cargo

Video: České dráhy natočily poctu parním lokomotivám, lásku k „páře“ líčí jako podmanivou nemoc

Natáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhy

Film připomíná laikům parní lokomotivy jako vynález, který změnil svět. Současně je poctou lidem, kteří se starají o železniční historii.

České dráhy představily během Dne železnice patnáctiminutový film, který se vymyká zatím natočeným dokumentům o parních lokomotivách. Stojí za ním Václav Rubeš, který s nápadem přišel loni v říjnu. Na rozdíl od jiných dokumentů neukazuje jen samotnou techniku, ale i lidi, kteří se kolem parních lokomotiv ještě pohybují. „Parní lokomotiva by byla jen mrtvým kusem železa bez lidí, kteří jí věnovali a věnují kus sebe,“ říká Rubeš.

Jak vznikl nápad na takový film?

Myšlenka natočit dokument o parní lokomotivě a především lidech kolem ní vznikla v říjnu 2020, kdy mi kolega Jan Chaloupka poslal asi dvouminutové video ze zatápění a provozu děčínské Šlechtičny 475.179 a vznesl dotaz, jestli bych k tomu něco nenapsal. Záběry byly velmi netradiční. Nešlo o jedoucí vlak v krajině na 100 způsobů, ale spíše o zachycení technické krásy v detailu, ale i nasazení strojní čety, obsluhu stroje. Napadlo mě zkusit vytvořit něco jako filmový remake knihy Parní symfonie, kterou vydalo v roce 1988 nakladatelství NADAS. Ta je pojata také velmi netradičně a popisuje vztah lidí k parní lokomotivě vysoce emočním pohledem. Protože jsem tuto knihu dostal jako desetiletý kluk do svého táty, dlouholetého strojvedoucího, a s oblibou jsem si v ní četl a listoval, stačilo sáhnout do knihovny a potvrdit si, že takové pojetí by mohlo fungovat. Přineslo to ale samozřejmě i komplikace, protože když jsem psal scénář a text, bylo už od začátku jasné, že to bude mnohem větší projekt, než byla původní myšlenka autora původních záběrů. Prvotní odhad stopáže byl něco kolem sedmi osmi minut, nakonec jde o 15 minutový film.

Co je smyslem filmu?

Film jsme tvořili jako „multispektrální“ a vlastně to není dokument, protože faktů zazní na tento formát velmi málo. Nicméně jsme měli v zásadě dva cíle. První zamířený do laické veřejnosti, a to připomenout zapomínaný fakt, že vynálezů, které změnily svět, jsou stovky možná tisíce, ale jen jeden, který dal světu mobilitu a pohyb v masovém měřítku – železnice a v přeneseném smyslu slova parní lokomotiva. Je potřeba si uvědomit, že vybudování železnice svět ovlivnilo zásadním způsobem a umožnilo lidem cestovat se všemi dopady do kultury a společnosti. Druhým cílem, který byl i mým osobním, bylo připomenout, že parní lokomotiva by byla jen mrtvým kusem železa bez lidí, kteří jí věnovali a věnují kus sebe. Bez srdcařů, kteří o ně pečují, bychom se na ně chodili koukat už jen do muzea (a to říkám se vší úctou k NTM) a nikdo by už nevěděl, jak voní a zní „živá pára“. Jsem přesvědčen, že poděkování těmto lidem je zcela na místě.

Jak jste vybírali lokomotivy, které ve filmu hrají?

Tvorba filmu byla maličko jiná než u jiných projektů. Záběry se podřizovaly textu a ten byl psán se snahou, abychom nezapomněli na žádnou důležitou epochu ani ikonický stroj. Tím, že jsme nebyli svázání přísným konceptem dokumentu, jsme si mohli dovolit soustředit se spíše na tonalitu a atmosféru každého záběru a do jisté míry upozadit popisnost za každou cenu. Takže většina záběrů existovala dávno před vznikem tohoto projektu a my jsme měli díky spolupráci s nejnadanějšími železničními kameramany a tvůrci, které tahle země má, ten luxus, že jsme si mohli vybírat ze stovek hodin záběrů. Diváci tak uvidí asi všechny klíčové parní stroje, jediný problém jsme měli s Mikádem, jehož záběry z pravidelného nebo muzejního provozu se nám bohužel získat nepodařilo.

Jaké byly reakce lidí, kteří se kolem těchto strojů pohybují? Kolik jich ve filmu nakonec hraje?

Naprostá většina lidí z různých part a skupin kolem parních mašin je potěšena, že se zajímáte o jejich práci a chcete ji nějakým způsobem dostat k většímu publiku. S mnoha z nich se známe osobně už řadu let, třeba s kluky kolem děčínské Šlechtičny jsme v pravidelném kontaktu, takže to nebyl žádný problém. Došlo to dokonce tak daleko, že tahle zmiňovaná parta má takový vtipný obyčej, který tkví v tom, že každý z nich, kdo se objeví ve veřejném prostoru, koupí sud piva. Tentokrát, aby se nehádali, jsou tam všichni. Musím se ale zmínit i o klucích od vršovického Čtyřkoláka, hradeckého Bulíka, lounského Papouška, Veseláci, Brňáci a další. Všichni jsou skvělí, nechci na někoho zapomenout, vážím si každého z nich, protože to, co dělají a jak to dělají, je prostě unikátní a obdivuhodné. A k těm reakcím po uveřejnění snad jeden autentický zážitek. Když proběhla premiéra v Lužné v rámci Dne železnice, přišel nám poděkovat chlap jako hora s rukama jako lopatami od Papouška. Se slovy: „Díky moc, tohle je první film opravdu o nás,“ si utíral slzy z tváře. K tomu asi není co dodat.

Nelze si nevšimnout, že je ve filmu často zachycen Papoušek 477.043, jehož budoucnost je nejistá. Byl to záměr?

Snad někoho nezklamu, když popravdě řeknu, že to záměr nebyl. Záběry lokomotiv jsme opravdu vybírali tak, aby vhodně doprovázely mluvené slovo a dokreslovaly příběh. Nechtěli jsme podprahově upozorňovat na to, že Papoušek jezdil a teď stojí. My nemáme mandát to hodnotit, já osobně věřím, že pokud to jenom trošku půjde, je snahou uvést do provozního stavu vše, co jde.

Jak dlouho jste natáčeli?

Natáčení záběrů, které vznikaly speciálně pro tento projekt, by se asi daly kvantifikovat nebo časově pojmout v řádech dnů. Nicméně, jak už zaznělo, většina obrazového materiálu byla na světě už dávno předtím. A tím myslím i deset a více let. Jde o dlouholetou, skoro celoživotní práci několika tvůrců, především pak Dominika Schöna, Petra Holuba a Milana Bíby. Všechna tato jména budou železničním nadšencům důvěrně známa, jde o autory prvotřídních záběrů parní nostalgie, kteří s námi spolupracovali a patří jim obrovský dík. Bez nich by to nebylo takové, jaké to je.

Ve filmu je hodně archivního materiálu, odkud jste ho brali?

Naštěstí žijeme v době, kdy je digitalizace původního materiálu poměrně rozšířená a dostupná. Využívali jsme proto nejen archiv ČD, resp. ČSD, a někdejších organizací a útvarů, které byly s ČSD propojeny (například Federální ministerstvo dopravy ČSSR, Ústav podnikového vzdělávání atd.), který byl digitalizován Národním archivem, ale i zahraniční zdroje, například National Archiv United Kingdom. Zároveň jsme na začátku projektu vyzvali pamětníky, zda by se nechtěli podílet svými, ideálně ještě nezveřejněnými záběry, a i to přineslo výsledky. Podařilo se nám například získat původní záběry pana Kačeny, který se v 70. letech toulal s kamerou podél železničních stanic a tratí, tento unikátní materiál digitalizovat a zakomponovat do projektu. Ve filmu je tak několik dosud nezveřejněných obrazů.

Chystá se pokračování?

Pokračování v původním smyslu slova asi ne, ale plánujeme se věnovat tematice železniční nostalgie i nadále a pomoct jí tak s propagací. Rádi bychom byli adresnější a věnovali se konkrétním osobnostem z tohoto specifického oboru. Činíme tak sice už v rámci našich tištěných titulů, jako je Železničář, ale myslíme si, že by mohly zaujmout i širší než jen odbornou veřejnost nebo fanoušky. Jejich příběhy jsou totiž ještě emotivnější než železniční historie jako celek.

Natáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyNatáčení filmu Parní fascinace. Foto: České dráhyAutor fillmu Parní fascinace Václav Rubeš

 

Tagy ČD Nostalgie České dráhy Parní fascinace parní lokomotiva seznam
14 komentářů