Kam se cestující nepodívají: Prošli jsme tunely a zázemí metra po odjezdu posledního vlaku
Tunel pražského metra. Foto: Zdopravy.cz / Jan Nevyhoštěný
Nahlédli jsme do zázemí největší stanice pražského metra. Podívejte se, jak to vypadá pod eskalátory a kde se ukrýt v případě jaderného útoku.
Náhodou by někdo nevěděl, jaká je běžná teplota vzduchu ve stanici? Tuším, že asi bude alespoň trochu záviset na vnější teplotě nahoře a tak by mě zajímalo, jak velký teplotní rozdíl tam může být třeba v létě…
Závisí opravdu trochu. Dole nemrzne a není tam šílené vedro. Předávka služeb probíhá tak, že první otázka je „jak je venku?“.
Záleží taky na umístění traf a konfiguraci vzduchotechniky. V lednici jsme měli skleničku s vodou a druhá byla připevněná drátkem k termostatu tak aby v ní byl potopený a po několika hodinách jsme je měnili, jinak by byla neskutečná zima. Do nastavení termostatu jsme nesměli, protože stanice byla koncipovaná jako bezobslužná.
22 let mi tam úplně stačilo.
Skvělý článek, děkuju. To se hned jinak čte, když je autor v obraze a věci rozumí. Dokonce to jde i bez ironie… 👍
Souhlas, ale ta pasáž „oranžový nátěr působí futuristicky a připomíná raketové odpalovací zařízení“ mě pobavila 😀
Autorovi podle mě barva připomněla spíš buď externí palivovou nádrž (ET) raketoplánů Space Shuttle, nebo centrální stupeň rakety SLS. Ty právě mají tuhle typickou oranžovou barvu. Odpalovací zařízení je termín používaný spíš u vojenské techniky a fakticky to jsou většinou nějaké kolové nebo pásové platformy v klasické kamufláži té které armády. U civilních raket jsou to pak odpalovací rampy a související stavby jako servisní věže, ale ty také nejsou oranžové.
V 90. letech byl mým sousedem strojvůdce metra, díky němu jsem měl možnost si projet celou trasu B a C ze stanoviště strojvůdce. Dnes by to asi neprošlo…
Dnes je to zapovězené úplně stejně jako tehdy. Když vás vezme, tak na své riziko, že jej vyhmátnou a přijde o odměny.
Vyhmátnou a přijde o odměny je možná lepší možnost. Taky dojde k nehodě a vyšetřovatele bude zajimat neoprávněněný člověk v kabině.
Koná se někdy podobná prohlídka i pro veřejnost? Vždycky jenom historické soupravy, depo, ale tohle je pro mě třeba zajímavější.
Občas se dělají noční prohlídky, program se liší.
A pak jsou někdy speciální akce – v roce 2020 jsem byl na prohlídce zázemí úseku V.A, organizované v rámci prezentace Operačního programu Doprava.
Díky za článek. Hodně cením rozšíření lidí v redakci a tím i komplexnější záběr článků. Jen tak dál.
Hezká reportáž. Zajímala by mne škodlivost všudypřítomného černého šmíru pocházejícího z brzd. Kdysi jsem slyšel od zaměstnance DP, že zaměstnanci Metra podezřele často podléhají rakovině. Předpokládám, že se ví, že to nebude nic zdravého, když se velmi často tunely proplachují…
Neví někdo z čeho se vlastně dnes brzdové špalky dělají, a jaká je jejich spotřeba na pražském metru?
Hlavním zdrojem nečistot nejsou brzdy, ale otěr sběračů o napájecí kolejnici. Na Cčku se mechanická brzda používá velmi málo, většina brzdného výkonu je obstarána přes EDB a energie se rekuperuje do sítě.
Dříve byla u kolejových vozidel standardem litina (často legovaná fosforem), dnes se min. u nákladních vozů kvůli hluku přechází na kompozitní špalíky. Snad mě někdo doplní, zda k přechodu došlo i u vozů 81-71M či nikoli.
Všechny vozy metra mají Elektrodynamické brzdy a pneumatickou brzdu používají jen pro dobrzdění těsně před zastavením nebo při poruše.
Na vozech 81-71M se používají kompozitní špalky. Při rychlosti nad 3 km/h se brzdí elektrodynamicky (rekuperace), teprve od 3 km/h do nuly se brzdí špalky.
Vozy metra nikdy neměly litinové špalíky, vždy měly kompozitní – už v době Ečs.
Až na výjimky (třeba zácvik), parkování/dobrzdění (cca 3 km/h) a použití nouzové brzdy (skoro nikdy) se pneumatická brzda nepoužívá. Brzdí se v drtivé převaze elektrodynamicky.
Ale že je to luxusný smrad, keď to výnimočne z 80 km/h vezme pneumatická brzda namiesto EDB. Nie že by po ostrejšom brzdení niečo nebolo cítiť aj v povrchových vlakoch, ale v tom tuneli sa to ani nemá kam rozptýliť.
On je tam taky prach z uhlíků, kromě trasy C.
No to bude spíše taková interní urban legend. Ve firmách jich je habakuk. Možná z doby, kdy jezdily ruské vozy, protože ty byly doslova plné azbestu.
Špína se tam usazuje hlavně proto, že tam neprší, takže se může akumulovat libovolně dlouho. Silné a téměř neustávající proudění to pak zafouká kamkoliv, není to jen dole kam by to usadila gravitace. I proto se tunely občas myjí. Nejvíce je taková ta železitá z otěru kolejnic a včetně přívodní a sběračů. Něco možná bude z mazačů. Spousta se toho dolů nasaje větračkami. Jsou i blízko silnic.
Jak se ty záchody splachují?
Nijak, dira v zemi a pytel chloroveho vapna- jednorazove pouziti na prvni 3 dny „noveho“ sveta….
Čerpadlem do kanalizace. Nemá se tam lejt co tam nepatří, pěnivě látky atd.
Fajn reportáž. Mám raději ty sovětské eskalátory. Jsou rychlé, svým klapavým zvukem a plynulostí působí tak nějak jistě a klidně. Naproti tomu většina nových mi připadá, že jedou v křeči a extrémně pomalu.
Sovetska norma je 1m/ s, EU norma je 60 cm….
Dnes se tuším používá 0,75 m/s.
Nevím jak sovětská norma, ale sovětské eskalátory jezdí 90 cm/s, což bylo i ve své době potřeba ošetřit výjimkou, protože naše normy měly maximum 70 cm/s. Aktuálně platí maximum 75 cm/s, což je stejné pro EU i pro ČR. Nicméně DPP nakupoval jezdící schody s pomalejší konstrukční rychlostí a preferuje nižší rychlost 65 cm/s z hlediska bezpečnosti, opotřebení a energetické náročnosti. Čili Brusel za toto opět nemůže.
Ale ale…
Je to jak píše Jan T., norma je 0,75 m/s.
V Moskvě se dodnes někde používá 1 m/s, ale znamená to mít extra zaměstnance jako dozorčího eskalátoru.
Nejen EU. Sovětské eskalátory nesplňovaly ani tehdejší normy ČSN v socialistické době, ale když soudruh poručil, na normu se nehledělo.
Ten sovětský na Floře používám denně a z duše ho nenávidím, protože jakmile přede mnou stojí někdo starší, s dítětem, nebo nedejbože o berli, tak musím mít předem promyšlenou výstupní strategii.
Plus tedy asi fakt používáme jiné stanice, protože zatímco třeba ty nové schody na míráku prostě jedou, staré na béčku často hrozně drncají. Člověk má pocit, že cválá. A to nemluvím o nouzovém zastavení, což je doslova o hubu.
Díky za zajímavou fotoreportáž, jezdil jsem s tím celé mládí, ale spoustu věcí jen tušil…