U knih je znát posun od textů k obrázkům, říká majitel drážního stánku na Masaryčce
Dříve tam bývaly telefonní automaty, už čtvrt století je ale ikonou pražského Masarykova nádraží stánek Tomáše Rezka.
Řada lidí si dnes nedovede pražské Masarykovo nádraží představit bez stánku s železničními tiskovinami, který provozuje Tomáš Rezek. V křídle přiléhajícím k Hybernské ulici je třeba se alespoň zastavit a prohlédnout obrázky. Sortiment stánku tvoří například pohlednice, knihy, časopisy, kalendáře a také knižní jízdní řády. „Chodí sem lidé, kteří mají rozsáhlé sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky,“ říká Rezek.
Tenhle stánek je už skoro legendou. Jak dlouho ho na Masarykově nádraží provozujete?
Nevím, jestli je legendou, ale už jsme tady na tomhle místě skoro 25 let.
Jak jste se sem dostal?
My jsme původně byli v místech, kde je dnes kancelář stavby, u kolejí. Tam, jak je ten zazděný průchod. Předtím tam byla pošta, která ty prostory uvolnila. A jelikož jsem se znal s člověkem, který to tehdy v polovině 90. let pronajímal, tak jsme se dohodli. Jenže jak už to v 90. letech chodilo, někdo na vyšším postu se dohodl s majitelem lahůdek, takže jsme ty prostory museli uvolnit lahůdkám. Takže asi po roce jsme se přesunuli na místo, kde jsme dodnes. Tady dřív byly telefonní budky, tohle je prostor původně pro telefonní automaty. Tady vedle nás byly klíče, provozoval je doktor práv. Byl tu ještě o dva roky déle než my, ale už skončil.
Vy jste byl předtím u dráhy?
Deset let jsem fungoval jako úředník na severozápadní dráze.
Jak jste se tedy dostal k tiskovinám?
To je jednoduché. V hlubokém dětství koncem 50. let vyšla kniha od profesora Honse, která se jmenovala Zelená, nasedat! Tam bylo podrobně, ale zároveň velmi čtivě popsané fungování železnice, což je dost složitý technický i organizační systém. Tam to bylo napsané tak, že i v deseti letech to dokázal každý pochopit, když nebyl úplný hlupák. Úplně náhodou jsem si ji vypůjčil v knihovně a vzápětí jsem se začal zajímat, jestli té literatury není víc. Mě to chytlo podobně, jako ostatní chytly Rychlé šípy.
V rodině jste železničáře neměl?
Rodinná vazba k tomu také přispěla, protože bratr matky byl strojvedoucím. Shodou okolností jsem v roce 1958 byl na letním táboře v Líšnu u Benešova a tam byla v rámci programu exkurze do železniční stanice Bystřice u Benešova. Tam jsem se poprvé dostal do dopravní kanceláře a na stavědlo. Co jsem si přečetl v té knize, jsem najednou mohl vidět osobně, což byl zážitek. A ještě zmíním spojovacím moment k modelům. Když máma chodila nakupovat do Bílé labutě, tak mě opřela o zábradlí v mezaninu, kde bylo velké kolejiště. Tam jsem stál a koukal. Táta zjistil, že v tehdejším domě pionýrů v Karlíně je kroužek železničního modelářství, tak mě tam přihlásil. To byl rok 1961. Chodil jsem tam do maturity. Na vysoké škole jsem na to neměl ani čas, ani náladu, až když jsem přišel z vojny, tak jsem se do toho spolku vrátil. Za čtyři měsíce zemřel vedoucí a já to po něm převzal. V té době se stavěla stanice techniků na Julisce, a když se dostavěla, tak tehdejší ředitel pionýrského domu chtěl mít veškerou techniku právě na té Julisce pod jednou střechou. Chtěl po mně, abychom naše kolejiště přestěhovali z Karlína na Julisku. A to nešlo, protože nebylo stavěné na stěhování. Já jsem na to nechtěl vzít sekeru, tak jsem od toho odešel. A ptáte se, jak do toho zapadá to moje podnikání?
Přesně tak.
Dráha mě bavila odjakživa. Na ekonomce jsem studoval veřejné stravování a cestovní ruch a potom jsem deset let pracoval u dráhy. Když spojíte dráhu a cestovní ruch, tak se dostanete na jídelní a lůžkové vozy. A když přišel listopad 1989, tak jsem byl už asi rok u JLV, následně jsem odešel ke sboru ozbrojené ochrany železnic, kde potřebovali ekonoma. Tam jsem fungoval tři roky jako ekonomický náměstek. Potom to ale spadlo pod vnitro, tak jsem odešel, protože se tam z vnitra hrnuly samé staré struktury. A také ta úředničina mě už nebavila. V té době si na mě vzpomněl kamarád, který měl krám na Hradě ve Zlaté uličce, a já mu tam začal vypomáhat. Po třech letech jsme ale museli krám zavřít. V Annonci jsem narazil na inzerát, že se v Klimentské uvolnil nebytový prostor a já jsem si řekl, že do toho půjdu na vlastní pěst a začnu prodávat modely. Jsme tam dodnes.
Kde jste je tehdy bral?
Především jsem měl nějaké zásoby doma. Tržní situace byla tehdy taková, že se prostě kupovalo, co bylo. Když jsem se podíval, kolik toho doma mám, tak jsem si říkal, co s tím budu dělat. Stejně tak s literaturou. Začínal jsem s prodejem vlastních zásob. Měl jsem toho dost a fungovalo to. Protože na trhu toho bylo velmi málo. A funguje to pořád, i když samozřejmě v úplně jiných podmínkách.
Když se člověk podívá na ceny, tak modelářství musí být velmi nákladný koníček.
Modely jsou drahé, technicky jsou úplně jinde, než byly tenkrát. Ale když to přepočítáte s tehdejší a dnešní průměrnou mzdou, tak zjistíte, že to je v relaci. Je to hodně peněz, samozřejmě, ale ten poměr k průměrné mzdě vychází pořád stejně. A čeští zákazníci jsou ochotní za to ty peníze dát, třeba Němci jsou daleko větší skrblíci. Přitom Německo rozhoduje, většina věcí se vyrábí tam a v Norimberku je největší hračkářský veletrh v Evropě. Ale pokud jde o peníze, jsou Němci velcí šetřílkové. (obslouží zákazníka) Vidíte, to byl jeden z členů karlínského kroužku, který jsem vedl. To byla zajímavá líheň. Chodil tam ke mně třeba i Pavel Kodym.
To jsme nakousli vaší klientelu tady. Mám správný dojem, že je to relativně konzervativní skupina lidí?
Máte správný dojem. To se projevuje i na těch jízdních řádech. Samozřejmě, že vyhledání spojení je rychlejší na internetu, ale chodí sem lidé, kteří mají rozsáhlé sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky. Dokonce sem chodí jeden, který má ještě monarchii od roku 1887. A má je všechny. Spousta lidí to bere jako literaturu a prostě si to prohlíží: jak ty vlaky jezdily, jak se měnily jízdní doby, co jezdilo, co nejezdilo, a tak dále. Pokud jde o železniční literaturu obecně, tak je dnes úplná inflace titulů. Já jsem si před pár lety dal práci a zkusil jsem spočítat, kolik toho vyjde za rok. Tak jenom o železnici jsem napočítal přes 60 titulů. Třeba skoro každá lokomotivní řada má monografii. To dřív neexistovalo. A prodá se to. U knih je ale zřetelně znát posun od textů k obrázkům.
A co periodika?
U železničních časopisů prodej klesá. Dnes jsme tak na čtvrtině objemu ve srovnání s dobou před 25 lety.
Jak vidíte budoucnost svého oboru? Modeláři asi budou vždycky…
Když se na norimberském veletrhu bavíme s německými výrobci, kteří rozhodují, tak oni říkají, že je vidět pokles zájmu. A že je to dáno biologicky, o modely se zajímají čím dál starší lidé, mladé to netáhne. Příznivci modelařiny prostě vymírají. Periodika už jsem zmiňoval, ale pokud jde o knihy, těch vychází víc a víc. Také prodáme méně exemplářů od jednoho titulu, ale pořád je to velmi slušné. A jestli máte na mysli budoucnost tohoto stánku, tak to nejsem schopen říci. Barák je v rekonstrukci, která se postupně přesouvá, ale co má být tady, nevíme. Máme standardní tříměsíční výpovědní lhůtu. Většinou ti, kterých se to týká, se to dozvědí až jako poslední.
Bez urážky, nejsou vaši klienti – a to v dobrém slova smyslu – trochu „pošuci“?
No to jsou, říká se jim šotouši. Když tady vedle byl ještě pan doktor Zika s těmi klíči, tak jsme si klienty rozdělovali od pohledu už na dálku: ten jde k nám, ten jde k vám. A vždycky jsme se trefili. Naše klientela je stálá, někteří lidé sem chodí léta.