Spolupracovník redakce Zdopravy.cz Tomáš Nídr v reportáži popisuje, jak odkládaný červencový restart turisticky oblíbené železnice v Andách hrál důležitou roli v ekvádorských volbách a proč tamní Indiáni zarputile odmítají privatizaci dráhy.

Do prezidentských voleb v Ekvádoru zbývaly pouhé tři dny, když za deštivého odpoledne přijela do horského městečka Alausí významná vládní delegace se symbolickým šekem na 685 tisíc dolarů. Přítomen byl i úřad obhajující prezident Daniel Noboa – i když jen v podobě papundeklové figuríny v životní velikosti, kterou třímala jeho fanynka na kolejích před nablýskanou lokomotivou.

A tahle mašina se počátkem července po pěti letech znovu rozjela cik cak po strmém srázu kolem Ďáblova nosu, což je destinace, která nesmí chybět v jízdním řádu žádného opravdového milovníka vlaků.

Jihoamerická země k tomuto skalnímu masívu nyní zve pod sloganem „Nejobtížnější železnice na světě“. Nejen, že nebylo snadné dráhu, která spojuje andskou metropoli Quito s přístavním Guayaquilem, na přelomu 19. a 20. století vystavět, ale ani ji opět (ve velmi omezeném rozsahu) spustit, když ji vládnoucí politici v době covidu úmyslně „vykolejili“ ve snaze turisty oblíbený (a tedy výnosný) úsek pod Ďáblovým nosem zprivatizovat.

Budování nejkrkolomnější železnice světa

Stavěli ji převážně černoši z Karibiku, které si sem na nucené práce z britských koloniálních věznic vypůjčili američtí konstruktéři. Dělníci kvůli častým sesuvům půdy v horském terénu, nehodám při manipulaci s výbušninami, epidemiím nemocí a uštknutím jedovatými hady umírali pověstnou rychlostí much.

Výstavba se měnila v peklo. Aby muži inferno vydrželi, byli motivováni slibem. Ti, kteří přežijí, dostanou svobodu, a navíc výplatu za mrtvé kamarády. Tyto finanční vyhlídky způsobily, že „nehod“ s explozivním materiálem ještě přibylo.

Trať byla komplet dokončena v roce 1908, čímž měl Ekvádor nastartovat cestu k rychlému hospodářskému rozvoji, ke kterému ovšem nedošlo. Mohla za to paradoxně i tato dráha. Kvůli její konstrukci si státní rozpočet zadělal na macatý dluh.

Během desetiletí železnice v důsledku špatné správy upadala až k zastavení. Na opravy úseků, které sebraly sesuvy půdy či povodně, nebyly peníze. Dopravu zboží převzaly náklaďáky a pasažéři přesedlali na autobusy.

Až kontroverzní prezident, budovatel socialismu pro 21. století Rafael Correa díky vysokým cenám ropy zaplatil obnovu celé trati. Ale opravdu prosperoval jen jeden úsek: cikcak dráha pod Ďáblovým nosem, na kterou se sjížděli turisté z celého světa. Také jsem mezi nimi před 14 lety byl.

Vlak se rychlostí 20 kilometrů za hodinu šoural na srázu. Z okénka pod námi jsem viděl další dvě patra trati, na které jsem se právě vezl. Jak se stavitelům povedlo udělat oblouk, abychom mohli dále sestupovat? přemítal jsem.

Ale žádný oblouk neexistuje. Lokomotiva s lamou na strojvůdcových dveřích si nejdříve najela na kusou kolej a pak klesající úsek vycouvala. Pomocníci mašinfíry vyklonění z vagonů mu máváním ruky ukazovali, že cesta je bez překážek a že může bez obav pokračovat.

Po několika stovkách metrů si opět vypomohl další kusou kolejí a pak už mašina spořádaně pokračovala v čele soupravy.

Na střeše nelze

Bohužel jsem dorazil v době, kdy už si nešlo jízdu vychutnat ze střechy vagonu. Ono se občas stalo, že nějaký smolař spadl s neblahými následky ze žebříku. Nebo že děti při škádlení slétly za jízdy. Vrcholem byla podle prodejce lístků smrt čínského cestujícího, kterému špatně umístěný kabel nad tratí uřízl hlavu. Historka jak z Bulgakova slavného románu Mistr a Markétka.

Nehod už bylo moc, a tak Ekvádořané zahnali turisty do měkkých křesílek ve starosvětsky působících vagonech. Jenže od vypuknutí pandemie v roce 2020 si v nich nikdo nehověl, vagony stály bez užitku na nádražíčku v Alausí.

Zastavení provozu na železnici bylo v době omezování jakýchkoliv společenských styků zcela logické, ale smysl už nedávalo, že se s ústupem covidu alespoň oblíbená dráha pod Ďáblovým nosem zase neotevřela.

Vláda prezidenta Lenína Morena se přes jeho echtkomunistické křestní jméno zachovala kapitalisticky a začala rozprodávat majetek drah. Údajně proto, aby jako celek ztratila na významu a aby se do rukou Morenovy manželky zprivatizovala pouze výnosná turistická atrakce u Ďáblova nosu.

Jiná verze je, že zakázka už byla připravená pro provozovatele vlaku, který v sousedním Peru ždímá návštěvníky při cestě k Machu Picchu. Další varianta zní, že zálusk měl také klan aktuálního prezidenta Noboy, jehož rodina je díky vývozu banánů nejbohatší v Ekvádoru.

Když ďábel strčí nos do ekvádorské politiky

Těžko říct, kde je pravda, protože zaručené informace bývají v Latinské Americe často notně vylepšené magickým realismem.

Ale díky tomu, že jsem letos strávil v ekvádorské provincii Chimborazo tři měsíce v roli volebního pozorovatele, mohu ručit za to, že návrat vlaků pod Ďáblův nos hrál v lokálním kontextu při prezidentské kampani zásadní roli. V provincii se neobjevil kandidát, který by neslíbil obnovu železnice.

Alausí je oblast obydlená převážně indiány, kteří si nenechají jen tak něco líbit. Vlak považují za svůj, takže na informační průsaky o chystané privatizaci reagovali hrozbou blokády silnice, která spojuje sever Ekvádoru s jihem.

Ani představitelé města nechtěli, aby jim vlak, který je klíčový pro identitu Alausí, někdo „sebral“. K pochopení stačí zajít na radnici, jejíž interiéry zdobí muraly se železničářskou tématikou. Nebo na jinak zcela prázdném nádraží nahlédnout poslednímu prodejci suvenýrů na jeho nabídku turistického kýče, v němž se to hemží mašinkami.

Obec si řekla, že vlak k Ďáblovu nosu bude provozovat sama, když se k tomu stát nemá a soukromníky k tomu lid nechce pustit.

A tak, aniž by souprava mohla s turisty vyrazit na trať, protože státní orgány nedaly svolení, se poctivě s pomocí lokálních dobrovolníků starala o údržbu lokomotiv, vagonů i zhruba 14kilometrového malebného úseku.

Jenže ke spuštění kromě státního souhlasu k používání jeho dráhy chyběly hlavně peníze na pojištění, bez kterého by cestovky odmítly své klienty na peron přivézt.

Situace byla patová, než obhajující prezident Daniel Noboa při vyrovnaném souboji s levicovou opozicí hodil přes palubu privatizační plány a v zájmu zisku hlasů poskytl v předvečer 2. kola voleb z eráru potřebné peníze, což mu pomohlo k vítězství nejen v Alausí, ale i v celé zemi.

A tak 5. července začal vlak v úseku kolem Ďáblova nosu jezdit ve zkušebním režimu. Pro cizince vyjde projížďka na 36 dolarů. Ve městě všichni doufají, že tu brzy budou mít ročně 60 tisíc turistů a že vše zase sedne do starých kolejí.

Tomáš Nídr

Tagy Ekvádor Na vlastní kůži reportáž

2 komentáře