Železniční muzeum Výtopna Jaroměř patří mezi největší svého druhu v zemi. Na vzkříšení parní lokomotivy 310.006 se postupně nabalily další aktivity místních nadšenců. V čele muzea stojí od roku 2010 Bohuslav Škoda. Po dvou požárech v areálu má na příští rok kromě péče o exponáty jasný cíl: zabezpečit areál kamerovým systémem. Do muzea by chtěl dostat postupně až třikrát více návštěvníků než dosud.

Jak jste se k železnici dostal?

Naše první bydliště bylo u babičky a dědy v blízkosti nádraží v Předměřicích nad Labem. Bratranec zde sloužil jako výpravčí a jeden z dobrých kamarádů Roman na nádraží bydlel. Jeho tatínek pracoval jako signalista. Takže nádraží bylo místo našich her. A vylomenin. Matně si pamatuji, že přijela parní lokomotiva s přísunem a že jsme se dostali do budky. Ale to musel být zcela konec parního provozu. Že bychom jeli s pravidelným vlakem s parní lokomotivou si opravdu nepamatuji. Snad jen, jak jsme vyhlíželi odstavené lokomotivy ve stanici Kuks. Maminka pracovala jako projektantka u SUDOPu, a tak jsem měl možnosti režijky. Čehož jsme pochopitelně s Romanem často využívali. Pak přišlo období Pionýra a kroužek železničních modelářů v Hradci Králové.

Během puberty nenastal odklon od vlaků?

V roce 1984 vznikla Krajská odborná skupina dějin dopravy při ČSVTS v Pardubicích, a tím i můj vztah k velké železnici. V roce 1986 jsme začali s opravou parní lokomotivy 310.006, která v té době stála na pomníku v Hradci Králové. V roce 1987 jsem nastoupil na Střední průmyslovou školu železniční v Letohradě s plánem stát se výpravčím. Takže jsem chodil na drážní střední školu a podílel se na opravě 310.006. V květnu 1989 přišly velké oslavy 130 let trati Pardubice – Liberec a já se mohl dostat na parní lokomotivu. Pár dní jsem vypomáhal na 556.036.

Jak pokračovala oprava Kafemlejnku?

Opravu 310.006 jsme dokončili v květnu 1989 a v červnu se zúčastnili oslav 150 let železnice v Československu v Brně. Pak přišla spolupráce na opravě Bulíka 464.008 v Jaroměři, což bylo asi 1990–1991. V roce 1991 jsem i odmaturoval, nastoupil k ČD do pokladny a podílel se na aktivitách v Jaroměři. Tam byly doma obě provozní parní lokomotivy královéhradeckého depa 310.006 a 464.008. Transformovali jsme se na Společnost železniční s centrem aktivit v Jaroměři. Jak říkávala moje babička, měl jsem se s nádražím oženit.

Veřejnost si zvykla, že tu je výtopna

Lokomotiva zůstala pak v Jaroměři?

Ano, tím tak nějak vzniklo i muzeum. Pořádali jsme jízdy s parními lokomotivami v okolí Hradce Králové a Jaroměře s 310.006 a 464.008. Náklady na údržbu lokomotiv a vozů byly jistě velké a České dráhy byly pořád nuceny snižovat náklady. Na všechno. Takže jsme se jako občanské sdružení snažili o nájem lokomotiv a provozovat je na vlastní náklady. Jinak hrozilo, že budou odstaveny a nebudou se nadále provozovat. Veřejnost si zvykla, že v Jaroměři je výtopna s parními lokomotivami a začali tam stejně přijíždět. Tehdy byl starostou města Jaroměř pan doktor Mertlík, který je vzděláním a povoláním historik. Takže za město byl ochoten finančně aktivity podpořit, pokud zde vznikne veřejně přístupná expozice, vzniknou nějaká pravidla s návštěvní dobou a aktivity výtopny budou podporovat cestovní ruch v Jaroměři. Naše muzeum takto funguje někdy od roku 1995. Dnes už jsme opravdu jedním ze základních turistických cílů města Jaroměř, regionu a Královéhradeckého kraje.

Kolik lidí v muzeu působí?

Aktivity výtopny jsou nyní zcela na dobrovolnické práci. V současné době tedy činnost muzea zajišťují čtyři lidé ke svým ostatním životním povinnostem a dalších zhruba 18 lidí pomáhá a podporují spolek tak, aby se dala činnost muzea zajistit. Jde o provoz muzea, průvodcovskou činnost, údržbu areálu, exponátů. K tomu se musíme podílet na realizaci projektů, na které se nám podaří sehnat finanční prostředky z dotací od města Jaroměř, Královéhradeckého kraje a ministerstva kultury. V posledních letech se jednalo o opravu kolejiště před výtopnou a opravu střechy výtopny. Vše odstartovalo odkoupení areálu výtopny od ČD do majetku spolku. Historicky byl technický stav opravdu špatný. Dovolím si tvrdit, že nyní se nemáme za co stydět. Samozřejmě, že práce na areálu výtopny je před námi ještě spousta, ale vzhledem k tomu, že to považujeme za základní činnost pro udržení provozu muzea, mají tyto práce prioritu.

Z čeho muzeum žije?

Především z vlastních tržeb. To je ze vstupného od návštěvníků. Již několik let trvale překračujeme návštěvnost za rok přes 10 000 návštěvníků. Myslím si, že atraktivita výtopny jako turistického cíle je minimálně 30 tisíc návštěvníků. Tedy obdobně jako okolní zámky nebo pevnost v Josefově. My víme, že pokud se v muzeu sejde 150 návštěvníků za den, je to taková horní hranice. Jak kapacitně pro areál, tak pro službu konající průvodce. Ale pokud chceme mít takovou standardní návštěvnost, musíme se na to připravit a zařídit. Takže z tržeb ze vstupného musíme ufinancovat energie, údržbu výtopny, placené průvodce, režii spolku a mnoho dalších nákladů a musí nám zbýt na zimu, kdy je muzeum uzavřeno, a pak na financování spolupodílu žadatele při realizaci projektu s dotací nebo grantu. Bez dotací a grantů není možné posouvat stav výtopny dopředu. Na to vlastní tržby nestačí.

Pravidelné parní vlaky nevydělávají?

Příjmy z toho jsou, ale ziskem bych to nenazval. Věnují se tomu dva lidé celoročně. Jednak je potřeba získat finanční podporu pro úhradu nákladů od měst a Královéhradeckého kraje. Takže dotace a granty. Denní provoz vlaku s parní lokomotivou není nic levného. Pak jsou k tomu další služby a nutné výdaje na propagaci, a to se zpravidla pokryje z jízdného. Nám jako spolku, který jízdu pořádá, nic nezbude, protože musíme prokázat, že jsme získané prostředky využili na úhradu nákladů. Na druhou stranu to trochu zvýší prestiž výtopny a pomůže získat peníze na základní činnost. Dalšími vyzkoušenými činnostmi jsou Muzejní noc a setkání Hračky a parkové železnice ve výtopně. Při minimálních nákladech jsou tržby od návštěvníků takové, že se nám to vyplatí uskutečnit. Ale jen proto, že to uděláme zadarmo a výdělek věnujeme na provoz výtopny. Pokud bychom započítali čas strávený při přípravě a při vlastní realizaci, tak se samozřejmě dostaneme do jiných čísel.

Co akce na objednávku, zejména pro film?

Pokud se to podaří, může to mít pro nás zajímavý finanční přínos. V současné době je to spíše nahodilá aktivita. Ale vůbec se jí nebráníme. V posledních letech jsme se podíleli na natáčení filmu Serena a trilogie Zahradnictví pana režiséra Hřebejka. Možná jste i zaznamenali mediální úspěch s videoklipem Lucie Vondráčkové a Radima Flandera s písničkou Stanice Svět. Jednak je to pěkná písnička a jednak jsme obsadili první stránky bulvárních novin. A to, jak víte, je k nezaplacení. Železniční muzeum a práce pro veřejnost je nejlepší škola marketingu. Čímž nechci nikomu nic naznačovat, ale za hodně peněz můžu dávat rady. Samozřejmě musíte mít lidi, kteří to jsou pro muzeum a výtopnu ochotni udělat. Nejsou zde tradiční vztahy zaměstnavatele a zaměstnanců.

Plánujeme až na čtyři roky dopředu

Z velké části žijete z grantů a sponzorských darů. Máte na jejich získávání nějaký recept?

Plánujeme tak na 3–4 roky dopředu, co chceme dělat, a na 1–2 roky žádáme o finanční prostředky na projekty, které uskutečníme. Takto se nám podařilo získat peníze od města Jaroměř na odkoupení výtopny, následně finanční prostředky sdružené od města Jaroměř, Královéhradeckého kraje a ministerstva kultury na odstranění nejhorších problémů výtopny. Výtopna má statut kulturní památky, a tak se podařilo zafinancovat opravu paprsků mezí výtopnou a točnou, opravu střechy a štítové stěny výtopny. Jsou to částky ve stotisících ročně a opravdu to významně pomohlo zlepšit stav výtopny a expozice. Dříve jsme byli úspěšní v získávání financí na opravu lokomotivy Conrad Vorlauf, bohužel tento projekt skončil z pohledu nás a veřejnosti značně nešťastně. V roce 2020 proběhla sbírka na štokra 556.0304, kterého se nám podařilo s podporou Královéhradeckého kraje od Českých drah odkoupit. Doufáme, že uspějeme v budoucnosti u ministerstva dopravy s obnovou parní lokomotivy 310.006, kterou bychom zase rádi vrátili do provozu.

Je mezi mladší generací dostatek lidí, které tahle práce zajímá?

Dostatek? To už asi ne. Dnes si všichni stěžují, že lidi na práci vlastně nejsou. Můžeme říci, že se za rok objeví 3–6 nových zájemců, jeden z toho bude ten mladý a za rok zůstane jeden z nich. A my jsme rádi, že neodešel nikdo z těch, co už s námi jsou několik let… Co jsem sám rád, že lidi z ulice u nás našli cestu na železnici, a tak zde máme další výpravčí a hlavně strojvedoucí. Zrovna o Vánocích jsem si uvědomil, že pamatuji, že dnes naši členové se narodili, když už jsem byl ve výtopně, a dnes sem chodí se svými dětmi. Taky jsme násilím donutili vlastní děti nám chodit pomáhat. Což dělají s láskou. Na druhou stranu mají byt a stravu.

Které vozy a lokomotivy nyní renovujete?

V současné době udržujeme v provozu motorové lokomotivy, kterým říkáme Bobík. Tedy T211.0066 a T211.2009. V provozu máme i elektrickou akumulátorovou lokomotivu Ringhoffer a roku 1916. K tomu soupravu tří osobních vozů Clm, jeden je upraven na bufetový. To je naše známá souprava. Pokud se pustíme do zprovoznění parní lokomotivy 310.006, tak jistě dojde na soupravu osobních vozů Ci, kterých máme několik.

Jaké jsou plány se štokrem?

Nepočítáme s jeho návratem do provozuschopného stavu, ale chceme mu vrátit původní krásu. V roce 2021 to bude 40 let, co v Jaroměři skončil pravidelný parní provoz. Takže bychom chtěli toto výročí vhodně připomenout. V posledních letech jsme se věnovali více výtopně, teď budou mít více pozornosti i vozidla.

Zmínil jste jako výhodu, že výtopna je vaše. Co kolejiště?

Je to jeden z plánů na příští rok dokončit majetkové vztahy ke kolejišti u výtopny a přilehlými pozemky. Tím dojde ke zcelení našeho prostoru, na kterém máme záměr vybudovat expozici výtopny. Doufám, že hodně pokročíme se stavbou oplocení výtopny a omezení vstupu různých vandalů, kteří poškozují naši práci. To je pro nás základ.

Jaký dopad měla pandemie Covid na muzeum?

Naštěstí jsme byli zdraví, mohli jsme pracovat venku nebo po dvou. Bohužel nás to postihlo na jaře, protože jsme nemohli otevřít na Velikonoce, ale až od května, a nemohli jsme mít otevřeno tři víkendy v říjnu. Taky jsme neuskutečnili Muzejní noc a parní vlaky naplánované na říjen. Odpadla i jedna objednaná jízda s parní lokomotivou. Počítám, že jsme přišli na tržbách o 200 tisíc korun, což nás citelně zasáhlo. Ani jsem nenašel možnost náhrady od státu, protože jsme spolek, nemáme zaměstnance. Na druhou stranu získáváme peníze z veřejných rozpočtů na různé projekty. Takže nějak to musíme do jara 2021 přežít. Doufám, že budeme moci od začátku dubna pro veřejnost otevřít.

Když koukám na seznam vozidel, nemáte jich až moc?

Vozidel určitě nemáme dost. Prostě se je podařilo historicky získat. Když to šlo. Jsem rád, že se podařilo dohodnout vyrovnání s ČD a získat do vlastnictví 310.006. Protože to je naše srdeční záležitost. Vozidel máme několik desítek, ale jejich stav je většinou dost špatný. Proto musíme udělat další krok a zajistit další expozici se střechou, okny a vraty. Takže stavět v areálu výtopny. Což vůbec netuším, zda se nám to povede. Ale je to jasná cesta, jak ty vozidla zachránit.

Kafemlejnek jako hlavní klenot

Který z exponátů považujete za nejcennější?

Určitě 310.006. Prostě se veze historií našeho spolku jako jasný středobod. Aspoň pro mne. A je nutné si i nadále uvědomit její historický význam. Prostě první třistadesítka. Nejnižší výrobní číslo. Stejně stará jako žárovka od Edisona. Top exponát v našem muzeu. Pak jistě Ringhoffer z roku 1916, protože je to opravdu na svoji dobu převratná lokomotiva. I když elektrika byla v té době už plnohodnotným zdrojem energie. Jen jsme se na nějakou dobu vydali jinou cestou. A samozřejmě celá výtopna. Mám obavy, že se už nepodaří získat a opravit takový areál původní výtopny mimo státní instituce.

Připomněl jste nepříjemnou událost, kdy jste přišli o lokomotivu Conrad Vorlauf, která patřila NTM a vy jste se o ni dlouho starali a dali do pořádku, od té doby nejezdí. Nebojíte se, že se stane něco podobného s jinými vozidly?

To my nevíme. Může se stát cokoliv. My se snažíme vypořádat vztahy s vlastníky a starat se o vlastní vozidla. Takže se staráme o vlastní vozidla, případně o vozidla, u nichž máme s majitelem jasně definované podmínky. Projekt opravy lokomotivy Conrad Vorlauf nepovažuji za špatný. Myšlenka, že se šetří finanční prostředky, je jistě správná. To, že se na podobný cíl dělá veřejná sbírka, je v našem státě obvyklé. Co není normální, že vedení státní kulturní instituce ten projekt pošlape, spláchne, použiji slušný pojem „do záchodu“, a není pak schopno za tři roky s tím samo nic udělat. Ani není v tom Chomutově prezentováno, že se na opravě lokomotivy podílely ty a ty firmy, že jsou do lokomotivy vloženy finanční prostředky z veřejných sbírek. Nic. Jen, že bude opraven z evropských peněz za devět milionů korun. Nyní se vše zahodí, protože neschopnost ředitele Železničního muzea NTM to dotáhla tak daleko, že se nepodařilo zajistit dokončení opravy lokomotivy ani do vystavovatelného, tedy neprovozního stavu. Snad vše vynahradíme našim podporovatelům opravou 310.006. Určitě bychom do budoucna uvítali spolupráci a pokud by se do Jaroměře vrátily 464.008 a 423.0145. Protože taky někteří pamatujeme, kolik práce a peněz jsme do nich vložili. Myslím si, že by jim to u nás ve výtopně slušelo.

Jiné lokomotivy vás nelákají?

Chtěli jsme získat z Polska lokomotivu TKt 48, protože bychom měli něco jiného, a když musí NTM všechno zavřít do Chomutova, tak proč to nenahradit něčím ze zahraničí. No a úplným snem je parní lokomotiva ze Škody Plzeň, která je nyní v Brazílii. Proč nezabojovat o návrat některých lokomotiv u nás vyrobených a které jsou v zahraničí v různém stavu? K tomu jsou přeci muzea zřízena.

Do železničního muzejnictví v Česku vidíte velmi detailně. Jak hodnotíte přístup státu?

Je samozřejmě otázkou, jak dál s historickými vozidly na železnici. A samozřejmě spoustou zařízení a budov, které jsou nyní zachovalé a hrozí jim likvidace. Takže je potřeba najít místní iniciativy, zajistit nějaký prostor pro vozidla a expozici a s podporou místní samosprávy a kraje ten prostor revitalizovat a zpřístupnit veřejnosti. Podle mne by parní lokomotiva měla být součástí stálé expozice a přístupná veřejnosti, i když zrovna nejede. Současný stav, že jsou mašiny zavřené za vraty a přístupné pouze při nějaké jízdě, je dosti nešťastný. Taková doba už není. K tomu samozřejmě odpovídající servis pro návštěvníky. A když starostové a hejtmani uvidí, že ten projekt funguje a je pro region přínosem, tak se dá i rozšiřovat. Především je to o značném množství času a práce. Pokud začnete počítat peníze a zda se vám to vyplatí, tak říkám dopředu, nevyplatí. Viděl jsem hodně projektů, ale skončily na nedostatku financí a pak přišlo i vystřízlivění dotčených. Pak bude i státní péče, což budou České dráhy a Národní technické muzeum. Mluví se i o nějakých aktivitách u Správy železnic. Pokud bych tedy mohl využít této cesty k malé agitaci, chtěl bych poprosit, abychom spolupracovali a nehledali cesty, jak druhého poškodit. Možná někoho čeká nedobré období a není potřeba toho zneužít k vlastnímu prospěchu.

Letos jste zaznamenali v areálu dvakrát požár, je už jasno, co bylo příčinou?

Zatím nemám od Policie ČR oficiální informace, zda někoho obvinili, nebo zda tuší, kterým směrem by se vyšetřování mělo ubírat. Já to pořád beru jako necílený vandalský čin. Že to snad nebyl záměr nás úmyslně poškodit. Jednáme taky s kolegy z maďarského železničního muzea v Budapešti, co s vozy dál. Likvidace je úplně poslední řešení. Věřím, že se nějaká cesta najde. Člověka nesmí ten optimismus přejít.

Redakce deníku Zdopravy.cz se rozhodla podpořit letos nadšence z jaroměřské výtopny a věnovala spolku 100 jízdních řádů. Jejich nákupem můžete přispět i vy na obnovu štokra či lepší zabezpečení areálu. 

Tagy Bohuslav Škoda rozhovory na konec roku Top Výtopna Jaroměř Železniční muzeum Výtopna Jaroměř

10 komentářů