá.

Byla jste prakticky bez praxe, jen s pilotním průkazem. Jak jste se dostala do ČSA?

1. dubna 2014 vyšel inzerát, že ČSA hledají piloty. Vzhledem k datu jsem si myslela, že je to spíše vtip, ale odepsala jsem. A na konci června 2014 jsem poprvé letěla.

ČSA si vás vybraly ve výběrovém řízení, co předchází tomu, než poprvé vezete cestující?

Prvně musíte projít různými testy včetně psychodiagnostických. Pokud je úspěšně zvládnete a společnost si vás vybere, podepíšete kontrakt a jako první absolvujete zhruba 14denní kurz, který vás připraví na typový výcvik na daný typ letounu i na vstup do letecké společnosti. To za předpokladu, že jste držitelem průkazu dopravního pilota. Součástí kurzu je například školení o bezpečnosti přepravování různých typů zboží, poskytování první pomoci včetně cvičení nuceného přistání do vody. V rámci tohoto školení se skutečně jezdí na bazén, kde se trénuje manipulace s nafukovacím raftem i jak pomoci cestujícím dostat se na něj.

Poté strávíte zhruba měsíc ve výcvikovém středisku. Dostanete hromadu manuálů pro samostudium. V samotném výcvikovém středisku začínáte na maketě pilotní kabiny. Ta je osazena veškerými počítači a displeji jako v reálném letounu. Probíhá zde základní seznámení se s jednotlivými systémy a s postupy pro daný typ letounu. Teprve poté se přesunete na plně pohyblivý simulátor. Jednotlivé lekce trvají 4 hodiny. Simulují se zde buď konkrétní situace včetně těch mimořádných anebo standardní, naprosto reálný let z bodu A do bodu B včetně pojíždění, veškeré komunikace a vedení letové dokumentace. Školení je zakončeno závěrečným přezkoušením. Po úspěšném absolvování přijde na řadu první reálný let s instruktorem.

Jaký to byl pocit poprvé usednout na palubu letadla s cestujícími?

Nadšení! Po těch osmi letech, co tomu předcházely, jsem tomu chvílemi ani nevěřila. První let si dodnes pamatuji, bylo to do Kodaně. I když se v rámci výcviku řeší všechny možné situace, tehdy mě ohromilo, jak je vše rychlé, například komunikace s řídícími letového provozu. Další věcí je to množství pozemních složek, co se okolo letounu točí během průletu, a co vše je potřeba stihnout. Ze samotného letu jsem byla překvapená, že se vlastně nic zvláštního nestalo, přitom během výcviku na simulátoru se trénují hlavně mimořádné situace a člověk je po tom měsíci navyklý něco neustále řešit. Můj první let proběhl bez jakýchkoliv problémů.

Letos jste začala létat s Airbusem A330, co tomu předcházelo?

Firma oznámila, že vypisuje interní výběrové řízení na post pilotů A330, přihlásila jsem se a vybrali mě. Lákalo mě větší letadlo i jiné destinace.

A330 má s A320 Family prakticky shodný kokpit, v čem je to jiné?

Ovládání je velmi podobné, na přeškolení také stačí jen čtyři návštěvy trenažéru a máte hotovou typovou zkoušku. Na druhou stranu díky velikosti A330 pracujete s úplně jinými čísly, co do rozměrů a hmotností. Musíte na to myslet nejen během pojíždění. A330 má delší dolet, plníte do něj více paliva, kabina pro cestující i nákladový prostor mají větší kapacitu. Jiné je také přistávání, protože A330 má na zadní podvozkovu nohu dvouosou se čtyřmi koly a pilot sedí podstatně výše než v A319.

Mimochodem, víte, že řada cestujících hodnotí kvalitu pilota podle toho, jak přistane?

Vím, ale co na to říct? Kolem létání je hodně mýtů a tohle je jeden z nich. Ne, že by pilot nemohl ovlivnit způsob, jak přistane, ale těch neovlivnitelných faktorů je spousta, například délka dráhy, kvalita a vlastnosti jejího povrchu, veškeré meteorologické jevy a to zejména rychlost a směr větru apod. Hodnotit pilota podle jeho přistání mi přijde velice povrchní, protože každý z nás se vždy snaží o co nejlepší možné přistání za podmínek, které nám jsou dány.

Co říkáte na to, když lidé po přistání tleskají?

My to stejně neslyšíme, ale stevardky nám to pak hlásí. Ale zcela upřímně mi to vůbec nevadí a beru to jako příjemné poděkování za svou práci. To potěší každého.

S A330 létáte prakticky jen do Soulu, není to trošku stereotyp? Vzlétnete, pak dlouhý let a přistání. Není provoz po Evropě různorodější?

Není to tak nudná trasa, jak se může zdát. Řešíme přelety přes řadu zemí. Je potřeba na trase získat povolení pro vstup do ruského, mongolského a čínského vzdušného prostoru. Nad Sibiří řešíme veliké vzdálenosti mezi letišti, které bychom v případě nouzové situace potřebovali použít. Což je zejména v zimě, už jen kvůli počasí náročné. Zajímavý je přelet Himalájí. Zde se kvůli vysoké výšce terénu, plánují takzvané únikové trasy, podle kterých se v případě dekomprese nejrychleji dostaneme do oblasti, kde je možné sestoupit na bezpečnou výšku letu. Samotný provoz přes Čínu je velmi nahuštěný. Zde se k provozním komplikacím přidává i složitější komunikace s řízením letového provozu a pro evropské piloty trochu nestandardní postupy. Rozhodně si nemůžu stěžovat na to, že by to bylo nezajímavé.

Létáte ve dvou nebo ve třech?

Záleží na tom, jaké je počasí a jaká je trasa. Soul je délkou letu nahraně, že můžeme letět někdy ve dvou, někdy letí ještě třetí. Máme vždy vyhrazeno jedno místo v byznys třídě, kde ten třetí odpočívá. Přítomnost třetího pilota a střídání za letu kvůli odpočinku nám podle předpisů umožní provést delší let, než kdybychom tam byli jen dva, a také jsme lépe odpočati a připraveni na přistání.

Kolik času máte v Soulu?

Většinou to vychází na den a půl. Takhle to zní hezky, ale jelikož let do Soulu probíhá přes noc, tak po příletu je člověk opravdu velice vyčerpán a je rád, když na hotelu konečně zapadne do peřin. Časový posun je 8 hodin. Takže jdeme spát kolem 6 hodiny ráno našeho času, přičemž v Soulu jsou už dvě odpoledne, takže když se probudím, je tam noc. Přitom si musíte dojít na jídlo v době, kdy mají ještě někde otevřeno. Takže odpočinek je jen pár hodin. Druhý den má vaše tělo stejný zmatek a pro mě osobně je velice náročné se přesvědčit, abych se jela podívat do města Byť je odpoledne místního času, pro nás to je 2. nebo 3. hodina ranní, kdy má člověk největší útlum.

Máte v Evropě letiště, která vás lákají jako pilotku?

Zajímavý je vždy Amsterdam, vzhledem k poměrně větrnému počasí, ale i kvůli hustému provozu a naprosto dokonalému řízení od místního řízení letového provozu. Ne, že bych taková přistání vyhledávala, ale je to pokaždé jiné. Určitě by mě lákal vzhledem k okolnímu terénu Innsbruck nebo Funchal na Madeiře, to jsou ostatně i oblíbená letiště na trenažerech.

Tagy A330 ČSA Judita Svobodová pilotka rozhovory na konec roku

5 komentářů