Obrazem: Poprvé rychlovlakem aneb třístovkou do Madridu
Standard, na který jsme zvyklí, avšak v téměř dvojnásobné rychlosti.
Před měsícem se mi naskytla příležitost se vůbec poprvé projekt skutečným rychlovlakem. Svou premiéru na vysokorychlostních železnicích jsem si odbyl mezi Alicante a Madridem, konkrétně na palubě jednotky AVE S-112 španělských státních drah Renfe.
Nákup jízdenek proběhl čtyři hodiny před odjezdem vlaku. Takto na poslední chvíli vyšla cesta tam a zpátky dohromady na 68 eur, což je v přepočtu 1 716 korun. Pro zpáteční cestu volím tarif v oddílu s většími a komfortnějšími sedadly v kůži a v prostornějším uspořádání 2+1. Oproti základnímu tarifu byl dokonce o euro levnější.
Rezervační proces je velmi jednoduchý a přehledný, podobá se kupování letenek a s nimi souvisejících doplňkových služeb u leteckých společností.
Cesta rychlovlakem se na nádražích v „zemi slunce“ pojí s povinností rentgenové kontroly zavazadel a průchodem bezpečnostním rámem jako na letišti. Vše je každopádně mnohem svižnější a dovolím si tvrdit i méně důkladnější.
Rychlost 300 km/h
Na mé cestě vlak kromě počáteční a konečné stanice zastavoval také ve stanicích Villena, Albacete a Cuenca. Celou trasu zdolal za 2 hodiny a 33 minut. Konečná stanice Madrid-Chamartín momentálně prochází rozsáhlou rekonstrukcí a modernizací s cílem zvýšení kapacity a zlepšení služeb pro cestující. Pohyb po nádraží je tak pochopitelně chaotičtější a plný provizorií.
Jednotka AVE S-112 byla navržena pro rychlost 350 km/h, schválena je pro rychlost 330 km/h. V reálném provozu však jezdí pouze 300 km/h, a to i na mnou projížděné trati z Alicante do Madridu.
Od Alicante jede kolem 270 km/h, a to přibližně do poloviny trasy, odkud už podle informačních tabulí jedeme 300 km/h. Nejpomalejší je příjezd do konečné stanice, tedy průjezd Madridem, nebo spíše pod Madridem. Cesta z předměstí na nádraží Chamartín zabere vlaku kolem dvaceti minut.
Obsazenost soupravy do Madridu dosahovala podle mých odhadů 70 procent, z Alicante jsme odjížděli na čas, ve 14:35.
Zpět z Madridu jsme odjížděli s osmiminutovým zpožděním, vlak byl zaplněn o poznání méně. Zajímavostí byl příjezd, ale především odjezd z některých stanic před časem stanoveným jízdním řádem. Šlo však o rozdíl maximálně pěti minut.
Gastronomický zážitek nečekejte
Trať mezi Alicante a Madridem vede po náspech nebo na mostech. Samozřejmostí je její oplocení. Kopcovitější terén řeší zářezy či tunely. V tunelech, včetně těch pod Madridem, je stabilní mobilní signál. Jinak se lze ve vlaku připojit k bezplatné wi-fi, rychlostí ovšem nenadchne. Po připojení může cestující využívat zábavní portál s televizními stanicemi, filmy či hudbou.
Nejlevnější cestovní třída jednotky AVE S-112 je řešena v „leteckém“ uspořádání dvou sedadel na každé straně uličky. Nechybí ani „čtyřky“ se stolečkem uprostřed, jaké známe třeba z pendolin Českých drah. Ve vlaku se nachází bistro vůz, gastronomický zážitek rozhodně nečekejte. Menu s naprosto obyčejným sendvičem nebo bagetou, nápojem a brambůrky navíc vychází na 10 až 12 eur (250 až 300 korun).
Vozy jsou vybaveny stropními obrazovkami a informačními panely nad dveřmi, nechybí prostory pro zavazadla. Látková sedadla jsou vybavena věšákem, sklopným stolkem, opěrkami rukou, audio konektorem i mini košíkem asi pro magazíny, které zde však chyběly. Se sedadlem se dá polohováním „sjet dolů“ tak, jak to známe rovněž z českého pendolina. Klimatizace je umístěna pod okny (jela silněji, než jsme v Česku zvyklí), toalety jsou čisté.
Jednotky AVE S-112 byly vyrobeny v letech 2008 až 2010, při jízdě však značně hází a průchod vlakem připomíná kymácením a problémem udržet stabilitu cestu z flámu. Na zpáteční cestě jsem otřesy považoval za až vyloženě nepříjemné.
