S Petrovským na cestách: Mimořádná událost u Benátek a cesta do Terstu
Úschovna zavazadel v Benátkách otevírala až v 7 hodin, což je důvod, proč nesnáším tyhle obsluhované úschovny. A naopak mám rád samoobslužné skříňky.
Pátý díl letního cestopisu Aleše Petrovského zavede čtenáře do Benátek a Terstu. V prvním díle se náš dopisovatel přesunul z Prahy do Boloni, ve druhém popsal svou zkušenost s railjetem nové generace (NG), ve třetím se podíval do Alp a Milána. Ve čtvrtém si prohlédl Vatikán a mimo jiné vyzkoušel soukromý rychlovlak Italo. Následoval noční přesun směr Benátky.
Dobré ráno z Benátek by se mi chtělo říci, ale správně by bylo spíše dobré ráno z města Rovigo. Budík jsem měl nastaven na 4:45 a do Benátek jsme měli dorazit v 5:34. Stevard ale začal klepat na dveře již ve 4:25 se snídaní a slovy „twénty minits venecia“. No, twenty minutes znamenalo ještě hodinu a čtvrt.
Poděkoval jsem za snídani a začal se pomalu rozkoukávat. V kupé se linula vůně espressa, což mě ponouklo ke snídani. Servírovala se káva v kelímku bez možnosti výběru, něco jako ZERO varianta „džusu“, croissant, sušenky s náplní a rozmarýnové krekry. K tomu cukr illy (podle chuti i káva) a eko ubrousek s brandem Frecciarossa. No, žádná sláva. Krom kávy, na které jsem si pochutnal.
Po snídani jsem vyzkoušel přiloženou ECO zubní pastu. Něco tak odporného jsem v puse snad nikdy neměl. Brrr. Ale alespoň mě to probralo. Sbalil jsem se, oblékl a začal hodnotit. Jde o průměrnou službu nočního vlaku. Kvalitou ale ani zdaleka nemůže v tomto případě konkurovat službám JLV resp. ČD v lůžkových vozech u nás. V nich, pokud nemáte smůlu na personál, zažijete služby na výrazně vyšší úrovni.
Má aktuální zkušenost ale není nijak tragická, a pokud jde o spánek, tak ten si užijete nerušený a pohodlný. Zajímavé by bylo vyzkoušet i luxusnější noční vlak Espresso Cadore pod značkou Treni Turistici Italiani. I když ani ten nemá prý na palubě sprchu.
Na chvilku jsem si „klimbl“ a vlak zastavoval již na nádraží v Mestre. Moc jsem se těšil na ikonický přejezd moře ve směru k benátskému nádraží Santa Lucia, kde jsme zastavili asi s 5 minutami zpoždění. Po výstupu jsem si chtěl nafotit ještě soupravu, ale ve skutečnosti jsem měl spíš chuť vrátit se do vlaku. Nad ránem byla v Benátkách bouřka a venku nebyla jen běžná „prádelna“ ale „megaprádelna“, což bylo něco šíleného po skoro osmi hodinách v klimatizaci. Úschovna zavazadel na nádraží v Benátkách otevírala bohužel až v 7 hodin, což je přesně důvod, proč nesnáším tyhle obsluhované úschovny, a naopak mám rád samoobslužné ukládací skříňky.
Původně jsem se chtěl projít po klasické cestě od nádraží na piazza San Marco, ale v těchto podmínkách jsem to zavrhl a raději se svezl místní lodní MHD, která již také přešla na systém odbavení přes bezkontaktní platební kartu. Jen pozor, ceny MHD jsou zde vysoké oproti standardu. No ale vidět východ slunce z lodi nad mořem a Benátkami? To za to stálo. Nádhera, benátskou MHD miluji. Navíc na lodi bylo příjemněji a v tuto dobu ještě nebyla ani přecpána turisty.
To stejné bylo na náměstí i u baziliky sv. Marka. Prázdno, pouze místní, závozy obchodů, restaurací a uklízeči. Jen to počasí tedy procházkám moc nepřálo. Benátky mám nicméně již celkem prochozené, a tak jsem se rozhodl uklidit raději zpět do klimatizace a projet se regionálními vlaky v okolí. Po sedmé hodině se už z nádraží valily proudy benátekchtivých turistů a bylo načase se opravdu posunout jinam.
Pro cestu jsem si vybral náhodný spoj do města Sacile a zpět do Mestre, abych stihl vlak Frecciarossa do Terstu. Na vlak byla nasazena elektrická jednotka ETR 104 „POP“ od Alstomu s typickým interiérem modrých koženkových sedaček. Jízdenku jsem si koupil přes aplikaci Trenitalia, a dokonce jsem tentokrát nezapomněl udělat check-in. Klimatizace fungovala na 100 % a nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle neměla být standardní cesta.
Na jedné ze zastávek nastoupil do vlaku pár, u kterého… no zkrátka u kterého bylo poznat, že se zde nadělovalo spíše na kráse než na chytrosti. Ohleduplnosti se těmto lidem nedostalo vůbec. Se čtyřmi kufry došli od dveří až k přechodu do další části jednotky a začali řešit, kam dají kufry. Nakonec je nacpali do čtyřsedačky tak, aby si tam již nikdo jiný nemohl sednout. Slečna zabrala jednu dvojsedačku a pán druhou.
Následně si zmíněný pán natáhl nohy pod sedačku před ním tak, že si hodil svoji nohu na tu moji. Čekal jsem, že si toho všimne, ale nestalo se tak. Měl jsem pocit, že nějaká vřelá prosba by se zde minula účinkem, a tak jsem nejdříve zapřemýšlel, že bych mohl to samé provést já. Ale to mně přišlo kruté, nicméně pak mě napadlo, že bych mohl pánovi svázat tkaničky dohromady. Než jsem ale mohl tento trochu zlomyslný plán provést, tak pán změnil polohu a bylo po srandě.
Vlak uháněl dále do doby, než se z kabiny strojvedoucího ozvala nějaká nadávka a následovala rychlobrzda. Přemýšlel jsem, zdali se povedlo projet návěstidlo, nebo je zde třeba nějaká technická závada. Ne. Projeli jsme stanici Spresiano, kde jsme měli s tímto „zrychleným“ vlakem zastavovat. Strojvedoucí se snažil ještě rychlobrzdou zachránit situaci a následně se šli s vlakvedoucí podívat, zdali nejsou alespoň poslední dveře u nástupiště. Nebyly. Proběhla nefalšovaná diskuze mezi oběma členy vlakového personálu plná rozmáchlých italských gest a pak šli vlakvedoucí i strojvedoucí telefonovat na všechny strany.
Po chvilce šel strojvedoucí opět najít vlakvedoucí a vypadal již viditelně zkroušeně. Pravděpodobně k tomu přispěli i kolegové z dráhy, kteří se mu zcela nepokrytě vysmáli. Ještě jedna krátká diskuze, následně byly podány informace cestujícím a pokračovalo se dále. Celé to zabralo asi deset minut. Asi 10 cestujících, kteří ve Spresianu chtěli vystoupit dojelo do následující stanice a během pár minut se vrátili vlakem v opačném směru. Já raději vystoupil také, jelikož se zpoždění navyšovalo a přestup ve stanici Sacile by mně již nemusel vyjít.
Osobní vlak, který jel hned zpět, byl složen z regionálních velkoprostorových vozů klasické stavby s označením nB. Ten jsem vynechal a počkal si až na svůj původně zamýšlený vlak. Mezitím se ve stanici objevila také dvoupatrová příměstská jednotka ETR 521 „ROCK“ z produkce Hitachi Rail. Můj vlak byl nakonec sestaven z dvoupatrových vozů klasické stavby, které nejsou jinak ničím zajímavé. Jen v nich šla klimatizace o dost méně než v jiných zatím použitých vlacích. Při příjezdu do stanice Venezia Mestre se za okny mihl i Orient Express. No není ikoničtějšího příjezdu do Benátek než právě v hodnotné společnosti této železniční legendy.
Rychlovlak do Terstu zatím ještě neměl zveřejněno nástupiště, a tak jsem vyčkal na tom, ke kterému přijel osobák. Po chvíli bylo nástupiště zveřejněno a já se na něj šel přesunout. V době odjezdu vlaku do Terstu na nástupiště ale přijel úplně jiný vlak, začal zmatek, a až v tu chvíli bylo nástupiště změněno. Následoval přesun masy lidí podchodem a někteří přicházeli na správné nástupiště až ve chvíli, kdy správný zpožděný vlak do Terstu právě otevíral dveře. Příjemná cesta většinou takovou rozcvičkou nezačíná.
Opět jsem si vybral třídu business, protože byla levnější než klasická druhá třída. Ihned po výjezdu přišel stevard s uvítacím balíčkem a nápoji. Byl o poznání komunikativnější než jeho kolega z vlaku Verona – Milán v předešlých dnech. Výběr nápojů byl i o něco širší, například byla k dispozici i perlivá voda, která byla netradičně distribuována v plechovce.
Dostal jsem i nabídku kávy – no neodmítl jsem. Nejsem kávový guru navštěvující lokální minipražírny, ale oproti minulosti již jen příležitostný kávový uživatel, který ze standardních značek nedá na illy dopustit. Zde již dokonce krom ubrousků měli brandované i kelímky. Obsah uvítací krabičky byl o trochu jiný než minule, tentokrát byly oba snacky sladké, v předchozí variantě byl jeden sladký a jeden slaný.
Cesta do Terstu ubíhala svižným tempem. Já využil blížícího se poledne a šel se podívat do vlakového bistra. Nikde jsem ve vlaku neviděl žádnou nabídku, a tak jsem se obluhy zeptal, zdali mají něco dobrého k jídlu. Nabídli mně několik sendvičů, ale také teplých maxi toastů, panini nebo piadiny. Zvolil jsem piadinu.
Zeptal jsem se také, proč ve vlaku nejsou žádná menu. Ukázalo se, že jsem ho měl celou dobu za zády. Nenápadný leták s malým písmem na stěně. Chvilku jsme se s obsluhou na toto téma ještě bavili a prý je bohužel již vše řešeno přes QR kódy a palubní portál, kde se lze k nabídce proklikat. Následně, až po objednání, jsem zjistil, že v nabídce bistra je také hamburger, pizza, club sandwich, blíže neurčené „hot dish“, salát a tagliere (studený talíř). A jen pro zajímavost – běžná káva i ve vlaku stojí 1,50 eur, různé kávy s mlékem eura dvě. Samotná piadina se šunkou a sýrem byla chutná a do konceptu bistra se hodila. Všechny ceny z bistra naleznete v galerii.
Když jsem šel během cesty na toaletu, tak jsem si všiml povedených nápověd na dveřích, které mě zaujaly, protože byly velmi návodné a užitečné. Kolikrát už jste v pendolinu slyšeli dotaz: „Mám vůz 4, to je dopředu nebo dozadu?“ Tady vám pomůže super pomůcka. Stejně tak se mně líbila další vychytávka, kdy personál nemusí kvůli osvětlení lézt do rozvaděče, ale může jej ve vlaku či jen ve voze zapnout či vypnout rovnou čtyřhranem na stěně (nebo jen nechat na centrálním řízení). Dokonce lze stejným způsobem provést test lampiček na čtení.
Do Terstu jsem dojel skoro v pravé poledne, ale pokoj jsem měl mít připravený až ve 14 hodin. Nádraží v Terstu prochází rekonstrukcí. Uprostřed je atrium s moderní skleněnou střechou, skrz kterou dovnitř pálilo polední italské slunce. Klimatizace ale byla vypnutá, takže si dokážete představit, jak v takovém místě bylo. No a samozřejmě téměř bez laviček. „Tady tedy čekat nebudu,“ pomyslel jsem si.
Nakonec jsem se tedy jel ještě projet regionálním vlakem, abych vyzkoušel zase nějaké nové vozy. Na výběr ale příliš nebylo, a tak mě čekala opět patra. A opět v nich skoro vůbec nešla klimatizace, což asi bude vlastnost těchto vozů. Před stanicí Cormons, kde jsem chtěl přestoupit na vlak zpět, bylo ve vlaku úplně nedýchatelno a já jen přemýšlel, jak se od modré koženkové sedačky odlepím. Ve stanici jsem se šel před spalujícím sluncem schovat do podchodu, ale vlak zpět do Terstu tu byl cobydup. Tentokrát již v podobě klasických regionálních vozů nB, o kterých jsem se také již zmiňoval, ale ještě je nevyužil. Klima zjevně neběžela ve všech, podle otevřených ventilaček, a proto jsem zamířil do vozu, který měl okna zavřená. Bingo. Oproti patrům to byl značný rozdíl v teplotě a dalo se tu i dýchat.
Všiml jsem si, že byť v Terstu běhají na obratech po vlaku uklízeči, tak úklid se fakticky nekoná. Po příjezdu zpět jsem se na provádění úklidu podíval. Kýbl s vodou se zčásti rozlil po podlaze ve voze a s hadrem na koštěti se vůz ledabyle prošel, takže představa byla jasná. Po zastávce na ubytování jsem šel na zmrzlinu, kterou jsem si nechal doporučit od místních a podívat se po městě. A samozřejmě jsem se zašel podívat i na konečnou speciální tramvaje Terst (Piazza Oberdan) – Villa Opicina, která bohužel není v provozu už od 20. března 2016, kdy se na trati srazily dvě tramvaje. V den mé návštěvy to bylo 3046 dní.
Ne, to jsem nemusel počítat já, místní, kterým tramvaj také chybí, každý den na budovu konečné vyvěšují nový plakátek s novým počtem dní, co tramvaj nejezdí… A tak ani já se nemohl v roce 2024 svézt touto hybridní tramvají, která funguje na části trasy vlastně jako pozemní lanovka.
Mohu vám také něco upřímně říct. Terst má krásné centrum, není tu přecpáno a místní architektura a okolí jsou opravdu nádherné. Nečekal jsem, že zrovna Terst mi učaruje za tak krátkou dobu. A pokud by byla v provozu i tramvaj s panoramatickými výhledy, tak bych asi už vůbec nepochyboval.
