Vlakem do železničního ráje: Z Prahy s minutovými přestupy až pod Gotthard
Z Prahy do Curychu se dá dostat vlakem pod deset hodin.
Na světě nenajdete zemi, kde je veřejná doprava na tak vysoké úrovni jako ve Švýcarsku. Redaktor serveru Zdopravy.cz Jan Sůra se proto rozhodl otestovat nejen cestování v této zemi, ale i samotné železniční spojení z Česka. V prvním díle se věnoval přípravě na cestu, ve druhém popisuje samotnou cestu.
Maximálně patnáct minut na přestup na cestě dlouhé zhruba tisíc kilometrů šesti vlaky? Když mi vyhledávač spojení nabídl při koupi jízdenky takovou variantu, v duchu už jsem plánoval, jak se dostat do cíle pozdějšími spoji. Možná jsem vůči železnici ale jen zbytečně skeptický, jak se ukázalo.
Když v Praze stojí ještě Západní expres pár minut po plánovaném odjezdu na hlavním nádraží, na klidu to úplně nepřidá. Zvláště, když vím, jak často vypadá provoz podél Berounky. Cestu přes Cheb jsem zvolil záměrně: představa více než pěti hodin v jednom vlaku až do Mnichova mě opravdu nelákala. Navíc, z bydliště v Liberci neexistuje, jak se do Prahy tak brzo dostat. A také mě lákal InterJet, nové soupravy Českých drah.
Trasa pro cestu Praha – Flüelen.
Rozhodně nezklamaly, komfortem jde aktuálně asi o to nejlepší, co na české železnici jezdí. Snad jedinou slabinou je lepší občerstvení: vlakem sice projíždí ochotná slečna s celkem slušně zásobeným minibarem, tak pěknému vlaku by ale slušelo i bistro.
Už v Plzni je vlak včas a když přijíždíme do Chebu o minutu napřed, obavy z desetiminutového přestupu mizí a stihnu koupit i kávu. Přestupuji do motorové jednotky VT 612 DB Regio, která odjíždí s mírným zpožděním kvůli čekání na mírně opožděný vlak od Ústí nad Labem. Spěšný vlak do Norimberku je zajímavou alternativou pro cesty do Německa i dalších zemí přes Norimberk. S jedním přestupem trvá cesta necelé čtyři hodiny z Prahy. Nejsem zdaleka jediný, kdo přestupuje a pokračuje dál.
V porovnání s InterJetem má tento vlak své nejlepší časy za sebou. Nejsou tu žádné zásuvky či Wi-Fi. Na relativně krátkou trasu ale stačí. V Německu stále platí povinnost roušek, před cestou jsem měl různé zvěsti o tom, jak se pravidla dodržují. V tomto případě mnoho ne, ani to nikdo dogmaticky nevyžaduje. Cestou mi začínají chodit automatické e-maily, že vlak má zpoždění a nestíhám přípoj.
V Norimberku jsme nakonec o pár minut později, včas ale ani nejede naštěstí spojená souprava rychlovlaku ICE z Hamburku a Brém. Přestup tak krásně vychází. I přes povinnost roušek je vlak slušně zaplněný, prázdných míst není mnoho. Vlak brzy zrychlí na zhruba 250 km/h, po zastávce v Ingolstadtu jsem za hodinu v Mnichově a už v klidu vím, že stíhám i přestup do Curychu. V Mnichově na nádraží to místy vypadá spíše jako na srazu rychlovlaků.
Spojení Mnichov – Curych bylo dlouho spíše ostudou evropské železnice, díky modernizaci německé části jde ale už konečně o alternativu k autům. Na trať nasazují švýcarské dráhy SBB svá pendolina Astoro, která dříve jezdila po původní Gotthardské dráze. Vlak je poměrně prázdný.
První hodina jízdy je spíše nudnou záležitostí, hezká krajina se začíná objevovat na jihu Německa. Vlak krátce projede z Lindau do Rakouska podél břehu Bodamského jezera. Na hranicích nabírá nepatrné zpoždění, švýcarská policie jen rychle projde vlakem a nikoho nekontroluje. Příjezd do Švýcarska poznáte i jinak: i ve vlaku zavane vůně kravského hnoje, která je na venkově všudypřítomná. Trasa vede přes St. Gallen a Winterthur už typicky švýcarskou krajinou.
V Curychu je vlak se třemi minutami zpoždění, tady už ale přestupy příliš neřeším. Vlaky tu jezdí dostatečně často. Přesto stíhám i spoj směr Lucern, který je zcela plný. Není divu, půl páté a lidé začínají jezdit z práce. Pohodlná dvoupodlažní souprava, která je průchozí i na horní palubě. Půl hodina do Zugu. Poslední spoj je zastávkový Stadler Flirt až do Flüelen na břehu Lucernského jezera. Vystupuji přesně, jak mám na jízdence: v 17:48.
