Indonésie není zemí, kam by se jezdilo kvůli vlakům. Místní železnice ale umí překvapit, jak píše ve svém popisu zážitků z cesty po asijské zemi čtenář Petr Fero.

Teď je ten čas, kdy spousta Čechů prchá ze studené sloty krátkých temných dní za sluncem do jihovýchodní Asie. Každý míří zpravidla rovnou k moři, my jsme si prosincovou plážovku proložili špetkou vlakologie. Na hlavním indonéském ostrově Jáva jsme objevili překvapivě excelentní železnici.

Jedno je potřeba si ujasnit hned na začátku: Indonésie na kolejích není ani Indie, ani Srí Lanka, ani nic vzdáleně podobného. Nepotkali jsme jediný vlak, který by byl ověšený pasažéry, přetékajícími z otevřených oken i ze dveří, natož aby se někdo vezl na střeše. Nemyslitelné. Tady se cestuje mnohdy i nesrovnatelně pohodlněji než u nás.

Z letiště vlakem

Začíná to hned po přistání. Z pražského pohledu se to jeví jako železniční zázrak (dobrá, už ne tolik z ostravského): indonéská metropole Jakarta nabízí už pár roků funkční osobní železniční spojení s letištěm. Není to žádný rychlovlak, jen taková příměstská lokálka s půlhodinovým taktem, ale je spolehlivá, čistá, elektrická, klimatizovaná a poloprázdná.

Z letiště do centra Jakarty jede vlak 45 minut, taxík to může zvládnout podobně rychle, jenže nikoli v silniční dopravní špičce, která železnici pochopitelně netrápí. Jízdenka stojí 75 000 rupií, to je zhruba stokoruna. Nádhera. Nastupuje se skrz turniket jako kdysi u nás v metru, platí se bezhotovostně v dotykovém automatu na moderním nádraží, které je s letištěm propojené visutým metrem.

Letištní metro mezi třemi terminály v Jakartě pendluje zdarma zhruba po 15 minutách a jakkoli se na první pohled podobá automatickým systémům na jiných světových letištích, zde jej řídí strojvůdce. Milovníkům dopravy nabízí silný zážitek: strojvůdce fakticky sedí v prostoru s cestujícími, oddělen pouze páskou mezi stojany. Exkluzivní výhled na stanoviště i ven přímo přes jeho rameno!

Z městské stanice letištního vlaku BNI City volíme taxi přískok na centrální nádraží Gambir, zdá se nám to coby nováčkům v Jakartě nejjednodušší. Jít 4 km pěšky v tropickém vedru se nám nechce a rozumné spojení veřejnou dopravou honem nenalézáme.

Překvapení: taxikáři vůbec nerozumí anglicky, přitom jinak není problém se v zemi kdekoli anglicky domluvit. Nejspíš to nejsou Indonésané. Ale dostat se do cíle není problém, stačí na mapě v mobilu ukázat, kam člověk chce. Nebo to prostě vyřešit aplikací typu Bolt – v jihovýchodní Asii tomu říkají Grab.

Pohodlné, spolehlivé, levné

Z nádraží Gambir se vydáváme na 170 km dlouhou pouť do Bandungu. Trvá to tři hodiny, je to opět pohodlné, spolehlivé a levné – na jízdenku stačí dvě stovky. Taky je to scénické. Místní tvrdí, že bývá na konci vlaku řazen panoramatický vůz, my na něj štěstí nemáme.

Mnoho lidí dává na této trase přednost supermodernímu rychlovlaku, i my se na něj nazpět chystáme, ale byla by ohromná škoda neprojet si starou originální trasu. I proto, že původní koleje vedou z centra Jakarty do centra Bandungu, pročež se výsledný celkový cestovní čas až tak dramaticky neliší od expresu, za nímž jsou nutné výjezdy na předměstí.

Nazpět už se ovšem těšíme na Whoosh. Tak se nazývá indonéský rychlovlak, který se vedle Číny aktuálně pyšní nejvyšší provozní rychlostí na světě až 350 km/h. Však je to čínský projekt. Trasa je zatím relativně krátká, mezi předměstím Bandungu (stanice Padalarang) a Jakarty (stanice Halim) měří 100 km, s prodloužením k depu Tegalluar celkem necelých 150 km.

350 km/h za na dvě minuty

Tu stovku kilometrů prolétneme za pouhou půlhodinu. Na většině trati ukazuje displej cestovní tempo v rozmezí 333 až 344 km/h, zhruba na dvě minuty strojvůdce vytáhne rychlost až ke 350 km/h. Whoosh je nejen bleskově rychlý, ale taky zářivě čistý. Záhy pochopíme proč: je totiž plný uklízečů.

Snad každý vagon má svého zřízence s mopem a čisticími prostředky. Blýskají se okna, blýská se toaleta, blýská se podlaha. Křesla v uspořádání 2+3 v ekonomické třídě, 2+2 v byznysu a 2+1 v malém exkluzivním VIP oddíle vypadají po dvou letech provozu stále jako nová. V economy mají čalouněný potah, ve vyšších třídách kožený, přičemž VIP v bílé barvě – i ta vypadá stále jako nová.

Příjemný je také „šinkansenovský“ systém otáčení všech křesel výhradně po směru jízdy: na každé konečné stanici stevardky projdou celou soupravu a s pomocí pedálu u podlahy otočí všechny sedačky žádoucím směrem.

Platba výhradně elektronicky

Odbavení probíhá už na stanici, kde se také prodávají lístky, pokud si je tedy nepořídíte předem přes mobilní aplikaci. Pokladní přitom překvapivě odmítají akceptovat hotovost, chtějí platbu výhradně elektronicky. Plus je nutné předložit pas.

Průvodčího zastoupí turnikety na nádraží, předtím musí bagáž projít rentgenem, ale není to tak přísné jako na letištích, tekutiny nejsou problém. Whoosh má pestrou nabídku „merche“ – na „let“ indonéským rychlovlakem si můžete později zavzpomínat v čepici, triku, mikině nebo třeba s termoskou s číslovou 350.

Dobře se to pamatuje i s ohledem na cenu jízdenky, právě na nějakých 350 korun vychází v přepočtu nejlevnější dostupná jízdenka na stanici. Na internetu se lze dostat mimo dopravní špičku ke 300 korunám. Byznys a VIP byly výrazně dražší, na tu krátkou cestu nám to přišlo jako zbytečná rozmařilost. Třída economy je komfortní, křesla má sklápěcí a vlak byl poloprázdný.

Bizarní bylo, když se pak v Jakartě náš taxík proplétal večerní dopravní špičkou. Pouhých  10 km z nádraží Halim do centra trvalo skoro hodinu, tedy dvojnásobek času právě projeté stokilometrové kolejové štreky.

Na celém zážitku z indonéského rychlovlaku jsme našli jediný kosmetický, v celkovém kontextu vlastně legrační zádrhel: nepřiznali nám slevu na občerstvení po 18. hodině, inzerovanou v palubním menu. Ale jestli dáte za výtečně tuňákové onigiri v bufetovém voze 20 nebo 24 korun, to už je opravdu dost jedno.

Přejezd Jávy za tři hodiny

Jakkoli v Indonésii s víc jak 17 000 ostrovy jsou základem mobility logicky letecká a lodní doprava, zrovna Jáva se dá po kolejích krásně přejet celá z Jakarty až na východní cíp k trajektům na Bali – a podle cestovatelů, které jsme potkali na naší krátké kolejové ochutnávce Indonésie, v parádním pohodlí.

Dálkové vlaky, které pendlují mezi Jakartou a Surabayou, nabízejí na 10 hodin 700 km dlouhé cesty nejen běžné sedačky, ale dokonce i privátní kóje s rozložitelnými křesly na způsob letecké první třídy. To už jsme pro tentokrát nevyzkoušeli, musíme se na indonéské koleje ještě vrátit.

Třeba do Surabaye mezitím protáhnou trať rychlovlaku z Jakarty a Bandungu, což by mělo přejezd Jávy zkrátit na pouhé 3 hodiny. A třeba už se příště svezeme po kolejích i v plážovém ráji na Bali. Na turisticky nejpopulárnějším indonéském ostrově, zahlceném silničním provozem, vyhlásili ambiciózní plán hromadné kolejové dopravy nazvaný Bali Metro. Síť za 20 miliard dolarů by měla měřit ve finále až 100 km, v první fázi okolo letiště Denpasar 30 km. Loni položili základní kámen, indonéský prezident stavbu označil jako národní projekt.

 

 

Petr Fero

Tagy Indonésie Na vlastní kůži

Žádné komentáře