Na vlastní kůži: K moři vlakem Slovinskem a zpět přes největší kamenný oblouk na světě
Trať Jesenice – Nova Gorica je považována za nejkrásnější ve Slovinsku. Právem.
V minulém díle putování o cestě vlakem přes Alpy jste si mohli projet i projít legendární Semmering. Druhý a závěrečný díl popisuje cestu vlakem přes Slovinsko do Terstu po ne úplně známé trati i návrat zpět přes Rakousko jinou trasou.
Hlavní nádraží v Lublani nevypadá úplně jako ta nejdůležitější železniční stanice. Kolejí tu je celkem dost, ale zastření nástupišť je neúplné a celý areál působí spíše bezútěšným dojmem. Před nádražím je autobusová stanice a počty autobusů tu jasně ukazují, jaký druh veřejné dopravy tu má navrch: silniční.
Na Slovenske železnice (SŽ), jak zní oficiální název slovinského dopravce, jsem hodně zvědav. Dopravce v posledních letech výrazně modernizoval svůj vozový park nákupem desítek jednotek Stadler Flirt a Kiss. Nového vlaku se ale dočkám jen jednou.
Z Lublaně do Terstu jezdí přímý vlak, ale je to obecně velká mizérie: za celý den jedou tři. Volím proto variantu, která mě lákala už delší dobu: přes Jesenici a Novou Goricu po trati Bohijnské dráhy považované za nejkrásnější trať v zemi.
Nákup jízdenek je možný přes internet, ale e-shop není zrovna uživatelsky přívětivý a cena je stejná jako při nákupu ve vlaku či automatu na nádraží. Jízdenkových automatů je ve Slovinsku dost a nutno uznat, že velmi povedených: ovládání je jednoduché, proces nákupu velmi rychlý. Kupuji si tak jízdenku do Nové Gorice za 12,40 eur a nastupuji do třívozového Desira směr Jesenice.
Slovinsko má rozvoj železnice ještě před sebou. Nedorazila sem prakticky ještě taktová doprava. Na hlavní trati do Rakouska jezdí poměrně dost vlaků, ale na pravidelné odjezdy v taktu můžete zapomenout.
V Jesenici jsem po 70 minutách pohodlné jízdy. Desira odpovídají interiérem svému staří: žádné stolečky či zásuvky, ale paradoxně funkční wifi. Na vedlejší koleji v Jesenici stojí obstarožní jednotka 814 (neplést s českou Regionovou) „ozdobená“ tvorbou místních intelektuálů, kteří své mozkové přetlaky musí upouštět pomocí spreje.
Jednotka je značné retro: z poloviny 70. let, kdy ji vyrobila italská továrna FIAT ve spolupráci s TVT Boris Kidrič Maribor. Interiér prošel částečnou modernizací, i tak se ale o pohodlí mluvit příliš nedá. Nicméně na tak krásné trati, na kterou mířím, je to jedno. Hlavní jsou výhledy.
Trať byla otevřena v roce 1906, vede po úbočích Julských Alp. Nabízí velmi rozdílné výhledy: zatímco v první části hlavně alpské scenérie, v druhé polovině vede podél řeky Soči. Hned za Jesenicí trať projíždí přes soutěsku Vintgar. Na trati jezdí i autovlak, Bohinjsky tunel o délce přes šest kilometrů mezi stanicemi Bohijnska Bistrica a Podbrdo spojuje dva regiony, mezi kterými je to po silnici podstatně dále.
Trať se line podél řeky Soči, kde jsou vidět následky loňských záplav. Vystupuji ve stanici Solkan z jediného důvodu: řeku zde překonává unikátní most, který přežil dvě světové války. Je 36 metrů vysoký a má jeden světový unikát: má největší kamenný oblouk na světě s rozpětím 85 metrů.
Na most je zákaz vstupu pro pěší a vzápětí jsem rád, že jsem odolal pokušení na něj vstoupit, protože podle jízdního řádu nic jet nemělo: z Nove Gorice přes most jede samotná lokomotiva.
Trať byla postavena jako spojení Rakouska s Terstem a po kolejích se odsud do Terstu dá stále dostat. Vlaky zde ale nejezdí. Nejrychlejší variantou je tak dojít přes Novou Goricu pěšky k italské stanici Gorizia. Mezi oběma nádražími jsou to zhruba tři kilometry. Zatímco jsem ve Slovinsku chválil prodejní automaty na jízdenky, v Itálii je to trošku peklo: reakce automatu jsou velmi pomalé a nákup trvá přes dvě minuty. Nasedám do regionálního vlaku z Udine a za necelou hodinu jsem v Terstu. Krásné výhledy na moře, kterými je příjezd do Terstu pověstný, se nekonají. Prší.
Terst jsem navštívil několikrát a tak tu jsem nyní jen krátce. Unikátní tramvaj do Opiciny je bohužel stále mimo provoz, na své si v Terstu přijdou díky přístavu i milovníci lodní dopravy.
Druhý den vyjíždím hned ráno stejnou trasou prvním ranním vlakem do Gorizie. Cíl je jednoduchý: dostat se ještě dnes až do Liberce. Tentokrát nakupuji jízdenku online přes web Trenitalia a blahořečím aplikaci Můj vlak Českých drah. Nákup není příliš jednoduchý a co více, ještě musím před nástupem do vlaku znovu otevřít jízdenku v mobilu, abych si odškrtl, že tímto spojem skutečně jedu.
Noční Gorizií procházím do stanice Nova Gorica, která prochází rozsáhlou rekonstrukcí. Tentokrát čeká dieselová jednotka Stadler Flirt. K mému překvapení je vlak zcela zaplněn, zejména slovinskými seniory, řada lidí musí stát.
Počasí se oproti včerejšku příliš nezlepšilo a tak nemám opět z nejkrásnější tratě Slovinska ty nejlepší výhledy. Rozdíl v komfortu cestování je ale velký. V Nové Gorici chybí prodejní automat, takže jízdenku kupuji až ve vlaku. Cena mě příjemně překvapila: zatímco při nákupu přes web bych měl platit 7,40 eur, průvodčí mi vydává jízdenku za 2 eura. Neprotestuji.
V Jesenici mám na přestup přes hodinu a využívám zlepšení počasí pro krátkou procházku kolem města. Cestou sleduji zpoždění vlaku ze Záhřebu, kterým mám přejet do Rakouska. Zpožděný jezdí pravidelně a tak je zásadní otázkou, s jakým časovým mankem do Jesenice přijede. Tentokrát přes 20 minut. Konstruktéři jízdních řádů ale s tímto problémem zjevně počítají, protože vlak zde má relativně dlouhý pobyt.
Stanice Jesenice nemá žádný informační systém. Hlášení není rozumět ani v angličtině, informační cedule o tom, z kterého nástupiště vlak pojede, chybí. Naštěstí tu jsou jen dvě, takže když vidím příjezd vlaku, přeběhnu jen na druhé.
Jízdenku mám tentokrát přes rakouské dráhy až do Summerau. Ještě před vyjetím mi přichází e-mail, že přípoj ve Villachu asi nestihnu. Zpoždění naštěstí není tak velké a na přestup jsou nakonec dvě minuty. Railjet do Vídně naštěstí stojí jen na vedlejší koleji stejného nástupišti, a tak v pohodě stíhám.
Z Villachu vedou do Česka dvě trasy, rychlejší je přes Salzburg. Volím lehce pomalejší trasu přes Leoben a Selzthal z jediného důvodu: chtěl jsem si projet Pyhrnbahn, spojinci mezi Selzthal a Lincem.
Cesta railjetem ve směru do Vídně je bezproblémová, vlak jede načas. Využívám jídelního vozu s výhledy na okolní vrcholy. V Leobenu přestupuji na vlak z Grazu do Lince, podobně jako většina spojů kategorie IC jde o starší, ale stále ještě pohodlné vozy.
Pyhrnbahn je z velké části ještě jednokolejka a nabízí výhledy zejména na Vápencové Alpy (Kalkalpen). V Linci jsem nakonec přesně podle jízdního řádu. Ten bohužel příliš nenavazuje na Jižní expresy do Prahy: odjíždí jen pár minut před příjezdem spoje z Grazu. Dál na sever proto pokračuji regionálním vlakem až do Summerau na české hranici. Mohl bych jet ještě rovnou dalším vlakem až do Českých Budějovic, ale Linz jsem za poslední dva roky navštívil při svých cestách několikrát, že až tak o jeho krátkou prohlídku znovu nestojím.
Vlak do Summerau je klasickou příměstskou soupravou, která z rakouské železnice postupně mizí. Plný je jen část cesty, v Summerau jsem už jediným cestujícím. Hodinku do dalšího vlaku využívám k malé procházce po okolí. Pak to jde již rychle: přímý vlakem do Českých Budějovic a rychlíkem Vltava až do Prahy. Příjezd včas podle jízdního řádu krátce po 22. hodině, takže bez problémů stíhám poslední autobus RegioJetu do Liberce.
Závěr z celé cesty? Za pár korun se dá projet velká část Evropy a dokonce někdy i bez zpoždění. Možná jsem měl štěstí, možná to je méně výlukami přes zimu, každopádně jsem nakonec jel přesně tak, jak jsem plánoval a ani jednou nemusel měnit své plány.
Náklady na cestu
Lublaň – Nova Gorica 12,40 EUR
Gorizia – Trieste Centrale 4,30 EUR
Trieste Centrale – Gorizia 4,30 EUR
Nova Goricia – Jesenice 2 EUR
Jesenice – Summerau 23,30 EUR
Summerau – Praha 225 CZK