Z Česka do Pobaltí vlakem za tři dny: Klepání řízku v jídelním voze a exotická vozidla v Litvě
V druhém díle popisuje Aleš Petrovský cestu z Varšavy do litevského Vilniusu.
Spolupracovník deníku Zdopravy.cz Aleš Petrovský se na podzim 2024 vrátil opět do Pobaltí. Tentokrát ale cesta vedla hlavně po zemi. Vlakem se tak vydal na třídenní putování z Brna přes Varšavu a Vilnius do Rigy, aby se následně vrátil zpět za necelé dvě hodiny letadlem do Prahy. V druhém díle popisuje cestu z Varšavy do litevského Vilniusu.
Po rychlé snídani na hotelu jsem se vypravil na tramvaj, abych s ní dojel na nádraží. Využil jsem stále platnou jízdenku ze včerejšího dne. Google mapy mě poslaly, jak jsem později zjistil, úplně nesmyslně na zastávku, kde k nádraží jede méně linek a já jim hloupě důvěřoval, což přičítám tomu, že polovina Aleše ještě spala. Než se z mlhy vynořila správná tramvaj, zkoumal jsem odjezdové displeje, které používaly e-ink technologii. Dokonce šlo například zobrazit i tarif a další dokumenty.
Vlak IC 144 Hańcza přijíždí do Varšavy z Krakova (odj. 4:29) a z Varšavy se vydává na cestu přes Bělostok (Białystok) do Mockavy v 7:50. Za lokomotivou byly řazeny tři velkoprostorové vozy (B7nopuvz), kam mně nadělil rezervační systém i místenku. Na e-shopu PKPIC bohužel nebyla možnost výběru místa z plánku u tohoto vlaku a mně se představa šesti hodin ve velkoprostoru moc nelíbila. Naštěstí další vůz byl s klasickými kupé (B10nouz) a byl úplně prázdný. Nejdříve jsem si myslel, že je úplně mimo rezervační systém, následně jsem byl na síti X sledujícími z Polska poučen, že jsou zde umisťovány místenky cestujících nakupujících přes e-shop litevského dopravce LTG Link.
Následoval jídelní vůz (WRnouz), první třída (A9nouz) a dva posilové vozy druhé třídy (B9nopuz) jedoucí jen do stanice Bělostok.
Aby bylo jasno, tak nejsem nějaký extra příznivce kupé, ale přece jen v tomto případě je ve voze s kupé více životního prostoru, a hlavně jsem až do Mockavy byl v kupé sám, na rozdíl od slušně plného velkoprostoru z Varšavy. Kupé bylo uklizené, mělo svůj vlastní malý displej, topení bylo funkční – výborně, bude se dobře spát. Jinak malý displej v kupé, kde by se měla ukazovat i následující stanice je pěkná věc, ale v našem případě nebyl zcela funkční. Přes displej se ovšem ovládaly i další věci, jako teplota či osvětlení. Na představcích byly obrazovky, které ukazovaly i mapku s polohou či rychlost. Toaleta byla ve voze čistá, s teplou vodou a doplněnými hygienickými potřebami.
Zatímco vlak uháněl ku Bělostoku tak se mně podařilo po kontrole jízdenek usnout. Spánek ale netrval dlouho a po příjezdu do hlavního města Podleského vojvodství jsem se šel podívat na výměnu naší elektrické lokomotivy za dieselovou Pesa Gama (SU160). A navíc jsme přišli o dva zadní vozy druhé třídy. Na všechny tyto úkony je v Bělostoku vyhrazeno zhruba půl hodiny. Neuniklo mně také jak nově vypadá nádraží s krásnou střechou s dřevěnou konstrukcí, které bylo očividně otevřené velmi nedávno, jelikož se prováděly ještě různé dokončovací práce. Ostatně čilý stavební ruch panoval téměř podél celé trati z Varšavy.
Vlak se dal znovu do pohybu a ukrajoval další kilometry cesty k cíli. Za zmínku stojí další větší sídlo, Sokůlka. Což je vlastně taková Česká Třebová v blízkosti hranic s Běloruskem (něco přes 10 kilometrů). V Sokůlce je totiž významná železniční křižovatka zejména pro nákladní dopravu, zároveň jsou zde ale také vidět drátovody a mechanická návěstidla, nicméně i zde modernizace postupuje.
My se naštěstí nevydali po kolejích směrem k městu Grodno, ale bezpečněji podél hranice směrem k městu Suvalky. Zde se nám ale cesta poprvé trochu zadrhla a u stanice Jastrzebna jsme zůstali na asi 15-20 minut stát. Aplikace hlásila „krádeže součástí infrastruktury“, nicméně dle jiných zdrojů šlo o stahování jiného vlaku s nefunkční lokomotivou z trati. Mrzelo mě, že neumím slovo polsky, neboť polští vlakvedoucí s sebou nosí i vysílačku, kde je slyšet pravděpodobně komunikace strojvedoucího s výpravčími a možná bych se tak dozvěděl něco více. Budu rád, pokud mě někdo případně doplní, jak je to s nošením vysílačky personálem PKP IC. O polských pravidlech na dráze nemám téměř žádný přehled. Ostatně na polskou železnici nejsem žádný velký odborník, ale o to je cestování zajímavější. Nakonec se vlak dal do pohybu, ale i tak jsme si ze stanice Augustów odváželi něco kolem půl hodiny zpoždění.
Jak jsme se blížili do stanice Suvalky, tak jsem si vzpomněl, že za sebou mám vlastně jídelní vůz a čas 12:30 hlásil nutnost oběda. Polovina jídelního vozu byla osazena klasickými stoly a sedačkami, druhá polovina stolky s barovými židlemi. Pochopil jsem, že se spíše jedná o koncept bistra, což se následně i potvrdilo. U paní za pultem jsem si objednal řízek s bramborem (257 Kč). Přijala objednávku, platba kartou proběhla bez problému a následně se stejná paní odebrala do kuchyně, kde se zavřela a bylo slyšet klasické klepání masa na řízky. Celou objednávku jsem dostal na jídelním tácu, hlavní jídlo bylo na papírovém talíři (i s logem) a příbory byly dřevěné.
Nicméně řízek i tak chutnal moc dobře. Byl dokřupava usmažený, šťavnatý a akorát velký. Vzhled brambor dával jasně najevo, že jsou nakupované loupané a předvařené, ale naštěstí zde byly dobře ochucené, což negativa tohoto druhu brambor díkybohu zakrylo. Další příloha byla ve formě zelného salátu a nakládané červené řepy. Zde se nejedná o samoúčelnou oblohu, neboť kyselost obou zeleninových komponentů skvěle pasuje k těžšímu smaženému jídlu. Z návštěvy jídelního vozu jsem tak odcházel spokojený. Nicméně jsem na řízek asi udělal chuť i obsluze, udělala si jej k obědu nakonec také.
Během jídla jsme dorazili konečně do stanice Suvalky, kde jsem původně myslel, že stáhneme trochu zpoždění při změně směru vlaku. Jenže dále k Litvě nás vezla stejná lokomotiva, a tak bylo třeba objet soupravu, a splnit poté všechny technologické náležitosti. V této stanici také nastoupil úklid vlaku. Po odjezdu ze stanice se snížila traťová rychlost, a také byly slyšet kolejové spoje. Hranici mezi Polskem a Litvou jsme překročili ve 13:45 a ve 13:56 jsme zastavili v Mockavě, kde nás krom motorové jednotky přivítal i čmelák v sytě žlutém laku LTG CARGO. Po chvilce se mně také posunuly hodiny na telefonu a rázem bylo 14:56. Odjezd přípojného vlaku do Vilniusu je v 15:10 místního času, takže i se zpožděním, které jsme si z Polska přivezli byl ještě čas prohlédnout si oba vlaky.
Přestup v Mockavě je velmi pohodlný na jednom nástupišti. Motorová tříčlánková širokorozchodná jednotka 730ML od Pesy litevského dopravce LTG Link vyvedená ve stříbrno červeném laku čekala na přestup cestujících z klasické soupravy PKP IC, ale přestup probíhal samozřejmě i naopak. Chvilku tak na nástupišti panoval větší mumraj. Jednomu ze členů personálu PKP IC se podle pohledu a posuňků ke kolegovi asi moc nelíbilo, že si fotím oba vlaky, ačkoliv o několik minut později chtěl po kolegovi, aby jej vyfotil u nádražní budovy.
Vlak Vilnius – Mockava, jak hlásala nedigitální cedule nad stanovištěm strojvedoucího, není místenkový a cestující se mohou posadit kde chtějí. Já zabral místo nedaleko části, kde je minibistro a služební prostor. To se nachází u dveří v prostoru, kde se dělí jednotka na první a druhou třídu. Uspořádání je dle očekávání velkoprostorové, ale má jednu obrovskou výhodu. Sedadla jsou v uspořádání 2+2, což je ale u širokorozchodné jednotky poměrně luxusní. Spolu s velmi slušnou roztečí mezi sedadly se tak jedná u uspořádání interiéru v nadstandardním provedení i ve srovnání s našimi některými dálkovými vlaky.
Wi-fi byla na palubě k dispozici a běžela velmi slušně, stejně tak zde byly funkční zásuvky. Velmi velkým a hodně příjemným překvapením byl již naznačovaný palubní catering. V takovém vlaku bych čekal v lepším případě nějaký automat se snacky, ale zde byla nabídka vážně luxusní. Sendviče, ciabatty, teplé sendviče, instantní nudle, dva druhy salátů, spousta sladkostí, několik druhů káv, horká čokoláda, čaje… No, klobouk dolů.
Palubní personál jezdí ve dvou, na dnešním vlaku i se zácvikem ve třech, a mají na starosti prodej a kontrolu jízdenek i aktivní nabídku občerstvení v jednotce a jeho následný roznos až na místo. Co jsem pochopil, tak zde poměrně nově funguje usměrněný nástup předními dveřmi, pokud cestující nemá zakoupenou jízdenku předem. Dle letáků a informací všude možně se totiž nově zavedla přirážka k jízdnému při nástupu bez jízdenky a cestující mají využívat internet a automaty. Pokud by měl někdo přesnější info, tak za něj budu moc rád.
K pozdně odpolednímu sledování trati (obou rozchodů) a pro mě již exotických vozidel za okny jsem si objednal café latte a minikoblížky. Během chvilky palubní personál donesl požadované. Káva byla v brandovaném kelímku LTG Link, stejně tak i cukr. Platba kartou nebyl vůbec žádný problém, stejně jako komunikace v angličtině. V jedné ze stanic se za oknem mihnul motorák Pesa 620M, který mně byl odněkud velmi povědomý. Dodatečným hledáním jsem zjistil, že jsem se s ním opravdu již vezl na Ukrajině z letiště Kyjev Boryspil do centra ukrajinského hlavního města.
Na toaletě v našem motoráku uhánějícího k Vilniusu mě zaujal šikovný držák na mop, který se posádce určitě hodí na úklid v obratových stanicích, hlavně typické umyvadlo, které znáte z jednotek RegioShark od Pesy jezdících u nás. Nakoukl jsem i do první třídy, která mě tedy příliš nelákala, sedačky se mě více líbily ve druhé třídě. To už jsme ale zastavovali u nástupiště nádraží ve Vilniusu. K vidění zde byl, krom standardní sovětsky vyhlížející elektrické jednotky DR1AM, i litevský „Elefant“ a ejhle, také mu nefungovaly směrové tabule. Nádražní budova litevského hlavního města je moc pěkná s dominantními sloupy.
Po rychlém check-inu v tříhvězdičkovém hotelu u nádraží jsem se vydal do města. Na elektronických odjezdových panelech MHD se cestující mohli dozvědět krom nízkopodlažnosti i to, zdali jejich spoj bude mít klimatizaci či wi-fi. Jako hlavní cíl jsem si vybral Gediminasův hrad, abych si užil krom jízdy pozemní lanovkou i krásný výhled na večerní město.
Pro cesty MHD jsem měl koupenou jízdenku v nějaké místní aplikaci, ale nově je možné zakoupit jízdenku i tapnutím karty na terminál ve vozidle. Během mé podzimní návštěvy se jednalo o novinku, podle letáků ve vozech 1. 9. 2024 skončil prodej papírových jízdenek. No, a dokonce jsem si užil i revizi jízdenek, která vypadala tak, že do trolejbusu na přestupním uzlu naběhlo mnoho (většinou) revizorek, zkontrolovaly všechny cestující, vystoupily a až pak trolejbus pokračoval v jízdě. A ještě jeden poznatek – na tablech vozidel se s destinací vozidla střídal i nápis „Vilnius <3 Ukraine“.
