Jiří Střecha dohlíží jako odborník na historická kolejová vozidla na opravu Slovenské strely, která začala v září ve společnosti ČMŽO. Po jejím návratu by se měla vrátit nejen do nového muzea Tatry, ale také na koleje. Dostane i jinou barvu, než na kterou jsou lidé zvyklí.

O zprovoznění Slovenské strely se mluvilo několikrát, kdy poprvé?

Motorový vůz M 290.002 přešel od ČSD do majetku Tatry v roce 1959. Byla to iniciativa lidí kolem tehdy vznikajícího podnikového muzea. Podle archivních poznatků a pamětníků lze usuzovat, že už tehdy nevylučovali možnost zprovoznění, asi chtěli jít cestou zprovoznění vozu pro výlety a zájezdy ROH. K tomu ale nakonec nedošlo. Určité úvahy se pak objevily na začátku 70. let, ale největší naděje asi svitla na konci let osmdesátých, kdy se připravovaly velkolepé oslavy 150. let od příjezdu prvního vlaku na naše území. Ty nakonec proběhly v roce 1989 v Brně, ale opět bez Strely. Myšlenka ale nikdy nezapadla, i když ne vždy pro ní bylo v Tatře a v Kopřivnici úplné pochopení.

Co se stalo, že nyní se podařilo celý plán dotáhnout do konce?

Sešlo se více věcí. Do Tatry přišli noví majitelé (Czechoslovak Group Jaroslava Strnada, pozn.redakce), kteří byli ze stavu vlaku dost nešťastní a zároveň si plně uvědomují historickou hodnotu značky Tatra. Navíc se objevila možnost čerpání evropských dotací na její restaurování z Integrovaného regionálního operačního programu – Revitalizace vybraných památek II. Díky tomu, že byla Slovenská strela v roce 2010 prohlášena vládou ČR za Národní kulturní památku, bylo možné se do operačního programu přihlásit.

Osud Slovenské strely trošku připomíná vzkříšení Stříbrného šípu. V čem je rozdíl?

Především ve stavu dochování – Slovenská strela se dochovala v zásadě kompletní, včetně pohonu nebo ovládacích prvků. Byl jí několikrát obnoven nátěr a většinu doby stála v Kopřivnici pod přístřeškem, který ji aspoň trochu chránil před povětrnostními vlivy. I tak se na ní samozřejmě zub času podepsal. Stříbrný šíp takové štěstí neměl a renovace se dožil v mnohem horším stavu. Už proto se k jeho opravě muselo přistoupit jinak, než tomu je u Slovenské strely. Strela tak bude vrácena do podoby druhé poloviny 30. let nejen po interiérové a exteriérové stránce, ale i plně funkčním originálním pohonem. Ostatně právě přenos výkonu sytému Sousedík je jedna z věcí, která dělá Strelu skutečným světovým unikátem. Rozdílný přístup je dán i tím, že se jedná o národní kulturní památku – nejvyšší stupeň ochrany našeho kulturního dědictví. Ve stejné kategorii jsou třeba korunovační klenoty nebo hrad Karlštejn.

Co to znamená z pohledu oprav?

Práce podléhají dozoru orgánů památkové péče. Spolupráce s památkáři Moravskoslezského kraje v čele s Karin Vitáskovou i s památkáři z NPÚ v Ostravě je velice dobrá. Pro nás všechny je to nová zkušenost. Musím říci, že mě velice potěšila jejich pochvala za to, jak jsou práce prováděny. Velkou zásluhu na tom má Českomoravská železniční opravna, která dala dohromady tým lidí, kteří na Strele pracují a které práce na ní očividně baví. To je pak na výsledcích skutečně vidět – i když jsme samozřejmě na začátku a čeká nás ještě hodně práce.

Dalo by se se Slovenskou strelou vyjet i hned bez opravy?

Ne, v žádném případě. V tak dobrém stavu vlak není, je třeba zkontrolovat a opravit skříň vozu, podvozky, motory, přenos výkonu, ovládání vozu – prostě vše musí být rozebráno, prohlédnuto, opraveno a znovu smontováno.

Kde byla Slovenská strela všude odstavena?

Po dodání byla ve výtopně Bratislava, hlavná stanica, za války byla předána do výtopny Praha-Hybernské nádraží (dnes Masarykovo), ale prakticky celou válku prostála odstavena v halách v Bubnech. Po válce jezdila opět pod výtopnou na Masaryčce a po dokončení nového motorového depa v Libni byla přesunuta tam. V libeňském depu se dočkala i zrušení a přesunu do Kopřivnice. Tam stála asi rok v areálu továrny Tatra, ale na začátku 60. let byla přesunuta mimo koleje do parku k tehdy vznikajícímu muzeu Tatra. Tam stála až do roku 1997, kdy byla přesunuta před nové muzeum v centru města. Tam stála až do konce srpna tohoto roku, kdy byla převezena k opravě do Hranic na Moravě.

Kam jste zatím po skoro čtyřech měsících oprav došli?

Zatím proběhlo rozebrání interiéru, vyvázání podvozků, odstrojení skříně. Vůz je v podstatě už celý rozebrán, jednotlivé části jsou odvezeny k opravám a restaurování ke specializovaným firmám. Interiérové prvky ze dřeva si odvezl restaurátor, který jim vrátí původní vzhled. Pracovníci ČMŽO si vše zakreslují a dělají fotodokumentaci. Výhodou je, že máme k vozu i původní dokumentaci. Podvozky byly převezeny do Přerova, kde byly vyvázány spalovací motory a Sousedíkovo soustrojí. Motory i „Sousedík“ budou převezeny k specializovaným subdodavatelům. Zatím jde vše dle plánu. Dokončili jsme odstrojení skříně, už se pískuje. Postupně budou vyvařena místa, která jsou poškozena korozí.

Bude mít vlak stejnou barvu, jako když jste ho odváželi?

Nebude. Vrátíme Strele původní odstín oficiálně nazvaný višňová červeň, bude vypadat tedy jinak, než jsou lidé zvyklí z doby, kdy stála před muzeem. Součástí původního barevného schématu byl i zlatý nátěr střechy, který nebyl v Kopřivnici obnovován. Přesný odstín červené i zlaté barvy ještě budeme ladit podle originální barevnice Tatry ze 30. let, která je zachována v Technickém muzeu Tatra.

Jaká část vozu je v nejhorším stavu?

Tak nejméně kompletní jsou oddíly pro cestující – chybí část sedaček, polic na zavazadla. Co je důležité, od každého dílu je alespoň jeden kus dochovaný, takže není problém vyrobit repliky. Tomu napomůže i originální výkresová dokumentace. Samozřejmě na dochovaných částech, třeba u dřevěných rámů interiérových dveří, dojde k obnově povrchu, při které ale budou zachovány i drobná poškození vzniklá provozem.

Co bude nejtěžší částí celé rekonstrukce?

Já považuji za největší výzvu obnovu motoru a především Sousedíkova přenosu výkonu. Seřízení ovládání tak, aby vše bylo plně funkční. Ale odborníci na elektrotechniku na obnově od začátku pracují tak, že zakreslují zapojení všech elektrických částí vozu a porovnávají to s dochovanou výkresovou dokumentací a elektrickými schématy.

Vůz má skončit v depozitáři, který se rovněž buduje. Jaké s ním pak budou plány?

Ano, je důležité, že součástí projektu není jen oprava motorového vozu, ale i stavba expozičního depozitáře. V něm bude Slovenská strela vystavena a přístupná veřejnosti, včetně expozice o její historii. Depozitář bude napojen na vlečkovou síť Tatry. Stát bude naproti kopřivnickému nádraží před halou, ve které vznikne nové muzeum nákladních vozů Tatra. Motorový vůz bude vyjíždět k prezentačním jízdám, jejich rozsah a počet bude záležet především na majiteli vozu.

Vrátí se i na trasu Praha – Bratislava?

To by bylo určitě hezké, ale není to jednoduché. Jde o národní kulturní památku a každou cestu za hranice podle zákona musí povolit vláda ČR. Ale určitě bude vůle k tomu, aby se Slovenská strela podívala nejen na Slovensko.

Jiří Střecha (1980) K železnici se dostal poprvé na gymnáziu, kdy působil jako průvodčí na jindřichohradeckých úzkokolejkách a začal později spolupracovat se spolkem KHKD, kde si udělal topičské zkoušky na parní lokomotivu. Po vystudování oboru historie – muzeologie na Slezské univerzitě v Opavě vedl Železniční muzeum Národního technického muzea, poté působil ve Výzkumném ústavu železničním na okruhu u Velimi. Poslední dva roky vede Poštovní muzeum.

Tagy Jiří Střecha rozhovory na konec roku Slovenská strela Tatra muzeum

16 komentářů