Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský si připravoval letní železniční putování po Chorvatsku. Chtěl využít i vnitrostátního lůžkového vozu chorvatských drah (HŽPP). Rezervace do tohoto vozu nejde koupit přes e-shop, ale jen osobně v pokladně. A tak vznikla tato pětidílná série o tom, jak jel Aleš z Česka přes Slovinsko do Chorvatska. Pro lůžkovou rezervaci.

• 1. díl: Noční gastronomie
• 2. díl: ÖBB Lounge a výluka v rakouském podání
• 3. díl: Na návštěvě v jídelním voze a „bistru“ Slovinských železnic
• 4. díl: Jízdenky offline a střípky z MHD
• 5. díl: Low cost ve vzduchu a na kolejích

Mé putování za vymodlenou rezervací začneme netradičně ještě za klávesnicí počítače. Je to pár týdnů, kdy jsem se snažil zakoupit si jízdenku a lůžkovou rezervaci pro vnitrostátní noční vlak HŽPP B1840 Vukovar – Split, a to pro úsek Záhřeb – Perković. E-shop HŽPP umožňoval pouze nákup samostatné jízdenky, ale nedovolil současné zakoupení rezervace ani k sezení, ani k ležení.

Kontaktoval jsem proto zákaznické centrum HŽPP s dotazem, jak to vlastně je. Prakticky obratem se ozvala paní s odpovědí, že mají technický problém, který předali k řešení na IT, a proto nejdou koupit rezervace. Nicméně i po opravě půjde zakoupit jen rezervace místa k sezení, nebo rezervace místa v lehátkovém voze. (V době sepisování zážitků z cest již rezervace lehátek a sedaček fungují, lůžka opravdu koupit nejdou).

Rezervace lůžka přes internet tedy možná není a mám si jej zakoupit na pokladně HŽPP osobně. Rozkaz tak zněl jasně. A proto jsem se dal do plánování předvýletu s drobnou odbočkou do Slovinska, abych se konečně podíval do jejich jídelního vozu a svezl se slovinským pendolinem.

Minibarové sudoku

Má výprava začala u okénka ČD směnárny v Plzni. I přes rozsáhlou rekonstrukci je tahle služba na nádraží naštěstí poskytována. Bohužel paní pokladní odmítl notebook, na kterém vyřizuje
směnárenskou agendu, poslušnost, a proto jej musela restartovat. To zabralo poměrně dost času, pravda, nešlo o úplně nový stroj.

Dobrá věc se nakonec zadařila, dostal jsem kýžená eura od příjemné paní pokladní a mohl jsem jít čekat na svůj první vlak, IC 567 „Západní express“, který nakonec opouštěl Plzeň s desetiminutovým zpožděním.

Protože je na vlaku řazena jednotka InterJet, tak jsem si jízdenku koupil do druhé třídy a až do Brna, což se následně ukázalo jako ne zcela moudré řešení.

Během chvilky dorazil do vozu druhé třídy i ČD minibar. Tedy minibar dorazil, ale jeho obsah připomínal spíše minibar hotelového pokoje po bouřlivé noci. Nabídka byla tragická. Prý se jedná o večerní vlak, a není už kde dozbrojit. Když cestuji ráno, tak se jedná pro změnu o ranní vlak, a ještě nebylo kde nazbrojit.

Z toho vyplývá, že služba ČD minibar je vlastně takové malé sudoku. Trefit ten, který má na výběr třeba dva druhy baget, je opravdu kumšt.

Opět se dostáváme k tomu, že na interjetech zoufale chybí zázemí pro minibaristu. Obzvláště vezmeme-li v úvahu, že se začínají objevovat informace, že slibované bistrovozy nakonec na lince Ex6 jezdit nebudou.

Víc hlav víc ví

Během cesty do Prahy jsem si uvědomil, že mám v peněžence stále dvě odškodnění za neplnění vybraných standardů ve vlacích ČD, a tak jsem si řekl, že bych přece jen nakonec na nočním vlaku do Brna uvítal pohodlí první třídy a rozhodl jsem se si v ČD centru zakoupit pro zbytek trasy upgrade.

Paní na pokladně v Praze jsem přednesl svůj požadavek, ale ta mu vystavila stopku. Nelze udělat doplatek do první třídy u včasné jízdenky jen v části trasy. Je vidět, že už jsem z toho drážního alchymismu vypadl.

Na konzultaci dorazily další tři dámy pokladní a potvrdily, že bych si musel doplatit nejdříve do plné ceny jízdenky a pak až do první třídy, ale pro celou trasu z Plzně do Brna, nikoliv jen z Prahy do Brna. Napadlo mě, zdali není možné odškodněními uhradit částečně časový doplatek do první třídy.

Dámy nadšeně souhlasily, že to je dobrý nápad, ale nadšení pohaslo ve chvíli, kdy jsem prozradil, že mám pouze virtuální In-kartu a ne plastovou kartičku. Začala porada, jak tuto kartu dostat do pokladny, protože pouhé naskenování QR kódu není zatím na pokladně možné.

Dámy ovšem daly hlavy dohromady, a nakonec stačilo pár osobních údajů a In-karta se zjevila v systému. Pak už jsme museli jen vyluštit několik údajů z odškodnění (ano, hádáte správně, kód odškodnění ani QR kód do pokladny zadat či načíst nejdou) a tradá, týdenní doplatek na virtuální In-kartě zakoupený na pokladně zaplacený zčásti přes odškodnění byl na světě.

Sice mně v hlavě běžel neustále vtip „kolik pracovníků je třeba…“, ale díky tomu, že dámy za pokladnou byly velmi ochotné, snaživé, usměvavé a příjemné, to vlastně dopadlo celkem dobře.

Máme „skoro“ všechno

Vlak IC 571 „Jiří Bouda“ má odjezd z Prahy minutu po půlnoci, ovšem ani to není záruka včasného odjezdu. Aplikace ČD nás čtvrt hodiny do odjezdu informovala jen o běžném mimořádném řazení, ale o zpoždění ani slovo. Informační panel Správy železnic pro jistotu na nástupišti neinformoval o ničem.

Asi deset minut do odjezdu se v aplikaci ČD objevilo zpoždění 10 minut, stejně jako na již konečně zapnutém panelu Správy železnic. Tři minuty před odjezdem ukázala aplikace ČD, že vlak nakonec pojede včas, nicméně informační panel ukazoval stále zpoždění. S tím také nakonec vlak i přijel a dá se říci, že odjel.

Vůz první třídy byl téměř prázdný, zato přijel s nefunkční toaletou. Po kontrole jízdenek přišel pravděpodobně stevard, který ovšem mohl být také studentem vracejícím se z tanečních: černé kalhoty, bílá košile, žádná jmenovka, žádné logo, žádná kravata, žádná zástěra. Ale vzhledem k tomu, že začal s nabídkou jídel, tak jsem si jej tedy přiřadil k jídelnímu vozu a začal se zajímat o to, co si dám k večeři.

Nejdříve jsem se zeptal, zdali mají v jídelním voze vše, abych se netrefoval slepě do vyprodané nabídky. To by ale nastat nemělo, vlak se točil v Praze na ONJ, takže jsem předpokládal dozbrojeno do plna. Stevard odpověděl, že skoro všechno mají.

Požádal jsem tedy o řízek. Tak ten zrovna nemají. Hmm. Tak jsem si vybral minutku (vepřový steak či kuře na kari). Tak to prý taky nemají. Tak říkám stevardovi, že to jeho „skoro“ je skoro půlka sortimentu. Ten vysvětlil, že minutky nemají a zdůvodňoval to tím, že se nenazbrojilo. Prý takhle večer už skoro nic nemají.

Nakonec jsem si tedy vybral telecí na pepři a gulášovku. Stevard se dokonce zeptal i na pití, a tak jsem zkusil mangovou limonádu. Asi za pět minut se stevard vrátil zpět do první třídy s nečekaným
zjištěním – mango limonádu už taky nemají.

Během čekání na polévku a telecí jsem přemýšlel, že na velkých „hospodách“ se vlastně na minutku dělá i řízek, a tak mě začalo být jasné, proč žádné z těch jídel nebylo. Kuchyně si nechtěla nic zašpinit, a tak připravovali jen jídla, co jsou již uvařená z centrální kuchyně, ohřejí se v krabičce a naservírují.

Možná to tak nebylo a možná jsem včera neošvindloval tu hodinku na rotopedu. Možná. Ale na náhody u dopravy už nějak nevěřím.

Místo toalety sklad

Po dojezdu do Brna jsem chtěl počkat hodinku v hale brněnského nádraží, kde se ale nachází jen pár laviček, neboť čekárny dopravců jsou zavřené. Ty ale byly obsazené… no řekněme, že cestujícími. Raději jsem si tak vybral místo venku.

Asi 20 minut před odjezdem vlaku RJ 1029 jsem přišel k soupravě, která stála u částečně osvětlené koleje číslo pět. Část mimo zastřešení již osvětlená nebyla, asi úsporná opatření dobré správy.

Do vlaku jsme byli vpuštěni až asi 10 minut před odjezdem. V mém voze nefungoval ani jeden záchod. Dle pohledu z nástupiště byly na jedné z toalet patrné siluety vyskládaných pytlů do výšky vzrostlého muže, a tak lze usuzovat, že minimálně jeden ze záchodů je předělán na skladiště.

Palubní menu lákalo na americkou kávu, jablečný mošt či čaj z čerstvé máty zdarma, aby se pak cestující miniaturním písmem šedé barvy dozvěděl, že se jedná jen o servis z Prahy. Objednal jsem si kávu (zdarma), novou UGO limonádu (30 Kč/1,20 EUR), karamelový cheesecake (45 Kč/1,80 EUR) a hovězí burrito (69 Kč/2,80 EUR). To bylo servírováno teplé, ovšem na nechutně zapraseném plastovém talířku, a to z obou stran. Brr.

Pultík pod oknem měl také rýmu, ale to je již takový standard. Tedy jen podle názoru „šotoušského webu“, jak jej nedávno označil v podcastu majitel, Radim Jančura, podle kterého se kvalita služeb či čistota u RegioJetu od začátku provozu nezhoršila.

Po výstupu ve Vídni jsem si povšiml totálně zničeného laku vozu Astra, ale to pravidelné cestující také již nevyvede z míry.

Kvůli tomu, že vlak pokračoval na vídeňské letiště, byla na konec vlaku připojena ještě lokomotiva rakouského partnera RegioJetu, taktéž notně omšelá a s čmáranicemi na boku. Zapadla skvěle.

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 2. díl: ÖBB a výluka v rakouské verzi

Tagy cateringové služby ve vlaku čd minibar České dráhy cestování vlakem Na vlastní kůži RegioJet rezervace místa

119 komentářů