„Už dlouho v nás zrála myšlenka vyrazit na cestu, která nebude jen přesunem z bodu A do bodu B. Chtěli jsme něco dobrodružnějšího, s nočními vlaky, přestupy, hranicemi a lehkým pocitem nejistoty. A přesně to nám jihovýchodní Evropa nabídla – místy víc, než jsme čekali,“ píše čtenář Zdopravy.cz Martin Kothera v první díle svého cestopisu z výletu na Balkán, který popisuje železniční putování Rumunskem.

Cesta začíná

Termín jsme zvolili chytře: hned po Štědrém dni. Zatímco doma doznívaly svátky, my jsme se chtěli vyhnout letním vedrům, která tu běžně šplhají přes třicet stupňů.

Ráno v 7:15 vyrážíme z Kladna. Plánovaný spěšný vlak má zpoždění, takže improvizujeme a jedeme osobákem v 7:31. První drobný zádrhel – ale s tím jsme tak nějak počítali. Na Masarykovo nádraží dorážíme bez problémů, následuje přesun na hlavní nádraží a nasedáme do vlaku RegioJet směr Budapešť, přes Vídeň. Jízdenka za 908 Kč, pohodlí solidní, nálada cestovní.

Do Budapešti přijíždíme s asi patnáctiminutovým zpožděním, které jsme nabrali mezi Vídní a Budapeští. Nic dramatického. Město nás vítá vánoční atmosférou a my si dopřáváme krátkou procházku centrem při přesunu mezi nádražími Déli a Keleti.

Noční vlak do Rumunska

Z nástupiště 1 na Keleti odjíždí náš další spoj – IC 473 ISTER. Ještě před nástupem řešíme drobné dobrodružství s jízdenkami: nestačí je koupit on-line, ale je nutné se přihlásit na stránky rumunských drah CFR Călători a jízdenku si znovu „vygenerovat“. Cena 200 RON, tedy zhruba 961 Kč. První lekce rumunského železničního systému.

Už při vstupu do vlaku nás praští do nosu typická vůně – směs cigaretového kouře, starých potahů a lehké zanedbanosti. Autentický Balkán v kostce. Vlak je složen z rumunských vozů druhé třídy, lehátkových a lůžkových vozů, doplněných o vozy maďarské, které se před hranicí odpojují spolu s výměnou lokomotivy.

Noc plyne ve znamení polospánku. Dvakrát nás budí kontrola jízdenek, jednou výměna elektrické lokomotivy za dieselovou ve stanici Simeria. Přesto všechno přijíždíme do Brașova přesně na čas – v 7:58 ráno.

Brașov – město pod horami

Po ubytování odkládáme batohy a vyrážíme do města. Lanovka nás vyváží na kopec nad Brașovem, odkud se otevírají výhledy na město sevřené horami. Procházíme centrum, míjíme Černý i Bílý kostel, stoupáme k pevnosti nad městem.

Brașov na nás působí rozporuplně. Starobylé jádro má velké kouzlo, ale péče o něj je místy spíš symbolická. Přesto tu najdeme nádherný, impozantní kostel – největší v Rumunsku – a příjemnou hlavní třídu. Kolem páté se vracíme na ubytování. Únava vítězí, následuje spánek.

Hory, kláštery a zámky

Ráno vstáváme v 7:00 a míříme zpět na nádraží. Opět nasedáme do vlaku IC ISTER, tentokrát jen na krátký úsek do horského průsmyku Predeal. Děláme si zastávku a navštěvujeme místní pravoslavný kostel – tichý, klidný kontrast k ruchu nádraží.

Čekáme na regionální vlak směr Bukurešť, který má zhruba dvacet minut zpoždění. Na této hlavní trati operují tři společnosti – státní i soukromé – každá po svém. Při kontrole jízdenek přichází další drobný moment napětí: máme lístek od jiné společnosti. Naštěstí průvodčí situaci bere s nadhledem a jen nás s úsměvem upozorňuje, ať si příště dáme pozor.

Vystupujeme ve Bușteni. Navštěvujeme místní klášter, dovnitř se ale nedostaneme – hotovost chybí a karty tu neberou. Lanovka? Samozřejmě mimo provoz.

Rozhodujeme se tedy jít pěšky do Sinaie. Část cesty vede bez chodníku podél hlavní silnice, což není zrovna vrchol dne. O to víc potěší, když konečně odbočujeme do lesa a stoupáme k zámkům Peleș a Pelișor. Tyhle zámky jsou bez debat jedním z vrcholů celé cesty – architektura, poloha, atmosféra. Silný zážitek.

Procházíme ještě lázeňské město, nahlížíme k další lanovce (ano, opět nefunkční), večeříme a míříme na nádraží. To je doslova nacpané lidmi.

Směr Bukurešť

Poučeni předchozími zkušenostmi kupujeme lístky rovnou u státní společnosti CFR. Vlak IR z Brașova do Bukurešti přijíždí přesně v 18:32. Velkoprostorové vozy, plno lidí, ale všechno funguje.

Ve 20:04 dorážíme na hlavní bukurešťské nádraží Gara de Nord. Na první pohled působí unaveně a nevlídně, ale nemáme už energii cokoli řešit. Metro je hned vedle – a to je teď to jediné, na čem záleží. Směr ubytování, sprcha a zasloužený odpočinek.

Bukurešť – město kontrastů

Ráno vyrážíme trolejbusem a metrem z našeho ubytování na okraji Bukurešti do samotného centra rumunské metropole. Města, které podle nás stačí vidět jednou. A bohatě to stačí.

Metro je kapitola sama pro sebe. Vede prakticky jen pod hlavními ulicemi, ale jeho logika zůstává zahalena tajemstvím. Okružní linka není okružní, konečné stanice modré linky neodpovídají plánkům, které visí snad na každém rohu, a některé stanice vypadají, jako by se na ně od otevření nikdo znovu nepodíval. Žádné podhledy, holý beton, surovost. Linka 5 je kompletně počmáraná. Prostě Rumunsko v plné kráse.

Všechno je staré, špinavé, místy se to doslova rozpadá. Samozřejmě se najdou i výjimky tvořící zajímavé kontrasty. Luxusní budovy vedle domů, které by klidně mohly stát v zapomenuté sudetské vesnici. Člověk tu chodí, kouká kolem sebe a jen kroutí hlavou nad tím, co všechno je možné postavit… a hlavně nechat být.

Denní jízdenka na městskou dopravu stojí příjemných 18 lei, tedy asi 87 korun. Na poměry hlavního města velmi levná záležitost.

Pěší zóna, respektive historická čtvrť Lipscani, je na metropoli překvapivě malá. Pár paláců národních institucí a hned vedle domy v takovém stavu, že by zapadly spíš do poslední vesnice někde v horách. Ten přechod je téměř surrealistický.

Samozřejmě nemůžeme vynechat Palác lidu – monstrózní, těžkopádný, ohromující svou velikostí – ani nově budovaný pravoslavný chrám. Kdo má rád velkolepé, monumentální stavby, tady si přijde na své. A i když to není úplně můj styl, musím uznat, že působí silně.

Večer řešíme dilema: věnovat Bukurešti ještě jeden den, nebo se pokusit poznat i něco jiného než beton a chaos velkoměsta. Nakonec vítězí zvědavost. Rozhodujeme se vyrazit za město, zhruba 80 kilometrů na jih, směrem k Dunaji.

A právě tam možná začne úplně jiné Rumunsko.

Pondělí: poslední rumunské kilometry

V pondělí ráno vstáváme brzy a ještě před odjezdem vyrážíme na krátkou procházku k jezeru Lacul Morii. Na mapě vypadá lákavě, realita je ale o něco prozaičtější – jde o technickou přehradu. Betonové břehy, žádná zeleň, jen velká vodní plocha bez atmosféry. Místo, které si člověk odškrtne a jde dál.

Pak už míříme na Gara de Nord. Bukurešťské hlavní nádraží je jako výlet do 80. let minulého století. Všechno působí unaveně, omšele, jako by se tu čas zastavil a nikdo neměl potřebu ho znovu rozběhnout.

Osobní vlak do Giurgiu má odjet v 10:05, ale samozřejmě nabírá zhruba půlhodinové zpoždění. Internet ve vlaku nehledej – ostatně stejně jako v žádném jiném rumunském vlaku, kterým jsme dosud jeli. Před námi je 93 kilometrů, které zvládneme za 2 hodiny a 46 minut. Vlaková romantika po rumunsku.

Do cíle přijíždíme překvapivě na čas. Prohlížíme si město a pak vyrážíme pěšky zhruba pět kilometrů k Dunaji. Tady už je řeka opravdu široká, majestátní. Cestou ale potkáváme několik smeček toulavých psů, kteří nepůsobí zrovna přátelsky. Z bezpečnostních důvodů nakonec volíme Bolt a necháváme se svézt.

Dáváme si pozdní oběd v místní restauraci a pokračujeme na nádraží Giurgiu Nord. Odtud nás čeká vlak do Videle – začátek toho, čemu později budeme říkat „nekonečná cesta“. Vlak se plouží čtyřicítkou, v závěru dokonce sotva pětadvacítkou. Ve voze nás jede jen pár, poslední část cesty jsme tam už jen my a průvodčí. Únavné, nekonečné, frustrující.

Ve Videle čekáme zhruba hodinu na další spoj – mezinárodní expres 78 Muntenia, který pokračuje až do Budapešti. My máme jízdenky pouze na sezení do Temešváru (661 Kč / 138 RON), protože lehátkové a lůžkové vozy byly beznadějně vyprodané.

Vlak přijíždí téměř na čas ve 22:14. Celou cestu je poměrně plno, ale i tak se nám několikrát podaří usnout. Okolí Temešváru prochází „rekonstrukcí“, i když to nevypadá, že by se tam v poslední době cokoli skutečně dělalo. Posledních 70 kilometrů, kdy už jsme vzhůru, se vlečeme maximální rychlostí 60 km/h.

Do Timișoary přijíždíme s půlhodinovým zpožděním. Naštěstí náš přípoj čeká. Na nádraží Timișoara Nord jen ve spěchu přebíháme na místní lokálku směr Srbsko.

Přes hranici pěšky

Přímé železniční spojení přes hranici do Srbska neexistuje. Jedeme tedy na konečnou Stamora Moravița a dál pokračujeme pěšky. Trať je ve velmi špatném stavu – vlak se houpe tak, že máme co dělat, abychom z něj doslova nevypadli. Přesto se jede relativně svižně, zhruba 60–70 km/h.

Vlak je rumunské výroby Malaxa 900, ročník 1935–1942. Opravdový historický kousek, který dnes slouží už spíš z nutnosti než z nostalgie. Vystupujeme v poslední vesnici na rumunském území a po svých míříme k hraničnímu přechodu Vatin.

Zhodnocení Rumunska

Pozitiva:
Karpaty jsou nádherné. Nejvyšší partie připomínají nižší Alpy, jinak něco mezi Krkonošemi a Nízkými Tatrami. Krásná, rozmanitá příroda. Velmi příjemným překvapením je chování řidičů – na přechodech téměř vždy zastavují chodcům.

Negativa:
Zázraky jsme nečekali, ale realita je tvrdá. Všude odpadky, špína, rozpadlá infrastruktura. Staré, mastné, zanedbané prostředí. Nikdo nic neřeší, nikdo se neusmívá. Všudypřítomné dráty a internetová vedení křížem krážem nad ulicemi bijí do očí hned na první pohled. Plynové trubky vedené po fasádách domů také nepůsobí zrovna esteticky.

Toulaví psi jsou běžnou součástí života, za každou vesnicí se nachází v podstatě jedna velká skládka.

Bukurešť je kapitola sama pro sebe. Na tomhle městě se velmi výrazně „podepsal“ Dunaj myšlenek. Venkov a menší města působí, jako by se tu čas zastavil – místy to připomíná Česko z počátku 90. let.

Rumunsko je na evropské poměry obrovská země a cestování vlakem je kvůli nízkým rychlostem velmi zdlouhavé. Vlaky jsou téměř výhradně velkoprostorové, průvodčí státních drah CFR nosí zajímavé, lehce archaické uniformy. Rychlost ani na hlavních tratích málokdy přesahuje 100 km/h. Wi-fi ve vlaku jsme neviděli ani jednou – občas se objeví alespoň na nádražích.

V dalším díle, který přineseme v neděli, bude železniční cestopis pokračovat přes Srbsko, Chorvatsko a Slovinsko.

Martin Kothera

Tagy cestopis Kolejový Balkán Na vlastní kůži rumunsko

8 komentářů