Infrastruktura Silnice Stavebnictví Vodní doprava

Obří zařízení elektráren poputuje po řekách a silnicích, vzducholoď vypadla

Nadrozměrný náklad na vodě. Autor: EVD - Sped.
Nadrozměrný náklad na vodě. Autor: EVD - Sped.

Budoucí výstavba nových jaderných zdrojů elektřiny se neobejde bez vodní cesty. Ministerstvo dopravy už nyní řeší, jak na staveniště do Dukovan a Temelína dostat nadrozměrné a supertěžké náklady, jako jsou tlakové nádoby reaktorů nebo parogenerátory. A úřady počítají právě s využitím Labe a Vltavy v kombinaci se silniční dopravou. Vyplývá to z dokumentu, který předkládá ministerstvo dopravy ve středu vládě, a který má deník Zdopravy.cz k dispozici.

„Byla posouzena možnost transportu po železnici s tím, že komponenty vyšší než 4,8 metru a širší než pět metrů jsou nepřepravitelné. Železnice však může vhodně sloužit pro přepravu komponent, které tyto rozměry nepřesahují,“ píší úředníci vládě. Ty největší články elektráren o šířce až devět metrů a výšce 7,5 metru ale urazí největší část trasy po vodě.

Ministerstvo vytipovalo tyto trasy:
Pro Dukovany – kombinovaná vodní a silniční trasa: Labe (Hamburk > Týnec nad Labem) a silniční trasa (Týnec nad Labem > Dukovany) – hmotnost až 750 tun (omezeno podélným sklonem silnic)

Pro Temelín – kombinovaná vodní a silniční trasa: Labe (Hamburk – Mělník) / Vltava (Mělník – Týn nad Vltavou) (s objížďkami vodních děl Slapy, Kamýk a Orlík po silnici) a silniční trasa (Týn nad Vltavou – Temelín) – hmotnost až 1086 tun (omezeno možností překládky u přehrady Orlík)

Maximální transportní rozměry by měly být závazné i pro dodavatele nových jaderných zdrojů. U Temelína je zajímavé, že se počítá s využitím řeky až do Týna nad Vltavou, tedy téměř k elektrárně. Jihočeská část Vltavy se přitom dnes využívá výhradně jako rekreační cesta, nikoliv nákladní. Transport by se měl uskutečnit nejdříve v listopadu 2029, už nyní je ale podle ministerstva třeba začít s přípravou tras a jejich vylepšením.

Řada z nich si totiž vyžádá zdlouhavé úřední procedury, například posouzení vlivu na životní prostředí (EIA). Jde třeba o zpevnění mostů, rozšíření silnic, výstavbu obchvatů obcí včetně Jihlavy, úpravy plavebních komor nebo říčních koryt.

Ministerstvo posuzovalo i nekonvenční způsoby dopravy, například vzducholodě nebo velkokapacitní letadla. Ty však požadavkům nevyhověly.

1 komentář

Klikněte pro vložení komentáře
  • S velmi podobnou situací se museli vypořádat i „soudruzi z NDR“ po sjednocení.
    Při modernizaci východoněmeckého průmyslu a zejména vybraných energetických zdrojů, bylo také potřeba dopravit nadrozměrné součásti technologických celků. Německo využilo taktéž své řeky a historické vodní kanály. Modernizované silnice byly využity ve velmi omezené míře. Proto se domluvili ministerstva dopravy, průmyslu a zemědělství a společně začali budovat tzv. Landwirtschaftliche Haupstrecke (zemědělské hlavní trasy). Mezi mladými zemědělci se ovšem vžil název Agro Highway. Byli vybudovány v omezené šíři, zhruba od tří metrů. Tam kde bylo potřeba (mostky, zatáčky, odbočky, místa na míjení) i více. Vyznačují se však velmi vysokou zatížitelností, včetně vysoce zpevněných krajnic. Nepřetíná je žádný most, tudíž podjezná výška není omezená. Pokud se tato cesta sama ocitne na mostě, je tento schopen pojmout velmi vysokou okamžitou zátěž. Stoupání či klesání je taktéž o něco prudší. Ale moderní technika to zvládá. Tyto cesty nejsou sice všude, ale pomaličku se začínají propojovat a tvořit celky. I přes sto kilometrů dlouhé. Prioritně slouží zemědělcům k obsluze polností (kombajny nemusí přes města nebo obce), lesnímu hospodářství a v neposlední řadě k PŘEPRAVĚ NADROZMĚRMĚRNÝCH NÁKLADŮ. O běžnou údržbu se starají zemědělci. Druhý impuls v budování těchto tzv. Agro Highways, dodalo budování větrných elektráren. Do fondu na budování těchto cest byl tedy zapojen soukromý kapitál. Byť se jim moc nechtělo, ale z energiewende mají takový vývar že museli. Osobně jsem měl možnost po jednom úseku jet. Od stanoviště vodáckého sportovního oddílu, před městem. Na vodním kanálu, kde původně nebylo nic, bylo vybudováno obrovské železobetonové molo a překládácí plocha. Tato prý bývá využita někdy 5x do roka, jiný rok vůbec. Odtud mosty ( šíře 12m) přes dvě dálnice, s nouzovými nájezdy. Mezi poli, po vrstevnici jsme obkroužili město. Po mostech ale i úrovňově překonali několik místních komunikací. Objeli průmyslovou zónu s odbočkou k silům a přes celkem prudké klesání jsme dojeli až k tepelné elektrárně. Bylo to cirka 60km. Až na velmi řídké výjimky je místním a civilní dopravě na tyto komunikace vjezd zakázán. Traktoristi dost často mývají za oknem kamery a kdo je nase.e, toho prásknou. Zejména v době sklizní, kdy jsou pod tlakem, bývají nevrlí. Základní pokuta je 15€. Ovšem tyto cesty se stali velice oblíbené u cyklistů a inline bruslařů. Tedy pokud jím nevadí, že mají v době žní, kousky škrabavé slámy nafoukané pod tričko a do vlasů.
    Pokud by se něco takového postavilo u nás a propojilo říční přístavy a strojírenská centra jako Vítkovice, Přerov, Plzeň, Milevsko či jiné. Byla by to, myslím si účelně vynaložená investice.
    Ano je mi jasné, že nemáme dálnice, vrt a kdoví co ještě. Ale máme těžký průmysl. A pokud ten nebude mít jak dostat své výrobky od brány podniků dál, tak to zabalí. Postaví za dotace fabriku ve východním německu, u česko-polské hranice (nezaměstnanost přes 20 %). Nabere dotované němce, levné poláky, čechy a bude vysmátý.
    Je totiž třeba si uvědomit, že všechno má souvislosti.
    A je také jasné, že by se musel stát ZÁZRAK aby se několik našich zkostnatělých, neflexibilních ministerstev a úřadů dokázalo domluvit, aniž by jim to trvalo roky písemné komunikace.