Na vlastní kůži vlakem třemi zeměmi. Z Opiciny do Rijeky a střet s realitou chorvatské železnice
V Chorvatsku nejde na dráze nic rychle, píše Aleš Petrovský v dalším díle seriálu.
Šestý díl letního cestopisu Aleše Petrovského zavede čtenáře na nové mezinárodní spojení Itálie, Slovinska a Chorvatska. V prvním díle se náš dopisovatel přesunul z Prahy do Boloni, ve druhém popsal svou zkušenost s railjetem nové generace (NG), ve třetím se podíval do Alp a Milána. Ve čtvrtém si prohlédl Vatikán a mimo jiné vyzkoušel soukromý rychlovlak Italo. V pátém díle popsal noční přesun směr Benátky a dál do Terstu.
Odjezd vlaku do Rijeky není z Terstu, ale ze stanice Villa Opicina nad ním. Náhradní doprava za tramvaj, stejně jako tramvaj, k nádraží v Opicině nezajíždí. I když se sluší říct, že kdysi tramvaj až k nádraží jezdila. V roce 1938 naposledy. Na ne zrovna přívětivém webu místního dopravce MHD jsem náhodou zjistil, že několik spojů autobusové linky číslo 4 dokonce zajíždí k nádraží a odjezd z Terstu je naplánován tak, aby autobus v Opicině u železniční stanice zastavil s dostatečným předstihem.
Využil jsem tedy této možnosti, stejně jako dalších 5 cestujících. Jízdenku na MHD jsem měl již zakoupenou v aplikaci a její validaci jsem provedl načtením QR kódu ve vozidle, tedy obdobný systém jako třeba v chorvatském Záhřebu. Řidič nechal autobus na zastávce otevřený pro nástup a odešel si pro kávu na bývalou konečnou tramvaje. Asi 5 minut před odjezdem přišel zpět a odbavil pár cestujících. Klimatizace byla funkční a zajišťovala tak příjemné svezení, zatímco autobus šplhal do kopců nad Terstem. Ono se to nezdá, ale musí vyšplhat od moře až do výšky cca 340 metrů nad mořem a cestou mine značky informující o povinné zimní výbavě.
Pravidelně jsme se potkávali s tramvajovou tratí, autobus jede i kolem depa a konečné stanice v Opicině. K nádraží dorazila linka 4 včas, a bylo tak dost času si vlak, který mě doveze do Rijeky, zvěčnit. Nádražní budova působila poněkud nevyužitě, prim na velkém nádražním ranžíru očividně hraje hlavně nákladní doprava. Nás ale teď zajímá nově zavedené spojení Opicina – Rijeka ve formě jednotky 510 Stadler Flirt 4 Slovinských železnic. Spoj 1801 je prvním osobním vlakem, který ráno v 7:50 z Opiciny odjíždí směrem do Slovinska.
Nelekejte se, ale naše jízdní řády z nějakého důvodu vlak 1801 ukazují jako rozdělený ve Šapjane. Ještě před ním by mělo přijet z Lublaně elektrické Desiro jako vlak 1824 s pokračováním (a přestupem do soupravy z italských vozů) dále do Terstu a Udine. Po něm ale na nádraží ani vidu, ani slechu. Dalším z vlaků je 1825, který jede z Terstu s řazenou italskou jednotkou ETR 563 a v Opicině je nutný přestup do dalšího Flirtu SŽ směr Lublaň.
Odpoledne se tu mihnou čtyři vozy rakouských drah na vlaku EC 135, které z Terstu do Opiciny přitáhne Taurus ÖBB a převezme si je dále lokomotiva SŽ, která je odveze do Lublaně a dále pokračují do Vídně. Resp. u vlaku EC 134 v opačném směru. Večer se obdobně opakuje co do vozby jako ráno a dopoledne.
Šotoušsky zajímavé, ekonomicky zvláštní
Šotoušsky je to velmi zajímavé, ale když si zkusíte za domácí úkol nakreslit oběh vozidel SŽ, které se ukážou v Opicině, tak tuhle srandu bych platit nechtěl. Už jenom fakt, že nový pěkný Flirt 4 odjede v 7:50 z Opiciny, v 9:54 přijede do Rijeky a nazpět jede v 18:25 a ve 20:40 je v Opicině, mluví sám za sebe. Původně jsem myslel, že se ještě vrátí večerním vlakem na území SŽ a ráno právě přijede prvním ranním zpět, ale prý tomu tak není.
No, opusťme svět nudných čísel a pomalu vyrazme na cestu směr Slovinsko a Chorvatsko. Opicina je hraničním nádražím mezi Slovinskem a Itálií, a tak se na náš odjezd přijela podívat policie i armáda. Stáli na nástupišti a pozorovali vlak, ve kterém již všech asi 7 cestujících bylo nastoupeno. Interiér vlaku je vzdušný, čistý a moderně vypadající. K dispozici jsou zásuvky, wifi, a dokonce první třída. U sedaček „za sebou“ je dostatek místa na nohy, o dost více než v railjetu NG. Ona i sedadla samotná jsou pohodlnější než v rakouské designové novince. Jediné, co chybí, jsou u sedaček v leteckém uspořádání, ale i u sedaček proti sobě, stolky.
Pro personál je k dispozici i služební oddíl, což určitě chybí spoustě vlakvedoucích na regionálních jednotkách v ČR. V první třídě je uspořádání také 2 + 2, jen sedačky jsou koženkové a jsou doplněny stolky. Přechody mezi vozy jsou vyvýšené a vede k nim postupně stoupající či klesající plošina. Že jsem se na tom přizabil já, je standard, ale že i další cestující, to už náhoda nebude.
Elektrické Desiro, které mělo přijet před naším odjezdem, jsme potkali až na slovinském území. Během chvilky jsme zastavili v první slovinské stanici Sežana. Zanedlouho pak dorazil i pan průvodčí, který byl velice komunikativní a zvládal odbavení v italštině, slovinštině, chorvatštině a se mnou i v angličtině. Ty první tři bych nevěděl, ale zajímalo to dámy, které pan vlakvedoucí odbavoval přede mnou. Trochu se divil, že chci jízdenku jen do Rijeky a přátelsky mě upozornil, že pokud bych si to rozmyslel, tak zpět si musím koupit lístek v pokladně na nádraží v Rijece, protože by mně musel dát ve vlaku přirážku.
Odpovím rovnou na váš dotaz – ano, v Opicině je pokladna zavřená a odbavuje se ve vlaku bez přirážky. Upozornil mě také na to, že ve stanici Pivka dojde ke změně směru jízdy. To se také stalo a hned jak do Pivky přijel přípojný vlak a cestující si přistoupili, dali jsme se na cestu k Chorvatsku, kam jsme lehce po 9 hodině přijeli a zastavili ve Šapjane. Pravidelný odjezd je z této pohraniční stanice v 9:13, ale protože nastupoval chorvatský personál, tak se vše trochu protáhlo a odjížděli jsme asi s dvaceti minutami zpoždění.
Chorvatsko a tradiční zpoždění
V Chorvatsku totiž na dráze nejde nikdy nic rychle. Další zpoždění jsme nabrali ve stanici Jurdani, kde jsme pro změnu čekali na křižování s lokomotivním vlakem, který jel pro vlak 481, co jel Lublaně za námi. Ráno totiž nejdříve od Lublaně jede vlak 1281 Retro Istria z Budapešti, pak jede vlak z Opiciny a následně ještě 481 znovu od Lublaně, která má krom vozů SŽ ještě přímý vůz chorvatských železnic z vlaku EuroNight 415. No a pro ten chybí párový vlak s lokomotivou (a nebo není jiná lokomotiva a použije se ta od 1281, kdoví).
Ale večer už z Rijeky na vlaku 480 odjede souprava jak maďarských, tak slovinských vozů a i chorvatské lůžko. Ve stoupání nad Rijekou by to byla určitě krásná fotka. Ale zpět k naší cestě. Křižování v Jurdani nás stálo dalších cca 25 minut, takže zpoždění na odjezdu se rovnalo tři čtvrtě hodině, což mně trochu rozhodilo plány. Jinak v Jurdani musel samozřejmě všechny výhybky přehazovat na obou zhlavích drážní zaměstnanec s pěším pohonem, proto takové zpoždění. Původně jsem se chtěl vrátit osobákem naproti vlaku, který je složený ze slovinských vozů, abych se jimi projel. Ale říkal jsem si, že ten osobák z Rijeky už nemohu stihnout.
Chyba lávky, s naším vlakem z Opiciny jsme zastavili na nástupišti vedle něj. Bohužel ale u pokladny byla fronta, a tak jsem si za čtvrt hodiny, kdy už tak opožděný osobák stále stál u nástupiště, nestihl lístek koupit. Vzhledem k tomu, že doprava na trati Rijeka – Šapjane byla.od rána úplně rozhozena, měl jsem jiný plán. Vyfotil jsem si maďarskou soupravu, pak jsem si v klidu a ve stínu nově opravené nádražní budovy odpočinul a následně jsem se přišel podívat na příjezd vlaku 481 a posunovací práce, kdy se odvěšuje chorvatské lůžko a připraví se na maďarskou soupravu pro večerní vlak. Odjezd vlaku 482 měl být z Rijeky v 11:50, ale nakonec se po objetí lokomotivy a zkoušce brzdy povedlo vyrazit asi s dvacetiminutovým zpožděním. Cílem byla hned následující stanice Opatija Matulji, kde jsem už zkušeně očekával křižující elektrickou jednotku HŽ 6112 z produkce chorvatského Končaru.
Paní průvodčí mě chytla akorát před mým výstupem a jízdenku již ani nechtěla. Jen začala bědovat, když viděla, kolik lidí, a hlavně kol, čeká na vlak do Lublaně, protože kapacita byla vyčerpána už z Rijeky. Po zastavení jsem v klidu vystoupil, a pomalu došel do vlaku 4803 zpět. Průvodčí tohoto vlaku nechápavě koukal a jeho nepochopení se zvýšilo, když jsem si řekl ve vlaku o lístek ve směru, odkud jsem přijel. Pokrčil ale rameny a jízdenku vydal.
Tyto situace v daleko horším měřítku již můžete znát z příběhů redakčního kolegy Davida Ryšánka, kterému se tímto omlouvám, že mu letos trochu fušuji do Balkánu.
Po návratu jsem stál před rozhodnutím. Buď se jet někam vykoupat a pak shánět sprchu (z minulosti vím, že je to na velké pláži u Rijeky s funkčností sprch tragédie), nebo jet do města… a nebo se jet projet osobákem směr Ogulin, a pak zpět. Volba byla jasná. Vlak 4001 měl odjezd z Rijeky do Záhřebu ve 14 hodin a přestup na vlak zpět mně vycházel asi dvě stanice před Ogulinem. Jenže vlak 4606 má příjezd zpět do Rijeky až v 18:19 a já bych se musel dostal do centra na Jelačićev Trg do 19:15, kdy odjížděl autobus na letiště.
A se spolehlivostí chorvatských drah se mně tato varianta vůbec nelíbila. Šel jsem si do potravin, které jsou hned naproti nádražní budově, koupit oběd a hodně pití, abych další cestu po železnici vydržel. Jinak jak jsem již říkal, nádražní budova je zvenčí opravená, ale uvnitř funguje stále jen provizorní pokladna v budce vedle úschovních skříněk ve značně zanedbaném a nechutném interiéru. Když jsem viděl naštvanou pokladní, která přede mnou už seřvala druhého cestujícího, tak jsem si jízdenku radši zakoupil online.
Nakonec jsem zvolil jako cíl cesty městečko Delnice, odkud jsem se plánoval vrátit autobusem do Rijeky. Ano, vyměkl jsem a nechtěl jsem návrat protivlakem riskovat. Na vlaku 4001 taženým standardní chorvatskou elektrickou lokomotivou řady 1141 byly čtyři vozy řady Beet, což jsou klasické chorvatské regionální vozy s klimatizací. Standardně prý jezdí tři, ale vlak byl posílen kvůli převozu dětského sportovního týmu, což vysvětlovala paní průvodčí, když strhávala cedule z oken. Upozornila všechny, že vůz je vybaven klimatizací a že se nemají otevírat okna. No vůz klimatizaci měl, dokonce i fungovala. Ale k funkčnosti potřebovala „šťávu“ a té se při „stahovačkách“ moc nedostává.
Krásné výhledy při odjezdech z Rijeky
A následný náběh také není hned. Takže ve voze panovalo spíše teplejší prostředí. Každopádně se u vozů při vypnutí klimy alespoň sepne nucená ventilace, takže je tu stále dýchatelno. Mohu s klidem říci, že odjezd z Rijeky na obě strany je parádní. Na stranu ke Slovinsku je rovnou přírodní s výhledy na moře, ale na stranu k Záhřebu se vlak nejdříve musí proplétat městem za stálého značného stoupání. A pak to začne. Nádherné výhledy do obrovských údolí, na nákladní přístavy a moře. Je to dechberoucí, až jsem z toho zapomněl fotit. A zatímco jsem popíjel ledově vychlazenou chorvatskou limonádu Pipi, tak jsem si mohl užívat tyto scenérie. Nejel jsem tudy poprvé, ale tohle se neokouká. K mému úžasu jel vlak stále na čas a všechna křižování s mnoha nákladními vlaky vycházela jako po másle. Nemohl jsem si také nevšimnout, že spousta výpravčích je hodně mladá, kolem 25 let. To už se ale má cesta vlakem pomalu nachýlila ke konci a s pár minutkami zpoždění jsme zastavili v zastávce Delnice.
Udržovaná, hezká nádražní budova, kde si na pěstování opravdu potrpí, jelikož květinová výzdoba byla více než vzorná. Nejraději bych ve stanici zůstal a sledoval projíždějící náklady, nicméně všichni víme, jak na Balkánu funguje respekt k jízdním řádům, a proto jsem raději hned zamířil na blízké autobusové nádraží, které je vybudované vedle Lidlu, ale těžko říct, co tu bylo dříve.
Příště nás čeká závěrečný díl, ve kterém se vám pokusím i nastínit finanční náročnost takového putování.
