Komentář: Konec přepychu, veřejná doprava zažila šok a zotavení bude bolet
Veřejná doprava v Česku prochází obrovskou zkouškou, stejně jako celá společnost a desetitisíce malých podnikatelů a živnostníků. To, co se
Veřejná doprava v Česku prochází obrovskou zkouškou, stejně jako celá společnost a desetitisíce malých podnikatelů a živnostníků. To, co se stalo ve veřejné dopravě s příchodem nového typu koronaviru do Česka, nemá v posledních desetiletích obdoby. Dlouho budovaný systém ztratil v podstatě ze dne na den drtivou většinu zákazníků. Je čas začít ptát se: Rozdýchá to? Deník Zdopravy.cz přináší komentář Ondřeje Kubaly. „Představa, že by se vše vrátilo za půl roku do původních kolejí, je iluzorní,“ píše Kubala.
Ondřej Kubala
Práce, kterou odvedli v Česku dopravci i objednavatelé v posledních deseti letech, šla ze dne na den, jak se říká, cugrunt. Poslední dekáda byla bez nadsázky dekádou dopravního přepychu. Objednavatelé přidávali spoje v autobusové i železniční dopravě a vznikaly nové přestupní vazby. Když to přeženu, skoro pro každou babičku byl systém připraven přijet veřejným dopravním prostředkem. Konkurence vedla na řadě relací k velmi výraznému nárůstu kvality cestování, ceny pro zákazníky klesaly a cestujících přibývalo.
K tomu navíc ještě přišly státní slevy v meziměstské dopravě. Bez ohledu na to, zda s nimi souhlasíme, nebo ne, přispěly k dalšímu nárůstu počtu cestujících. Přeplněné silnice na příjezdech do velkých měst vedly k rozvoji nového fenoménu – dojedu autem k vlaku a do města jedu po kolejích. Živelné parkování (tzv. živelná P+R) kolem vlakových zastávek a stanic tam, kde je dobré spojení do města, o tom dobře vypovídá. To, po čem všichni tolik volali, se začalo stávat v posledních letech skutečností a například systém Pražské integrované dopravy poznal, že se dostává v některých časech s kapacitou železniční sítě na samotnou hranici současných možností infrastruktury. V systému veřejné dopravy v Česku nebylo v posledních 20 letech nikdy tolik peněz ani optimismu.
Ztráta cestujících ze dne na den
I tady ale platí stejné pravidlo jako v mezilidských vztazích. Co budujete léta, můžete nenávratně ztratit během jediné vteřiny. Přesně to prožila veřejná doprava v posledních třech týdnech. Fenomenální ztrátu cestujících během několika dní. Zatímco na začátku února můžeme číst články o tom, že vlaky v systému PID lámou v Praze rekordy, protože přepraví skoro 160 tisíc lidí denně, o měsíc později už víme, že počet cestujících v Praze drasticky padá. Podle dat ze sčítačů v metru se ztráta cestujících jen v pražské dopravě pohybuje aktuálně mezi 80 a 85 procenty. Zrušené dálkové vlaky soukromých dopravců vypovídají o tom samém. Přerušeno je mezinárodní spojení, dopravci na železnici i v autobusové dopravě omezují radikálně své komerční spoje a objednavatelé reagují nejdříve prázdninovými jízdními řády na uzavření škol, později logickým omezením dalších prázdných spojů. Škrtání je velmi opatrné, ale už to, že k němu dochází i v situaci, kdy je v krajích volební rok, ukazuje, jak je situace vážná. Cestující jsou opravdu pryč. Peníze, které teď provoz závazkových spojů stojí, jdou teď v řadě případů na převážení vzduchu.
V hlavní roli strach
Jako první zmizeli z veřejné dopravy cestující, kteří měli možnost volby. Už první informace z Asie jasně potvrzovaly, že veřejná doprava je jedním z míst, kde se můžete nakazit novým typem koronaviru velmi rychle. Ten, kdo uměl tyto informace vnímat a měl na výběr, rychle veřejnou dopravu opustil. Nikdy nevíte, kdo sedí vedle vás, kdo vám dýchá za krk a kdo se před chvílí držel tyče, které se držíte teď vy. Ruku v ruce s tím šlo uzavření škol, které vyřadilo z dopravy nejen děti a studenty, ale také jejich rodiče, kteří náhle museli zůstat doma. Rodiče se bojí o své děti, ale také o své rodiče. Pokud mohou, přestávají cestovat také veřejnou dopravou a o tom samém rychle přesvědčují své blízké seniory, kterým může jít o život jako prvním. Firmy nechávají své zaměstnance doma, kdo může, pracuje na dálku a pokud musí do firmy, jede raději autem. Řada firem svým zaměstnancům cestování autobusem či vlakem výslovně zakazuje. Nakonec zůstávají ve vlacích, autobusech, tramvajích a trolejbusech jen ti, kteří opravdu nemohou jinak. A tak to zůstane i v dalších týdnech.
Zotavení bude bolet
Dopravní systém zažil šok. Řada jeho cestujících se naučila, poučena z krizového vývoje, cestovat jinak. Peníze jdou stranou, jde o zdraví. A to je zároveň největší problém, se kterým se bude muset veřejná doprava poprat v dalších měsících a možná i letech. Zotavení bude trvat velmi dlouho. Stejně jako nezmizí tento nový typ koronaviru, nezmizí ani strach z něj, ani strach o lidi, které máme rádi. To je pro veřejnou dopravu velmi špatná zpráva. Představa, že by se vše vrátilo za půl roku do původních kolejí, je iluzorní.
Ano, školy se otevřou, ano, firmy začnou fungovat a rodiče už se nebudou učit doma s dětmi. Začneme zase postupně víc cestovat. Ale se strachem, abychom něco někde nechytili. V permanentním strachu se nedá žít, lidé se budou snažit vracet svůj život do normálních kolejí. Ale přesto budeme podvědomě přijímat taková rozhodnutí, abychom se nevystavovali zbytečnému riziku. A veřejná doprava bude bohužel jedním z takových rizikových míst. Ale to není vše. Ekonomika zpomalí, řada podniků současnou situaci neustojí a bude muset propouštět. Vzroste nezaměstnanost, podniky budou bojovat o zakázky a často i o přežití. Zotavování bude bolet. Strach cestujících doplněný o skutečnost, že se museli v rychlosti přizpůsobit a naučit se cestovat jinak a zjistili, že to jde, není dobrá kombinace. A když k tomu přidáme problémy ekonomiky a zaměstnance bez práce, přicházíme v systému o další cestující. Minimální doba rekonvalescence systému veřejné dopravy bude dva roky a moc bych si přál, abych se teď mýlil.
Bez pomoci to nepůjde
Zdaleka nebude potřeba tolik spojů, jako jezdilo ještě před měsícem. Nedostatek řidičů v dopravě se může rychle změnit v jejich nadbytek. Návrat cestujících do veřejné dopravy bude jen postupný a bude trvat dlouho. Je ale možné hrát o to, jak rychlý nebo pomalý bude. A to už je na dopravcích, na objednatelích i na státu, jde o jejich společné úsilí. Jakmile začneme žít zase alespoň trochu normálně, bude potřeba lidem co nejlépe vysvětlit a ukázat, že je tu veřejná doprava zase pro ně, že se v jejich spojích dělá vše proto, aby byli všichni v bezpečí. A aby také ochránili zaměstnance v dopravě, kteří budou i nadále v první linii při setkávání s cestujícími. Lidé budou mít tendenci se veřejné dopravě pro jistotu vyhýbat. Jak dlouho to bude trvat, bude záviset nejen na vývoji pandemie, ale i na komunikačním umu těch, kteří veřejnou dopravu provozují. Teď se opravdu ukáže, co umí veřejná doprava nabídnout a jestli se lidé vrátí. Rozhodně ale nebude stačit jen znovu rozjet spoje.
Ondřej Kubala
Autor se věnuje přes 12 let mediální komunikaci projektů ve veřejné dopravě. Začínal jako reportér Radiožurnálu, tři roky působil jako mluvčí Českých drah, kde získal v roce 2008 ocenění mluvčí roku a speciální cenu za komunikaci železničního neštěstí ve Studénce. Skoro deset let učil mediální komunikaci studenty pražské VŠE a v posledních letech se podílel na mediální komunikaci některých objednatelů i dopravců jako zástupce PR agentury Ewing, kde je dnes spolumajitelem.