Přinášíme první část další cesty na vlastní kůži od Aleše Petrovského. Tentokrát volba padla na nový noční vlak NightJet rakouských drah ÖBB. Vzhledem k rozsahu zážitků je text rozdělen na dvě části, druhá vyjde v neděli večer. 

Nechtělo se mně, ale slíbil jsem to. Rovnou na začátku našeho, již klasického, povídání o službách a zážitcích na kolejích říkám, že jsem z nápadu na jízdu ve spací kapsli, které jsou součástí nových souprav Nightjet ÖBB, nebyl úplně nadšený. Naopak redakci portálu Zdopravy.cz se tento nápad moc líbil, a tak mně nezbývalo nic jiného než si zarezervovat místo v něčem, do čeho bych normálně nešel.

V duchu se mně přitom honily myšlenky na to, že jsem se měl raději přihlásit do soutěže Survivor, protože z té může člověk v letošní sezóně odejít, kdykoliv se mu zasteskne po domově, ale v nightjetu z Vídně do Hamburku mě čeká více než třináctihodinová cesta bez možnosti úniku, pokud bych tedy zrovna nechtěl trávit noc třeba na nádraží v Norimberku.

Plán cesty byl následující: vlakem z Plzně přes České Budějovice a Linz do Vídně. Poté zmiňovaný noční vlak z Vídně do Hamburku a následně návrat z Hamburku přes Berlín a Prahu zpět do Plzně. Nákup jízdenek jsem realizoval přes e-shopy ČD a ÖBB. Plán cesty a ceny jízdenek byly následující:

R 635 Rožmberk Plzeň hl. n. (10:04) – České Budějovice (11:54); EC 333 Jižní Expres České Budějovice (12:05) – Linz Hbf (14:06), rjx 65 railjet xpress Linz Hbf (14:17) – Wien Hbf (15:32) 479 Kč/19 EUR přes e-shop ČD

NJ 490 nightjet Wien Hbf (20:10) – Hamburg Hbf (8:47) 54,90 EUR (cca 1422 Kč, e-shop ÖBB)

ICE 603 Hamburg Hbf (14:35) – Berlin Hbf (16:20) spojení upraveno – zvýšena doba na přestup v Berlíně (ČD e-shop navrhuje jen 21 minut) EC 179 Berliner Berlin Hbf (17:16) – Praha hl. n. (21:24) IC 550 Západní expres Praha hl. n. (22:05) – Plzeň hl. n. (23:32) 630 Kč/25 EUR e-shop ČD

Pří nákupu bohužel nešly zakoupit místenky do vlaku R 635, když jsem je chtěl později dokoupit a nákup již byl povolen, tak již nešly k jízdence pořídit za 0 Kč, ale pouze za standardních 35 Kč, což je zkrátka velmi nevstřícné.

Béčko a antireklama na vlakový personál

Cestu jsem začal v „moderním“ voze řady B, jehož kupé jsem měl celé pro sebe. Vzhledem k dopolední hodině nebyl vlak příliš naplněn. Po chvíli jsem si všiml že vůz sice hučí, ale topení je studené, v kupé je chladno, na chodbičce zima a na toaletách ledárna. Po nějaké chvíli dojel minibar, již celkem tradičně bez nabídky rozpékaného pečiva či baget a sendvičů. Kontrola jízdenek se ovšem konala až za stanicí Horažďovice-předměstí. Přišla paní vlakvedoucí, řekla si o jízdenky (záměrně nepíši požádala), a tak jsem jako vždy předložil virtuální In-kartu ke kontrole. Dostal jsem instrukce, jak mám správně natočit telefon a následně se načetl obsah, který se paní vlakvedoucí nelíbil. „Máte tu jenom fotku a jinak nic,“ zahlaholila. „Ukažte mi přímo kód té jízdenky,“ dodala. Podivil jsem se nad tím, že to vždy fungovalo a je to zvláštní. Vlakvedoucí si trvala na svém, že chyba je u mě. Pochopitelně jsem se bránil a dovolil jsem si poznamenat, jestli nemůže být chyba u nich.

No to jsem tomu dal. „Pane, pro mě jste cestující bez platné jízdenky. Já těch kódů už načetla tak 200 000, tak vím, jak to funguje.“ Paní jsem tedy nalistoval konkrétní jízdenku, ta pronesla ještě nějaký uštěpačný komentář a bylo. Zeptal jsem se na netopící Béčko, ale byl jsem usazen tím, že vůz topí a je v něm teplo. A nebo že si mám jít jinam. Nesouhlasil jsem, že je vůz v pořádku, načež paní vlakvedoucí prohlásila, že se nad ni chci jen povyšovat. Kontroval jsem, že jsem ji jen upozornil na netopící vůz, načež ona konverzaci uzavřela slovy: „Vždyť to vidím, jak se chcete povyšovat,“ práskla dveřmi od kupé a odešla.

Takové chování vlakového personálu jsem u Českých drah hodně dlouho nezažil a jsem zvyklý na zcela jinou úroveň. Paní by si měla uvědomit, jakou svým chováním dělá službu zaměstnavateli. Přitom stačila trocha empatie ve stylu: „Hm, bohužel to vypadá, že se zde jízdenka nenačetla, mohu vás poprosit, jestli byste nenašel v mailu nebo v aplikaci přímo tu jízdenku, kterou chcete použít, abych si ji načetla?“ A ne štěkat rozkazy jako u výslechu.

Přestup v Českých Budějovicích na vlak EuroCity do stanice Linz Hbf vyšel bez sebemenšího problému. Usadil jsem se v jednom z vozů Bmz, který opravdu topil, namísto studeného odchovu ve formě netopícího Béčka. Poměrně dlouhou dobu se nic nedělo, stáli jsme stále ve stanici i po odjezdu, vlakový rozhlas mlčel. Nakonec jsme se rozjeli se zhruba třiceti minutami zpoždění. Čekalo se na výlukové autobusy. Bohužel ale ve vlaku nebyl personál, a nebyl tak nikdo, kdo by cestující informoval o důvodu čekání. 30 minut je poměrně dlouhá doba a je škoda, že dispečer nemůže např. zavolat personálu JLV, aby toto hlášení ve voze provedl, případně spustil automatizované. Nicméně po odjezdu bylo vše napraveno, paní vlakvedoucí pustila automatické hlášení. I přístup a vystupování během kontroly jízdenek byly nebe a dudy oproti její kolegyni z rychlíku.

Rovnou jsem jí dal načíst konkrétní jízdenku a požádal ji, jestli můžeme zkusit načíst i virtuální In-kartu, jelikož s ní byl v rychlíku problém. Ochotně souhlasila a opravdu se žádná jízdenka nenačetla. Nicméně paní vlakvedoucí obratem prohlásila, že nejsem jediný, komu se to dnes děje a ať si s tím nedělám hlavu. A přesně takoví zaměstnanci pak musí napravovat šrámy za otrávené kolegy. Rozhodl jsem si dát takový malý oběd z bistrovozu a vydal jsem se na cestu. Pobavilo mě, že i po tolika letech šoupací dveře v „nových“ hytlácích fungují, tedy spíše nefungují stále stejně. Všechny byly v tragickém stavu, většina nereagovala ani na dotek, zato reagovala na průjezd oblouky.

V bistru jsem chvilku vyčkal na obsluhu, která se starala o cestující v první třídě. Slečna, která mě obsluhovala, byla velmi milá a příjemná. Požádal jsem o česnečku, párky a limonádu s tím, že poprosím vše zabalit s sebou. Paní vlakvedoucí, která mezi tím dorazila do bistra, mně nabídla, ať se klidně posadím a najím v bistru. Poděkoval jsem, ale i přesto jsem se chtěl vrátit do klidu prázdného kupé. Objednávka byla během několika málo chvilek hotová a zabalená v papírové tašce. Slečna z bistra se mně omluvila, že nemají jednorázové lžičky, a tak když mně dá standardní kovovou, jestli ji pak vrátím. Znovu se mně tu cestu z kupé do bistra absolvovat nechtělo, tak jsme domluvili, že si lžičku vezme, až pojede kolem s minibarem.

Se zpožděním v Linci

Párky od Dolejších jsou klasika, která chutná vždy, nicméně jsem vzal na milost česnečku a dobře jsem udělal. Tentokrát byla chutná, ale přesto nechápu ty brambory ve slupce. Krutonky jsem dostal zabalené zvlášť, přesypal jsem je do polévky a hned ochutnal, ale bohužel i tak byly během vteřiny rozmočené na kaši. Proto jsem i minule jasně říkal, že se mají dělat z pořádného chleba, a ne z nějakého tousťáku či z čeho byly vyrobené. Lžičku jsem později vrátil, se slečnou jsme prohodili ještě pár slov a rozloučili se. Musím říct, že jsem příjemně překvapen, že i na větvi do Lince se najde příjemný personál, který se poměrně vymykal standardu, na který jsem zde byl bohužel zvyklý. Jen tak dále.

Bohužel zpoždění 30 minut znamenalo, že mně v Linci ujede přípoj, a proto jsem si během cesty od vlakvedoucí raději vyžádal zpožděnku s tím, že mám následně oslovit personál rakouských drah s dořešením situace. Tak se i stalo a milý, anglicky komunikující vlakvedoucí ÖBB mně vystavil k jízdence potvrzení, že mohu využít i jiné vlaky, než ty, které mám na jízdence, a obratem mně našel další vlak směr Vídeň, kterým byl pro mě neznámý D 1061 Schmittenhoehe, jenž je zjevně pojmenovaný podle hory v Alpách, a pravděpodobně se bude jednat o nějaký sobotní sezonní spoj. Bylo příjemné se prozměnu svézt klasikou ve formě velkoprostorových vozů Bmpz ÖBB, které doufám, že by se jednou mohly dostat k nám třeba na rychlíky. Místního vlakvedoucího potvrzení vůbec nezajímalo, načetl si jízdenku pro railjet xpress a byl spokojený.

Ve Vídni jsem se projel pár linkami metra a místního S-bahnu, navečeřel se, a šel se psychicky připravit a uklidnit do ÖBB lounge. Jednak jsem měl opravdu trochu strach z cesty v kapsli a jednak jsem za sebou měl návštěvu místního malého Intersparu, který je vždy extrémně přecpaný, podobně jako obdobný obchod s potravinami na berlínském hlavním nádraží. Navíc jsou uličky rozděleny mřížemi s vysvětlením, že jim to umožňuje legislativa a že se omlouvají. Já jsem to moc nepochopil, jen jsem se musel procpat celou prodejnou ke kasám a znovu se procpat na druhé straně mříží pro minerálky. Pokud mně někdo místní vysvětlí význam tohoto opatření, tak budu vděčný – já jej totiž nepochopil.

ÖBB Lounge jsem zde již na portálu zdopravy.cz hodnotil, a proto přeskočíme rovnou k nástupu do nočního vlaku, který měl být dalších 13 hodin mým domovem. Na nástupištích jsou skvělé informační panely s přehledným řazením vlaku a s vyznačeným místem, kde cestující stojí. Takže není problém se zorientovat, do jaké části vlaku budu nastupovat, kde je řazen můj vůz a kam se mám na nástupišti připravit. Co působí trochu vtipně, je zobrazení cílové stanice na infopanelech jako „Hamburg Amsterdam“ bez jakéhokoliv oddělovače, ale každému průměrně myslícímu jedinci určitě dojde, že se nejedná o zastávku Amsterdam v Hamburku. Matoucí může být zobrazované číslo vlaku, jelikož se ukazuje jen číslo části do Amsterdamu 40490.

Neřízený nástup

Vlak skládající se ze dvou souprav, konkrétně z našeho nového nighjetu do Hamburku a pak z pěti „klasických“ vozů do Amsterdamu, byl přistaven k nástupišti necelých dvacet minut před odjezdem. Bohužel hned po jeho zastavení většina cestujících, kteří se nočním vlakem do Hamburku chystali jet, zapomněla svá čísla vozů nebo je opustila schopnost číst. To, co se dělo následně, jsem vážně ještě nezažil. Prvním problémem byl fakt, že nikdo neřídí nástup do vozů. Ono má něco do sebe, když stevardi JLV stojí u dveří a než vás pustí dovnitř, tak zkontrolují vaše jízdenky. Zde se všichni začali hrnout do vozů hlava nehlava, zatímco stevardi se většinou věnovali něčemu jinému.

Já jsem odmítal tento hromadný nástup absolvovat a zatím jsem si šel prohlídnout soupravu. Po pár minutách se fronta začala zkracovat, ale pořád bylo venku ještě poměrně hodně lidí. Po nástupu jsem zjistil, že se stejně dál než na představek nedostanu, neboť byla kompletně zacpaná ulička. A zde jsem konečně přišel na to, kde byl problém. Skupina mládeže měla obří kufry, které není možné v kapslovém voze nikam uložit. No a druhá potíž byla, že minimálně polovina lidí byla ve špatném voze, ale nikdo se nikam nemohl hnout. Kdyby v tuhle chvíli vypukl požár, tak je to konečná.

Servis v nočních vlacích ÖBB zajišťuje společnost Newrest, jejíž stevard konečně dorazil do vozu a začal své snažení o rozpletení tohoto gordického uzlu. Osazenstvo vozu začal instruovat, že s velkými kufry musí na konec soupravy, kde si je může přes kartu zamknout. Bohužel ale karty dostane až později. Následně začal vyhazovat všechny, kteří neměli číslo vozu 414. Vůz jsem musel opustit i já, abych se nepletl v uličce. Stevardovi se částečně po chvíli podařilo rozehnat blokádu vozu a já se tak poprvé dostal až ke své kapsli. Pozitivní zjištění bylo, že na živo vypadala širší a celkově prostornější než na fotkách, bohužel pro mě ale také vypadala v reálu o dost kratší. Vlak se dal do pohybu, ale ani v tuto chvíli se ještě stevardovi nepodařilo vyřešit stále neuspokojivou situaci se zácpou ve voze.

Lůžkoviny se skládaly z jednoho prostěradla, které původně bylo „spacím pytlem“ (znáte z European Sleeperu), nicméně předchozí nocležníci na tuto hloupost měli asi podobný názor jako já, a proto bylo již na jedné straně roztržené až dolů, takže z něj bylo vlastně takové větší prostěradlo. Dále zde byla ledabyle pohozena jedna deka s logem a povlak na polštář se značně opotřebovaným logem. Vnitřek polštáře, stejně jako lahev vody, připraveny nebyly. V držáku na karty se taktéž nic nenacházelo. Vzhledem k neutuchajícím logistickým problémům na chodbě jsem raději sundal boty a šel testovat kapsli.

Bohužel, abych se mohl natáhnout, tak by kapsle musela být o zhruba 20 cm delší, ale zde narážíme na limity průjezdného profilu vozu, jak jeden ze sledujících vtipně poznamenal u mých příspěvků na sociální síti X. K normálnímu vyspání by mně chybělo tak 10 cm, měřím 210 cm. Bohužel kapsle má jednu obrovskou nevýhodu, že se takto velký člověk nemůže schoulit na boku, protože koleny narazí na stěnu, kdežto v běžném lehátku takový problém není. Evropa roste. Teď myslím do výšky, i když u mě by se daly aplikovat asi obě dimenze. A takový problém bude mít čím dál tím více lidí, podobně jako třeba s futry u dveří nebo místy v letadle. Zatímco u futer se sehnete a v letadle si připlatíte za více místa na nohy, tak zde je jedinou alternativou klasické lehátkové kupé anebo lůžko. Je škoda, že se do vozu nikam nepovedlo umístit třeba dvojici XL kapslí podélně, nikoliv kolmo ke směru jízdy.

Stevardovi se konečně povedlo uvést vůz do stavu, kdy byla alespoň částečně průchozí ulička a válelo se v ní již jen pár kufrů. Požádal jsem ho o polštář, odpověděl, že jej určitě donese, jen musí zkontrolovat jízdenky a rozdat karty. Než tak učiní, tak se podíváme na další vlastnosti tohoto kapslového uspořádání. Tak především je na všechno všude málo místa a předpokládá se, že všichni okamžitě zapadnou do kapslí a nebudou se zdržovat jinde.

Nedomyšlenosti konceptu

Jenže málokdo chce hned celých 13 hodin strávit v kapsli, která není příliš pohodlná na sezení. Tak, jak sedí naaranžované osoby na prezentačních snímcích, vydržíte v reálu sedět jen zlomek času, protože vám opěrka končí v půlce zad (jak v horizontálním, tak vertikálním směru) a navíc je z boku rámu okna vyveden výdech klimatizace, takže je to poměrně nepříjemné. Další možností je sednout si v uličce na sklopnou sedačku, která je jedna pro čtyři kapsle a je vhodná tak maximálně na obutí bot, protože je nad ní zábradlí vyvedené do prostoru, které vám brání se narovnat a musíte sedět stále v předklonu, zatímco vás tyč tlačí do zad. Nehledě na fakt, že uličkou neustále někdo chodí, a o sezení se tak mluvit nedá. Další možností je posadit se na konec kapsle. Ve spodní variantě ale opět narážíte na to, že máte nohy v uličce, kudy neustále někdo chodí a o vaše nohy zakopává.

V horní variantě se sedí lépe, ale zase visí vaše nohy do výhledu cestujícímu pod vámi. Ten, když chce pak kapsli opustit, tak vás může jen polechtat na chodidle a vy mu uhnete.

Tím se dostáváme k dalšímu bodu, a tím je důstojnost. Do spodní kapsle se prostě nedá zalézt nijak důstojně. Je nějakých 15 centimetrů nad zemí, takže šup na pejska a zalézt do boudy. Pro přístup do horní kapsle slouží tři stupátka ve středové stěně. Výlez chce tedy trochu umu, a nakonec to dopadalo většinou tak, že mládež z horní kapsle seskakovala dolů rovnou, nebo za použití jedné stupačky. Nicméně i cestující v nejlepších letech, která obývala kapsli nade mnou, neměla s výlezem žádný velký problém. Každý cestující má k dispozici jednu skříňku na kufr či batoh a jednu skříňku na boty. Obě tyto skříňky jsou ovládány kartou, která po přiložení ke čtečce odemkne nejen vaši kapsli, ale na pár vteřin i obě skříňky. Jen pozor, kufrem se myslí příruční zavazadlo vhodné pro kabinu letadla, a nikoliv menší karavan na kolečkách, který měli někteří mladí ze skupiny jedoucí tímto nočním vlakem. Problém ovšem je, že spodní kapsle mají skříňky na boty úplně u podlahy, navíc shora zakryté širokým schůdkem. Takže buď tam budete cpát boty naslepo, anebo si k jejich uložení či vyzvednutí musíte lehnout či alespoň kleknout na podlahu.

Těsně před devátou jsme dostali konečně karty od kapslí a skříněk. Kartu v žádném případě nesmíte dávat do jejího držáku zevnitř kapsle z jednoho prostého důvodu. Pokud jste mimo kapsli a vlak vjede do mírného oblouku, tak se pozavírají komplet všechny otevřené kapsle, a pak následuje stevardova oblíbená činnost, kdy musí „zabouchnuté“ kapsle odemykat klíčem. Naštěstí po jednom až dvou průjezdech obloukem si všichni začnou nechávat karty u sebe. Synchronizované zavření roletových dvířek mně až moc přesně připomnělo sladěné pohyby neustále nefunkčních posuvných dveří v „nových“ hytlácích Českých drah ze začátku cesty.

Úplně stejně otravné je toto zavírání, když sedíte uvnitř a nechcete být hned zavřený jako v kobce a každý oblouk testuje váš postřeh. Na to navazuje další nepříjemnost, že vlak využívá možnosti své i infrastrukturní, takže průjezdy oblouky vleže jsou ve vyšších rychlostech ne úplně příjemné. Jinak na potisk karet už asi nezbyla chuť nebo peníze, a tak dostanete kartu, která má na sobě nalepený kus pásky s číslem kapsle psaným propiskou. A kdybyste náhodou zůstali na chodbičce bez karty, tak je ve voze funkční wifi a palubní portál, takže se můžete zabavit.

Praktičnost nula

Zatímco stevard roznášel polštáře, deky a prostěradla, která na jednotlivých místech chyběla (nechci si ani představovat, když se nestíhalo doplnění lůžkovin, jak probíhal asi úklid), tak se můžeme jít podívat na toalety. Ty jsou na jednom konci vozu (opačném, než má stanoviště stevard) v počtu dvou kusů – pánské a dámské. Plus je zde navíc jedna umývárna.

Uvnitř vám stylem budou připomínat třeba ty z railjetů, interjetů, předpokládám že i comfortjetů a možná i dalších jetů. A to je právě ten problém. Umyvadlo, které je utopené pod zrcadlem, je úplně, ale úplně k ničemu co do nějaké večerní či ranní hygieny. Většina lidí si chce vyčistit zuby nebo umýt obličej, a tak všechna voda končí na podlaze. Praktičnost nula. Navíc podle mě do lůžek i lehátek patří papírové ubrousky a nebo alespoň malé ručníky ke každé ložní sadě. Zde je vše vyřešeno bezdotykově. Mýdlo je ovšem na trysku moc husté, takže neteče, zato vám ruce pocáká dezinfekce, jejíž čidlo vás zachytí při snaze dostat alespoň kapku mýdla z mýdelníku. Při mytí rukou se vám zase pustí sušák. Designově to sice vypadá hezky, ale s tou praktičností a hlavně funkčností jednotlivých elementů je to již slabší. A regulátor teploty vody, který znáte například z lůžkových vozů od Siemensu, ten už to nezachrání. Stejně tak jsem příliš nepochopil rozdělení toalet na dámské a pánské. Pánské ani dámské nemají nic navíc. Ale bité jsou obě skupiny, protože když je plné dámské WC, tak další dáma musí čekat a nemůže jít na vedlejší stejnou toaletu. Navíc to po chvíli stejně začali všichni ignorovat. Takže toto dělení úplně ztrácí smysl.

Pokračování zítra

Zážitky redaktora s výškou 192 cm z kratší cesty stejnou kapslí si můžete přečíst zde.

Noční kobkou napříč Rakouskem za 40 eur. Na vlastní kůži novou soupravou Nightjet

Tagy Na vlastní kůži nightjet ÖBB

182 komentářů