Jan Šatava: A je to tu zase, lokálky v ohrožení
„Provoz na mnoha oblíbených turistických linkách je velmi reálně odsouzen k zániku.“
Deník Zdopravy.cz přinesl dnes ráno zprávu o novele zákona o drahách, která má mimo jiné zavést možnost konzervace tratí. Pro deník Zdopravy.cz návrh komentuje Jan Šatava, majitel společnosti Railway Capital, která je dopravcem i provozovatelem dráhy. Podle Šatavy jde o správný a logický záměr, ďábel se ale skrývá v detailu. „Naprosto neuvěřitelný je parametr dotyčné právní úpravy,“ píše Šatava.
Zdálo se, že je u nás na tomto poli situace stabilní a karty jsou rozdány vcelku jasně. Různé vlny snah o likvidaci částí železniční sítě v uplynulých obdobích zpravidla pod dojmem tzv. „rozpočtové odpovědnosti“ vždy skončily tak nějak patem. V 70. létech 20. století, kdy strana a vláda rozhodla o zániku téměř poloviny tehdejší železniční sítě pod rouškou „morální zastaralosti“ ukončila tyto snahy tzv. ropná krize východního bloku (nad záměrem zůstává rozum stát dodnes zejména v souvislosti s tehdejšími přepravními objemy na železnici a kvalitami silniční sítě). Když o dvacet let později stejné plány oprášil nástup „trhu bez přívlastků“, vyústila situace v privatizaci dvou regionálních tratí a změnou provozovatele dráhy na třech dalších. Protože jsem se jedné z privatizací osobně účastnil, pamatuji se velmi dobře na tehdejší nálady, zejména na tezi „do dvou, tří měsíců zkrachují a bude s podobnými experimenty jednou pro vždy pokoj“. No, nezkrachovali, tratě v daném režimu fungují dodnes a pozor – to je důležité – tím, že fungují a prakticky ukazují, že to jde, zastavily další obdobné akce. To přeci nejde…
Pak nastoupil na scénu superguru VV pod bojovým heslem „řídím rezort dopravy jako firmu“. Poměrně rychle narazil, protože firma a státní správa jsou dvě naprosto neslučitelné kategorie. Sice se později obdobné ideje chopili jiní a pod stejným praporem se pokusili privatizovat celý stát, ale to sem nepatří. Každopádně superguru se svými likvidačními snahami naprosto neuspěl, nicméně škody nadělal. Následovalo období prodejů tratí. Historie se opakovala v tom, že likvidátoři opět doufali, že „to“ buď nikdo nekoupí (ostatně podmínky jsou nastaveny velmi nevstřícně, ale to je jiná pohádka), nebo do pár měsíců nový vlastník skončí, protože přísné podmínky nebude schopen splnit: provozování přeci nikdo jiný než Správa železnic neumí! A vida: prodaly se postupně čtyři dráhy, z nichž z jedné „zbytečné lokálky“ se stala páteřní linka regionální dopravy a zbylí noví vlastníci drah podmínky splnili. Nabyvateli jsou soukromé firmy i municipalita a zdá se, že takový krok je pro vlastní tratě i celou železnici přínosem. Z obecného pohledu nesporně, ne tak z pohledu mocné Správy železnic. S prodeji tratí je tak nějak konec, už se nenabízejí. Pozorovatel se nemůže zbavit dojmu, že nebyl splněn kýžený cíl likvidace, a nastojte! Někdo si dovoluje předvádět, že to jde i bez SŽ, a levněji! Tomu je potřeba učinit ráznou přítrž. Takže už to tu máme zase.
Správný záměr…
Hospodářským výborem sněmovny prošel vcelku bez valné pozornosti návrh novely zákona č. 266/94 Sb. o dráhách. Jde o speciální zákon, o obor, kterému obecně veřejnost moc nerozumí a navíc v současné době nás všechny trápí jiné, víceméně existenční problémy. Novela nicméně řeší řadu specifických právně-technických problémů na železnici ku prospěchu věci. A v rámci toho zavádí nový právní stav: konzervaci dráhy. Ten záměr je věcně naprosto správný: dosavadní právní úprava totiž zná pouze stavy provozovaná dráha, nebo zrušená dráha. Nic mezi tím. A provozovaná dráha musí být udržována provozuschopnou, jinak je porušen zákon. Problém zná celá řada vlastníků vleček: fabrika má železniční vlečku, po které roky neprojelo ani kolo, nechce se možnosti železniční dopravy do budoucna zbavit, a řeší dilema, zda platit průběžně za „provozování“ rezavých kolejí, nebo vlečku jednou pro vždy zrušit. Teď jim svitla naděje: mohou vlečku zakonzervovat a klidně po létech s k ní vrátit a požádat o obnovení jejího provozování.
U veřejných železnic je to ještě logičtější: všichni známe případy tratí, kde už ani nejsou koleje, ale dráha je stále ze zákona dráhou a vznikají konflikty související s pokusy o obnovení dopravy na ní. Budiž řečeno, že v některých případech nejde zdaleka o bezvýznamné úseky a jejich stav není způsoben nezájmem dopravců, potažmo krajů o obnovení dopravy, ale výhradně tím, že správce státního majetku v minulosti zcela rezignoval na své zákonné povinnosti a svojí nečinností de facto sám sobě, potažmo státu způsobil škody takového rozsahu, že je nyní pod záminkou „rozpočtové odpovědnosti“ odmítá odstranit. Správa železnic tak získává pro tento stav právní statut a čas na další vysvětlování objednatelům dopravy, že tam žádná doprava být nemůže, protože je to v konzervaci. Patrně s ohledem na faktický stav některých jmenovaných úseků dokonce podle novely na „konzervované“ dráze ani nemusí být zachován železniční svršek.
… ale s vyloučením objednatelů, obcí a dopravců
Ovšem naprosto neuvěřitelný je parametr dotyčné právní úpravy, podle kterého vlastník dráhy požádá o konzervaci dráhy a drážní úřad ji povolí, pokud ve dvou po sobě následujících létech se na dráze neuskuteční minimálně 1500 jízd osobních a 12 jízd nákladních vlaků za rok (mimochodem, podle dikce novely ty počty platí oba současně, nikoliv ve významu a/nebo). Plněním povinností vlastníka dráhy je státem pověřena Správa železnic. A nepochybujme, že tohoto práva bude velmi ráda využívat, ostatně kuloární informace jsou vcelku jasné: přesně to je cílem novely. Ostatně správní rozhodnutí o konzervaci dráhy de facto vylučuje účast těch, na které přímo dopadá – objednatelů dopravy, obcí, dopravců, vlečkařů napojených na „zakonzervovanou“ dráhu. My vicišpáni rozhodli, máte smůlu… Vyjádření mluvčího ministerstva dopravy nabývá v této souvislosti jistý půvab: bylo to sice projednáno s dopravci, ale s jejich nesouhlasným stanoviskem. O projednání s dalšími dotčenými subjekty se ani nemusíme zmiňovat, to neproběhlo vůbec.
Teď by měly zpozornět především kraje a další objednatelé dopravy: provoz na mnoha oblíbených turistických linkách je totiž velmi reálně odsouzen k zániku. Správa železnic není napříště ze zákona takovými objednávkami nijak vázána a prostě dopravcům na postižených tratích nadále nepřidělí kapacitu, má na to zákonnou moc a musí přeci jednat s „rozpočtovou odpovědností“. Co na tom, že právě v této době je více než jindy zapotřebí podpora domácích a regionálních turistických a volnočasových aktivit a jednoznačně platí, že turistické vlaky do atraktivních lokalit jsou přínosem k rozvoji obsluhovaných oblastí. Takže je docela reálné, že se za dva roky vlakem třeba na Moldavu v Krušných horách, s kolem z Opavy do Svobodných Heřmanic, na zámek v Lednici nebo párou z Kolešovic do Krupé už nepodíváme.
Nakonec ocituji (opět) jednoho z bývalých generálních ředitelů Českých drah: Na dráze všichni vědí jak, ale nikdo neví proč. Víme, proč tu železnice je? Chápe stát v plné šíři její ekonomickou a společenskou roli?
Jan Šatava