V pokračování svého cestopisu z vánoční železniční cesty po jihovýchodní Evropě popisuje čtenář Zdopravy.cz Martin Kothera cestu přes Srbsko, Bosnu, Chorvatsko a Slovinsko.

První díl o putování Rumunskem najdete zde.

Ze Srbska přes Balkán, Alpy a zpátky domů

Pasová kontrola na rumunsko-srbských hranicích probíhá bez sebemenších problémů. Padne jen pár rutinních otázek – odkud jedeme a kam máme namířeno – a můžeme pokračovat dál. Vydáváme se pěšky po silnici směrem k nejbližšímu městu na srbské straně, do Vršace.

Po zhruba dvaceti minutách chůze po hlavní silnici nám zastavuje milý pán a nabízí, že nás sveze. Záhy se ukazuje, že to bylo obrovské štěstí – čekalo by nás totiž ještě dalších 12 kilometrů chůze po krajnici. Díky jeho ochotě jsme ve Vršaci během chvíle.

Ve městě si dáváme oběd a na pokladně kupujeme jízdenky za 540 RSD (cca 112 Kč). Ve 14:09 odjíždíme ruskou motorovou jednotkou směrem na Bělehrad.

Cesta vede rovinatou krajinou Vojvodiny. Vesnice působí znatelně uklizeněji než v Rumunsku, skládek za nimi výrazně ubylo a okolí působí klidnějším dojmem. Přes Pančevački most, znovu vybudovaný po druhé světové válce v roce 1946, se blížíme k srbské metropoli.

Hned za mostem se trať zanořuje pod zem a stanice Vukov spomenik působí spíš jako hluboká stanice metra než klasické železniční nádraží. Před stanicí Beograd Centar, kterou místní nazývají Prokop a která stále čeká na své úplné dokončení, vlak znovu vyjíždí na povrch a krátce nato končí svou jízdu. Do Beogradu Centar přijíždíme v 15:52.

Následuje přesun do hotelu a první odpolední i večerní toulání městem. Večer ještě debatujeme o možnosti vyrazit do černohorského letoviska Bar u Jadranu, ale kvůli časovým možnostem a faktu, že by šlo pouze o noční vlak, tento plán zavrhujeme. Snad někdy příště.

Další den v Bělehradě

Další den věnujeme opět Bělehradu. Zatímco Bukurešť nás spíš zklamala, tady musíme říct, že jsme opravdu nadšení. Před odpoledním odjezdem ještě navštěvujeme Nový Bělehrad, ležící na druhém břehu Sávy. Ve své podstatě jde o jedno obrovské sídliště s výraznou brutalistní architekturou jugoslávské provenience.

V 16:40 odjíždíme ze stanice Novi Beograd. Zatímco čekáme na náš vlak, u nástupiště zastavuje moderní jednotka Soko (Sokol) – projekt srbských drah, který spojuje Bělehrad – Novi Sad – Suboticu maximální rychlostí 200 km/h.

Náš vlak přijíždí přesně na čas. Jízdenky kupujeme v aplikaci za 257 RSD (cca 53 Kč) a vyrážíme směrem na Starou Pazovu, kde máme další ubytování. Po vystoupení z vlaku nás čeká ještě zhruba 40 minut chůze.

U večeře při plánovací seanci zjišťujeme, že protože je zítra svátek a vlaková spojení jsou výrazně omezená. Musíme tedy vstávat už v 6:00, abychom stihli rychlík v 7:13 na trase Bělehrad – Šid.

Trať je zpočátku nová – do stanice Ruma jedeme stabilní rychlostí 120 km/h. Poté se však vlečeme sotva 30 km/h. Trať je sice stále dvojkolejná, ale druhá kolej je zarostlá a léta nepoužívaná.

Do Šidu přijíždíme v 8:43. Pomalu procházíme prázdnými svátečními ulicemi hraničního města. K hranici je to zhruba 6 kilometrů. Po dvojité kontrole – srbskými a chorvatskými celníky – a několika nechápavých pohledech, co tady vlastně ti Češi dělají, vstupujeme na chorvatskou půdu, a tím pádem i zpět do Schengenu.

Zhodnocení Srbska

Srbsko působí celkově výrazně uklizeněji než Rumunsko. I když se občas za vesnicí nějaká skládka objeví, rozdíl je znatelný. Drátů v ulicích výrazně ubylo, toulaví psi se objevují jen výjimečně a ceny jsou dokonce nižší než v Rumunsku.

Bělehrad je město evropského formátu. Leží na soutoku Sávy a Dunaje, má krásnou pěší zónu zakončenou pevností s výhledem na soutok obou řek. Jugoslávský duch je tu stále silně přítomný – retro tramvaje, srbské vlajky na každém rohu a rozbombardovaná budova bývalého generálního štábu jako memento nedávné historie. Metro by tomuto městu bezesporu slušelo.

Chorvatsko, Bosna a Hercegovina

Míříme do první vesnice ve východní Slavonii, kde se nachází železniční stanice Tovarnik. Cesta ke stanici měří asi 1,5 km. Místy jsou stále vidět domy rozstřílené a opuštěné během války z počátku 90. let.

Protože je svátek, vlak do Vinkovců jede až v 16:24, což znamená čekání dlouhých šest hodin. Na nádraží se snažíme zabavit nekonečné čekání a dáváme se do řeči s pracovníkem železnice, který má cestu do Vinkovců autem a zvládne ji za zhruba 20 minut. Nabízí nám odvoz, který s vděčností přijímáme.

Po cestě probíráme místní situaci a vztahy mezi Srby a Chorvaty v návaznosti na válku z 90. let. Ukazuje nám rozstřílené domy podél cesty a vypráví o historii regionu, která je tu dodnes patrná na každém kroku.

Do Vinkovců přijíždíme přesně včas, abychom se ještě stihli porozhlédnout po nádraží a koupit jízdenky na pokladně za 6,60 € (cca 163 Kč). Až následně zjišťujeme, že při nákupu v aplikaci by vyšly o něco levněji. I tak bez problémů stíháme rychlík směr Záhřeb s odjezdem ve 14:16.

Na pokladně se zároveň ptáme na jízdenku Záhřeb – Villach, kterou v aplikaci nelze dohledat. Dozvídáme se, že je možné ji zakoupit pouze na pokladně a že při nákupu s předstihem vyjde výhodněji. Bez váhání ji tedy kupujeme za 22 € (cca 538 Kč).

Nastupujeme do vlaku s cílem Slavonski Brod. Souprava je velmi čistá, s pěkným zeleným interiérem. Vlak vyráží přesně na čas a po svižné jízdě vystupujeme podle plánu ve 15:08.

Protože je svátek, město působí téměř vylidněně. I tak si ještě stíháme dopřát krátkou podvečerní procházku před západem slunce. Poté míříme přes řeku Sávu na druhý břeh – na území Bosny a Hercegoviny, kde nás opět čeká dvojí kontrola dokladů.

Ubytováváme se ve vkusně zařízeném bytě ve městě Brod, sotva sto metrů za hranicí. Ráno začínáme snídaní v místní pekárně. Ceny jsou velmi příjemné – zhruba poloviční oproti Česku

Po snídani se vracíme zpět přes most do Chorvatska a míříme na nádraží Slavonski Brod. V 8:56 odjíždí rychlík Sava, který pokračuje přes Slovinsko až do Rijeky. Naší cílovou stanicí je Záhřeb.

Ještě cestou na nádraží kupujeme jízdenky v aplikaci Chorvatských drah za 12,04 € (cca 292 Kč). Platba sice proběhne bez problémů, ale jízdenky se neobjeví ani v e-mailu, ani přímo v aplikaci. Situaci řešíme přímo ve vlaku – průvodčímu ukazujeme platbu v bankovní aplikaci a vše se nakonec vyřeší bez komplikací.

Trať je zcela rovná, přesto se většinu času pohybujeme rychlostí kolem 50 km/h. Pouze na zhruba desetikilometrovém úseku se vlak rozjede až na 140 km/h. Na bývalou hlavní železniční tepnu celé Jugoslávie působí taková jízda poněkud smutně.

Do Záhřebu přijíždíme s přibližně patnáctiminutovým zpožděním. Nádraží Zagreb Glavni kolodvor by si bezesporu zasloužilo důkladnou rekonstrukci. Odtud už míříme na ubytování a následně do centra města.

Samotné centrum Záhřebu je vesměs opravené, mimo něj už ale lesk rychle mizí. Čtvrť Gornji Grad připomíná pražskou Malou Stranu, přesto se shodujeme, že ve srovnání s Bělehradem na nás Záhřeb zanechává výrazně slabší dojem.

Slovinsko, Rakousko a návrat

V sobotu vstáváme v 7:30. Po snídani v pekárně míříme na nádraží, odkud v 8:40 odjíždí EC Mimara (Zagreb – Villach, s přímým vozem do Mnichova). Souprava je složena ze tří velkoprostorových vozů rakouských drah.

Po překročení hranic do Slovinska si okamžitě všímáme změny – upravenější fasády domů, minimum drátů elektrického vedení, žádný nepořádek za vesnicemi. Vesnice a města se svým vzhledem začínají blížit Rakousku. Rychlost vlaku se ale stále pohybuje jen kolem 50–70 km/h. Hned za hranicemi ve stanici Dobova dochází k výměně lokomotivy.

Vlak se vine malebným údolím řeky Sávy a zastavuje stanicí Zidani Most, takovou „Českou Třebovou slovinských železnic“. Teprve před Lublaní zrychluje až na 120 km/h. Do města však nakonec přijíždíme se zpožděním zhruba 25 minut.

Procházíme Lublaň, míříme na místní hrad a užíváme si výhled na město obklopené horami a lesy. Řeka Ljubljanica vytváří krásné nábřeží a celé město působí velmi příjemně a kompaktně.

V 15:32 nasedáme na mezinárodní vlak do Villachu, který jede 1 hodinu a 50 minut, což je překvapivě méně než EC Mimara. Začíná se stmívat a výhledy na hory se pomalu ztrácejí ve tmě. Za Jesenicí vjíždíme do tunelu Karavanky a definitivně se loučíme s řekou Sávou a Slovinskem.

Do Villachu přijíždíme s asi 10minutovým zpožděním. Večer se ještě vydáváme na krátkou procházku městem. A včas do postele před cestou domů.

Poslední den – přes Mallnitz domů

Nadešel den odjezdu. Trasa je Villach – Praha – Kladno. Už při plánování jsme měli dvě možnosti: přímý vlak ČD Villach – Praha za 2 158 Kč, nebo dobrodružnější variantu s přestupy Villach – Salzburg – Linec – České Budějovice – Veselí nad Lužnicí – Praha za 556 Kč.

Volba je jasná – vítězí druhá možnost.

Vstáváme v 7:30, snídáme v pekárně a čekáme na příjezd ICE Wörthersee do Salzburgu. Vlak přijíždí přesně na čas, je však poměrně plný, takže bez místenky jednou měníme místo.

Vlak začíná stoupat směrem k Mallnitzu. Míjíme strmé horské svahy, projíždíme horské tunely, lázeňské město Bad Gastein a po průjezdu hlavním hřebenem Alp na severní straně viditelně přidává sníh. Malebné alpské vesničky lemují trať po celé její délce. Do Salzburgu přijíždíme přesně na čas.

Máme zhruba 20 minut, během kterých si krátce prohlížíme nádraží. Ve 12:07 přijíždí RJX 161 ze Curychu do Vídně. Jdeme do jídelního vozu – dáváme si dvakrát sekanou v housce a dvě limonády za 20 €. Vlak je plný, a tak celou cestu trávíme právě v jídelní části. Do Lince přijíždíme se zpožděním 8 minut.

Okamžitě přestupujeme na spěšný vlak do Českých Budějovic s odjezdem ve 13:35. V 16:02 přestupujeme v Budějovicích na rychlík směr Brno, vystupujeme ve Veselí nad Lužnicí a zde přestupujeme na rychlík z Českých Velenic do Prahy.

Na Praha hlavní nádraží přijíždíme ve 20:07, se zpožděním sedmi minut. Dáváme si symbolickou večeři v indické restauraci, krátce bilancujeme uplynulý výlet a poté se přesouváme na Masarykovo nádraží. Ve 21:00 odtud odjíždí poslední vlak celé cesty – rychlík Arriva směr Rakovník, definitivní tečka za naší balkánsko-alpskou poutí.

Ve 21:41 vystupujeme v Kladně. Nedělní večer, ticho a prázdné ulice. Cesta končí – a my si vítězně, alespoň pomyslně, zvedáme ruce nad hlavu.

Závěrečné shrnutí

Za deset dní jsme projeli sedm zemí a navštívili pět hlavních měst. Vše proběhlo podle plánu, bez vyloženě stresujících situací. Rozdíly mezi jednotlivými zeměmi byly výrazné – obecně lze říct, že čím více na západ, tím lepší pocit. Rumunsko má nádhernou a rozmanitou krajinu, města však často působí zanedbaně. Srbsko překvapilo o něco lepším dojmem – vesnice jsou sice místy skromnější, ale celkově už se pohybují na středoevropské úrovni.

Z železničního pohledu byla nejsilnějším zážitkem retro jízda na rumunsko-srbské hranici, z hlediska měst pak Bukurešť a především Bělehrad, který na nás zanechal největší dojem.

Náklady na cestu a ubytování by sice šlo spočítat, ale nebylo to důležité. Důležité byly zážitky – a těch bylo během jedenácti dní na cestách opravdu nepočítaně.

Tak zdravíme Karpaty, řeky i města jihovýchodní Evropy – tentokrát už z ticha českých večerů. Vzpomínky zůstávají, cesty se uzavírají… a my víme, že tohle loučení není naposledy.

Martin Kothera

Tagy cestopis Chorvatsko Kolejový Balkán Na vlastní kůži Rakousko Slovinsko Srbsko

3 komentáře