Z Benátek do Česka vlakem. Jak umí rakouské a německé dráhy zkomplikovat cestování
Zrušený vlak bez oznámení dopředu, nepočkání ani minutu na zpožděný přípoj. Vítejte ve světě ÖBB a DB.
V předchozím díle jsem popisoval cestu vlakem z Česka do Itálie. Cesta zpět vedla opět po kolejích. Tentokrát komplikovaněji.
Dva celé dny byly na Benátky ideální a nastal čas vydat se zpět. Na rozdíl od cesty do Itálie jsme se rozhodli pro jinou trasu, která záměrně nebyla jednodenní. Cílem bylo zastavit se v Bolzanu, kde děti chtěly vidět Ötziho.
Jízdenku z Bolzana domů jsem měl koupenu rovněž od konce listopadu, tentokrát přes web Deutsche Bahn (DB). Na něm vznikl i plán na cestu do Itálie, když jsem viděl levnou nabídku na jízdenky až do Boloni. Cesta zpět byla dražší než do Itálie, hlavně kvůli nákupu místenek. Během neděle jsem nechtěl riskovat cestu na „stojáka“. Celkem vyšla jízdenka Bolzano – Žitava na 4 257 Kč za čtyři osoby. Kdybych chtěl počítat celkové náklady, musím ještě započítat jízdenku ze Žitavy do Liberce, která je ale v celém rozpočtu v podstatě symbolická. Cesta měla jednu výhodu: byla kompletně na jedné jízdence.
Italská óda na rychlovlaky
Z Benátek volím ranní přesun italskými státními drahami. Trošku jsem promarnil nákup více dopředu, jízdenka pro čtyři tak vychází na 70 eur za celou cestu Benátky – Bolzano. Ale má to i své výhody: cestu z Benátek do Verony i z Verony do Bolzana absolvujeme ve vysokorychlostních jednotkách Frecciarossa.
Z Benátek vyšla při cestě čtyř osob paradoxně nejlevněji jízda byznys třídou. Ranní spoj z Udine do Milána obsluhuje jednotka ETR 700, která má zajímavou historii. Původně ji vyrobila AnsaldoBreda pro nizozemské dráhy, ty ale nákup zrušily kvůli problémům s kvalitou a jednotky nakonec skončily u italských drah. Vlak po trase zrychlí až na 250 km/h, zastavuje ještě v Padově a Vicenze, ve Veroně je po hodině jízdy. Součástí nabídky v byznys třídě je malý balíček s občerstvením. Velmi příjemné svezení za takovou cenu.
Z Verony pokračujeme jednotkou ETR 1000, která se stala vlajkovou lodí italských rychlovlaků. Je sobota dopoledne a vlak je prakticky prázdný. V Bolzanu jsme přesně podle jízdního řádu.
Bez informací
Nedělní odjezd je v 7:50 railjetem mířícím do Vídně. Z Vídně přijíždí vždy večer předchozího dne. Když jsem šel večer kolem nádraží, jen jsem se podíval, zda skutečně přijíždí a na příjezdové tabuli bylo hlášeno jen zpoždění 15 minut.
Přespali jsme kousek od nádraží, takže ve stanici jsme za chvíli už před půl osmou s tím, že se v klidu nasnídáme. Když se jdu ráno ještě krátce projít, na nádraží je kolem sedmé vlak na odjezdové tabuli včetně čísla nástupiště. Jenže teď, o dvacet minut později, zběžně kontroluji odjezdovou ceduli a u vlaku svítí oznámení Zrušeno. Snídaně se nekoná, 7:31 jede regionální expres do Innsbrucku a nasedáme do něj.
Během idylické cesty horskou krajinou přes Brenner má člověk čas přemýšlet o tom, jak neschopní někteří národní železniční dopravci jsou. Jízdenka je koupená přes Deutsche Bahn, mám jejich aplikaci v mobilu. V 7:35 mi přichází notifikace, že v 7:50 mi jede vlak, který ve skutečnosti nejede. DB mají můj e-mail i telefon, ale oznámit tak zásadní změnu cestujícím neumí. Italské dráhy vědí, že railjet z Rakouska nepřijel, přesto ho dlouho před odjezdem ještě ukazují, že pojede. Rakouské dráhy nejsou za více než osm hodin od plánovaného příjezdu do Bolzana schopny poslat náhradní soupravu. Jen si představuji narušený cestovní plán, kdybychom nestihli dřívější vlak do Innsbrucku. Nemám pocit, že těmto dopravcům jde skutečně o spokojeného cestujícího.
Cesta přes Brenner nabízí krásné rozhledy, překvapí pohraniční kontrola. V Innsbrucku jsme s pár minutami zpoždění, které ale nejsou problém, na další spoj máme hodinu.
Chybějící lavičky
Řada velkých nádraží v Evropě trpí poslední dobou zásadním problémem: nedostatkem laviček. Plán sednout si na snídani padá, když obejdeme všechna místa, kde jsou židle. Všude obsazeno. Veřejné lavičky v nádražní budově jsou celkem tři (nebo jich je více, ale nenašel jsem je). Nakonec po dvou okruzích nacházíme místo v jedné z pekáren.
Vlak do Mnichova odjíždí včas, do bavorské metropole přijíždíme dokonce s pár minutami náskoku. Jedno z kritických míst, kterého jsem se cestou obával kvůli přestupům, jsme tak zvládli bez problémů.
Nasedáme do ICE Sprinter směr Berlín. Se zpožděním asi pěti minut vyjedeme a po zhruba čtvrt hodině se ozve rána a vlak zpomaluje, až zastaví. Vypadne napájení a za chvíli se ozve hlášení, že došlo k poruše na trakčním vedení. Rozjíždíme se zhruba po 25 minutách. Jsem ještě v klidu, na přestup máme přes půl hodiny.
Jak přijít o půl hodinu na přestup
Trať vede částečně po nové železnici mezi Norimberkem a Erfurtem, která přinesla zásadní zrychlení cestování mezi Berlínem a Mnichovem. Když jede vlak rychlostí až 297 kilometrů za hodinu (jak lze sledovat on-line na palubním portálu) podél dálnice, cítí člověk skoro opojení z toho, jak je cesta po silnici pomalá. Když však za Norimberkem vlak opět začne stát nebo se kvůli omezení začne ploužit padesátkou, propadám spíše už depresi.
V Erfurtu jsme měli původně mít luxusních 31 minut na přestup. Nakonec z toho jsou dvě minuty, během kterých musíme stihnout přeběhnout mezi 1. a 9. kolejí. Nejsme sami, ale přibíháme k vlaku, který ještě stojí, ale dveře jsou už nedobytně zavřené a vlak připravený k odjezdu. V zemi, kde je podle statistik zhruba polovina dálkových vlaků zpožděná, je takřka neuvěřitelné, že na sebe dva dálkové vlaky neumí minutu či dvě počkat.
Odcházím na zákaznické centrum DB se poptat, jaké jsou další spoje. Naštěstí jede další v 16:28, ale ještě s přestupem v Lipsku. Když chci místenky, zkouší na mě ještě poplatek 19,60 eur. Naštěstí stačí lehce zvýšit hlas a vysvětlit, že není mojí chybou, že jsem o místenky na předchozí spoj přišel. Další vlak jede přesně, stejně tak i druhý z Lipska do Drážďan. Stačí dojet poslední část cesty přímým vlakem do Liberce. Jasné ale je, že doma budeme nejméně o hodinu později. Jen kvůli Deutsche Bahn.
Celá cesta mi přinesla několik poznání. Až budete nadávat zase na České dráhy, jeďte se někdy projet do zahraničí. A také to, že plány na převedení lidí z aut a letadel na železnici budou při takových službách státních dopravců v Evropě dlouho jen na papíře.
Nicméně pokud se smíříte s tím, že ne vždy vše při cestě klapne podle představ (což se ostatně může stát v autě i v letadle), je vlak pro takovou výpravu zajímavou možností. Protože i cesta může být cíl.
