Megalomanské trubky po celém nádraží bezpečnost nezvýší, říká zakladatel projektu Zábradlománie
Přístup k projektování zábradlí se pomalu mění k lepšímu, míní Vyka.
Pět let upozorňuje facebooková skupina Zábradlománie na přebujelou výstavbu zábradlí na českých nádražích. Podle správce skupiny Miroslava Vyky zábradlí působí tak, že se projektanti bojí, aby jim někdo v místě, kde nikdo nechodí, nespadl do štěrku nebo do trávy. „Cesta vede přes pochopení těch, kteří to projektují a proč je výsledek tak nesmyslně navržený a zfušovaný, že je to do očí bijící,“ říká Vyka. Správa železnic už při vzniku skupiny uvedla, že každé zábradlí má své opodstatnění a jeho instalaci vyžadují normy.
Jak nápad na Zábradlománii vznikl?
Myšlenka „Zábradlománie“ se zrodila, když jsem poprvé projížděl přes modernizovanou stanici Stará Paka obehnanou více než čtyřmi stovkami metrů modrého zábradlí. Na první pohled mi tehdy bylo jasné, že něco není v pořádku a lidé projektující, respektive zodpovídající za tvář nově modernizované železnice asi zešíleli. Na nádraží vzniklo bludiště pro cestující s uličkami hanby tvořené nekonečným zábradlím, prostě Peklo! Použité materiály, barevnost, způsob osazení a zpracování je tak strašlivě odpuzující, že normální smrtelník by tady nejraději nevystupoval. Stanici zahalil vizuální smog, který bychom mohli srovnat s obdobím devadesátek, kdy města zaplavily nevkusné reklamní poutače a zdevastovaly veřejný prostor. Termín „Zábradlománie“ byl poprvé zveřejněn jen jako popisek fotografie nádraží Stará Paka v kapitole Modernizace dráhy versus chytré investice do integrované mobility naší knihy Role regionální železnice ve 21. století, kterou jsme vydali v roce 2017.
Která stanice byla tou „iniciační“?
Facebookovou stránku Zábradlománie na české železnici jsme založili až o rok později, ve druhé polovině dubna 2018. Iniciační byla cesta vlakem na konferenci České parkovací asociace na Vysočině. Pohled z vlaku na nově modernizované zastávky, zejména Golčův Jeníkov město, ve mně vyvolal pocit, že se skupina neumětelů rozhodla železnici v Česku úplně zničit.
Do přístřešku pro cestující byl vybudován vstup z nástupiště po schodech dolů jako někam do garáže nebo do sklepních prostor. A z druhé strany do něj vedl bezbariérový „chodník“, obehnaný šílenou spletí trubek, o které si asi autor projektu dodnes myslí, že plní úlohu precizně navrženého zábradlí kolem nejbezpečnějšího místa na světě. Ale možná si jen úzká skupina projektantů vytvořila v hlavě domněnku, že bez něj by tady cestující z chodníku padali na trávník jako švestky. Jak jsme později zjistili z fotografií od našich fanoušků, řešení nástupiště na opačné straně nádraží byla skutečná „fušeřina“. Projektantům se podařilo ohradit zábradlím elektrickou rozvodnou skříň ze všech stran, a pokud to zábradlí nikdo neodstranil, údržbáři tam musí přelézat zábradlí dodnes.
Co je cílem stránky?
Poukázat na zoufalý způsob přístupu zodpovědného správce infrastruktury k modernizaci železnice, který primárně neřeší jednoduchost a funkčnost a rozproudit širokou diskusi k této problematice týkající se návrhů řešení železničních zastávek a stanic z pohledu uživatelské funkčnosti a přívětivosti. Zábradlí je jako třešnička na dortu, na kterém je ale přímo vidět celková neschopnost připravovat tyto modernizační projekty na železnici systémově, koncepčně a v širších souvislostech.
Založení stránky iniciovalo vznik komunity, které není lhostejný způsob modernizace nádraží a zastávek, ani kvalita veřejného prostoru určeného pro cestující. Poděkování patří všem, kteří svými fotografiemi ze svých regionů přispěli. Díky tomu se podařilo poměrně rychle vytvořit plošný obraz českých nádraží a zastávek a byly objeveny skutečně unikátní kousky nesmyslného zábradlí, nad kterými zůstává obyčejnému smrtelníkovi rozum stát. Lidé se ptají proč. Proč to zábradlí pořád někdo všude cpe?
V neposlední řadě je našim cílem zjistit, kdo za tím stojí. Kde je jádro problému, že výsledek je tak strašný a vlastně to celému zodpovědnému řetězci od zadání projektu až po jeho realizaci asi vůbec nevadí. Prostě to tak nakreslí, podle toho postaví, dají do užívání, a lidi ať se na těch nádražích kroutí mezi tím odporným zábradlím. Využíváme metody „Potrefená husa nejvíc kejhá“. Vystřelíme naprázdno do vzduchu „hypotézu“, ke které nemáme žádné podrobnosti. Přesto se obvykle se najde husa nebo spíše houser, který si na ten výstřel naprázdno naletí, aby mohl být potrefený a začít nám v komentářích u našich příspěvků kejhat. Bohužel si to někteří berou zbytečně osobně. My nehledáme konkrétního viníka, snažíme se najít cestu pro systémovou změnu, aby nové projekty moderní železnice byly uživatelsky přívětivé, nejen suše splňovaly nějakou normu. Cesta vede přes pochopení těch, kteří to projektují a proč je výsledek tak nesmyslně navržený a zfušovaný, že je to do očí bijící.
Co vám vlastně na zábradlí tak vadí a proč proti němu bojujete?
Zábradlí jako takové nám přímo nevadí. Je to logický funkční bezpečnostní prvek, který je běžně osazen na schodištích, balkónech, na mostech, kde brání pádům z výšky. Historicky se v přiměřené míře používalo samozřejmě i na železnici. Když se ale podíváme, co se stalo s přístupem k modernizaci české železnice řekněme za posledních 15 let, tak je to skutečně děs a hrůza. Problém spočívá zejména v devalvaci veřejného prostoru na železnici jako takové, ze které dělá „socku“. Instalované zábradlí buď přímo vytváří bariéry, které musí cestující při chůzi na vlak složitě obcházet nebo zbytečně ruší celý prostor. V konečném důsledku se utrácí téměř nekonečné peníze za zbytečné zábradlí, které není potřeba, naproti tomu na mobiliáři ve smyslu vybavení zastávek pro cestující se vyloženě šetří.
Na celou problematiku nesmyslného zábradlí se snažíme pohlížet z mnoha úhlů pohledu a samozřejmě se všemi důsledky a dopady, které takové řešení způsobuje.
Co považujete za hlavní negativa přebujelého zábradlí?
Dochází k prodlužování délky přístupové cesty k vlakům, což zvětšuje docházkovou vzdálenost i celkové cestovní doby cestujícím. Lidé z auta ještě nepřesedli do vlaku a už jim Správa železnic staví do cesty před vlak další viditelnou bariéru – zábradlí. Způsobuje devastaci veřejného prostoru nádraží i jeho okolí. Přesto, že evropský trend ve městech je zcela opačný – kultivace veřejného prostoru, a naopak odstraňování bariér, včetně zábradlí. Veřejný prostor, kterým nádraží bezesporu je by měl být přístupný, schopnost sdružovat lidi, nabízet pohodlí a možnost odpočinku, nabízet klimatickou pohodu v horkých letních dnech i ochranu před nepříznivým počasím. Důležitá je rovněž otázka souvislostí, návazností a plynulosti pěšího pohybu bez bariér a obcházení zbytečných překážek do okolí nádraží. Zdá se, že tito experti prosazující zábradlí žijí stále ještě hluboko v totalitě minulém století a nepochopili skutečné potřeby cestujících, kteří jdou na nástupiště čekat na vlak do kterého nastoupí a odjedou. Konkrétně na nesmyslnost zábradlí ve městech poukazuje například článek Vodíme lidi za ruku a ztrácejí ostražitost, říká architekt o zábranách.
Kudy z toho ven?
Cílem by mělo být řešit příčinu, tedy navrhovat nádraží tak, aby přístupová cesta k vlakům byla pokud možno co nejkratší trasou. Cestující se vydají přirozeně a logicky cestou nejmenšího odporu. Nikdo nemá důvod chodit cestou delší, aby k tomu ještě musel někde „skákat přes koleje“. Pokud je přechod umístěn právě v místě nejkratší přístupové trasy k vlakům, půjde přes něj bez ohledu na to jestli na nádraží je nebo není jakékoliv zábradlí.
Co náklady na zábradlí?
Utrácí se naprosto nesmyslně nemalé finanční prostředky za megalomanské a v takovém rozsahu nepotřebné zábradlí na úkor zastávkového mobiliáře. Na vybavení zastávek pro cestující se vyloženě šetří. Laviček je málo a na většině se nedá pohodlně sedět. Přístřešky jsou malé, prší do nich z boku, mnohdy až na lavičky, a architektonické provedení na železničních zastávkách ve verzi „Antivandal“ působí spíše jako studené místo odpuzující lidi, než aby z něj při čekání na vlak cestující jásal a doporučoval tento zážitek ostatním k příště cestě vlakem.
Správa železnic argumentuje normami. Je to relevantní vysvětlení?
Myslím, že jde spíše o nepochopení norem, respektive jejich vlastní výklad. Prostě se to tak vždycky dělalo, a my to dělat jinak nebudeme! Naopak to vypadá, že se zodpovědní pokoušeli budovaní zábradlí posunout ještě dále, asi na základě vlastních domněnek – čím více trubek to zábradlí mít bude, tím vznikne bezpečnější prostor.
Dochází k prosazování variant se zábradlím i v místech, kde by být nemuselo. Mezi důvody, proč tomu tak je, by mohly patřit domněnky o chování cestujících, kteří údajně všude skáčou, strach z vlastního rozhodnutí, neochota převzít osobní zodpovědnost, zavedené scénáře „pásové výroby“ projektů, respektive kopírování jednotlivých modulů nebo jejich částí do dalších projektů bez přemýšlení, co by se lokálně mohlo udělat jinak a lépe. V neposlední řadě tu výstavbu zábradlí samotní projektanti neplatí, a zdá se, že nemají motivaci na finančních nákladech celého projektu šetřit. Kdyby budování zábradlí platili ze svého, velmi pravděpodobně by upřednostnili na konci nástupiště sloupek s piktogramem označujícím zákaz vstupu, před mnohonásobně dražším megalomanským modrým zábradlím. K tomu je ještě potřeba připočítat celkově nevkusný vzhled a někde i barvu zábradlí, použití konkrétního nevhodného typu, zbytečná robustnost a megalomanie vytvářející vizuální smog a pocit nevkusného stísněného omezeného veřejného prostoru, které odpuzuje lidi, aby se v něm přirozeně vyskytovali. Mnohde chybí jakýkoliv smysl nebo účelnost instalovaného zábradlí. Zdá se, že není posuzována analýza rizik skutečně reálných hrozeb respektive (ne)bezpečnost konkrétního místa, které by mělo zábradlí zachránit.
Mají zábradlí na místech, kde vznikla, skutečně smysl?
Neefektivní vynakládání veřejných prostředků je velmi dobře vidět u naprosto nesmyslných zábradlí, která jsou instalována mezi nástupištěm a vedlejším trávníkem s rozdílem maximálně několika centimetrů, stejně jako „vymazlená megalomanská zábradlíčka“ na koncích nástupiště. Jsou to případy, kde mají údajně zabránit vstupu nebo pádu do prostoru, kde cestujícím rozhodně žádné fatální nebezpečí nehrozí. Naopak před pádem z hrany nástupiště přímo do kolejiště, kde vlaky jezdí až 160 km/h Vás žádné zábradlí nechrání, protože tam z pochopitelných důvodů není.
Toto srovnání nejlépe vystihuje absurdnost a fiktivní zdůvodňování nutnosti všude montovat zábradlí, aniž by někdo provedl reálnou analýzu rizik a definoval to, co je skutečně nezbytné a potřebné z hlediska bezpečnosti železnice řešit.
Proč podle vás mají projektanti a Správa železnic zábradlí tak v oblibě?
Dospěli jsme k závěru, že všem zainteresovaným a zodpovědných chybí odstup a nadhled na celou problematiku bezpečnosti v širším kontextu. Je potřeba si uvědomit, že zábradlí jako takové není schopno zabránit vstupu osob do kolejiště a není jedinou možností, jak toho dosáhnout. Efektivním a plošným řešením mohou být například osvětové kampaně zaměřené na bezpečnost železnice upozorňující na rizika spojená s pohybem osob v místech, která nejsou pro veřejnost určená, aby si všichni s plnou vážností uvědomovali, že se tam prostě nechodí.
Domněnka, že megalomanské zábradlí zvyšuje bezpečnost na české železnici je lichá, zábradlí je možné přelézt nebo ve většině případů jednoduše obejít. Pokud chceme skutečně zvyšovat bezpečnost železniční dopravy, pak je potřeba prioritně zacílit pozornost na případy, kde při mimořádných událostech dochází k největším ztrátám na životech i majetku. To je zejména zabezpečení provozu drážní dopravy jako takové, stejně jako otázka bezpečnosti na železničních přejezdech. Tady mívají následky mimořádností nejfatálnější dopady.
Jak na stránky reaguje SŽ?
Po založení facebookové stránky Zábradlománie na české železnici se toto téma docela rychle rozběhlo. Asi už o dva týdny později k tomuto tématu natočila Česká televize reportáž Zábradlománie na českých nádražích. Při velkorysých opravách vznikají bizarní železná bludiště do hlavních zpráv. V té době na to Správa železnic (tehdy ještě SŽDC) zareagovala rozsáhlým prohlášením na svém facebookové stránce, kde se snažila obhájit potřebu instalovaných zábradlí, která na nádražích prostě takto být musí. Dostali v komentářích na svém profilu docela dost na frak, diskutující SŽDC kritizovali a dělali si z toho legraci. V drtivé většině případů nám dali za pravdu. Zřejmě proto pak SŽ celý příspěvek i s komentáři smazala.
Zábradlománie tehdy obletěla Česko. V prvním roce o tom psala většina předních Českých medií. Vtipně a s nadhledem tuto problematiku okomentoval i Arch Vader z projektu Archwars, který mapuje bizarnosti v české architektuře v článku na Aktuálně.cz – Zábradlí na české železnici. Připomínají uličku hanby nebo ohradu na stříhání ovcí, říká architekt.
Následně se Správa železnic k zábradlománii vyjadřovala víceméně sporadicky. Komentovala jen konkrétní případy, například zábradlí oddělující nástupiště od nádražní budovy v Náměšti na Hané nebo na zdvojené zábradlí v Brandýse nad Orlicí. Občas naši stránku zaplaví komentáře zaměstnanců SŽ, kteří budování kilometrů zábradlí zcela přirozeně ze své pozice obhajují, stejně tak jako my s tím zábradlím naopak provokujeme SŽ, abychom je přinutili začít řešit projektování nástupišť zastávek a nádraží systematicky, uživatelsky přívětivé, včetně zohlednění kvality veřejného prostoru – tedy zcela jinak, než je tomu dnes.
Sešli jste se někdy se SŽ za účelem omezení instalace zábradlí?
Oficiálně jsme se za tímto účelem nesešli, zatím k tomu nebyl prostor. Individuálně toto diskutujeme s některými zaměstnanci SŽ i různými projektanty, kteří mají zájem a v mnoha případech nám dávají za pravdu, že je to zábradlí nesmysl a bylo by vhodné celé nádraží, nástupiště a přístup k nim řešit jinak.
Na druhou stranu není naším cílem suplovat zdarma práci bohatě zaplacených zaměstnanců státní organizace nebo jejich dodavatelů, kteří by to měli řešit v rámci své pracovní náplně. Pokud je ta práce nebaví, tak ať přenechají své místo jiným, které ta práce bavit bude a od toho se budou odvíjet i výsledky.
Jak vnímáte argumentaci SŽ, že tolik zábradlí je požadavkem norem?
Facebooková stránka je pro nás přínosem v tom, že získáváme od některých komentujících cenné informace i další názory a úhly pohledu, a to rozšiřuje náš rozhled na celkovou problematiku systematičtějšího řešení nástupišť. Zásadní jsou přístupové trasy k nástupištím a možnosti komfortního přestupu na návaznou dopravu. Důležité je také uvedení železnice do souladu s okolím. Nádraží by mělo tvořit jádro celé kompozice a ostatní urbanistické objekty by mu měly být podřízeny.
Jsme přesvědčeni, že pouhý odkaz na normy, že to tak musí být a jiný koncept řešení není realizovatelný, je jen zbavení se zodpovědnosti za již realizovaná uživatelsky nepřívětivá řešení. Vidíme na mnoha místech v zahraničí a dnes zřídka už i u nás, že tam zábradlí všude být skutečně nemusí.
Pokud diskutující uvádí, že konec nástupiště musí být ukončen pevnou překážkou (zábradlím) nebo vizuálním značením (žlutá čára) a piktogramem (cedulka), tak je tu možnost volby. Proč je na konci nástupiště umístěno mnohonásobně dražší zábradlí, a ne cedulka s piktogramem zakazující vstup, jsme se dosud nedozvěděli. Jsme ale přesvědčení, že pokud by zadavatelem projektu byla soukromá firma, vybrali by si řešení konce nástupiště levnější sloupek s piktogramem, který je plně dostačující.
Přednesené argumenty v komentářích, že i na konci nástupiště by mohlo spadnout dítě do štěrku, sice vzbuzují emoce – ale podle této logiky by mohlo spadnou z každého chodníku na silnici pod auto, protože nemáme podél přibližně 120 tisíc kilometrů silnic oboustranně téměř čtvrt milionů kilometrů zábradlí. Pro lepší pocit bezpečí bychom mohli zábradlím ohradit všechny cesty a chodníky v Česku, stálo by to asi 5 tisíc miliard korun, tedy několik státních rozpočtů – naštěstí projektanti silnic a chodníků ještě nezešíleli.
Nutnost mít všude kvůli bezpečnosti kilometry zábradlí je stejná demagogie jako to, že nádraží nesmí mít nástupiště v oblouku. Je to dávno překonaný názor z časů, kdy průvodčí vypravující vlak potřeboval vidět z jeho konce až na strojvedoucího v lokomotivě. Období páry už skončilo a od doby, kdy existují levné kamerové systémy, je tato diskuse bezpředmětná. Dnes je možné se podívat skrze kamery na nástupištích a vidět přehledně prostor dveří u všech vozů, i když má vlak 16 vagónů a délku 400 metrů. Ve Švýcarsku je to běžná situace například v Bernu, kde dlouhé vlaky u nástupiště v oblouku běžně zastavují.
Vnímáte nějakou změnu k lepšímu v přístupu SŽ v této problematice postupem času?
Ačkoliv nikdo ze SŽ zatím oficiálně nepřiznal, že dlouhá či robustní zábradlí jsou nesmysl, je s odstupem času vidět, že někteří ze zodpovědných se chytili za nos a přístup v projektování nástupišť se alespoň někde změnil. Inspirací pro projektanty mohl být i zveřejněný článek Modrá zábradlí aneb zdravý rozum na české železnici na Dopravním webu, kde bylo ukázáno, že k nástupišti nemusí být pouze a jen jediný bezbariérový přístup s rampou, ale mohou k němu vést i další přístupové trasy se schody. Důležitá je nejen samotná bezbariérovost, ale rovněž přístupnost nástupiště z více stran.
Například nově vybudovaná nástupiště na zastávce Tatce v rámci modernizace trati v úseku Velim – Poříčany v letech 2020-2021 má sice dlouhé zábradlí u přístupové cesty, ale už nemá zábradlí mezi nástupištěm a trávníkem, ani není žádné zábradlí nebo branka na konci nástupiště, přesto, že tam vedou služební schody.
Na druhou stranu, kdyby soukromé firmě vyfotili na sociální sítě takovou fušeřinu, jako je zábradlíčko v Hulíně, ředitel by nechal zábradlí odstranit a nařídil prostor zkultivovat ihned. Za několik dnů by to bylo vyřešeno. Správa železnic tam má ozdobu do dnes.
Je velmi pravděpodobné, že pokud bychom neiniciovali založení stránky Zábradlománie, mohli tam mít vybudováno několik set metrů zábradlí. Je tedy vidět určitý posun, že se tuto problematiku SŽ snaží v nových projektech alespoň nějakým způsobem zohlednit. Ke koncepčnímu řešení uspokojující potřeby cestujících je to ale ještě na míle vzdáleno.
Jaká je situace v zahraničí? Ptám se i proto, že například v německé Žitavě po modernizaci stanice není moc velký rozdíl oproti české verzi.
Situace je různá nejen napříč evropskými státy, ale i mezi jednotlivými regiony, ohrazené nástupiště zábradlím můžete vidět dokonce i ve Švýcarsku. Ale když už u nástupiště zábradlí mají, tvoří architektonický sladěný doplněk prostoru. Vypadá lehce, protože má minimum trubek rozumného průměru, které jsou nerezové nebo chromované, a proto nebudou za několik let zanedbané a rezavé. Zábradlí je celkově střídmě začleněno do okolního prostoru.
Co se týká zvyšování bezpečnosti železniční dopravy, evropským trendem jsou kamerové systémy. Již před deseti roky jsem měl možnost navštívit centrum řízení provozu španělských vysokorychlostních tratích ADIF v Madridu. Tam nám ukazovali, že mají několik tisíc kamer na infrastruktuře a další tisíce na železničních stanicích, které hlídají bezpečnost provozu i cestujících.
Ve Švýcarsku mají jak kamerové systémy, tak i proškolené zaměstnance. Strojvedoucí může vyhodnotit pohyb podezřelých osob v kolejišti nebo v jeho těsné blízkosti a na hlásit místo dispečinku. Není proto vhodné pobíhat s fotoaparátem i bez něj v zakázaném prostoru kolem dráhy. Jednak žádné vlaky nevyfotíte, když bude provoz zastaven, a ještě si pro vás přijede policie. V konečném důsledku můžete zaplatit nejen tučnou pokutu, ale může být dotyčnému naúčtováno i zpoždění vlaků. Což se opravdu nevyplatí. Existuje mnoho alternativních možností, jak bezpečnost na železnici skutečně zvyšovat, masivní výstavba megalomanského a architektonicky nevkusného zábradlí to rozhodně není.
Přesto dnes můžete objevit „zábradlové peklo“ na mnoha nádražích například v Polsku, ale i v některých částech Německa nebo Rakouska. My se ale snažíme dívat na to, že jsou regiony, nebo celé železniční tratě, kde zábradlí prakticky není, nebo je použito velmi střídmě a zároveň tvoří funkční prvek atraktivní moderní železnice, kde počet cestujících roste a železniční doprava plní skutečnou roli páteřní dopravy. To by měl být cíl jak Správy železnic, tak i Ministerstva dopravy ČR, krajů a dalších rozhodovatelů.
U nás v Česku, zdá se, věnujeme v projektech pozornost nesmyslnému zábradlí, projektanti se bojí, aby jim někdo v místě, kde nikdo nechodí nespadl do štěrku nebo do trávy. Věnujeme se v projektové přípravě tomu nejméně podstatnému, logicky na úkor toho, aby bylo řešeno to podstatné – tedy rychlost, bezpečnost železnice jako takové, dostupnost, komfort, kapacita dráhy související s možnou objednávkou spojů ve větší frekvenci, a řešení přestupních terminálů tak, aby byly přívětivé pro cestující s co nejkratšími přestupovými a přístupovými trasami.
Spolupracujete nějak s FB stránkou Zfušované projekty?
Nespolupracujeme přímo s žádnou FB stránkou, jen občas sdílíme naše příspěvky na tematicky podobně zaměřených FB stránkách nebo skupinách, aby byl dosah zveřejněných příspěvku co nejširší.
Jaké máte další plány?
Co se týká stránky Zábradlománie na české železnici, aktuálně k pátému výročí rekapitulujeme již zveřejněné ty „NEJ“ zábradlí, které vybíráme z publikovaných příspěvků v jednotlivých kategoriích. V nejbližší době se plánujeme soustředit na zveřejňování příspěvků ze zahraničí, kterými chceme pro inspiraci ukázat možná řešení, že lze modernizovat nádraží i bez stovek metrů modrého nebo jinak barevného zábradlí.