Karel Hybš se narodil v roce 1943 v bytě na pražském hlavním nádraží, kde žil až do roku 1968. Oslavil tam i svatbu. K ČSD nastoupil v roce 1964. Amatérsky se věnuje i divadlu a kouzlení. Pro rodinu sepsal vzpomínky, jejichž útržky týkající se života na „hlaváku“ zde s jeho laskavým svolením zveřejňujeme. Jsou redakčně kráceny a upraveny.

Naproti Wilsonovu nádraží jsou Vrchlického sady. Do tohoto parku jsem každodenně chodíval, a to jak s maminkou, tak se svojí sestrou Jarmilkou. Ovšem v kočárku. Později jsem zde jezdil na tříkolce a koloběžce. Bývala tu alej, u ní rozkošné jezírko, do něhož stékala voda ze skalky, a na jezírku byly kachny, které zde i hnízdily, a dokonce i párek labutí a rybičky.

Když sedím před odbavovací halou a nechávám se unášet vzpomínkami, tak vpravo směřují Vrchlického sady k Václavskému náměstí, vlevo k Bolzanově ulici, za mnou je ulice nyní Opletalova, kam v době mého narození spadla letecká bomba. Vlevo na konci parku bylo dětské hřiště s kioskem, kde se prodávala lízátka a preclíky. Vzpomínám si, že zde byl ještě malý domek (bouda) a v něm měl své místo správce hřiště. Dopadal na jednu nohu a chodil s holí. Někdy na nás tou holí hrozil. V zimě sloužila jeho bouda i k ohřátí dětiček, které zde bruslily na „šlajfkách“. Hráli jsme si tam na slepou bábu, pešek chodí okolo, zlatou bránu, schovávali se v krásných velkých tisech, na kterých je to znát i dnes. Těch bylo v parku hodně. Zvláště kolem jezírka a u jeho zákoutí na pravé straně. Spousta toho již není, či je vše přestavěné a změněné.

…

To dětské hřiště je zde opět a je vybavené prolézačkou se skluzavkou, pružinovými houpačkami, pískovištěm, lanovkou, lanovou prolézačkou, můstky, lanovým mostem, závěsnými houpačkami a ještě domečkem a lodí. Je to asi jedno z nejhezčích míst, je pro děti, které zde řádí zrovna tak jako já před více než šedesáti lety. Moje malé dětství se odehrávalo právě v těchto místech, ve Vrchlického sadech a okolních ulicích – Jeruzalémské a U Půjčovny. Jinak jako hřiště mi posloužila hala a střechy hlavního nádraží.

…

Jak si sedím, přemítám a rozhlížím se, tak jsem rád, že spousta věcí zde ještě zůstala na svých místech. Jen pohled na odbavovací halu mi připomíná zmizelé jezírko s ostrůvkem a železným plůtkem, po kterém jsem chodil držen taťkou za ruku. Chybí mi i cesta do kopce, kde jsem sáňkoval, nebo chodil denně ze školy U Půjčovny. Chybí mi vodopád a nad ním cestička s výhledem na jezírko, kde jsem prostál spoustu času v objetí pozdějších školních lásek. Chybí mi celá řada přístavkových nízkých domů v ulici, kde byl řezník pan Opatrný , který mi vždy dal párek. Na rohu pan Šiška s manželkou prodával skákající slepičky na klíček na modrých platech. Byl zde bufet, kam jsem chodil se džbánkem pro pivo. Chybí mě několik pětipatrových domů směrem k divadlu. Měl jsem zde kamaráda Pepíka Dvořáka. Vedle byl hotel Slovan, kam jsme chodili čas od času na kávu z práce. Ve vedlejším domě starší dáma prodávala čokoládové trubičky s pěnou. Za rohem byla malá restaurace Opera, kam chodili umělci ze Smetanova divadla a kde jsem oslavil dvěma pivy odchodnou z osmé třídy Na Smetance.

…

Vzpomínám si, že jako kluk jsem měl několik druhů zábavy. Mezi jednu z nich patřila jízda na lokomotivě. Tatínek dělal ve Vršovicích v dílnách hned vedle nádražní budovy. Já na hlavním nádraží jsem sešel a procházel dopravní kanceláří. Výpravčí se zeptal:“ jedeš za taťkou?“ „Ano“, pravil jsem a prošel na první peron. Tam na mě mávnul strojvůdce. Já vylezl na lokomotivu a tunelem jsem se dostal do Vršovic, kde na mě čekal taťka. Výpravčí mu dal echo. Tak to šlo i zpátky, pouze s tím, že maminka koukala přes zábradlí a čekala, až proběhnu „dopravou“ a po schodech nahoru. To bývala taková předškolní zábava.

…

Z bytů v našem křídle u schodiště byla okna do světlíku, a to ze záchodů i z chodeb. Proč se o tom zmiňuji. Od výstavby Fantovy budovy se na nádraží vystřídala spousta našich a zahraničních „potentátů“. Zvláště po roce 1945. Delegace za delegací. Faktem je, že schodiště mělo ostrahu vždy, když se něco dělo. Někdo odjížděl a také přijížděl. Ostraha v podstatě znala všechny lidi z domu. Ještě za prezidenta Antonína Zápotockého začala jedna z úprav, kterých jsem byl svědkem. Všechna okna směrem ke světlíku byla zazděna, i to dlouhé okno v mezipatře. Jestli z úsporných důvodů, zda se šetřilo na ochrance, to nevím, ale faktem je, že od té doby nezhaslo do dnešního dne světlo v této chodbě. Není tam přímé osvětlení a vzduch asi také bojuje.

…
Pochopitelně, že na nádraží se děly věci. Jezdily delegace, státní návštěvy. Jednou jsem slyšel na schodech povely. Nešel pro mě nikdo. Ovšem já se šel podívat, co se děje. Pod námi byl kulturní sál a dlouhá chodba. Do chodby se chodilo a chodí dveřmi, které nemají křídla. Celá chodba byla plná vojáků po třech metrech v rozestupech. Povel. Najednou šel chodbou nějaký strejda směrem do sálu. Spatřil mě. Zastavil se. Usmál se a pohladil mě po blond pěšince. Byl to Antonín Zápotocký. Jeho pohlazení se mi stalo osudným. Stal jsem se odborářem a tím jsem dosud.

Do paměti se mi soudruh Antonín Zápotocký v roce 1953 zapsal jako president i tím, že 36 hodin před reformou vystoupil v rozhlase a oznámil, že měna nebude, že koruna je pevná a takový krok nepřichází naprosto v úvahu. 1. června k reformě došlo. Hotovost do 300 Kčs na osobu se přepočítávala v poměru 5:1 (pouze však u osob, které nepoužívají námezdní práci), u všech ostatních již v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz. Vklady u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.

Peníze se vyměňovaly na všech možných místech. Dokonce kvůli cestujícím se prováděla výměna i v kulturním sále na nádraží. Taťka tam šel uskutečnit výměnu. To co mu nevyměnili, dal do papírového pytlíku a mě do ruky s dovětkem: „utrať si to !“. Již nevím kolik to bylo tisíc, ale vím, že jsem jako desetiletý kluk vyrazil sám s pytlem peněz do PKOJF na atrakce. Vše bylo desetkrát a více dražší.

…

Často jsme chodili s tatínkem na procházky a hráli si v parku a okolí. Měl jsem oblíbenou „skovku“. Jak to šlo, tak jsem se skoval a nechal jsem se hledat. Jednou jsme byli před budovou Národního muzea. Já „kuk“, táta „kuk“ a zase třeba obráceně. Hra dostávala spád. Napětí bylo čím dál větší. Rádius vyhledávání se zvětšoval. Čas nacházení se prodlužoval. Nenacházel jsem. Když v tom přišla „záchrana“!

Řekl jsem nějaké paní, že se mi ztratil tatínek, a ona mě v dobré víře odvedla do Československého rozhlasu na Vinohradské třídě a předala ve vrátnici. Začala – po revoluci pravděpodobně druhá největší – akce Československého rozhlasu. Vrátit Káju rodičům. Nejdříve vyptávání po okolí. Rozhlas napojený na pražské tlampače vyzýval občany, aby ti, kterým chybí chlapec slyšící na jméno Kája a milující vláčky, se dostavili k Československému rozhlasu. Tatínek zatím běhal kolem rybníčku pod hlavním nádražím, několikrát proběhl celý park, proběhl i celé nádraží… v jeho kůži bych být nechtěl být. Ale řekněte. Takový dospělý člověk a ztratí se.

…

Zmínil jsem park. Dvě velké atrakce. Jako první rybníček s krásným zákoutím, kam jsme chodili až do pozdějších let. Ne jen sami. Ovšem jako „školňata“ jsme měli zábavu, že jsme chodili po železném klandru kolem rybníčka s tím, kdo dál a později i kdo rychleji. Nad rybníčkem byl vodopád. Také jsme jej prozkoumaly jako děti. Druhou atrakcí bylo velké hřiště směrem k Bulharu. Tady byl kulhavý správce s holí.

Magistrát rozhodl, že Praha hlavní nádraží, tř. Vítězného února 300/16 nebude pod Prahou jedna, ale bude pod Prahou 2 a bude patřit k Vinohradům. To rozhodlo o mé další školní docházce. Opustil jsem kámoše a šel si hledat další do školy Na Smetance.

Jako hlavní zájmová oblast pro hraní zůstalo moje bydliště. Začal jsem se pomalu zajímat o ty ohromné haly, které jsme měli před okny. Byly tam nějaké lávky, čas od času tam chodili řemeslníci a tak netrvalo dlouho a já tam začal chodit taky. Vždy jsem došel někam, kde jsem pozoroval cvrkot. Faktem je, že to bylo dost vysoko. Bylo to nebezpečné. Na druhé straně jsem získal zkušenosti z práce ve výškách, naučil se balancovat, šplhat a lézt po žebříku. Někdy i zdrhat.

…

Můj pokojíček toho zažil. Pár vzpomínek přidám. V podstatě jsem jej vlastnil do doby, než se naši přestěhovali na Prosek. Všichni lidi z nádraží dostali náhradní byty. On nebyl důvod, proč by měli rodiče obývat kus nádraží. Byli v důchodu. Žádný další přínos pro ČSD. Ovšem přestěhování bylo dobré k tomu, že se nemuselo donášet každý týden, mimo léta, ze sklepa do třetího patra uhlí v putně. Uhlí se uskladňovalo ve velké bedně na chodbě. Uhlí jsem nosil já a do bedny se vešlo 10 puten.

Byt byl velký. Prostorný, ale i vysoký 5,55 m. Byla to práce s údržbou. Pavučiny, malování, elektrika, žárovky do lustrů atd. Ovšem nesmím opomenout něco strašně krásného. Když jsem byl jako prtě, tak mi chtěli naši udělat na vánoce radost. Zakoupili stromek 6 metrů vysoký a donesli jej domů. Taťka jej zkrátil o kousek na špičce a opracoval spodek pro 1,5 m stojan. S ozdobnou špičkou čněl tento strom zhruba 10 centimetrů pod strop. Já vím, že jsem do pokoje nesměl vstoupit. Stále se zamykal. Později jsem si vyzkoušel vše sám. Překrásné, díky za to. Takovéto stromy jsme měli každý rok. Do přestěhování. Je faktem, že nebyly takto velké, ale kolem 4 metrů jsme kupovali normálně. Také si vzpomínám, že rozpětí větví dole bylo skoro 3 metry. To by ani nevadilo, ale já na to musel dělat řetěz z barevných papírů. Stříhat, provlékat, lepit.

…

V době, kdy jsem chodil do první třídy, stávaly před nádražím fiakry. S takovým jedním fiakrem jezdil pan D. Maminka se mnou nejdříve chodila, abych se podíval na koníky. Po chvilce jsem již chodil ke koníčkům s mrkví sám a dokonce mi vonělo to, co skovávali v takové zástěře. Někdy mě vzal na kozlík a s kunčaftem mě provezl. Fiakry zmizely a nahradily je taxíky s těma ušima na počítacích bedničkách.

…

Na nádraží byla policejní stanice a v té stanici okrskář. Vchod do stanice byl přesně na rohu nádraží. Jméno okrskáře již neznám, ale vzpomínám si na to, že věděl o nás klucích a holkách, vlastně asi o všech, všechno podstatné. Znal nás jménem a věděl co a jak.

Chodili jsme běhat a hrát si do parku (Vrchlického sady). Právě u jezírka byl takový poloostrůvek, který by se dal nazvat mileneckým zátiším. Sem jsme jako děcka odpoledne chodili, hráli a blbli. Začalo se stmívat. V tom se zjevila postava policajta. Okrskář. No a začal, „Karle nezapomeň, že máš být za deset minut doma. Andula a Pepík taky. Tak ať vás tu nevidím.“ Když chodil, tak mluvil i s rodiči, a jelikož o nás věděl, tak se na spoustu drobností zeptal. Odkopl od nás asi dost problémů, o kterých nemáme tucha.

…

Na nádraží sídlily Jídelní a lůžkové vozy. Obhospodařovaly restauraci III. cenové skupiny a II. cenové skupiny. K tomu byla kuchyně a velké zázemí ve sklepních prostorách. Tam byly sklady a také se tam stáčel sirup do lahví a špuntovalo se to. Již ani nevím, jak jsem se tam dostal, i když na druhé straně je otázka, kam jsem se nedostal? Chodil jsem tam pomáhat panu Doležalovi, což byl skladník. Podzemí mělo dvě patra. Právě v tomto patře jsem chodil pomáhat stáčet sirup a špuntovat špuntovačkou. Moc se mi to líbilo. Všude to krásně vonělo.

…

Když jsem bydlel na nádraží a pode mnou byl kulturní sál, tak mi napadlo, co ho využít pro nějaké činnosti. Stalo se. Založili jsme divadélko a psali jsme pásma a vystupovali jak v sále, tak i mimo hlavní nádraží, ale i v Kulturním středisku pro cestující. To bylo naše Divadélko pod lampou. Moc mě bavily kouzla. Již od dětství. Začal jsem chodit do Klam klubu Praha, kde předsedou byl Karel Jůza, později president Unie pražských magiků. Dost jsme spolu vystupovali a jezdili i na vystoupení mimo Prahu. Spolupráce s Mirkem Švadlenkou, Kynclem, Konvínim, Ing. V. Kotíkem, Vendou Kejmarem, Alenkou Jůzovou a dalšími. S Jirkou Kynclem jsem vystupoval v podnicích na Václavském náměstí. Alfa, Astra.. Jezdil jsem i do zahraničí, Lipska.

…

Na hlavním nádraží jsem se narodil, a do roku „vstupu spřátelených vojsk,“ žil. Mezi tím jsem studoval, vyučil se a z Tesly Hloubětín jsem přešel ke dráze. Čili jsem jeden z mála nejstarších „u dráhy“. Od narození. Tatínek s maminkou mi dost často odepřeli volné dveře. To z důvodu, že jsem svévolně opouštěl ubytovací prostor. Prostě jsem poznával. Tak jsem unikal, když to dveřmi nešlo, jinudy. Sportovně náročnější byl například únik z kuchyně. Po fasádě domu o patro níž a po malé ploché střeše nad prvním peronem se dalo zmizet několika způsoby. Když byly otevřené dveře pro dělníky, nebyl problém. Když byly zavřené, tak se dalo slézt pár metrů po hromosvodu k popelnicím. Pod okna dělníci přidělali kabelovou lávku. Na ní bylo pár silových, ale i slaboproudých kabelů. Po této lávce se dalo kolem zdi a oken pokračovat na kraj domu a opět slézt o patro níž a nebo rovnou k popelnicím. Tady byla ovšem nevýhoda v tom, že se muselo kolem oken Železniční policie a párkrát jsem musel pozdravit.

…

Ony ty boje se přenesly i do ulic. Kdysi jsem začal chodit do party Gentleman of Riegr. Scházeli jsme se v Lichnické ulici na rohu se Španělskou ulicí. Někdy z tohoto shromáždiště se šlo bojovat proti Žižkovákům do Riegrových sadů. Vše se odehrávalo povětšinou u takzvané „Mlékárny“. Zbraně byly různé, ale skobičkou jsem dostal jenom jednou a po puse několikrát. Nebylo to sraziště jen za účelem bojů, ale také jsme se tady scházeli s kytarou a zpěvem. Párkrát zde byl i Jiří Helekal a s námi halekal „roken roura v zemi ďoura… „

…

V šedesátých letech jsem chodíval kouzlit na estrády a také se zmiňuji o kavárnách a nočních klubech. Když jsem se vracel z nějaké akce, tak jsem se zastavoval na Václavském náměstí v hotelu Jalta na baru při vstupu vlevo, kde byl pan Hrstka. Vždy namíchal speciál koktejl. Poseděl jsem a potom kolem hotelu Esplanáde domů na kutě. Někdy jsem se zastavil na pivku v nádražní restauraci ve III. cenové skupině. Spousta lidí tam chodila denně. Potřebovali se seznámit, prohlédnout si „nové kůže“, nahlédnout do „kapličky“…. Protože jsem tam chodil dost často na jedno pivo před spaním, dostal jsem přezdívku „Karla“. Alespoň na mě nic nezkoušeli.

…

Rok 1968 byl i pro mě významný tím, že jsem se oženil 23.dubna a vzal si za manželku ženu. Stala se mojí vlastní. Obřad byl na Novoměstské radnici o pár měsíců dříve, než si Klaus vzal Lívii. Opičil se. Oslava byla na hlavním nádraží, kde bylo v „obýváku“ na čtyřicet svatebních hostů. Stoly půjčené z kulturního sálu o patro níž. Jídlo perfektní. Nálada skvělá a pro mě to znamenalo konec lezení po střechách na hlavním nádraží Praha.

…

Přeskočím do let 1972 až 77, kdy byla na velké ploše Vrchlických sadů postavena nová hala hlavního nádraží, metro, jeho výstupy i švédské větrací šachty. Vše dovrší severojižní magistrála. Odbavovací hala je na místě dřívějšího překrásného místa s rybníkem, na rozsáhlých loukách směrem k Václavskému náměstí je dnes parkoviště pro auta. Z parku mnoho nezbylo.
Ovšem je dobře, že na takto frekventovaném místě je alespoň kus zeleně, kde je dnes ještě zastoupeno kolem 50 druhů dřevin a umístěny lavičky pro odpočinek a také pro mě. Kdysi jsme ke koloritu parku patřili jako mládež my. Nyní jsou zde různá individua, především bezdomovci a běženci. Lidé, kteří použijí park jako průchozí se občas posadí na lavičky, ale zmizely stánky s občerstvením. Park je užíván především jako přístupová komunikace k nádraží.

Karel Hybš

Tagy hlavní nádraží Karel Hybš praha rozhovory na konec roku vzpomínky

8 komentářů