Lidé Rozhovory Železnice

U knih je znát posun od textů k obrázkům, říká majitel drážního stánku na Masaryčce

Stánek s drážními tiskovinami na Masarykově nádraží. Autor: Zdopravy.cz/Jan Šindelář
Stánek s drážními tiskovinami na Masarykově nádraží. Autor: Zdopravy.cz/Jan Šindelář
Dříve tam bývaly telefonní automaty, už čtvrt století je ale ikonou pražského Masarykova nádraží stánek Tomáše Rezka.

Řada lidí si dnes nedovede pražské Masarykovo nádraží představit bez stánku s železničními tiskovinami, který provozuje Tomáš Rezek. V křídle přiléhajícím k Hybernské ulici je třeba se alespoň zastavit a prohlédnout obrázky. Sortiment stánku tvoří například pohlednice, knihy, časopisy, kalendáře a také knižní jízdní řády. „Chodí sem lidé, kteří mají rozsáhlé sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky,“ říká Rezek.

Tenhle stánek je už skoro legendou. Jak dlouho ho na Masarykově nádraží provozujete?

Nevím, jestli je legendou, ale už jsme tady na tomhle místě skoro 25 let.

Jak jste se sem dostal?

My jsme původně byli v místech, kde je dnes kancelář stavby, u kolejí. Tam, jak je ten zazděný průchod. Předtím tam byla pošta, která ty prostory uvolnila. A jelikož jsem se znal s člověkem, který to tehdy v polovině 90. let pronajímal, tak jsme se dohodli. Jenže jak už to v 90. letech chodilo, někdo na vyšším postu se dohodl s majitelem lahůdek, takže jsme ty prostory museli uvolnit lahůdkám. Takže asi po roce jsme se přesunuli na místo, kde jsme dodnes. Tady dřív byly telefonní budky, tohle je prostor původně pro telefonní automaty. Tady vedle nás byly klíče, provozoval je doktor práv. Byl tu ještě o dva roky déle než my, ale už skončil.

Vy jste byl předtím u dráhy?

Deset let jsem fungoval jako úředník na severozápadní dráze.

Jak jste se tedy dostal k tiskovinám?

To je jednoduché. V hlubokém dětství koncem 50. let vyšla kniha od profesora Honse, která se jmenovala Zelená, nasedat! Tam bylo podrobně, ale zároveň velmi čtivě popsané fungování železnice, což je dost složitý technický i organizační systém. Tam to bylo napsané tak, že i v deseti letech to dokázal každý pochopit, když nebyl úplný hlupák. Úplně náhodou jsem si ji vypůjčil v knihovně a vzápětí jsem se začal zajímat, jestli té literatury není víc. Mě to chytlo podobně, jako ostatní chytly Rychlé šípy.

V rodině jste železničáře neměl?

Rodinná vazba k tomu také přispěla, protože bratr matky byl strojvedoucím. Shodou okolností jsem v roce 1958 byl na letním táboře v Líšnu u Benešova a tam byla v rámci programu exkurze do železniční stanice Bystřice u Benešova. Tam jsem se poprvé dostal do dopravní kanceláře a na stavědlo. Co jsem si přečetl v té knize, jsem najednou mohl vidět osobně, což byl zážitek. A ještě zmíním spojovacím moment k modelům. Když máma chodila nakupovat do Bílé labutě, tak mě opřela o zábradlí v mezaninu, kde bylo velké kolejiště. Tam jsem stál a koukal. Táta zjistil, že v tehdejším domě pionýrů v Karlíně je kroužek železničního modelářství, tak mě tam přihlásil. To byl rok 1961. Chodil jsem tam do maturity. Na vysoké škole jsem na to neměl ani čas, ani náladu, až když jsem přišel z vojny, tak jsem se do toho spolku vrátil. Za čtyři měsíce zemřel vedoucí a já to po něm převzal. V té době se stavěla stanice techniků na Julisce, a když se dostavěla, tak tehdejší ředitel pionýrského domu chtěl mít veškerou techniku právě na té Julisce pod jednou střechou. Chtěl po mně, abychom naše kolejiště přestěhovali z Karlína na Julisku. A to nešlo, protože nebylo stavěné na stěhování. Já jsem na to nechtěl vzít sekeru, tak jsem od toho odešel. A ptáte se, jak do toho zapadá to moje podnikání?

Přesně tak.

Dráha mě bavila odjakživa. Na ekonomce jsem studoval veřejné stravování a cestovní ruch a potom jsem deset let pracoval u dráhy. Když spojíte dráhu a cestovní ruch, tak se dostanete na jídelní a lůžkové vozy. A když přišel listopad 1989, tak jsem byl už asi rok u JLV, následně jsem odešel ke sboru ozbrojené ochrany železnic, kde potřebovali ekonoma. Tam jsem fungoval tři roky jako ekonomický náměstek. Potom to ale spadlo pod vnitro, tak jsem odešel, protože se tam z vnitra hrnuly samé staré struktury. A také ta úředničina mě už nebavila. V té době si na mě vzpomněl kamarád, který měl krám na Hradě ve Zlaté uličce, a já mu tam začal vypomáhat. Po třech letech jsme ale museli krám zavřít. V Annonci jsem narazil na inzerát, že se v Klimentské uvolnil nebytový prostor a já jsem si řekl, že do toho půjdu na vlastní pěst a začnu prodávat modely. Jsme tam dodnes.

Kde jste je tehdy bral?

Především jsem měl nějaké zásoby doma. Tržní situace byla tehdy taková, že se prostě kupovalo, co bylo. Když jsem se podíval, kolik toho doma mám, tak jsem si říkal, co s tím budu dělat. Stejně tak s literaturou. Začínal jsem s prodejem vlastních zásob. Měl jsem toho dost a fungovalo to. Protože na trhu toho bylo velmi málo. A funguje to pořád, i když samozřejmě v úplně jiných podmínkách.

Když se člověk podívá na ceny, tak modelářství musí být velmi nákladný koníček.

Modely jsou drahé, technicky jsou úplně jinde, než byly tenkrát. Ale když to přepočítáte s tehdejší a dnešní průměrnou mzdou, tak zjistíte, že to je v relaci. Je to hodně peněz, samozřejmě, ale ten poměr k průměrné mzdě vychází pořád stejně. A čeští zákazníci jsou ochotní za to ty peníze dát, třeba Němci jsou daleko větší skrblíci. Přitom Německo rozhoduje, většina věcí se vyrábí tam a v Norimberku je největší hračkářský veletrh v Evropě. Ale pokud jde o peníze, jsou Němci velcí šetřílkové. (obslouží zákazníka) Vidíte, to byl jeden z členů karlínského kroužku, který jsem vedl. To byla zajímavá líheň. Chodil tam ke mně třeba i Pavel Kodym.

To jsme nakousli vaší klientelu tady. Mám správný dojem, že je to relativně konzervativní skupina lidí?

Máte správný dojem. To se projevuje i na těch jízdních řádech. Samozřejmě, že vyhledání spojení je rychlejší na internetu, ale chodí sem lidé, kteří mají rozsáhlé sbírky jízdních řádů, třeba od začátku první republiky. Dokonce sem chodí jeden, který má ještě monarchii od roku 1887. A má je všechny. Spousta lidí to bere jako literaturu a prostě si to prohlíží: jak ty vlaky jezdily, jak se měnily jízdní doby, co jezdilo, co nejezdilo, a tak dále. Pokud jde o železniční literaturu obecně, tak je dnes úplná inflace titulů. Já jsem si před pár lety dal práci a zkusil jsem spočítat, kolik toho vyjde za rok. Tak jenom o železnici jsem napočítal přes 60 titulů. Třeba skoro každá lokomotivní řada má monografii. To dřív neexistovalo. A prodá se to. U knih je ale zřetelně znát posun od textů k obrázkům.

A co periodika?

U železničních časopisů prodej klesá. Dnes jsme tak na čtvrtině objemu ve srovnání s dobou před 25 lety.

Jak vidíte budoucnost svého oboru? Modeláři asi budou vždycky…

Když se na norimberském veletrhu bavíme s německými výrobci, kteří rozhodují, tak oni říkají, že je vidět pokles zájmu. A že je to dáno biologicky, o modely se zajímají čím dál starší lidé, mladé to netáhne. Příznivci modelařiny prostě vymírají. Periodika už jsem zmiňoval, ale pokud jde o knihy, těch vychází víc a víc. Také prodáme méně exemplářů od jednoho titulu, ale pořád je to velmi slušné. A jestli máte na mysli budoucnost tohoto stánku, tak to nejsem schopen říci. Barák je v rekonstrukci, která se postupně přesouvá, ale co má být tady, nevíme. Máme standardní tříměsíční výpovědní lhůtu. Většinou ti, kterých se to týká, se to dozvědí až jako poslední.

Bez urážky, nejsou vaši klienti – a to v dobrém slova smyslu – trochu „pošuci“?

No to jsou, říká se jim šotouši. Když tady vedle byl ještě pan doktor Zika s těmi klíči, tak jsme si klienty rozdělovali od pohledu už na dálku: ten jde k nám, ten jde k vám. A vždycky jsme se trefili. Naše klientela je stálá, někteří lidé sem chodí léta.

17 Komentáře
nejnovější
nejstarší nejlépe hodnocené
Inline Feedbacks
View all comments
Aleš

Dovolím si off-topic: Smutně mě „pobavilo“ to stěhování na Julisku. Chodil jsem do kroužku do Stanice mladých elektrotechniků, na Hradčanech. Pak se Stanice přestěhovala na Julisku a už to nikdy nebylo ono.

Franz

Taky mně má na svědomí Zelená, nasedat.

Hajnej

Ha, další, kterého má „na svědomí“ kniha Zelená, nasedat!

Na vojně jsem se setkal s páně Honsovým vnukem a získal naň adresu. Chystal jsem se mu napsat dopis, ale než jsem ho stačil „doladit“, aby nebyl únavně dlouhý, pan profesor zemřel…

K.S.

A že je to dáno biologicky, o modely se zajímají čím dál starší lidé, mladé to netáhne. Příznivci modelařiny prostě vymírají.

Možná to bude tím že se postupem času z vláčků pro děti (pořád ne levných) staly drahé propracované hračky pro dospělé a rodiče dítěti nekoupí startset za 3000 jenom aby to skončilo polámané v krabici. Startsety v nulce jsou ještě dražší. Přitom nulkové vláčky jsou přece jenom více vhodné na hraní a začátek s modelařinou než jít rovnou do TTčka a Nka, které musí být navíc povětšinou alespoň na modulech.

A. Mikulka

Škoda, že sis ten rozhovor nepřečetl celý, vždyť to tam Rezek výslovně říká: Ano je to dražší ale v poměru ke mzdě stále stejné. Když mi děda v roce 1970 ten startset koupil, stálo ho to všechny peníze, co mu ten měsíc z důchodu zbyly po zaplacení mandatorních věcí.

Jarek

Nulka mi přijde naopak naprosto titěrná a pro děti nevhodná, pokud to není jen o ježdění dokola po oválu, tak potřebujete nejméně TT.
Startsety TT stály za komunistů určitě přes stovku (=dnešní cca, tisícovka) a dostal jste za ně pár nepriofilovaných kolejí, trafo (někdy dokonce na baterky!) a soupravu, která byla jako model naprostý aušus, takže se to takhle jednoduše porovnávat nedá.

mauricio

Velice zajímavý a inspirativní článek. Děkuji.

xyz

Chybí mi v tom rozhovoru logická otázka na závěr – jestli se 71letý pan Rezek nechystá do penze, resp. pokud, tak jestli má vyhlédnutu/zajištěnu náhradu v podobě osoby, která bude v provozování jeho prodejen pokračovat.

Jarek

Asi to tam bylo řečeno trochu mezi řádky, ale odchod do důchodu zřejmě vyřeší další postup „Masaryk Station Development“.

robert

Ten posun je logický, jeden obrázek toho řekne víc než tisíc slov.

Kubrt

Chce to namichat, treba jako to skvele umí pan Šindlauer.

Y.K.

No, to platí ale jen v úzce vymezeném prostoru. Fotka kupříkladu kabiny je lepší než dojem z prostoru slovně popisovat, ale bez technického popisu zase houby víte co je k čemu.

MHD

Bohužel ten posun od hutného a kvalitního textu k fotoalbu se slohově neomaleným textům je znát.
Velice rád mám publikace od Roberta Mary, protože text má hlavu a patu. Nebo třeba monografie Fenomén ČME3 od Ladislava Nováka je nabitá informacemi.
Zato monografie o jednotkách Ganz si nezaslouží tak tlusté vydání. Tam se počty stránek dohánějí kopírováním kdejakých zbytečných dokumentů. A vlastního textu ( a informací) je tam jen na brožuru.

Tady na Moravě

Jako ve vsem i zde se clovek musi probrat brakem. Je pravda, ze vychazi cim dal tim vic publikaci, ktere nelze zaradit snad ani mezi „popularne naucne“.
Kdyz ale clovek vi, kam sahnout, tak se najde take spousta velmi kvalitnich publikaci, kterym zavidi i odborna literatura.
Spousta mladych hobbiku dnes spoleha na to, ze co potrebuji vedet, to najdou na netu. Ale s tim nesouhlasim, kvalitne udelane knihy od dobrych autoru jsou stale jeste studnicemi znalosti, ktere na netu nikde nenajdete.

Juraj

V tom je samozrejme škoda, v našich končinách vychádza minimum vecí ako e-book. Pre nás, ktorí máme problém so zrakom, sú klasické knižky často veľmi limitujúce, zatiaľ čo za digitálne vydanie by som zaplatil. Ako bonus by to umožňovalo vyhľadávanie a rýchly index.

Kubrt

Na Ganzy jsem se těšil, jako téma me to zajímá, ale koupil jsem si jen prvni díl – zklamal mě. V porovnání s předchozími monografiemi od Corony – bobiny a papoušci – slabota.

Jarek

Je dobré číst recenze, podobných srágor plných obrázků vychází na „knižním trhu“ spousta.
Na druhou stranu četl jsem teď knihu o úzkorozchodkách v JH a Gmündu, kniha nemá ani 20 let a práce s obrazem a typografií je opravdu žalostná (na to jak neuvěřitelně fotogenické téma to je).
Takže věřím, že celkový akcent na vizuální podobu by dne dokázal pomoci i tomuto typu publikace.