Když jsme před sedmi lety začínali se sérií Rozhovorů na konec roku, prvním zpovídaným byl spisovatel Jaroslav Rudiš. Po sedmi letech má za sebou dvě veleúspěšně knihy, ve kterých dráha hraje hlavní roli (Winterbergova poslední cesta a Návod k použití železnice) i státní vyznamenání od německého a českého prezidenta. Jedna věc se nezměnila: o železnici vypráví neustále s velkým zápalem.

Není to tak, že jste prvním šotoušem s takovým vyznamenáními, i když oficiálně je máte za rozvoj česko-německých vztahů?

Nejsem si jist, zda prvním, ale asi jsem prvním šotoušem, který získal vyznamenání od dvou prezidentů. A já to beru i jako vyznamenání pro železnici, protože ta jednotlivé státy propojuje. V roce 2021 jsem převzal ocenění od německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera. A ten rozhodně věděl o mé velké zálibě pro cesty vlakem. Ostatně, když jel do Prahy na návštěvu, objednali si do vlaku VIP servis od českých JLV s požadavkem, aby jel v jídelním voze vrchní číšník Pavel Peterka (známý číšník z JLV, rozhovor s ním si můžete přečíst zde, pozn. red.).

Jak k tomu došlo?

Lidé z jeho týmu četli Winterbergovu poslední cestu i můj text o jídelních vozech Českých drah a panu Peterkovi ve Frankfurter Allgemeine Zeitung a prezidenta tím nadchnuli. Beru vyznamenání i trošku jako paradox, podle mě politici málo jezdí vlakem.

Rezerva dva spoje

Jaký je rozdíl ve vnímání železnice u nás a v zahraničí?

Pro mě je železnice vlastně kultura. Současnost a zároveň vždy nějaký výlet do minulosti. My tu na ni nadáváme, ale to je stejné i v jiných zemích. Zažil jsem jednou krásnou scénu ve Švýcarsku, kde měl vlak tři minuty zpoždění a nějaká dáma se rozčilovala „Typisch SBB“ (typické švýcarské dráhy SBB, pozn. red.).

Předpokládám, že nejvíce času strávíte v německých vlacích. Je cestování po Německu skutečně tak špatné, jak se říká? 

V Německu je nyní hodně vidět to, jak se stát o železnici dlouho nestaral, naštěstí se to nyní začíná měnit a přemýšlí se, jak na železnici dostat více vlaků a do železnice se masivně investuje. Neinvestovat do železnice je podle mě politické rozhodnutí a z velké části vyhovění části voličům, kteří mají rádi auta. Dříve jsem na čtení po Německu jezdil s rezervou jeden spoj, nyní si raději dávám rezervu dva spoje. V Německu je k tomu ještě někdy problém s nedostatkem personálu. Stalo se mi, že vlak zrušili, protože chyběla obsluha stavědla. Ale já se snažím o železnici mluvit pozitivně. Myslím, že místa, kam nejede vlak, jsou odříznuta a vede to i trošku k úpadku celé lokality.

Vyznamenání i pro Lomnici

Jak jste vyznamenání od českého prezidenta přijal?

Měl jsem z toho velkou radost, samozřejmě. Beru to jako vyznamenání i pro Lomnici nad Popelkou a kulturní a tvůrčí prostředí, které tam máme. Sice mě mrzí, že se prakticky zastavil provoz na trati do Libuně, ale skvělé je navýšení počtu spojů ve směru na Starou Paku. A máme tam krásné kino, které je trochu taky jako nádraží. Vyzdobil ho můj kamarád Jaromír 99, výtvarník Aloise Nebela.

Dojet z Lomnice do Prahy a zpět večer vlakem je prakticky nereálné. Jak jste jel pro vyznamenání?

Autem a vlakem. Často to takhle kombinuju. V Nymburce mám dobrého kamaráda Atoma, mimochodem, je to jedna z postav mého prvního románu Nebe pod Berlínem. Přiblížím se k němu z Lomnice autem a jsem už na hlavní trati. A zpátky to zase beru přes Nymburk, tam se dostanete i pozdě večer a do Lomnice to je pak necelá hodinka. Podobně to dělám třeba v Liberci nebo v Žitavě pro cesty do Berlína. Mám dvě bydliště, tedy v Berlíně a Lomnici, často pendluju, a tak je pro mě někdy nejjednodušší kombinovat auto a vlak. Ve vlaku udělám spousty práce, můj luxus je, že jezdím první třídou a snažím se mít vždy stůl, abych mohl psát. Na projížďku starým Saabem se někdy docela těším, ale na dlouhé cesty jedu většinou vlakem.

Dva Saaby, jeden jako náklaďák

Saab není úplně běžná automobilová značka, jak jste se k ní dostal?

Prvního jsem měl před skoro osmnácti lety. Líbilo se mi už tenkrát, že to je takové divné auto, které se nikomu moc nelíbí. Fascinuje mě, že je to dávno mrtvá značka, nového si už nikdo nikdy nekoupí. Mám dva muzeální kousky, dva starochy. Baví mě stará technika a staré věci, které vyprávějí příběhy, a to oba vozy splňují. Oba už jsou vlastně veteráni. Černý Saab 93 je starý sedmnáct let. S tím jezdím spíš v zimě.

A pak vlastním ještě Saab 900 z roku 1992, to už je úplná rarita. Ten je spíše jen na cesty po Českém ráji a na léto. Už jsem s ním ale dojel i do Berlína nebo k moři. Saaby jsou hodně spolehlivá auta, používám je trochu i jako náklaďáky, když vezu pivo, stěhuju knihovnu nebo teď třeba části mého literárního archívu z Berlína do Českého ráje.

V autě nic nenapíšu, ale spousta věcí mě při soustředění při jízdě překvapivě napadne. Jezdím pomalu, nikam nespěchám, často zastavuju. Nerad jezdím po dálnici, těm se spíš vyhýbám, i do Berlína radši jezdím po běžných silnicích přes Lužici. Toho bílého Saaba 900 jsem obsadil i do chystaného nového románu. 

Návod k použití piva

O čem bude?

O milostné trojici, která se potuluje po středoevropských hřbitovech. Mluví s mrtvými a možná jsou už dávno mrtví i oni. Teprve se mi to celé rodí, ale už jsem i něco napsal, tak o tom mohu trochu mluvit. Saab v knize mění barvy a na konci shoří.

Chystáte po úspěchu Návodu pro použití železnice ještě pokračování?

Napadlo mě to, protože by vyprávět bylo co, ale nemyslím si, že se to v dohledné době stane. I když v Německu měla kniha k mé radosti veliký úspěch, teď jde do devátého vydání. Knížka se stále dobře prodává i u nás, tak jsme se rozhodli, že ji nebudeme sami vytvářet novou konkurenci. Možná ji jednou spíše lehce přepracuju a doplním. Ale byl jsem znovu osloven německým nakladatelstvím Piper Verlag, které vydává tyto velmi osobní průvodce zvané návody, abych napsal jiný „návodu k použití“ – a sice piva. A v tom bude hodně železnice. Za pivem jezdím vlakem, ale určitě tam bude mít malou roli i ten starý Saab, se kterým pivo často vozím. Bude to velmi osobní knížka stejně jako v případě Návodu k použití železnice. 

Budete mít ještě nějakou knihu, ve které nebudou koleje?

To je otázka. I v onom hřbitovním románu dráha určitě bude, jednu scénu už jsem dokonce napsal, i když se tam jinak jezdí tím starým, krásným, ale dost rozbitým Saabem.

60 tisíc kilometrů za rok

Létáte vůbec?

Skoro vůbec. Po dlouhé době sednu do letadla v únoru, a sice do Dublinu, kde jsem nikdy nebyl. Naposledy jsem musel letět před pár lety během stávky na železnici z Mnichova do Drážďan na čtení, protože to jinak nešlo. Ale jinak se snažím jezdit i velké dálky vlakem, v březnu třeba zase jedu přes Brusel do Londýna a Glasgow. A také po čase pojedu z Lomnice do Terstu.

Počítáte si, kolik za rok najedete vlakem?

Velmi zběžně, myslím, že jsem na 50-60 tisíci kilometrech ročně. Možná i víc.

Na sociálních sítích si nelze nevšimnout, že jak Winterbergova poslední cesta, tak Návod k použití železnice řadu lidí inspiroval…

Ano, to mě skutečně fascinuje, jakou má literatura moc. Budou to už určitě nižší stovky lidí, co se na základě knížky vydali do Liberce po stopách Winterberga, aby si prohlédli místní krásné krematorium. Pár lidí jsem po městě i sám provázel. Kamarád Kamil, výpravčí v Lomnici, mi zas a znova volá, když se na nádraží objeví Němci s železniční knihou a ptají se, kde bydlím. Vím o spoustě čtenářů a čtenářek, kteří se na základě Návodu pro použití železnice vydali do Terstu. A jsou překvapeni, že na trati vše funguje lépe, než čekají. Systém je celkově spolehlivý, i u nás. 

Jsem rád za České dráhy

Před nedávnem byl zveřejněn nový žebříček železničních dopravců. Kdo by vyhrál u vás?

Jsem asi trochu konzervativní. Jsem příznivcem státních dopravců. Líbí se mi třeba rakouský model, kdy dopravce jezdí na přímé zadání státu a skvěle to funguje. Přál bych si ho jak pro Česko, tak pro Německo. Nemyslím si, že třeba všichni soukromí dopravci, kteří se vrhli na trh, nabízejí něco lepšího než státní dopravce. To vidím třeba na rychlících Liberec – Pardubice, vlaky jsou staré, ve vozech je málo místa. Proto jsem rád za České dráhy. Můžu je velmi dobře srovnávat s jinými dopravci. Přes jistou kritiku si ale myslím, že v Česku si málo uvědomujeme, jak skvěle u nás veřejná doprava celkově funguje – jak železniční, tak autobusová a i MHD. To opravdu není samozřejmost. 

Pojďme zpět k oblíbeným dopravcům…

Mám rád České dráhy, rakouské ÖBB, švýcarské SBB i německé DB. I když vím, že jejich zaměstnanci teď dost trpí. A vítězství Trenitalia mě tak nepřekvapuje, Itálie je skvělá železniční země. A velmi mě fascinuje, jak dobře funguje spolupráce některých dopravců mezi jednotlivými zeměmi. 

Těším se na levnější InterRail pro seniory

Jakým způsobem řešíte nákup jízdenek?

Je to mix různých dokladů. Když vím, že mám železničně intenzivnější období, kupuji si InterRail. To je skvělý produkt. Teď jsem měl na podzim dvouměsíční jízdenku a užíval jsem si. Přijel jsem třeba ráno z Prahy do Curychu. Měl jsem čas a tak jsem vyrazil jen na otočku na kávu do Milána a jel zase zpět. Další InterRail budu mít na první měsíce nového roku, kdy mě čeká intenzivnější cestování kvůli té pivní knížce. Ta nabídka je skvělá. Možná je škoda, že lidé o ní málo ví. Už se těším, že za osm let budu moci využít ještě levnější jízdenku pro seniory. Od Českých drah jsem jinak dostal roční IN100 za propagaci železnice, čehož si velmi vážím.

Po Německu využívám Deutschlandticket a mám BahnCard 50 na poloviční slevu v dálkových vlacích. Pro Rakousko vlastním podobnou slevou kartu ÖBB. Ale jinak samozřejmě znám trochu i zcela legální fígle, jak kupovat některé jízdenky do a z hraničních nebo známých přestupních bodů. Tím se dá hodně ušetřit. Do Benátek se tak z Česka dostanete i za pár stovek.

Jak se vám jezdí s Deutschlandticketem, jízdenkou na neomezené cestování po Německu?

Je to skvělá jízdenka. I když od ledna trošku zdraží, i tak se to okamžitě vyplatí. Nemusíte vůbec přemýšlet, jakou jízdenku si musíte kupovat, platí vám to všude i na MHD. Kéž bychom se něčeho takového dočkali jednou i v Česku, ideálně ve formě rakouského Klimaticketu, který je sice dražší, ale platí i v dálkové dopravě. 

Kam po Německu s Deutschlandticket?

Německo je velmi železniční země. Zkuste našim čtenářům poradit, kam se mohou vydat na Deutschlandticket?

Krásná je trať pod Krušnými horami z Drážďan do Hofu, takzvaná Franken-Sachsen Magistrale. Hof je jedno z nejzajímavějších nádraží s krásným sálem a kavárnou. Pokračoval bych dál do Bambergu, to je úžasné město plné pivovarů. Z Norimberku bych se podél řeky Pegnitz vracel k Chebu. 

Na začátku prosince jste se objevil jako stevard nočního vlaku Českých drah do Curychu. Jak k tomu došlo?

Abfahrt! Odjezd!
Bahnzeit Richtung Zürich#bahnzeit @ceskedrahy_ pic.twitter.com/gahA3DOUxA

— Jaroslav Rudiš (@jaroslavrudis) December 1, 2024

Toužil jsem to dlouho zkusit a naskytla se taková možnost. Byl jsem tam spíše jako pozorovatel, je to náročná práce. Všichni, co to dělají, mají můj obrovský respekt. Byla to i trochu promo akce na celý vlak. Ale příští rok si chci na den či dva vyzkoušet, jaké to je obsluhovat v jídelním voze mezi Prahou a Hamburkem. Pan vrchní číšník Peterka mi nabídnul, že mě vezme do učení. Na to se moc těším.

Jaroslav Rudiš (*1972). Český spisovatel, dramatik, scenárista a milovník železnice. Žije střídavě v Berlíně a v Lomnici nad Popelkou. Kromě psaní je součástí hudebního projektu Kafka Band, letos vystupuje jako host s Letní kapelou. U příležitosti státního svátku 28. října 2024 mu prezident České republiky Petr Pavel udělil medaili Za zásluhy I. stupně o stát v oblasti kultury a umění.

Tagy jaroslav rudiš rozhovory na konec roku

29 komentářů