Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský si připravoval letní železniční putování po Chorvatsku. Chtěl využít i vnitrostátního lůžkového vozu chorvatských drah (HŽPP). Rezervace do tohoto vozu nelze koupit přes e-shop, ale jen osobně v pokladně. A tak vznikla tato pětidílná série o tom, jak jel Aleš z Česka přes Slovinsko do Chorvatska. Pro lůžkovou rezervaci.

• 1. díl: Noční gastronomie
• 2. díl: ÖBB Lounge a výluka v rakouském podání
• 3. díl: Na návštěvě v jídelním voze a „bistru“ Slovinských železnic
• 4. díl: Jízdenky offline a střípky z MHD
• 5. díl: Low cost ve vzduchu a na kolejích

Zajížďku do Lublaně jsem zvolil záměrně, abych se projel zpět do Mariboru tzv. slovinským „pendolinem“ (ř. 310), vlakem kategorie ICS (InterCity Slovenia) s ikonickými pantografy a v třívozovém uspořádání.

Jeden vůz je půlená první třída s druhou, ve druhém voze je bistro část (o její návštěvě se dočtete v minulém díle) spolu s druhou třídou a ve třetím voze je již samotná druhá třída. Zásuvky jsem ve druhé třídě nenašel, údajně jsou pouze v první třídě, ale wi-fi dostupná byla.

O interiér se příliš nikdo nestará, tedy alespoň o ten ve druhé třídě. Ošoupané sedačky, chybějící polštářkové podhlavníky, otřískané plasty a nejvíc mě pobavily stolky chycené gumou. Jedná se o další inovativní řešení u sedaček se stolky tohoto typu, u kterých často odchází plastové jištění (u ČD se instalovaly na stolky silné magnety).

O nějaké rychlosti jízdy se příliš mluvit nedá, infrastruktura na trase prochází masivní modernizací, a vlak tak nabíral kontinuálně drobné zpoždění.

Zajímavé ovšem bylo odbavení průvodčím. Jízdenku jsem měl zakoupenou přes internet, a proto jsem při kontrole jízdenek předložil vytištěný doklad s QR kódem. Ten obsluha načetla do svého zařízení, následně z něj vytiskla jízdenku, z té následně do stejného zařízení načetla nový QR kód a nakonec ještě jízdenku označila kleštěmi. Chyběl už jen dozor státního notáře a podpis strojvedoucího.

Většina cestujících si dokupovala ICS příplatek ve vlaku, a tak měl průvodčí co dělat celou cestu. V Mariboru jsem v rychlosti vyzkoušel místní autobusové MHD, ze kterého si odnáším tedy hlavně rýmu, protože klima chladila na 17 °C, zatímco venku atakovaly teploty třicítku.

Vyfotil jsem si pomník s lokomotivou a šel si zakoupit jízdenku na vlak EC 1259 Croatia, kterým jsem chtěl pokračovat z Mariboru do Záhřebu. Paní pokladní byla až nečekaně příjemná, a i přes to, že já mluvil česky a ona slovinsky, tak jsme si rozuměli, jako bychom mluvili oba stejným jazykem.

Za mezinárodní jízdenku „Zagreb Spezial“ jsem zaplatil 12 eur/284 Kč. A proč jsem si ji nekoupil online? Protože to nejde.

Kvůli již zmiňované výluce v Rakousku přijel vlak EuroCity Croatia na zrekonstruované mariborské nádraží s asi 25 minutami zpoždění. Souprava byla stejná jako ráno u EC Emona, jen bez jídelního vozu (Bmz+ADbmpsz+Bmz ÖBB nightjet). Standardně zde jezdí jídelní vůz rakouských drah, který kvůli výluce řazen nebyl.

Vlak byl spíše prázdnější, a měl jsem tak pro sebe celé kupé. V hraniční stanici Dobova odstupuje z čela Vectron a dostáváme lokomotivu HŽPP, stejně tak nastupuje i chorvatský vlakvedoucí. Vše je již bez hraniční kontroly. Sláva!

Úsek od hranic do Záhřebu je prakticky celý zrekonstruovaný, do minulosti se vracíme až v samotném hlavním městě. Asi 5 minut před zastavením mě již pomalu vyhání průvodčí ven z kupé ke dveřím. V celém voze Bmz jsem již úplně sám, do samotného Záhřebu dojíždí asi 25 lidí (začátek června).

Chtěl jsem si zakoupit rezervaci na kýžený lůžkový vůz již takto večer, ale všechny pokladny byly při mém příjezdu už zavřené (lehce před 23. hodinou). Šel jsem tedy rovnou na tramvaj a poučen
z minulosti jsem řidiči hodil do okénka přesně odpočítané mince a zanedlouho jsem dostal zpět jízdenku. Vše samozřejmě během jízdy.

Zatímco tramvaj uháněla k nedalekému hotelu, četl jsem si letáky místního dopravního podniku a zjistil z nich, že oproti mé minulé návštěvě Záhřebu je na světě aplikace, která umožňuje nákup kreditu a následně nástup jakýmikoliv dveřmi.

Důležité je při nástupu provést check-in do vozidla přes QR kód, který je umístěný na všech dveřích vozidla, nebo přes NFC tag schovaný v samolepce s využitím NFC v telefonu.

Ráno u snídaně jsem aplikaci stáhl, dobil kredit a při cestě na nádraží jsem hned vyzkoušel, zdali vše funguje, jak má. Jízdenku jsem zakoupil, následně jsem načetl QR kód, přihlásil jsem do vozidla a bylo.

To už jsem vystupoval před nádražím a šel splnit hlavní úkol celého výletu – koupit si dle instrukcí z e-mailu rezervaci na lůžko pro vnitrostátní noční vlak HŽPP. Asi ze zvyku jsem rovnou zamířil na mezinárodní pokladnu, která byla otevřená, ale nikdo za přepážkou neseděl. Netrpělivě jsem poklepával rukou na stolku před okénkem, až se z haly vynořil typický drážní zaměstnanec se svačinou v ruce, spatřil mě stepovat u „svého“ okénka a chorvatsky na mě něco začal hulákat.

Když zjistil, že zde nepochodí, tak zvolal „pause“ a ukázal na vedlejší okénko vnitrostátních jízdenek. Zde jsem tedy na úplně stejně nepříjemně vypadající paní pokladní spustil jednoduchou angličtinou, co potřebuji. Ta se pohrdavě ušklíbla a nechtěla se se mnou bavit. Já měl ale trumf v kapse – vše jsem měl sepsané chorvatsky na papírku.

Paní si jej neochotně vzala, přečetla, naťukala cosi do počítače, přivolala kolegu, který do sebe již cpal svačinu, poradili se a… paní mi vrátila papírek a sdělila, že jsem tu moc brzo, že rezervace ještě nejdou (cca měsíc a půl před odjezdem).

Kdo znáte scénku ze série Malá Velká Británie v USA, kdy Carol Pifková přijímá paní na recepci v nemocnici a vše zakončuje větou „Podle kompijůtru ne!“, tak to je téměř přesná kopie scény z pokladní přepážky HŽPP v chorvatském Záhřebu.

Šel jsem zpět na tramvaj a v hlavě mně běžely všechny možné chorvatské nadávky, které jsem během nespočtu dovolených „v Jugošce“ měl ve slovníku. Nechápu, jak si vůbec někdo může myslet, že by cestující dobrovolně přesedlali z letadel do nočních vlaků, a snažili se tak o zelenější Evropu.

Ano, jedná se o okrajové destinace, ale pokud to Evropa myslí s renesancí nočního cestování vážně, tak by měla zastřešit i tyto vlaky a umožnit cestujícím nákup jízdenek na jednom místě, bez ohledu na dopravce. A vlastně nejen na noční vlaky, ale na všechny páteřní vlaky. Jinak bude letadlo vždy pohodlnější a vlastně i levnější.

Tramvají jsem dojel na zastávku Kvaternikov trg, kde se dá přestoupit na autobus linky 290 ve směru na záhřebské letiště. Pozor, pokud pojedete s tímto spojem MHD, budete potřebovat dvouzónovou jízdenku, kterou ale zvládnete také koupit i v aplikaci.

Na autobus čekala skupina turistů s kufry. Pěkně po balkánsku samozřejmě nejel na letiště kloubový autobus a ani neměl místo na uložení velkých zavazadel. Zatímco si cestující postupně kupovali jízdenky u řidiče, tak já jsem využil systém check-in, nastoupil dveřmi uprostřed a na 45 minut jízdy obsadil místo k sezení.

A chtěl jsem odsud být rychle pryč. S celou situací jsem opět seznámil kontaktní centrum HŽPP, kde jsem si postěžoval na celou situaci. Nakonec jsme se dopracovali k tomu, že si mám online koupit jízdenku a následně se ozvat na rezervační oddělení HŽPP e-mailem.

Zdali vše dospěje ke zdárnému konci se dozvíte v příštím vyprávění z putování po Chorvatsku.

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 1. díl: noční gastronomie

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 2. díl: ÖBB a výluka v rakouské verzi

Na vlastní kůži: Jak jsem chtěl chorvatské lůžko. 3. díl: Ve slovinském jídelním voze a „bistru“

Tagy elektronické jízdenky HŽ Na vlastní kůži QR Záhřeb

98 komentářů