Za dalším svátečním rozhovorem cestuji na jih Moravy. Krátce po obědě nastupuje na brněnském hlavním nádraží na směnu vlakvedoucí @Vlakuška544, která si na twitteru říká Štíplístková. Když studovala vysokou školu, hledala brigádu a začalo ji bavit jezdit jako vlakuška Českých drah. Na jednu sezonu ji zlákala letecká společnost Smartwings, kde létala jako letuška s turisty k moři, až nakonec zakotvila jako vlakvedoucí na jihu Moravy. Má letecký i železniční výcvik, a může tak srovnávat. Vlakvedoucí ČD Aneta Mamula Ochránková.

Jak jste se stala vlakvedoucí?

Zrovna dnes na mě vykoukla na facebooku vzpomínka, já před sedmi lety. To jsem byla v roce 2014 první den v práci jako vlakuška. K tomu jsem se dostala náhodou. Bydlela jsem v Ostravě, jezdila jsem do Opavy na vysokou školu a měla jsem brigádu jako recepční v salonu thajských masáží. Kolegyně z recepce dělala vlakušku a říkala, že České dráhy shánějí lidi, že bude velký nábor. Tak jsem se přihlásila. Byla jsem tehdy hodně nervózní, protože mi na tom záleželo. Přála jsem si, aby si mě vybrali.

Před tím jste nikdy neuvažovala o práci na dráze?

Do té doby jsem vlaky nikdy neprožívala, nikdo z mé rodiny nebyl na dráze a ani šotouše jsme doma neměli. Jezdila jsem hodně vlaky, bavilo mě to, ale nemyslela jsem si, že se takhle bude odvíjet moje budoucnost. Vždycky jsem chtěla dělat něco se zvířaty, studovala jsem Českou zemědělskou akademii v Havlíčkově Brodě, obor chovatel psů. Dnes už je ta škola v Humpolci. V Opavě jsem pak studovala na Slezské univerzitě na filozoficko-přírodovědecké fakultě. Vybrala jsem si obor informační studia se zaměřením na knihovnictví. Byla jsem ale zvyklá jezdit vlakem opravdu hodně, neměli jsme doma auto.

U Českých drah jste tedy začala jako stevardka z Ostravy?

Tehdy byla pozice stevardka pro první třídu ve vlacích EuroCity a InterCity, kde byl jídelní vůz. A pak byla minibaristka v expresech, kde nebyl jídelní vůz, takže jsme obcházeli celý vlak. Já tomu všemu říkám ale vlakuška. Patřila jsem pod ČD. U JLV jsem si střihla také pár jízd jen tak pro zajímavost, ale oni mají hrozně těžký vozík. Moc mě to ve vlaku bavilo. Dělala jsem vlakušku při škole dva roky. Když jsem školu dokončila, nechtěla jsem tu práci opustit. Nemohla jsem si finančně moc vyskakovat, ale líbilo se mi, že jsem si mohla domluvit směny, jak mi to vyhovovalo.

A pracovala jste někdy v oboru, který jste v Opavě vystudovala?

Ne. Možná někdy, až nebudu chtít chodit po vlaku (směje se). Ale ono to bylo moc zajímavé studovat vysokou, jsem ráda, že jsem tam šla. Není to na škodu, člověk pak nad některými věcmi jinak přemýšlí. A potkala jsem tam svého manžela. Dělal doktoranda a učil nás jeden předmět.

To je ten příběh, kdy učitel a studentka se dají dohromady?

Asi ano. Ale já myslím, že jsem ho i dost štvala, v jeho předmětu jsem i opisovala, protože mi to moc nešlo. Začali jsme spolu ale chodit, až když mě neučil.

Jak vypadala směna vlakušky mezi Ostravou a Prahou?

Nastoupila jsem půl hodiny před odjezdem vlaku, spočítala jsem si seznam věcí k prodeji a naložila jsem se do vlaku. Hned za Svinovem jsem udělala hlášení, že vyjíždím s vozíčkem, to jsem měla hodně ráda, a vyrazila jsem a prodávala. Začínalo se vždy první třídou. Snažila jsem se chodit po každé stanici, když nastoupili lidi. Ale třeba páteční spoje z Prahy, to byl člověk rád, že to zvládl obejít aspoň jednou.

Jezdila jste pokaždé stejné spoje?

To záleželo i podle toho, jak jsem měla školu. Ale nejčastěji jsem jezdila expres Hutník, ten vlak jsem měla hodně ráda. Byli tam i stejní lidé a já se na ně těšila. Pak začaly jezdit minibary i na trase Ostrava – Brno, než tam vstoupil RegioJet, ale tam lidé moc nenakupovali a ani mě to tolik nebavilo.

A z vlaků jste šla rovnou zkusit, jaké to je starat se o cestující ve vzduchu?

Hodně lidí mi pořád říkalo, ty bys mohla klidně dělat i letušku. Ale já jsem dlouho nechtěla, protože jsem neuměla plavat, to je podmínka v letadle. Celý život mě to hodně trápilo, ale pak jsem si řekla, že to zkusím. Přihlásila jsem se do kurzu pro dospělé a naučila se plavat. Mezi tím jsem se stěhovala do Brna za svým teď už mužem. Plánovala jsem, že absolvuji výcvik u Smartwings a budu pro ně létat z Brna. Hezky to všechno na sebe navazovalo. Dva měsíce trval kurz v Praze a pak už jsem létala z jihu Moravy.

To byly jen sezonní turistické lety na dovolenou?

Ano. Létali jsme do půlky října. A pak jsem šla k vlakům, které mám ráda. Už jako průvodčí. Pro Smartwings jsem létala nakonec jen jednu sezonu. Přišel Covid-19, letectví šlo do útlumu a na další sezonu už nepotřebovali tolik letušek.

Můžete tedy srovnávat kurz na letušku a kurz na vlakvedoucí.

Na leteckém kurzu pro mě bylo těžší, že jsme měli všechno v angličtině. Tehdy jsem si jí nebyla tak jistá. Ale co se týká technických věcí, tak to nebylo v kurzech Smartwings tak těžké jako technické věci na vlakvedoucí. Hodně jsme se učili, jak se máme chovat v nouzových situacích, a měli jsme i velmi rozsáhlou zdravovědu a první pomoc se skvělou lektorkou. To mi třeba u ČD chybí. Praktická školení kurzů první pomoci. Můžeme to kdykoliv potřebovat. Máme čtyřikrát do roka školení, ale je to samá teorie. V kurzu na letušku jsme museli i hasit oheň v ochranných maskách.

Kurz na letušku znamená chodit denně do školy?

Ano, dva měsíce od osmi ráno do pěti odpoledne. A učili nás i správně počítat své letecké hodiny. Teď u ČD musíme mít mezi směnami 6 hodin, ale tam bylo 12 hodin odpočinku. Když to člověk nedodrží, může mít velké problémy. Museli jsme si to hlídat sami.

Byla jste nervózní před svým prvním letem?

Ano, ale ještě vám musím něco říct. Já před tím nikdy neletěla letadlem. Tak jsem doufala, že mi nebude třeba špatně, to by bylo trošku blbé. Ale nikomu jsem to neřekla, trošku jsem se styděla, že jdu na letušku, a přitom jsem ještě neletěla. Ale nikdo se mě na to neptal. A první let? To bylo do Dánska. To jsme už byly všechny letušky v uniformě, ale byly jsme tam na zkoušku, abychom se dívaly, jak to chodí v praxi. První lety byly v Praze ještě v rámci výcviku, pak už jsem šla do Brna. Jedna z těch prvních tras, kde jsem byla už samostatně, byly Kanárské ostrovy. A jak jsem se snažila všechno dělat správně, tak jsem spoustu věcí spletla.

Měli pro to kolegové pochopení?

Měli. Byli tam fajn lidi, říkali mi, že každý nějak začínal a pomáhali mi. Nikdo mě nikdy neseřval, že jsem něco udělala špatně. Všichni byli velmi vstřícní.

Řešila jste nějakou mimořádnou událost na palubě letadla?

Ne. Jednou bylo nějaké paní špatně, ale jinak nic vážného.

Jak má posádka v letadle rozdělené úkoly?

Před každým letem jsme si dali briefing, kde jsme si rozdělili, kdo kde sedí a piloti nám dali informace o počasí, jestli se dají třeba čekat turbulence. Vedoucí kabiny je vepředu a na druhé straně u dveří je ta, která byla po vedoucí kabiny nejvíce zkušená. A pak jsou juniorní letušky.

Jaké jste zažila vztahy mezi letuškami a piloty?

Bylo to v pohodě, všichni se spolu bavili.

Je to podobné jako mezi vlakvedoucími a strojvedoucími?

Přijde mi, že ano. Jsou lidé, se kterými si máte víc co říct, i ti, se kterými méně, to je stejné.

Kurzy na vlakvedoucí jsou také tak na dva měsíce?

Přibližně ano. Je to rozdělené na školení na dopravu, to jsou věci kolem vlaku, co musíme dělat, a na přepravu, tam je všechno kolem tarifu a přepravní podmínek. Mně to ale trvalo trochu déle, protože dopravu jsem opakovala. Hodně mi na tom záleželo, byla jsem stresařka a pokazila jsem u té zkoušky důležité věci.

Dnes jezdíte v regionální dopravě v okolí Brna. Na osobních vlacích jste od začátku?

Ne. Moje první směna byla sice na osobáku, kde jsem jela jako průvodčí z Rájce-Jestřebí, ale já jinak začínala na rychlíkách. Bylo to jako sen, když jsem odmávala první vlak a zavřely se dveře. Měla jsem pocit, jako že panebože, ono se to opravdu děje, já jsem průvodčí. To bylo ještě před pandemií, nenosily se respirátory, tak všichni mohli vidět, jak se asi přitrouble tvářím. Možná se mi i někteří smáli, že jsem z toho byla tak nadšená. Začínala jsem na rychlíkách hlavně směrem do Prahy přes Havlíčkův Brod. Měla jsem je ráda, až pak jsem dostala nabídku jít na vlakvedoucí do regionální dopravy na osobní vlaky.

Zlákala vás vyšší platová třída?

Co se týká zařazení, má vlakvedoucí lepší tarifní stupeň. Mě to bavilo ale i tak. Byla jsem spokojená jako průvodčí, ale říkala jsem si, že to zkusím. Osobáky mě začaly bavit, turnus, do kterého jsem šla, byl pestrý. Občas Letovice, Křenovice, ale také Tišnov, Židlochovice, Uherské Hradiště, Žďár, Ivančice, Moravské Bránice, Třebíč, Náměšť nad Oslavou … hodně směrů, to mám ráda.

Jak vnímáte někdy dlouhá přerušení směny? Jste v práci, ale vlastně nejste. To je pro vlakvedoucí někdy nepříjemné.

Když je přerušení v Brně, tak mi to nevadí, dojdu si vyvenčit psy. Bydlím na Lesné, to je 10 minut vlakem. Když je to někde, kde nemám co dělat, tak si vezu knížku a čtu si. Před změnou grafikonu jsem byla spokojená s turnusem, teď po změně opravdu hodně často nocujeme, to už mi trochu vadí. Někdo má rád dlouhé směny, třeba dojíždějící, ale já bych šla ráda i domů.

Hodně se na jižní Moravě diskutuje konec vlakvedoucích v regionální dopravě. Jak to vnímáte?

Hodně špatně. Jsem naštvaná, že se chce šetřit na místech, kde to není dobrý nápad. Děláme víc věcí, než si běžný člověk myslí. Vím, třeba RegioPantery jsou už moderní vlaky, kde si strojvedoucí udělá spoustu věcí sám, ale pořád si myslím, že je dobře, že je ve vlaku i člověk, který dohlíží na to, že je všechno v pořádku. Dost lidí chce jezdit načerno. Lidi podvádějí. I když se to třeba nemusí zdát, je to tak. Můžeme také lidem poradit a pomoci, když má někdo zdravotní problémy. Jeden kolega už oživoval cestujícího masáží srdce. Máme tam důležitou funkci.

Jak dnes cestující podvádí? Zavírají se třeba na záchodech?

Jó, to jo, teď jsem nedávno měla takového.

Co s ním?

Vyhodím ho.

Nechá se?

Zatím se všichni nechali, ještě jsem nemusela na nikoho volat policii. Naštěstí. Jasně jim řeknu, ať si vystoupí, a oni to udělají. Málo z nich si koupí jízdenku, většinou nemají peníze. Zrovna teď jsem jela osobákem do Ždáru nad Sázavou, moc lidí tam nebylo a nastoupil mi až dozadu v jedné vesnici chlap. Tak jsem ho šla zkontrolovat, ale on tam nebyl. Otevřela jsem záchod, stál tam normálně oblečený, nic neříkal, jen tak se pohupoval, tak si říkám, asi jsem ho vyrušila. Za chvíli vyšel, nemluvil dobře česky, říkal že chce jet dvě zastávky. Tak jsem mu prodala jízdenku do Ořechova a ještě si říkám, že jsem ho odsoudila chudáka zbytečně, když si koupil lístek. V Ořechově vystoupili lidi, už jsem neviděla, jestli to byl zrovna on. Dojeli jsme do Ždáru, na konečné procházím celý vlak, i záchody, a on tam byl opět schovaný. Jsem mu říkala, to si snad děláte srandu, koupil jste si lístek do Ořechova, tak si ten zbytek dokupte. On ale na mě, že je to stejně moje vina, že si mám kontrolovat i záchody. Tak jsem ho znovu vyhodila. Jsem na lidi hodná, ale nemám ráda podvodníky.

A máte i hezké zážitky s cestujícími?

Jasně. Těch je většina.

Zvou vás někdy třeba na kafe?

Někdy, stane se. Teď mě zvou méně, než když jsem byla vlakuška. Tam jsme měli lepší uniformu. To bylo asi tím (směje se). Ale já jim vždycky říkám, že jsem vdaná. U některých cestujících je to milé a potěší to. Třeba jeden kluk vystupoval a říká mi: „Zkontrolujete mi tady ten QR kód?“ A ukázal mi mobil, kde bylo napsané, jestli mu na sebe dám kontakt. To bylo milé, že se odhodlal mě oslovit. Já na to sama neměla nikdy odvahu. Ale pak jsou chlapi, kterým řeknu, že mám partnera, ale oni začnou s tím, že to přeci není nemoc a podobně. To už je otravné.

Jsou tratě, kde je to s cestujícími složitější a kde je to víc v pohodě?

Hlavně na Adamov a Blansko je to problémové, to vám řekne každý. A zrovna tam chtějí zrušit průvodčí, to je nesmysl. Tam jsou lidé, kteří dělají problémy, podvádějí. Pořád něco.

Budou to skoro už dva roky, co jezdíte jako vlakvedoucí. Při vaší profesi vás dříve či později potkají mimořádné události. Už se píše list těch vašich?

Musím to zaklepat, bylo jich zatím naštěstí jen velmi málo. Srážky s osobou se dost děsím, to jsem měla zatím jen jednou, když jsem jela jako průvodčí na rychlíku. Ve vlaku jsem měla skvělého kolegu vlakvedoucího a musím říct, že moc dobře fungovala mezi námi komunikace. Lidé nebyli naštvaní, měli od nás informace. Přejetého řešil strojvedoucí a vlakvedoucí, já se starala o lidi. Pořád jsem mezi nimi chodila a vysvětlovala jim, co se stalo. Vždycky jsem jim šla říct klidně i nějakou maličkost, aby věděli, že v tom nejsou sami.

Jeden známý vlakvedoucí z Prahy mi říkal, že si není moc jistý třeba při posunu, že se na to netěší. Co vy a posun?

Zítra ráno ho budu mít asi poprvé, souvisí to se změnou turnusu od grafikonu. Ale vozili jsme běžně sunutý vlak. To je i s lidmi, posun je bez lidí. Ze začátku jsem byla nervózní, ale měli jsme to pravidelně v turnuse a zvykla jsem si.

Jací jsme cestující tady na jižní Moravě z pohledu vlakvedoucí?

Většina lidí je v pohodě. Jsou neutrální, dají vám jízdenku a dál se věnují svým věcem. Pak je tam procento lidí, kteří jsou veselí, chtějí si s vámi povídat, kámošit se, nebo vám dávají třeba i dárky.

Opravdu?

Ano. Třeba předevčírem jsem dostala od cestujícího jmelí. To bylo milé. Ale pak je i skupina cestujících, kteří jsou hádaví, naštvaní a protivní. Naštěstí je jich menšina. A pak jsou ti, co podvádějí.

Máte nějaký vzkaz pro ty, co podvádějí?

Mě to vždycky naštve. A štve mě, že s tím třeba nic nenadělám. Řekne, že vystupuje, a jde hned pryč. To mě vytočí. Je tam dalších x lidí, kteří si kupují pravidelně lístek. Ale pak si řeknu, ten člověk se trestá sám tím, jaký život vede.

Tak pojďme k něčemu hezčímu. Kdy je to pro vás ve vlaku nejkrásnější?

Teď ten sníh, to je možná nejkrásnější. Když je čerstvý sníh, jedete místy, kde je spousta stromů, vy tím projíždíte. To mě bere. Ale i východy a západy slunce mě berou.

Teď jsou vánoční svátky, bude Nový rok, řada vlakvedoucích bude v práci. To vyžaduje docela i pochopení od vašeho partnera, žít s člověkem, který pracuje v systému dráhy. Nebo se pletu?

On je s tím v pohodě, naštěstí. Je občas rád, že má klid. Já doma pořád něco říkám. Odpočine si.

Váš muž není z dráhy, načichl už trochu vaší profesí?

Ne, vůbec. Říkala jsem mu, ať mi dá fotku, ať mu můžu vyřídit režijku. Ještě to neudělal.

Kromě toho, že jste propadla profesně železnici, máte ráda také psy a cvičíte je. Co přesně děláte?

Děláme agility. To je běh přes překážky, vzniklo to z parkurového běhu koní, ale překážky jsou přizpůsobené psům. Jsou tam tunely, slalom, překážky, které se skáčou, houpačka, áčko, kladina, proskočení kruhem. Každý závod je jiný. Rozhodčí na začátku běhu nechá postavit parkur, k překážkám dá čísla a závodníci mají asi tak osm minut, aby se naučili, jak svého psa povedou v pořadí překážek. A pak se běží. Teď jsme byli o víkendu na závodech, ale moc se nám nedařilo.

Jaké máte psy?

Dlouhosrstou kolii Emilku, s tou ale už neběháme, má skoro 12 let. To už je taková babička. A teď mám malého voříška z útulku, Shivu, a s tou jsme na začátku. Ale je šikovná.

Jak jste se dostala k závodům a k výcviku psů?

Když jsem šla na střední, tak tam jsme měli dokonce povinnost si pořídit do třeťáku psa a s tím pak odmaturovat. Studovala jsem obor chovatel psů. Pořídila jsem si Emilku, ale na maturitě měla zrovna blbou náladu, hárala, tak byla taková rozvrkočená. Ale udělaly jsme to.

Dáváte pejskům veškerý volný čas, nebo máte prostor ještě něco jiného?

Spíš těm pejskům. Ještě si jdu občas zaběhat, do práce jezdím na koloběžce, i když posledně už mi byla docela zima a občas vyrazím na nějaký koncert. Teď to s nimi bylo špatné, ale příští rok se moc těším na ZAZ, to je moje nejoblíbenější zpěvačka. Už mám lístky.

Jste hodně aktivní na twitteru. Jak vznikl profil @Vlakuška544 pod nickem Štíplístková?

Já už nevím, kde jsem se o tom dozvěděla, ale někde bylo, že na twitter dává zajímavé příspěvky strojvedoucí Michal Kopťár. To už jsem byla vlakuška, začala jsem ho sledovat a pak jsem si říkala, že vlastně také mám co říct. Když jsem vyprávěla třeba u táboráku příběhy z vlaku, kamarádi mi říkali, ty jo, ty napiš knihu. Tak jsem si twitter také založila, že tam budu psát zážitky. Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohlo třeba víc lidí sledovat.

Máte z toho radost?

Mám, ale vlastě mě to i znervózňuje. Některé příspěvky už uvidí hodně lidí, říkám si, že už tam nemůžu psát jen tak nějaké blbosti.

Mimochodem na twitteru máte i svatební fotku z vlaku. Měla jste svatbu ve vlaku?

Neměla. Jenom jsme se šli vyfotit do vlaku, bylo to moje přání. Domlouvali jsme se s naším svatebním fotografem, jaké fotky bych chtěla. Já mu říkám, že bych chtěla hlavně fotky se psy a pak chci fotku ve vlaku. Nechtěla jsem tím ale úplně narušovat tu svatbu, tak jsme jeli jen na Lesnou jednu zastávku vlakem, abychom se vyfotili.

Co na to říkali cestující?

No, koukali. A někteří říkali: „Jé, nevěsta“. Ještě jsem chtěla fotku, že můj muž bude na nástupišti a já budu ve vlaku a dáme si pusu. Ale nezdrželi jsme ten vlak.

A váš vzkaz pro cestující do nového roku?

Ať jezdí vlakem. Je to pohoda a je to fajn.

Tagy Aneta Mamula Ochránková Doporučeno rozhovory na konec roku Štíplístková vlakvedoucí

92 komentářů