Spojení Česka a Chorvatska vlakem se stalo letos jedním z hojně diskutovaných témat nejen mezi železničními fanoušky. Jaká kvalita čeká více než dva měsíce po zahájení provozu cestující a je cesta opravdu tak hrůzným zážitkem, jak někteří popisují? Redakce požádala Aleše Petrovského, který se dlouhodobě věnuje problematice kvality dopravy a palubního servisu, o text popisující zkušenost z jeho cesty k Jadranu.

Většina obyvatel České republiky, která alespoň trochu sleduje zprávy, ví o úspěchu žlutých vlaků RegioJetu do Chorvatska během letní sezony roku 2020. Tyto zprávy neunikly ani mé skupině přátel, a protože se jim před pár lety velice líbil výlet lůžkovým vlakem ČD do Budapešti, rozhodli jsme se, že letos necháme auta doma a spíše než na dovolenou v pravém slova smyslu se vydáme na výlet do chorvatské Rijeky s RegioJetem.

Za opravdu přívětivou cenu jsme měli zarezervovaná dvě vlastní kupé pro celkem šest osob. Rezervace sice nebyla příliš intuitivní, nakonec jsem byl jako vedoucí zájezdu uveden ve dvou kupé celkem třikrát a jen jsem doufal, aby to nebyl například na hranicích problém, ale nakonec vše dobře dopadlo. Stejně tak v pořádku proběhla i předobjednávka jídel, která si ve vlaku během cesty nekoupíte (od sushi, přes wrap až po saláty), ačkoliv opět bylo třeba přesedlat na PC, jelikož na mobilním webu nešly přidávat kusy občerstvení.

Nefunkční klimatizace, zpoždění, záchod mimo provoz

Nastal den D a celá skupina byla ve čtvrtek připravena v Praze na hlavním nádraží. Ačkoliv ostatní členy skupiny znervózňoval fakt, že ani pár minut před odjezdem není ještě zveřejněno nástupiště, mě to nechávalo vzhledem ke zkušenostem s rychlostí zveřejňování nástupišť v Praze zcela chladným. Kolem času odjezdu se na tabulích zobrazilo 20 minut zpoždění a při pohledu na vlak RJ do Vídně, u kterého bylo též asi 80 minut zpoždění, jsem začal pochybovat, zdali vůbec vyrazíme z Prahy nějak rozumně. Opak byl pravdou, vlak se zanedlouho objevil u nástupiště a dav, použiji-li letecký slang, „koupáků“ se začal hrnout do vozů.

Hned po nástupu jsem věděl, že jsme si vytáhli Černého Petra. Ve voze bylo nedýchatelno, klimatizace, kterou byl vůz vybaven, nebyla funkční, a proto teplota v kupé přesahovala 30 stupňů. Okamžitě jsme tedy otevřeli okna a modlili se, aby vlak vyrazil co nejdříve na cestu. To se zanedlouho stalo s půl hodinou zdržení oproti plánu. Jak jsme hned vzápětí zjistili, ve voze nefungoval z výchozí stanice ani jeden záchod, a všichni cestující tak museli se svými potřebami putovat do vedlejších vagónů. Dámská část skupiny začala cestu úklidem kupé, jelikož prostor pro zavazadla u stropu byl pokryt souvislou vrstvou prachu a dámy si tam odmítaly dát batohy, pánská část osazenstva je raději položila pod sedačky, kde byl položen koberec.

Předobjednávky byly již umístěny v obou kupé v taškách. I přes vysokou teplotu v kupé byl obsah tašek vychlazený, což indikovalo, že v kupé naštěstí nebyly příliš dlouho. Pánové se pustili do sushi, dámy do salátů a wrapů. Zanedlouho začalo první kolo objednávek, kdy jsme si objednali tolik propagované plzeňské pivo. To bylo naštěstí velmi dobře vychlazené. Ovšem dámy vedle měly smůlu s džusem, který nebyl vůbec naskladněn. A ostatní nealko prý bude nechlazené, protože není kapacita na to jej vychladit. To je přesně ta informace, kterou chcete slyšet při nefunkční klimatizaci. Kamarád se též bavil nad třetinkovou vodou zdarma, která podle něj působila velmi vtipně pro cestu, která trvá 17,5 hodiny. Prý je lepší nedávat ji vůbec.

„Kavárna“ s překážkovou dráhou

Možnost objednávek u stevardky probíhala víceméně pravidelně i přes to, že měla slečna na starosti minimálně 3 lehátkové vozy. V Brně přistoupila další várka cestujících a zpoždění se postupně navyšovalo. Těsně před Bratislavou jsme se rozhodli zajít si do „kavárny“ ve voze č. 10 pro kávu a dorty na snídani. Ona „kavárna“ je klasický vůz s kupé a běžnou kuchyňkou na jeho konci, jaký znáte z normálních souprav RegioJet. V uličce byla fronta cestujících, přes kterou přelézají buď ti, kteří se teprve jdou do fronty zařadit, nebo ti, kteří mají plné ruce horké kávy a dortíků.

Cestou do kavárny jsme museli přes dva lůžkové vozy, ale hlavně přes velkoprostorový vůz Astra, který má užší uličku, a hlavně všichni cestující mají v té uličce nohy. Řekl jsem si, že toto už znovu absolvovat nechci a požádal jsem baristu v kavárně o celý tvarohový dort najednou. Ten se usmál, dort nakrájel, nechal v krabici, dal dostatečný počet dřevěných vidliček a já se mohl vydat na cestu zpět. Bohužel jsme byli těsně před Bratislavou a představky byly obsazeny cestujícími, kteří v Bratislavě vystupovali nebo si chtěli dát rychlou kuřáckou pauzu.

Po zastavení se vyvalili kuřáci ven a přímo před skupinou železniční policie začali doplňovat dávku nikotinu. Policie to přešla s úsměvem a šla se věnovat jiným činnostem. Já mezitím s dortem obešel zvenku tři vozy a u dveří domovského vagonu jsem počkal na nástup dalších cestujících. Poté, co jsme opět vyrazili na cestu, se řešila vedle v kupé situace, kdy cizinci nastoupili do vlaku bez jízdenek a chtěli si je koupit. Vlakvedoucí jim vysvětlila, že nemůžou jen tak nastoupit do tohoto vlaku bez jízdenky a že je vlak vyprodán. Následně oznámila, že budou vyloučeni z přepravy v zastávce Rajka. Poté se po domluvě se strojvedoucím slitovala a následovalo ještě mimořádné zastavení v Bratislavě.

Bez návodu na skládání lehátka

Kolem Györu bylo oznámeno, že od půlnoci do 6:45 bude vyhlášen noční klid, během kterého nebude poskytován servis. Vtipné je, že nikdo cestujícím v našem voze neřekl, jak se skládají lehátka, takže buď si na to cestující museli přijít sami nebo museli aktivně odchytit někoho z palubního personálu během dne. Náš vůz byl poměrně specifický (5 postelí v kupé a skořepinové opěrky u denní varianty) a zanedlouho jsme zjistili, že u spodních lehátek budou min. 10 cm zabírat opěrky, které šly pouze složit ke stěně, a ne zvednout nahoru. Povlečení bylo vyprané a zabalené, nicméně praní by chtělo věnovat větší pozornost. Stejně tak byl označen pouze řetízkový zámek návodem, ale už nikoliv klasický zámek nade dveřmi do kupé. Ano, všichni nádražáci vědí, jak se zachovat, ale toto přece jen není Jadran Express plný FIPkařů, ale vlak plný rodin a koupáků.

Náhodou jsme také objevili veliký skládací stůl pod sedačkou, který by se nám ale hodil spíše na začátku cesty. Bohužel v tomto kupé nebylo o jeho přítomnosti (stejně jako o přítomnosti žebříku) ani slovo na nějaké samolepce.

Odolná paní na úklid toalet

O tom, že ne všichni si umějí se zámky poradit, jsem se přesvědčil vzápětí, když jsem se spletl o jedno kupé a při návratu z toalety ve vedlejším voze jsem omylem chtěl otevřít kupé naší dámské části skupiny a zjistil jsem, že se dámy zamknuly jen na řetízek. Když už přišla opět řeč na toalety, které jsou aktuálně propírány v médiích, tak ano, v našem voze nefungovaly z výchozí stanice, a to znamenalo vždy výlet jinam.

Nicméně musím zdůraznit, že se o toalety nonstop starala paní na pozici vlakové uklízečky a neustále bylo vše doplněno a uklizeno. A že po nájezdech opilých (i jinak ovlivněných) cestujících potulujících se po vlaku s lahvemi tvrdého alkoholu a využívajících toalety jako kuřárny a bůh ví co ještě dalšího, se muselo jednat o opravdu odolnou paní. Jen mohla být vybavena ještě mopem, aby mohla uklidit pozvracené dveře na představku vozu. Ano, i takto se během „nočního klidu“ zvládli někteří cestující chovat. Na závěr toaletových příběhů je třeba dodat, že voda vydržela téct až do naší cílové stanice v Rijece.

Noční klid byl po několika málo hodinách přerušen hlášením palubního personálu, neboť jsme přijeli na hranice a čekala nás nejdříve maďarská celní kontrola a poté i chorvatská. Maďarská celní kontrola spočívala v načtení občanek či pasů v jakési obdobě drážní POPky (přenosná pokladna, kterou využívají průvodčí). Chorvatská byla ještě rychlejší, příjemná slečna se jen podívala na občanky, porovnala s hlavami koukajícími z peřin, popřála hezkou cestu a tím to skončilo. Všechny připravené vstupní formuláře a covid pasy nikoho nezajímaly. Všichni tak mohli ulehnout a užívat si ještě tři hodinky nerušeného spánku do ranního budíčku a rozcvič… rozdávání snídaně.

Palubní personál se slitoval a vzhledem ke zpoždění kolem 100 minut nás nechal spát o chvilku déle. Poté byli postupně všichni bez milosti vzbuzeni a byla nabídnuta káva, čaj a croissant. Tedy krom čaje, ten k dispozici nebyl. Velikost kávy byla v kelímku letadlové velikosti a k tomu byl servírován croissant v ubrousku, který jste mohli znát z toalet. ale chuťově byl fajn. Ti, kteří by si chtěli dát třeba café latte nebo dortík, měli smůlu, během rána je „kavárna“ zavřená a poté se odpojuje v Ogulinu a jede do Splitu. Štěstí přeje připraveným, a proto si naše skupina mohla pochutnávat na dortu zakoupeném o den dříve.

Po rozpojení soupravy už probíhala cesta do cílové Rijeky standardně, od slečny stevardky jsme si objednali croissanty plněné salámem a sýrem, nealko již bylo chlazené stejně jako Plzeň. Je pravda, že na Plzeň bylo ještě trochu brzo, ale něčím jsme se chladit museli. Kamarádova manželka nad ranní Plzní jen pomlaskávala s důrazně zdviženým obočím. Před cílovou stanicí jsme byli ještě požádáni o svlečení povlečení z dek a polštářů a jeho naházení na zem. Dobrá tedy. A následně, o jedno prudké klesání z hor do přístavu a nádraží později, jsme byli v cíli.

Letem světem Rijekou

Pokud byste nevěděli, co s posledním dnem dělat do večerního odjezdu vlaku, tak na právě rekonstruovaném nádraží v Rijece jsou k dispozici úložné skříňky, podobné jako znáte z ČR, za 15 kun na den. Velké batohy si do jedné skříňky poskládala celá šestičlenná skupina. A pak můžete vyrazit na pláž. Linka MHD č. 1 spojuje všechny pláže na obou stranách Rijeky a jezdí zde kloubové klimatizované autobusy. Jízdenky jsou v prodeji v místních prodejnách tisku. Buď jízdenka pro dvě cesty za 15,50 kn (označí se na jedné a pak na druhé straně v autobuse u řidiče) či celodenní za 20 kn (označí se pouze jednou u řidiče, poté se jen ukazuje) Prodej jízdenek je možný i u řidiče, ale vyjdou dráž (či dokonce u průvodčího na turisticky exponovaných linkách). Doporučuji také návštěvu místního hradu či hvězdárny. Na rozdíl od hradu nemá kavárna ve hvězdárně s nádherným výhledem turistickou přirážku. Při návštěvě hradu využijte kavárnu u autobusové zastávky. Byla zde příjemná obsluha, ptala se nás, odkud jsme a po ujištění, že z Česka, slečna s úsměvem anglicky dodala: „Aha, takže jste očividně přijeli vlakem.“ Asi 300 m od nádraží v Rijece je i prodejna potravin, kde doporučujeme nakoupit dostatek nealka na zpáteční cestu vlakem.

Cesta zpět: lepší souprava i funkční toalety

Cesta zpět domů rozhodně nebyla tak plná dobrodružství. Souprava přistavena téměř hodinu před odjezdem u nástupiště. Jeden z členů personálu nás informoval, že teď máme štěstí, protože jedeme tou „lepší soupravou“ a nezbylo než souhlasit. Obě toalety funkční, souprava příjemně vychlazená, vůz v depu někdo očividně i připravoval, protože zde byly piktogramy, jak se skládají lehátka, kde najdeme žebřík a stůl (co na tom, že žebřík byl jinde a stůl chyběl úplně). Co nás zarazilo, byly kulaté otvory po velkých šroubech ve zdech, kterými bylo vidět do vedlejších kupé. Ale i s těmi jsme si poradili. Bohužel, místo třetího nejvyššího lůžka byly namontované zavazadlové police, a prostřední lůžko tak nešlo zvednout do vyšší polohy, aby cestující na spodním lůžku měl více místa. Tedy, onen mechanismus funguje, ale nikdo nechce ležet 30 centimetrů pod policí na zavazadla.

Během čekání na odjezd jsme splnili povinné focení před lokomotivou, četli jsme si vzkazy načmárané ve špíně na soupravách (některé byly i vtipné), a nebo se bavili typicky koupáckými výjevy, kdy spolucestující na lavičkách na nástupišti ještě sušili ručníky z pláže. Půl hodinky po odjezdu osobáku do Ogulinu jsme se vydali na cestu i my. Železniční fanoušky potěší nejen trať do Rijeky, ale i ta do Splitu. Všichni poměrně hladoví jsme se dozvěděli, že naše předobjednaná jídla budou až za Ogulinem, jelikož jsou uloženy ve splitské části vlaku.

Objednali jsme si tedy nějaké nápoje a teplá jídla. Vypadalo to, že stevard se v tu chvíli staral o více než tři vozy. To se také potvrdilo, protože v úseku Rijeka – Ogulin bylo možno si objednat jen jednou. Jinak obě teplá jídla chutnají dobře s přihlédnutím k jejich charakteru. Jen jsme shodli, že „kuřecí sweet and sour“ tedy vážně nebylo s kuřecím masem.

Následně se za Ogulinem roznášelo předobjednané jídlo z webu. Chtěl bych požádat toho, kdo vymyslel dřevěný „dvojzubec“ do salátu, aby mně ukázal, jak ten salát sníst. To byl opravdu nadlidský úkol. Také by bylo příjemné dostat k občerstvení nějaké ubrousky apod. Moc možností objednávek už poté nebylo, neboť se blížil noční klid a paní vlakvedoucí vyhlásila poslední objednávky. Nicméně byla to pohodářka a i tak zvládla poté ještě jedno kolo. Celkově byl personál při cestě zpět daleko příjemnější. Ale to bude dáno také tím, že souprava byla v lepším stavu než ta první. Na prázdné lahve od piva nám byla věnována basa, která šla schovat pod postel a lahve se pak nikde neválely.

Z Brna už bez servisu

Kontrola na hranicích proběhla v úplně stejném duchu jako cestou do Chorvatska, jen v opačném pořadí. Ráno proběhlo opět buzení a nabídka snídaně. Tentokrát již s čajem a s croissanty v „novinovém obalu“ jako z obrázku z palubního průvodce. Ten byl mimochodem pouze jeden na celé kupé, a ještě v dosti salátovém vydání. A abych nezapomněl, wifi, palubní portál a zásuvky fungovaly téměř bezchybně. To se ovšem nedalo říct o cestě do Chorvatska, kde fungovaly jakžtakž zásuvky, ale po wifi a portálu ani památka. Nicméně i v tomto spoji předváděla palubní uklízečka perfektní služby, neboť toalety byly použitelné celou cestu.

Po zastavení v obou brněnských zastávkách nás překvapilo vyhlášení posledních objednávek. Cesta dále do Prahy byla tedy již bez obsluhy. Nicméně v provozu zůstávala alespoň kavárna. Při cestě opět přes tři vozy se ukázalo, proč se již neprovádí objednávky. Z mnoha kupé byly vyházeny lůžkoviny na zemi v uličce a personál se věnoval úklidu. Cesta do „kavárny“ tak připomínala spíše opičí dráhu, cesta zpět s kávou a dortíky byla ještě zábavnější. Následně byla uzavřena i „kavárna“. Do Prahy jsme dorazili s necelou hodinkou zpoždění, ale rozhodně více odpočatí a spokojenější než cestou do Rijeky.

Kvantita převažuje na kvalitou

Rozhodně si vymažte z hlavy představy o hotelovém pokoji ve stylu lůžkových vozů Českých drah. Takový komfort vás určitě nečeká. Nicméně na druhé misce vah je cena, za kterou se do Chorvatska dostanete. Party mladých lidí, nenáročné rodiny, cestovatelské dvojice, ano, těm bude tento produkt vyhovovat. Možná. Není totiž úplně jasné, na koho tento produkt cílí a hlavně se opět ukazuje, že kvantita převážila u RegioJetu nad kvalitou. A to mě mrzí. A nejen mě. Již delší dobu si všímají cestující nejen z řad odborné veřejnosti, že se u kvality platí daň za velký rozmach. Tedy provozní část převážila nad zákaznickým servisem, a podle toho služba i samotné vozy vypadají. Tak snad bude RegioJet na třetí sezónu turistických vlaků k moři připraven už profesionálněji.

Také klobouk dolů všem posádkám, neboť to musí být extrémně náročná směna. A též jsem v šoku, že se v Praze patnáctivozová souprava točí o prázdninách ostrým obratem o délce 3,5 hodiny, pokud tedy vlak z Rijeky přijede včas. Přirovnal bych to ke snaze otočit v Praze na letišti Airbus A380 za 60 minut.

A orchideje? Byly.

Aleš Petrovský

Tagy Doporučeno RegioJet vlakem do Chorvatska vlaky do Chorvatska

400 komentářů