Společnost European Sleeper pojala první jízdu nočního vlaku z Prahy do Bruselu velmi velkoryse. Slavnostní prostory v nově zrekonstruované Fantově budově, pozvaná zvučná jména české dopravní scény, welcome drinky, bohaté občerstvení… Našeho recenzenta Aleše Petrovského však zajímá především produkt samotný. Jaký zážitek měl z noční premiérové jízdy on?

Zatímco se na pódiu v jednom z nádherně zrekonstruovaných sálů Fantovy budovy střídali řečníci, kteří přáli novému spojení jen to nejlepší, já jsem přemýšlel, do čeho jsem se to zase nechal uvrtat. Skoro patnáct a půl hodiny dlouhá cesta protínající čtyři státy, a to vše v lehátkovém voze, v jehož bráchovi jsem absolvoval podobnou bláznivou cestu do Splitu.

Právě tato zkušenost se následně ukázala jako poměrně výhodná pro hodnocení celé cesty do belgického hlavního města.

Chorvatské putování 2023: Díl 1. Masochismus s RegioJetem do Rijeky a na Pulu

Poté co domluvil Elmer van Buuren, spoluzakladatel European Sleeper, Martin Kupka, ministr dopravy ČR, Martin Dvořák, ministr pro evropské záležitosti ČR, Michal Krapinec, generální ředitel Českých drah, Corinne Miseer, jednatelka Dresden Marketing, František Reismüller, ředitel agentury Czech Tourism a Bohuslav Svoboda, primátor Prahy, poté co proběhly rozhovory mezi hosty, a poté, co všichni obdrželi balíček s večeří do vlaku, jsme se vydali na páté nástupiště, kde byl zhruba půl hodiny před odjezdem přistaven dvanáctivozový vlak ES 452 směřující do evropské hlavní metropole.

Nesourodá směsice vozů není u nočních vlaků nic netradičního, ale to bývá zpravidla zapříčiněno několika dopravci, kteří nasazují na noční vlak vozy do různých destinací. Zde byla nejednotnost zjevně způsobena sháněním vozů z různých zdrojů. Dokonce jsme se mohli na vlaku setkat opět i s vozy se sloupanými slovenskými popisky Wagon Service, nyní Train Rental International (TRI), i když ne v takovém množství, jako na zkušební jízdě.

Nejvíce pozornosti asi budily dva exoticky vypadající lůžkové vozy uprostřed vlaku taktéž od TRI a Euro-Express, které samozřejmě zaujaly i mě. Bohužel mně však od ES bylo přiděleno místo v lehátkovém voze společnosti Euro-Express v jeho sympatickém fialovo-krémovém nátěru. Mimochodem, kdyby takto vypadal celý vlak, tak by to bylo vážně pěkné. I kovově stříbrná lůžka, pokud by se doplnila o fialové prvky, by zapadla.

Bohužel však na drtivé většině vozů nebyla ani loga European Sleeperu, takže o jednotném nátěru si zatím můžeme nechat jen zdát. Celkově to pak působilo, jako když byla lepší lehátka s klimatizací narychlo sháněna právě pro tuto inaugurační jízdu.

Hledání žebříku

Nástup do vlaku příliš nikdo neorganizoval, stevardi roznášeli před vlakem pití a případně se snažili směrovat cestující ke správným vozům. Žádný systematický nástup jako u tradičních nočních vlaků národních dopravců, ale samostatný nástup bez kontroly, který podobně realizuje i RegioJet.

Po nástupu do přiděleného lehátkového vozu jsem si našel své kupé, kde byly připravené tři sady lůžkovin a pohozen jeden batoh s bundou. Pozitivní bylo, že fungovala klimatizace. A naštěstí fungovala celou cestu. Na první pohled bylo vidět, že je na úklid vlaku dost času, neboť kupé bylo čisté, což je výrazný rozdíl od cesty do Splitu s RegioJetem.

Očima jsem přejížděl po kupé a snažil jsem se najít žebřík. Piktogram ukazoval pod sedačku, ale tam byl na jeho místě jen velký rozkládací stůl. Podíval jsem se pod druhou sedačku, kde měl být správně stůl, ale žebřík tam nebyl. Nebyl ani v horním prostoru pro zavazadla, ani zvenku kupé.

V hlavě mně běhaly myšlenky, jak asi polezu na prostřední lehátko. Mezitím se dostavil i majitel pohozeného batohu, pozdravili jsme se a já dál zkoumal kupé. Najednou jsem objevil, co se mi nezdálo. Čísla míst v kupé byla totiž odlišná od čísel míst nalepených zvenku na dveřích do kupé. Která ale sakra platí?

Na odpověď jsem si musel počkat až před Ústí, kdy za námi přišel osobní strážce, totiž pardon, stevard, který se představil jako Dylan. Do ucha mu vedlo sluchátko a od něj drát, jako u bodyguardů. Členové palubního personálu se totiž mezi sebou dorozumívají přes vysílačky. Zajímavé řešení.

A ještě jedna věc: ve vlaku si s češtinou moc nevystačíte. Až do Bad Schandau je sice na vlaku palubní personál ČD, ale ti si plní výhradně dopravní úkony. Takže veškerá komunikace probíhá v angličtině nebo v němčině, což by mohlo někoho odradit.

Ale zpět k číslování. Stevard Dylan (omlouvám se, pokud jeho jméno přepisuji špatně) vytáhl papírový seznam a informoval neznámého spolucestujícího, že má místo v kupé číslo sedm. Já jsem seděl ve správném oddíle, takže platí číslování na dveřích, ne nad sedačkami. A ke mně se měli přidat ještě dva spolucestující z Prahy, ale nikdo v tu chvíli nevěděl, kde jsou a zdali se vůbec ještě objeví.

Ono se opět ukazuje, že službu dělají lidé, protože díky nakažlivému optimismu našeho stevarda se ta cesta rekonstruovaným historickým vozem stala hned snesitelnější.

Rovnou jsem využil jeho přítomnosti a požádal o vysvětlení ovládání klimatizace. Protože když jsem začal mačkat šipku nahoru, tak byly diody červené, když dolů, tak oranžové a uprostřed svítila zelená. Bez nějakého obrázku vločky či symbolů plus mínus jsem byl trochu ztracen.

Stevard mně vysvětlil, že červené diody jsou správně. A že když mně bude horko, tak jsou to ty oranžové, nebo si mám jednoduše otevřít okno a dodal, že to je „best feature“ těchto vozů. Doteď nechápu, proč diody pro chlazení nejsou modré.

Hranolky v uvozovkách

Příjemným a vtipným překvapením byl roznos „belgických hranolek“ cestujícím. Bohužel po ochutnání jsem je musel dát do uvozovek. Nevím, jak se připravovaly, ale chutnaly šíleně, jako když je někdo dělal v horkovzdušné fritéze a nedodělal. Tvrdé, nasáklé olejem, no nebudu vám lhát, druhé kolo jsem už vynechal.

Když už jsme nakousli catering… V tašce s večeří, kterou jsme dostali v Praze do vlaku, se nacházela obložená bageta, plněný wrap, ovocný salát, sušenka, brownie a dvě půllitrové vody. Další půllitrová voda byla připravena pro každého cestujícího přímo v kupé, dokonce brandovaná v barvách ES, podobně jako dárek ve formě hracích karet. Možná se ptáte, proč zde vypisuji nějaký balíček, který pak běžný cestující ve vlaku nedostane. Právě proto.

Objednal jsem si i z palubního menu. To je velice skromné, ceny jsou v eurech a nikde jsem nenašel info o možnostech platby. Naštěstí Dylan byl vždy po ruce a sdělil mi, že je celý vlak „cashless“ a platba za občerstvení je možná jen kartou. Objednal jsem si proto nejdražší jídlo, které bylo v menu jako „noodles“ za 5,50 eura (cca 140 Kč) a plechovku Fanty za 3 eura (cca 77 Kč). Ceny jsou tedy veskrze letecké.

Po donesení samotného občerstvení jsem si mohl dřevěnou vidličkou vychutnat zkrátka instantní polévku s nudlemi v kelímku. Vtipné bylo, že sáček „s příchutí“ jsem měl servírován vedle a do polévky jsem si jej musel zamíchat sám. Fanta byla značně světlejší, než ta, na kterou jsme zvyklí u nás v ČR, a k mému zklamání nevychlazená.

Bohužel nečekejte tedy žádná standardní teplá jídla, bagety, saláty apod. jako již bývá standardem u většiny nočních vlaků. Zajímavé by bylo, kdyby večeře pro hosty byla sestavena jen z produktů, které jsou nabízeny ve vlaku. To by asi úplná paráda nebyla a ES by se za takovou mizernou nabídku měl v dnešní době stydět.

Hádanka s lůžkovinami

Vzhledem k tomu, že dva spolucestující se nedostavili, tak jsem začal zkoumat, co je vlastně obsahem lůžkovin. Povlečený, poměrně kvalitní polštář, velká deka a povlečení o šířce lehátka. Začal jsem přemýšlet, jak mám do toho poskládat tu asi 3× větší deku. Nebo že by to bylo jen jako prostěradlo a dekou se mám přikrýt, protože se pere po každém hostovi?

No přiznám se vám, rady jsem si nevěděl a řešení lůžkovin bylo tedy luxusnější u RegioJetu, který dává klasickou peřinu a prostěradlo. Na lámání hlavy jsem měl dost času, protože noční klid začíná dle palubního rozhlasu až za Berlínem.

To je ovšem přes pět hodin cesty z Prahy a přemýšlel jsem, jak by se řešilo, kdybych chtěl spát již z výchozí stanice. Bude na to rezervační systém myslet a skládat cestující do kupé se stejnou nástupní stanicí? Tak jako tak vás až za Berlín čeká hlasité palubní hlášení u každé stanice, a poté vás opět probudí před Rotterdamem. Takže na klidný spánek máte zhruba sedm hodin, a to pouze v případě, že nevystupujete/nenastupujete ve zmíněném úseku.

Bude zajímavé sledovat, jak se osoby zodpovědné za produkt u ES s tímto poperou. Čekal jsem, že mně také stevard přijde vysvětlit, jak se v kupé správně zamknout, ale to se nestalo. Ze zkušeností již samozřejmě vím jak na to, ale bohužel horní zámek byl úplně zaseklý a nedal se použít, a tak jsem kupé uzamkl pouze na řetízek.

Závěsy šly zatáhnout po celé délce kupé jak na straně u dveří, tak na straně u okna. Nicméně přece jen u nich chybí suché zipy tak, aby se nerozjížděly při brždění vlaku.

Jako vždy jsem si lehátko připravil tak, že jsem spal hlavou u okna, což je pro mě zkrátka mnohem příjemnější než uspořádání, které určují lampičky na opačné straně. Ty byly všechny funkční a opět jsem se setkal s trojvypínačovým systémem osvětlení, bohužel, opět bez piktogramů.

Kupé bylo vybavené dvěma zásuvkami, které bez problémů fungovaly. Wifi ve vozech nenajdete. Klima běžela celou cestu s drobnými výpadky ve chvílích, kdy byla souprava bez napětí. Bude také zajímavé sledovat, jak se tyto starší vozy poperou s letními teplotami a také s tím, když všichni budou střídavě otevírat okna při puštěné klimatizaci.

Bohužel jsem ani za Berlínem nepřišel na to, jak vyřešit rébus s povlečením, a tak jsem raději zašel na toaletu připravit se na noc. Na jedné z toalet bohužel nebylo doplněné mýdlo, tak jsem musel využít tu na opačné straně, která již byla v pořádku.

Bylo vidět, že se personál pravidelně o toalety stará, neboť po celou dobu jízdy byly čisté, koše nepřetékaly a papírové ručníky i toaletní papír byly neustále k dispozici. Na těchto toaletách mám vždy trochu problém, protože už tak je umyvadlo velmi nízko i pro normální cestující. A pro mě s 210 centimetry je to skoro na kleknutí nebo sednutí na mísu, což přináší drobné komplikace.

Po návratu do kupé jsem nakonec zvolil strategii, že jsem přes sebe hodil úzké povlečení a přes něj deku. Jízda byla v našem voze klidná, a tak se usínalo celkem snadno. Vůz i infrastruktura byly tedy v pořádku. Ale ani u této soupravy nechyběl typický zvuk „obutého“ vozu, konkrétně nám v tempu ta-ta-ta-ta spěchalo pravděpodobně jedno z lůžek uprostřed soupravy. To že se jedná o noční vlak také potvrzovalo chrápání (nebo nastartovaná motorová pila) z vedlejších oddílů.

Vklouznout do pytle

V noci jsem se vzbudil jen jednou a po toaletě zase usnul, takže to považuji za poměrně klidně strávenou noc. Někde před Rotterdamem jsem zvládl ranní hygienu na stále uklizených toaletách. K dispozici jsou ve voze pro cestující dvě toalety, a navíc ještě tři oddělené umývárny.

Když jsem usedl opět v denní úpravě, která u spodního lehátka spočívá pouze v úpravě polohy madla, které mechanismem buď zadní stěnu s opěrkami více vyšoupne k sezení, nebo naopak schová pro ležení (mimochodem tomto stylu přípravy na noc/den opět nikde žádná zmínka), tak jsem si všiml při denním světle, že jsou na zrcadle v kupé nalepeny instrukce k nočnímu cestování.

Tak na ty jsem večer při pološeru vážně nenarazil, možná i právě z důvodu, že jsem je měl celou dobu za hlavou. Heuréka! Je zde návod i k povlečení. S křížkem po funuse jsem se dočetl, že jsem měl „vklouznout do prostěradlového pytle a uvelebit se uvnitř“.

Nedokázal jsem si moc představit, jak bych vklouzával dovnitř, ani jak bych se v tom povlečení uveleboval. Na takový způsob využití lůžkovin bych bez návodu tedy opravdu nepřišel. Přes sebe jsem si pak měl v prostěradlovém pytli hodit deku a následně si užívat podle návodu „nejčistší způsob, jak se pohodlně vyspat, aniž bych se přímo dotýkal povrchu postele“.

I bez uvelebení se v prostěradlovém pytli jsem se po strávené noci na lehátku cítil trochu rozlámaný. Zkrátka lůžko od Siemensu je lůžko od Siemensu. Mimochodem podle návodu by se okno v oddíle nemělo otevírat. Řekl to ale někdo Dylanovi?

Snídaně na poslední chvíli

Měl jsem chuť na kávu a na snídani, kterou jsme měli mít automaticky objednanou v rámci pozvání na cestu. V lehátkách ale u ES standardně snídaně není. Můžete si ji přikoupit při rezervaci za 14 eur (cca 355 Kč), nebo ve vlaku o půl eura dražší. Snídaně se ovšem servíruje až zhruba 45 minut před příjezdem do finální destinace.

U mě to byla skoro slabá půl hodina, kdy až za Antverpami přišla stevardka a zeptala se mě, zdali mám snídani. Upřímně jsem odpověděl, že netuším, neboť jsem si nebyl jistý, zdali pro nás opravdu byla objednána. Paní stevardka odpověděla, že se dojde podívat a rovnou se zeptala, jaký chci nápoj. Požádal jsem tedy o kávu.

Těsně před devátou přišla stevardka s papírovou krabicí, na stolek mně položila snídaňovou krabičku, balený croissant, cukr a sušenou smetánku do kávy. Míchátko na kávu položila přímo na stolek, což tedy není žádná sláva, ale vzhledem ke způsobu servírování, kdy bylo všechno naházené v krabici už to bylo asi jedno. Kávu donesla zhuba pět minut poté.

Obsahem snídaně byly dva mini balíčky ochucených krekrů, paštika, džem, margarín, Nutella, mini balíček „cruesli“, ovocný malý jogurt a pomerančový džus. Dále ještě malý dřevěný nůž a dřevěná lžička s ubrouskem.

Vtipné bylo, že jsem postrádal k této krabičce ještě alespoň jeden croissant, jelikož cpát na jeden margarín, Nutellu a ještě džem je trochu zarážející. Nakonec jsem to tak ale musel udělat, abych nevyhazoval to či ono. Paštiku jsem snědl s krekry a „cruesli“ nasypal do jogurtu. Sušenou smetánku do kávy jsem neviděl také ani nepamatuji. Pokud byste si chtěli objednat lepší snídani, například alespoň teplé párky, tak s touto možností nepočítejte. Cestující v lůžkovém voze mají snídani v ceně.

Při dopíjení kávy jsme se dostali již na periferii Bruselu, a tak byl čas na kontrolu, zdali jsem nic nezapomněl v kupé a pomalu jsem se začal oblékat. Vlak zastavil v Bruselu včas. Ostatně jízdní řád se dařilo dodržovat vlaku po celou dobu trasy s drobnými odchylkami v několika stanicích.

Po výstupu ještě následovalo přivítání představiteli agentury Visit Brussels, popovídání o cestě při snídani v místním hotelu a pro hosty, kteří večer cestovali zpět do Prahy i celodenní program. Já se však omluvil, udělal si rychlou prohlídku po Bruselu spojenou s nákupy a obědem a pomalu se začal chystat na letiště Charleroi.

Závěrečné vyhodnocení a srovnání  noční jízdy vlakem s leteckou přepravou zpět do Prahy najdete v druhém pokračování recenze.

Tagy European Sleeper lehátkové vozy Na vlastní kůži noční vlak Praha – Berlín – Amsterdam - Brusel

142 komentářů