Chorvatské putování 2023: Díl 2. Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích
Vyprávění Aleše Petrovského pokračuje dalším dílem.
Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský připravil další pokračování seriálu Na vlastní kůži. Letní putování zavede čtenáře za českým mořem, do Chorvatska. O koupání si sice moc nepřečtete, zato nebude chybět jízda žlutým dovolenkovým vlakem „Jadran Rijekovič“, pohled na chorvatskou regionální železnici, zavítáme též k chorvatským aerolinkám na vnitrostátním letu a svezeme se vnitrostátním nočním vlakem chorvatských železnic, do kterého se Aleš marně pokoušel sehnat rezervaci pro lůžkový vůz.
- Díl 1.: Masochismus s RegioJetem do Rijeky a na Pulu
- Díl 2.: Regionální vlaky, vnitrostátní lety a údiv místních výpravčích
- Díl 3.: Zábava v nočním vlaku HŽPP ze Záhřebu do Splitu
- Díl 4.: EasyJetem do Berlína a vlakem ČD zpět do Česka
Ačkoliv bych raději na chvíli zavřel oči v posteli hotelového pokoje, tak nabitý plán výletu mně to neumožnil. Po rychlé sprše jsem si přes Google mapy naplánoval cestu k místnímu nádraží.
K samotnému nádraží nezajíždí žádná linka MHD, resp. jezdí linka MHD z druhé strany nádraží, ale to pak musíte nelegálně přejít kolejiště na nástupiště a interval této linky je navíc dost bídný.
Zkoušel jsem objednat i službu Bolt, ale pro řidiče se asi jednalo o nelukrativní nabídku a neustále ji odmítali. Tak jsem došel na zastávku a autobusem MHD jsem se přesunul k místnímu „koloseu“. Monumentální stavba v centru Puly slouží i k různým akcím a koncertům. Například v srpnu bude tato aréna hostit kapelu Imagine Dragons.
Z této zastávky je to asi 10 minut volnou chůzí k nádraží přes park a Kolodvorskou ulicí (pozor, neplést kolodvor a kolovoz). Vedle nádraží se nachází i noční „Cargo club“ předělaný z bývalého železničního skladiště.
Příchod na nádraží byl opravdu těsný a rád jsem usedl do připraveného motoráku chorvatské řady 122. K mému překvapení byl klimatizovaný, což rozhodně přišlo vhod, a s informačním systémem (akustický i zobrazovací).
Polovina vozu byla vybavena sedačkami bez stolků s velkorysým místem na nohy, zbytek byl určený pro kola a opatřen sklopnými sedačkami. Mezi těmito oddíly byla toaleta, která byla kompletně bez vody, ale například i s přebalovacím pultíkem. Očividně se jednalo o mírně modernizovanou verzi tohoto motoráku. Obsazenost vlaku byla asi 10 lidí, z toho tak dva turisté.
Po rozjezdu se účinnost klimatizace snížila, zato se zvýšila intenzita zápachu nafty v interiéru. Průvodčí vydával jízdenky z přenosné pokladny, případně načítal z jízdenek QR kódy, a navíc je ještě označoval kleštěmi.
Můj mobil naštěstí zůstal kleští ušetřen a průvodčí se velmi podivoval tomu, že jedu až na konečnou, do stanice Buzet u slovinských hranic. Měl jsem štěstí, protože u dopoledních a odpoledních vlaků probíhala na trati výluka s náhradní autobusovou dopravou.
Ve stanici Sveti Petar u Šumi proběhlo křižování s protijedoucím osobákem, který byl složený ze dvou motoráků stejné řady. Jeden z nich byl totálně posprejovaný a druhý byl oblečen v celovozové reklamě propagující cykloturistiku na Istrii.
Tak nějak po balkánsku byl jeden z motoráků ve dvojici označen Buzet – Pula a druhý Pula – Lupogav. Ve stanici Lupogav byl odstaven nákladní vlak v čele s lokomotivou řady 223 (Herkules) „Rail and Sea“, který čekal, až se bude moct vydat taktéž ke hranicím se Slovinskem.
Po více než dvou hodinách jsme dorazili do cílové a pohraniční stanice Buzet. Zde jsem poutal pozornost jak průvodčího, tak výpravčího obzvláště tím, že jsem si vše fotil. Za chvíli na nádraží dorazila chorvatská policie a já měl pocit, že se podívám možná také i na jinou stanici.
Naštěstí jsem místní policisty nikterak nezajímal a ti se dali do řeči s drážním personálem. Za chvíli mě oslovil výpravčí, ptal se, kam jedu. Když zjistil, že se chystám zpět na Pulu, tak mi řekl, že se můžu jít usadit do klimatizovaného motoráku.
Celá komunikace probíhala v angličtině. Já mu vysvětlil, že čekám, co za vlak přijede a jestli to bude náklad, co stál v Lupogavu. Výpravčí mě opravil, že to bude mezinárodní osobní vlak, který jede do Slovinska. No jo, na známou zelenou motorovou jednotku Slovinských železnic jsem úplně zapomněl.
Výpravčímu jsem vysvětlil, že si počkám, abych si ho mohl vyfotit. Ten jen pokrčil rameny a šel si obsluhovat zabezpečovací zařízení, které si žádalo jeho pozornost. Některá návěstidla na této stanici jsou stále mechanická. Součástí stanice s minimálním provozem je i další drážní zaměstnanec, který z výpravní budovy chodí na záhlaví přehazovat výhybky.
Po příjezdu motorové jednotky jsem si udělal několik snímků a šel se nalodit zpět do motoráku na Pulu. Z motorové jednotky SŽ si také do našeho motoráku přestoupila průvodčí HŽPP a mohli jsme v rozšířené osádce vlaku vyrazit z hor zpět k moři.
Průvodčí během cesty pootvíral okna, takže klima ztratila na významu. Zpět do Puly jsme přijeli již za tmy. Venku panovala nechutná prádelna a mě čekala ještě cesta pěšky zpět do centra na MHD. Poté, co jsem úplně mokrý dorazil do živého a pulzujícího centra, jsem se zmohl již jen na nákup v potravinách a nástup do autobusu.
Večerní spoje jsou posíleny o revizora, který pomáhá s odbavením. Ve vozidle bylo oproti venkovní teplotě asi o 15 stupňů méně. Bohužel tyto teplotní šoky jsou známé snad ve všech přímořských oblastech a klima je v autobusech MHD takřka vždy „ohulená“ naplno. Večeře, sprcha, postel a v tu ránu jsem nevěděl o světě.
Ranní vstávání bylo brzké, jelikož jsem měl v plánu projet se i motorovou jednotkou Slovinských železnic. Původní předpoklad byl takový, že pojedu z Puly naproti vlaku ze Slovinska do stanice Sveti Petar. Jenže MHD mělo jiný názor a stejně jako o den dříve se mně nepodařilo objednat si žádný Bolt. Podle jména řidiče to vypadalo, že na celé Pule jezdí jen jeden.
Bohužel jsem tak vlak z Puly nestihl. Naštěstí se mně podařilo vymyslet náhradní plán, který spočíval v cestě linkovým autobusem z Puly do městečka Vodnjan, kde mezinárodní motorák také zastavoval. Jízdenku jsem si zakoupil online přes aplikaci – jednalo se totiž o autobus dopravce Autotrans pod hlavičkou Arrivy, na lince Rovinj – Pula – Karlovac – Zagreb.
Řidič nechal všechny nastoupit a až poté prováděl kontrolu jízdenek. Po načtení QR kódu jízdenky cestujícímu z přenosného zařízení vytiskl potvrzení o načtení jízdenky (evidenční lístek). A samozřejmě i zde následovalo divení nad mojí cílovou stanicí.
Po asi čtvrt hodince jízdy jsem vystoupil uprostřed zmíněného městečka a následovala procházka k nádraží. Ve stanici byla sice opravená nástupiště, ale lavička ani jedna a čekárna zavřená. Sedl jsem si tedy na schody, což se vzápětí ukázalo jako chyba, neb moje pozadí zaujalo nějaký hmyz s dlouhým bodcem, a tak rychle jsem snad nikdy nevstal. Kamarád podle fotky tvrdil, že šlo o neškodného samečka kobylky, já tvrdil, že šlo o nebezpečné a radikalizované zvíře, které na mě zaútočilo.
Po této akci vylezl výpravčí, podivil se, že ve stanici čeká někdo na vlak a řekl, že jsem měl říct, aby odemkl čekárnu. Tak i následně učinil. Čekárna byla hezky retro, včetně kamen na vytopení prostor. To už se ale blížil vlak a díky kouzelníkovi Zababovi to byla kýžená zelená motorová jednotka SŽ řady 711.
Sedačky uvnitř připomínaly autobus, byly polohovatelné a nevypadaly nikterak opotřebovaně či špinavě. Jednotka byla taktéž klimatizovaná. Na konci trasy v Pule jsem si chtěl vyfotit i nepoužívaný bistroodíl, kterým tyto jednotky disponují, ale průvodčí měl jiný názor a spěchal s vyklizením vlaku, aby mohl personál vlak odstavit na celý den před večerním výkonem zpět do Slovinska.
Zanedlouho tak dělala tato jednotka společnost nové motorové jednotce HŽPP, která byla dva dny nehnutě odstavená na pulském nádraží, a ačkoliv bylo avizováno její nasazení na vlaky po Istrii, tak nebyla možnost se s ní při mé návštěvě svézt.
Prostředí nádraží bylo příjemnější než teplotní ostrov smradlavého autobusáku, a proto jsem raději strávil čas navíc zde, pozorováním lodí na moři a užíval jsem si příjemného vánku při tropickém dni. Se zájmem jsem také sledoval šotouše z Itálie, kteří si nehybný nový motorák HŽPP se zájmem dokumentovali.
Nakonec už nebylo zbytí a ve velkém dusnu, které hlásilo přicházející bouřku, jsem se pěšky vydal z vlakového nádraží na to autobusové, což zabere asi také 10 minut. Z něj odjíždí linka MHD, která jede jen párkrát za den, a ještě vás nevysadí přímo u letiště, ale zase je levnější.
Já raději tentokrát zvolil přímý shuttle bus, který má na každý den jiný jízdní řád, jež je zveřejňován na nástupišti č. 16, označeném příslušnou velkou cedulí, nebo na webu letiště. Samotné letiště také zajišťuje tento shuttle bus. K mému překvapení nepřijel autobus, ale dodávkobus. Z toho vystoupily jednotky turistů a řidič, který mně oznámil, že si jde něco koupit do blízké pekárny a pak pojedeme.
Odjezd byl nakonec na čas, zaplatil jsem 6 eur, samozřejmě bez jízdenky či nějakého dokladu. Řidič byl poměrně komunikativní a lámanou angličtinou jsme se bavili o tom, jak dnes na Pule kolabuje doprava, protože nesvítí sluníčko a celá Istrie se vydala na památky do města. Z toho důvodu je nasazena i dodávka, jelikož standardně je jízdní řád vyjezditelný jedním autobusem, ale kvůli nabírání zpoždění pomáhá právě zmíněná posila.
Samotný shuttle bus jsme potkali v koloně proti nám. My dojeli na letiště během asi deseti minut, přičemž výstup je přímo před vchodem do terminálu.
Na letišti jsem byl přesně dvě hodiny před odletem, neboť v letních měsících není příliš moudré riskovat přetíženost malých letišť u oblíbených dovolenkových destinací. Navíc se na vnitrostátní let, kterým jsem se chystal letět do Záhřebu s Croatia Airlines, nešlo odbavit online, protože se jedná o let s mezipřistáním v Zadaru a rezervační systém toto nezvládá.
Pro náš let však nebyla otevřená žádná check-in přepážka. Zeptal jsem se tedy na informacích, jak se věci mají a check-in se otevírá až hodinu před odletem. No výborně. Naštěstí se mně podařilo v hale ukořistit místo k sezení, kde jsem vyčkal, než se budu moct odbavit. Zanedlouho se tak i stalo, v ruce jsem držel palubní vstupenku a vydal jsem se podle šipek „all international flights“ na „domestic flight“ do hlavního města Chorvatska, Zadaru.
Za svižnou bezpečnostní kontrolou je jeden „duty free“ obchod a jedno občerstvení. Dále vás obsluha letiště nepustí ke gatu, ale musíte trávit prostor mezi obchůdky. Až těsně před boardingem (a po příletu letadla) se otevřou dveře ke gatu, kde si obsluha načte boarding pasy a vy se můžete teprve usadit nebo navštívit toalety. Po načtení všech cestujících jsme se vydali pěšky k našemu letadlu, kterým bylo pro let PUY-ZAD-ZAG Bombardier Dash 8-Q400 imatrikulace 9A-CQF.
Na palubě tohoto letu standardně neprobíhá žádný palubní prodej. Servis je v omezeném rozsahu – cestující v economy dostanou zdarma vodu, v business několik nápojů a set s lokálními pochutinami z Dalmácie (pršut apod.).
Když jsem si před cestou doma prohlížel menu i s prodejem standardních produktů, tak samozřejmě padl můj pohled na model letadla A320 Croatia Airlines, kterým jsem chtěl rozšířit svoji sbírku na poličce. Řekl jsem si, že za pokus nic nedám a kontaktoval jsem chorvatské aerolinky, resp. jejich partnera, který jim zajišťuje palubní prodej a požádal je, zdali by nemohli udělat výjimku a letadýlko mně naložit.
Nemuseli jsme si ani vyměnit moc e-mailů a už jsem měl v e-mailu fakturu k úhradě za model ještě i s drobnou slevou oproti ceně v katalogu. Fakturu jsem uhradil a dostal příslib, že model letadla bude na let mimořádně naložen. Model letadla na let samozřejmě nikdo nenaložil. Následovala opět výměna e-mailů, omluva a příslib toho, že mně letadýlko pošlou poštou na adresu domů.
Let byl opravdu krátký, velký výstup cestujících z Puly byl na Zadaru, v Záhřebu už tolik cestujících nevystupovalo. Příjemným bonusem bylo samotné mezipřistání, což pro nás lehké letecké nadšence znamená jedno přistání a vzlet navíc, což je u vrtuláků vždy zábava.
Na letišti v Záhřebu jsem již zkušeně došel na zastávku MHD, kde jezdí autobus co 20 minut do centra města. Světe div se, tentokrát již byly nasazeny kloubové vozy, namísto krátkých, o kterých jsem psal v nedávném vyprávění.
K odbavení jsem opět použil check-in systém s aplikací v mobilu, ale jako jeden z mála. Drtivá většina nastupujících si kupovala jízdenku za hotové u řidiče. Po jedné drobné hádce páru turistů na téma „jak to, že v dnešní době neberete platební karty“ a jednom vyčkání na dobíhající posádku letadla jsme se vydali zpoždění k centru.
Kdo by chtěl využít přímé spojení bez zastavení, tak podobně jako ve Splitu i zde jezdí shuttle busy objednávané Croatia Airlines, které zajišťuje dopravce Pleso prijevoz. A jedna pozitivní zpráva na závěr. Asi týden po mém návratu do Česka mi přes kurýrní službu GLS opravdu přišel model letadla i s omluvou ve formě luxusních mandlí v čokoládě. Díky za to!
Skok v čase
Malinko přeskočíme v čase a ještě se spolu podíváme na provoz lokální tratě Perković – Šibenik. Ranní vlak z Perkoviće má garantovaný přestup od nočního vlaku NZ 1840. Ten přijel se značným zpožděním (dočtete se ve třetím díle), ale motorák opravdu čekal. Po nástupu jsme schytali vyčítavé pohledy místních spěchajících do práce, ještě s jednou skupinou jsme se usadili a motorák se vydal na cestu k moři.
Nasazen byl opět stroj řady 122 vybavený klimatizací, ale v tomto případě bez „faceliftu“ v podobě informačního systému či přebalovacího pultu na toaletě. Na rozdíl od vozidla, se kterým jsem jel do Buzetu a zpět, byla plně funkční toaleta i s vodou, ale též byl vůz bohužel „vyzdoben“ všelijakými čmáranicemi a grafity.
Při cestě po 22 kilometrů dlouhé trati je vidět snaha místního správce infrastruktury, kdy i ta nejrozpadlejší a nejmenší zastávka je vybavena zbrusu novými cedulemi s označením zastávky a novou vitrínou na vývěs jízdních řádů a informací.
Ranní vlak se postupně plnil na zhruba 50% obsazenost a blížil se ke stanici Ražine s větším kolejovým rozvětvením, která se nachází vedle lomu a průmyslových podniků.
Od této stanice také vede až do Šibeniku zdánlivá „dvoukolejka“, kde se u zastávky Mandalina oddělí jedna kolej do šibenického přístavu. Nádraží v Šibeniku působilo opuštěným dojmem, z drážních vozidel se tu nacházel opravdu jen náš motorák, který měl za chvíli vyrazit zpět do Perkoviće.
Po nezbytné fotodokumentaci jsem se vydal vlakem zpět, což opět palubní personál ve formě průvodčí ohodnotil kroucením hlavou.
Vlak dorazil opět k hlavní trati, kde měl vyčkávat na druhý noční vlak od Záhřebu. Ten byl ale pekelně zpožděný, a tak průvodčí obešla všechny čekající, ujistila se, že všichni chtějí do Splitu a odjela s motorákem zase do Šibeniku.
Některé spoje jsou také protažené až do Kninu, kde ale dnes byla výluka, a tak se v dopoledních hodinách v Perkovići objevila dodávka náhradní dopravy. Druhým nočním vlakem jsem do Splitu chtěl pokračovat i já, ale pokud bych na něj vyčkal, tak by mně uletělo letadlo.
O tom, jak to dopadlo a o cestě nočním vlakem ze Záhřebu do samotného Perkoviće se dočtete v příštím díle.