10 let rychlovlaků Barcelona – Madrid. Cestujících přibylo šestinásobně, železnice porazila letadla
Deset let provozu rychlovlaků mezi Barcelonou a Madridem oslavily tento týden španělské železnice RENFE. Data z provozu ukazují, že jde
Deset let provozu rychlovlaků mezi Barcelonou a Madridem oslavily tento týden španělské železnice RENFE. Data z provozu ukazují, že jde o trať, kde vysokorychlostní železnice přivedla do vlaků úplně nové cestující i pasažéry z letadel. Vlaky jsou dnes na trase mezi dvěma největšími španělskými městy nejsilnějším dopravním prostředkem.
RENFE ve své zprávě oznámilo, že od otevření 20. února 2008 využilo rychlovlaky na této trase 85,5 milionu lidí. Podstatně zajímavější než celková čísla je ale vývoj po letech.
Loni na trase jelo 11,24 milionu lidí, nejvíce v historii. První rok provozu přitom vlakem jelo 5,69 milionu lidí. Při pohledu více do historie je ale růst ještě zajímavější. V roce 2008 se otevřela celá trať kompletně, od roku 2003 už jezdily rychlovlaky v úseku Madrid-Zaragoza-Lleida, od roku 2006 do Camp de Tarragona. Před uvedením těchto úseků do provozu na trase jezdilo 1,98 milionu cestujících ročně. Počty cestujících tak za 15 let stouply na téměř šestinásobek.
RENFE dnes tvrdí, že vlaky ovládají 63 % trhu dopravy mezi oběma městy. Cestující ubyli hlavně leteckým společnostem, které na trase létaly ve velmi krátkých intervalech. Ještě v roce 2006 šlo dokonce o nejvytíženější letecké spojení na světě. I tak je ale letecké spojení stále velmi silné, podle posledních statistik druhé nejvytíženější v Evropě. Řada cestujících používá lety pro přestup na dálkové spoje. Často je letadlo i levnější: běžně se dá zpáteční letenka sehnat pod dva tisíce korun, vlak bývá s výjimkou akcí dvojnásobně dražší.
Výhodou vlaku je čas: cesta z centra do centra trvá 2,5 hodiny, vlak na 621 kilometrů (tedy stejná vzdálenost jako z Prahy do Spišské Nové Vsi) dlouhé trase dosahuje rychlosti až 310 kilometrů za hodinu. Letadlu trvá cesta hodinu a dvacet minut, pokud se ale započte i cesta na letiště a nutný čas pro odbavení a bezpečnostní kontrolu, tak stráví cestující na cestě mnohem déle.
Španělské rychlovlaky i přes velký růst počtu cestujících nebývají udávány jako vzorový příklad využití vysokorychlostní železnice. Na trase panuje stále monopol státního dopravce, vlaky nejezdí příliš často, většinou jen jednou za hodinu a jsou stále drahé. Například v Itálii mezi Římem a Milánem jezdí vlaky podstatně častěji, o zákazníky se pere státní Trenitalia a soukromé NTV. Tomu odpovídají i ceny, které jsou proti Španělsku poloviční (trasy Milán – Řím je o zhruba 100 km kratší).