Vidět na vlastní oči Kyliana Mbappého, Lionela Messiho a Eiffelovu věž. Takový nápad stál u zrodu epochálního výletu autora tohoto textu z Českých Budějovic do Paříže. Výletu, jehož nejslabším článkem, jak se ukázalo hned na začátku, byla železnice.

Skupinu výletníků jsem tvořil já, mé dvě děti a jejich babička (má matka, která chtěla po 30 letech znovu vidět Paříž a výlet dostala ke kulatinám). Pro nás fotbal, pro babičku Musée d’Orsay a tam přebývající duch impresionismu. Nešťastný organizátor (já) přitom zvolil pro cestu tam vlak a pro cestu zpět letadlo s tím, že se pojede s plnou parádou, žádné škudlení.

Volba padla na přímý lůžkový vůz Českých drah z Budějovic do Curychu a následné TGV. Důvody byly dva. Službu máme v Budějovicích přímo pod nosem, tak proč ji nevyužít, a lákal i zážitek z jízdy rychlovlakem.

Nákup jízdenky do lůžkového vozu v e-shopu ČD není uživatelsky nejvstřícnější, chybí především plánek vozu, takže si řadu informací musíte zjistit bokem a stejně místo zamlouváte v podstatě naslepo. Především kvůli cestujícím dětského a seniorního věku jsem vybral oddíly de Luxe, vždy dva cestující v jednom oddíle s vlastní sprchou a záchodem.

Až do nástupu jsem přitom žil v domnění, že jsou vedle sebe. Oddíly ale vznikají tak, že se fakticky přepůlí jedno kupé (zahradí se průchod), čímž se oddělí část bez záchodu a sprchy. Mezi námi tak vznikl takový oddělený prostor s nerudnou paní, které vadila i naše tichá karetní hra. Rezervační systém (a možná ani vůz sám) bohužel nenabízí oddíl pro čtyři cestující, což je přitom nejčastější uspořádání českých rodin. A pokud nabízí, tak to není na první pohled zřejmé. Podobné potíže s nákupem lůžka popisoval nedávno i Aleš Petrovský.

Vlak měl dle jízdního řádu vyjíždět z Budějovic ve směru na Linec ve 20:06 (jde o Jižní expres z Prahy), v Curychu jsme měli být v 8:20 druhý den ráno. Při rezervaci jsem řešil drobné dilema, jaké mám zvolit navazující TGV, které jezdí z Curychu v pátek každé dvě hodiny. Jako ideální se nabízelo TGV s odjezdem v 9:34, rezerva na přestup hodina a čtvrt se mi zdála dostatečná. Zvláště v Curychu, kde jsou mezinárodní vlaky směrovány do hlavové části nádraží a k přestupu stačí pár kroků v jedné úrovni.

Po konzultaci s železničně-cestovatelsky zběhlejším kolegou Sůrou jsem nakonec zvolil TGV s odjezdem z Curychu v 11:34 s příjezdem na Gare de Lyon v Paříži v 15:40. Rezerva na přestup tedy tři a čtvrt hodiny. Oficiální i neoficiální cestou jsem se u ČD ujistil, že žádné komplikace s přímým vozem nejsou v plánu, příjezd do Curychu bývá na čas. Lístky zakoupeny dva měsíce předem.

Šest dní předem ale první komplikace nastaly. Od Českých drah mi přišel e-mail, že se jízdní řád změnil, příjezd do Curychu byl posunut z 8:20 na 10:20. Důvod uveden nebyl, jen poděkování za pochopení a nefunkční odkazy. Šlo nejspíš o výluku a objížďku v Rakousku. Z více než tříhodinové rezervy na přestup rázem zbyla původně uvažovaná hodina a čtvrt. Blahořečil jsem prozíravosti kolegy Sůry, nervozita ale mírně vzrostla. V den odjezdu ji ještě posílila ranní zpráva, že železniční doprava ve východním Rakousku se zastavila kvůli poruše na infrastruktuře ve Vídni. Když ale ČTK krátce po desáté dopolední informovala, že už je vše v pořádku, začal jsem se na cestu těšit. A těšit se člověk nemá, aby se něco nepokazilo, jak s oblibou říkají mé děti.

Jižní expres s přímým lůžkovým vozem do Curychu přijel do Českých Budějovic z Prahy s pětiminutovým zpožděním. Do lůžkového vozu zde nastoupily tři skupinky cestujících (včetně naší). Vzpomněl jsem si na svou dávnou cestu přímým lehátkovým vozem do Benátek, do kterého jsem se musel v Budějovicích složitě dobývat, neboť nikdo nepočítal s tím, že by zde byla nějaká pasažérská frekvence.

Ve vlaku nás uvítal vstřícný a profesionální stevard, z oddílů de Luxe jsme všichni byli nadšeni. Všechno bylo čisté, téměř voňavé, atmosféra připomínala příběhy Hercula Poirota. Cestování na úrovni. Nazul jsem si zde nachystané pantofle, otevřel pivo a v dáli viděl Paříž, jak mi leží u nohou. Stevard si přišel pro objednávku snídaně (nabízel sladkou nebo slanou) a zapsal si čas, kdy ji chceme servírovat. Vyjádřil ochotu kdykoliv na zmáčknutí knoflíku přiběhnout (což později i plnil).

Paní ve vedlejším kupé překvapil informací o dvouhodinovém posunu příjezdu do Curychu, čímž ona ztratila naději, že stihne schůzku v Ženevě.

Někde za Horním Dvořištěm jsme se uložili ke spánku, znovu oceňujíc pohodlí a soukromí. Idylka skončila v Linci, kam jsme dorazili po 22. hodině. Stání, které je zde naplánováno na tři (sic!) hodiny s pravidelným odjezdem v 0:59 se neúměrně protahovalo. Ve spacím voze se přitom spí nejlépe, když jede. Naopak stání spánek ruší. Alespoň v případě mé osoby to platí. Klidu nepřispěl ani agregát, který se kdesi v hloubi vagonu spustil a velmi hlučel. A tak jsem při přerušovaném spánku každou chvíli mžoural z okna, zda mě smysly nešálí a stále trčíme v Linci. Proč proboha?

Hodina za hodinou plynula a já už jsem nespal vůbec. Vzteky mi kypěla krev, byli jsme lapeni v železniční pasti. TGV mizelo v dáli, Paříž už neležela u nohou… dvě děti, já a starší dáma jsme stáli de facto za humny stanice, ze které jsme vyjeli. Plán výletu se zhroutil hned na začátku. Pod vlivem tmy, nervů a vzteku jsem viděl železnici jako odosobněné monstrum, kterému jsem sedl na lep. Zoufalství a otázky. Co budeme dělat v Curychu, pokud se tam nakonec dostaneme? Nemáme se raději vrátit do Budějovic? Co bude s ubytováním v Paříži, když nepřijedeme včas? Drahé lístky na fotbal můžu spláchnout do záchodu? A mnoho dalších.

Z Lince jsme se hnuli po více než šestihodinovém stání ve 4:10 ráno. Důvodem zpoždění bylo nejspíš čekání na zpožděný EuroNight z Maďarska (možná souvislost se zmíněnou poruchou ve Vídni), což mě ale jako cestujícího nezajímá. Přestal mě zajímat i luxus ve vlaku, pokud tento neplní účel a jen stojí. A že stál ještě hodně často a hodně dlouho. Trčeli jsme v Salcburku i v Innsbrucku, žádná snaha o dohnání zpoždění. Podle stevarda, který neztrácel nic ze své vstřícnosti, jsme jízdou mimo jízdní řád přišli o místo na trati. Atmosféra z Hercula Poirota tu stále byla, ale už ne v příjemném slova smyslu. Naopak, železnice se jevila jako relikt dávných dob, který na dlouhých trasách Evropou nemá po nástupu letadel smysl.

Vydatná snídaně nás uspokojila. Jedinou výjimkou bylo kafe, které se téměř nedalo pít.

Po příjezdu do Švýcarska náš ochotný stevard zjistil u švýcarských kolegů, že bude možné propadlé lístky na TGV vyměnit za jiné. Nelze to ovšem zařídit ve vlaku, nýbrž v informační kanceláři SBB v Curychu. Tím jsem se trochu uklidnil. Před Curychem stevard napsal potvrzení o tříhodinovém zpoždění. Náš spací vagon vyplivl naštvané, vynervované a nevyspalé cestující na nástupiště ve 13:25, více než pět hodin po čase, se kterým jsem původně počítal. A více než tři hodiny po posunutém čase příjezdu. Hned vedle stálo TGV do Paříže s odjezdem ve 13:34. Na chvíli jsem pojal naději, že jej stihneme, informátor v nedalekém kiosku ovšem zjistil, že je beznadějně vyprodané. A u těch dalších podle něj není velká naděje. Páteční odpolední špička.

Po dalších 20 minutách na mě přišla řada v rotundě s informačními přepážkami SBB. Snaživá mladá dáma neměla příliš informací, ochotně ale obíhala kolegy a vyzvídala, jak se věci mají. Po delším čekání, které bylo na mé straně plné napětí, nalezla čtyři volná místa v TGV s odjezdem v 15:34. Byla ovšem v první třídě a mladá dáma nevěděla, zda mi je může přidělit. Byl jsem ochoten zaplatit cokoliv.

Kolega informační pracovnice ale k mému úžasu odkýval, že tato místa můžeme dostat bez dalšího placení. Bylo vyhráno. Pojedeme TGV, a jako bonus za dosavadní stres to bude rovnou první třída. Mladá dáma k tomu dodala, že moc dalších možností, jak se ještě dnes dostat do Paříže už není, spíš žádná. Uf. Zlaté švýcarské dráhy a vstřícnost jejich personálu nám zachránily výlet. Železnice ve Švýcarsku už nebyla odosobněné monstrum, její tváří byli milí lidé.

A tak jsme si mohli vychutnat i Street Food Festival, který se na nádraží v Curychu zrovna konal. Zkusili jsme něco z Tibetu, Jemenu, Argentiny, Turecka a Itálie. Mimochodem, tohle může být dobrá inspirace pro Správu železnic, jak využít například Fantovu (nebo jinou) budovu.

Cesta TGV je zážitkem sama o sobě, nečekaná první třída naplňovala naše původní představy o „hogo fogo“ cestování. Jen škoda, že se rychlost cestujícím zobrazuje jen občas. My jsme zaznamenali nejvíce 316 km/h. Žádné občerstvení se automaticky neservírovalo, u obsluhy jsme si ale objednali za pár eur výborné kafe. Do Paříže na Gare de Lyon jsme dorazili před osmou večerní, tedy téměř přesně 24 hodin poté, co jsme vyjeli z Českých Budějovic.

Po několika příjemných dnech jsme se vraceli domů letecky, a to do Prahy strojem A321 společnosti Vueling. Zpět do Českých Budějovic nás dopravil z Prahy Jižní expres. Na letišti Orly jsme byli v 10:00, odlet byl v 11:45, přistání v Praze ve 13:30. Z vlaku jsme vystupovali v Českých Budějovicích v 17:00. Tedy přesně 7 hodin po přibytí na letiště Orly. Tam to z centra Paříže trvá zhruba 40 minut.

A teď pár závěrů, které jsem si poznamenal ještě v lůžkovém voze někde za Lincem. Železnice na dálkových trasách je se svou totální závislostí na nespolehlivé pozemské infrastruktuře (dopravní cestě) předražená past, pokud ji nechcete důsledně brát tak, že cesta je cíl. Když už se člověk smíří s tím, že mu cesta zabere neúměrně dlouhý čas, nachystá si velké časové rezervy na přestup a zaplatí dvakrát tolik než za letadlo, těžko se smíří s tím, že ani tak nic neklapne. Téhle pasti se už nikdy nevydám všanc.

Dnes s více než týdenním časovým odstupem už bych nebyl tak radikální a nedělal bych obecné závěry z jedné zkušenosti. Ale svůj skepticismus si ponechám. Otázky mám i pokud jde o ekologii a ekonomiku provozu spacích vlaků. Rozdávání přezůvek, lahviček šamponu a sprchového gelu, kartáčků na jedno použití, výměna ložního prádla a ručníků a spousta dalších „nesmyslů“, kterých se automaticky dostává cestujícím ve vlaku, asi nejsou zářným příkladem ekologického chování. A ekonomika? Ta musí plakat ještě víc, jestliže v obrovské kovové bedně táhnete po kolejích pár lidí plus vodu ke sprchování. Jízdenky jsou proto drahé a stejně se tato doprava bez dotací neobejde.

Shrnutí pocitů naší skupinky cestovatelů: Tam – stres, nejistota a únava, zpět – klid, pohodlí, rychlost. Pokud jde o Paříž, příště zvolím letadlo tam i zpět. Tím spíše po zavedení přímé letecké linky Orly – České Budějovice (vtip pro kolegu Sůru). A ještě jedna poznámka. Toto nemá být oblíbená filipika proti Českým drahám. Servis a personál byl téměř bezchybný, vagon pohodlný a zánovní. Všichni jsme se ale ocitli ve stejné pasti, kterou má železnice v genech.

Podepsalo se to i na mé duševní rovnováze. Po 30 letech ježdění mezi Budějovicemi a Prahou mě doběla rozpaluje i jen několikaminutové zpoždění, které mě dříve nechávalo v klidu. Asi stárnu a velmi mi začíná vadit neúcta k času cestujících, kterou železnice často oplývá.

PS: Autor schválně neuvedl ceny (z osobních důvodů), nicméně může sdělit, že cena cesty vlakem České Budějovice – Curych – Paříž byla dvojnásobná ve srovnání s cenou cesty letadlem Paříž – Praha + Jižní expres do ČB. Letenky přitom zahrnovaly například i odbavení dvou velkých kufrů, prioritní nástup nebo větší prostor pro nohy v přední části letadla.

PPS: Jan Sůra se nenechal od cesty vlakem z Čech do Paříže odradit. Jeho zkušenost z jiné trasy přineseme v květnu. Navíc jen pár dnů po mé cestě se vydal stejnou trasou do Švýcarska přes den. Jak dopadl, popíše zítra.

Tagy České dráhy Doporučeno ÖBB SBB TGV vlakem do Paříže

407 komentářů