cargo

Václav Kopta: Byl bych strašně rád, kdyby se autobusácký řemeslo vrátilo mezi elitu

Václav Kopta ve svém živlu. Archiv Václava KoptyVáclav Kopta ve svém živlu. Archiv Václava Kopty

Herec a muzikant Václav Kopta se před lety v televizi vyznal ze své celoživotní lásky k autobusům. „Já neznám, opravdu

Herec a muzikant Václav Kopta se před lety v televizi vyznal ze své celoživotní lásky k autobusům. „Já neznám, opravdu neznám zodpovědnější povolání, než osm hodin denně vozit za zády desítky lidí. Ta zodpovědnost je neskutečná,“ říká v rozhovoru pro deník Zdopravy.cz. Díky televiznímu „coming outu“ se mu také utěšeně rozrůstá sbírka autobusáckých relikvií, kterých si váží především kvůli příběhům původních majitelů, šoférů starých „hajter“.

Jste asi nejznámější český příznivec autobusové dopravy. Sednete si stále občas za volant?

Samozřejmě, jinak bych si dělal ten řidičák v padesáti letech zbytečně. Jezdím při různých příležitost, často to jsou například výročí dopravních podniků nebo narozeniny nějakého podobného blázna, jako jsem já. Nedávno to byly padesátiny jednoho bohatého podnikatele, který je fanatický příznivec autobusové dopravy a nemalé prostředky vráží do rekonstrukcí nádherných autobusů. Takže občas usednu za volant i úplně raritních kousků a velmi mě to těší. A když je úplně největší absťák, tak zajedu ke svému kamarádovi Vláďovi Duškovi do jižních Čech, který má překrásného „erťáka“. U Vládi Duška stačí jen nastartovat a projet se. Takže ano, jezdím celkem často a velice rád.

Dětská vášeň vás tedy nepustila ani po padesátce?

Ne, v žádném případě. Vy jako člověk od dopravy sám víte, že tohle jsou lásky na celý život. Naopak mám pocit, že se to prohlubuje. Díky tomu mému coming outu, kdy jsem se ze své lásky vyznal před kamerami ve Všechnopárty, tak jsem se stal jakousi autobusáckou celebritou nebo ikonou pro řadu podobně postižených lidí, kteří mě zvou na své akce. I díky tomu jsem rozšířil svou sbírku autobusových artefaktů; jde například o jízdní řády nebo dokumenty související s vývojem RTO i jiných vozidel. Je to celoživotní vášeň.

Jsou to jen staré „erťáky“? Jak se stavíte k moderním autobusům?

Vzhledem k tomu, že jsem se objevoval i ve Vysokém Mýtě, kde se vyrábějí moderní autobusy značky Iveco, že jsem nedávno byl v Českých Budějovicích, kde jsem se svezl v elektrobusu, tak je jasné, že tyto trendy sleduji. Moderní technika ve mně vyvolává spíše obdiv, čeho všeho je lidský duch schopen dosáhnout, a jak velmi usnadňuje práci řidičům, nikoliv však vášeň. Srovnáme-li podmínky v dnešní hromadné dopravě s těmi, které panovaly před 40 lety, a vzpomeneme-li na časy, kdy autobusy se v zimních měsících nechávaly běžet i přes noc, protože ráno by je nikdo nenastartoval, tak vidíme, že ten pokrok je obrovský. Komfort a jízdní vlastnosti těch dnešních auťáků jsou úplně někde jinde, ale mě to nechává chladným, protože pro mě autobusová vášeň začíná a končí tam, kde se brzdí motorem a nikoliv pětistupňovým elektronickým retardérem, a kde nejsme řízeni přes GPS. Kamarád mě nechal svézt nejmodernějším Volvem v hodnotě mnoha a mnoha milionů korun, které má inteligentní tempomat. Ten je řízený přes GPS a já jsem se divil, proč mi dva a půl kilometru před začátkem stoupání začíná pod zadkem podřazovat, a ono je to proto, že ten tempomat má informaci, že se blíží stoupání. Když si pak vzpomenu na ty frajery, kteří točili volantem v kabině, kde se nedala ani pořádně nastavit sedačka, měli na sobě štípavou uniformu, nebyly tam žádné posilovače, a když jste špatně hospodařil se vzduchem, tak to nebrzdilo, tak to je, prosím pěkně, šoféřina. Dnešní podmínky jsou opravdu o něčem jiném.

Václav Kopta ve svém živlu. Archiv Václava Kopty

Václav Kopta ve svém živlu. Archiv Václava Kopty

Má to jeden hezký důsledek: do profese pronikla řada žen, které mnohdy ve městech zachraňují provoz MHD. Řízení už není tak silově náročné.

Silově ne, ale myslím si, že co technici přidali na komfortu řízení, zase ubírá stres ze současného provozu. Myslím si, že podmínky v provozu jsou mnohonásobně vypjatější než v době, na kterou jsme před okamžikem tak nostalgicky vzpomínali, kdy aut byla polovina a možná ani to ne. Co dnes řidiči získají na komfortu, vyberou si na druhé straně v tom nepředstavitelném stresu. Zejména v pražském provozu je to šílené.

Pak je asi bezpředmětná otázka, zda třeba do budoucna neuvažujete o nějaké pravidelné brigádě třeba v MHD.

Ale napadá mě to, mám kamarády, kteří jezdí v pražské MHD. Jeden z největších lidí, kteří se točili a točí kolem autobusové dopravy, a který nás velmi předčasně opustil, Honza Arazim, jeden z největších znalců autobusové historie, tak to byl člověk, který pracoval na dispečinku a o víkendech jezdil se 119. Ten byl neskutečně posedlý autobusy, zachránil spoustu starých rozpadlých strojů. Tímto člověkem inspirován jsem o tom občas přemýšlel, ale představte si to s mým provařeným televizním obličejem. Já myslím, že by z toho bylo zbytečné haló. Já si to tedy dovedu představit, ale spíše zůstane u toho, že si tu a tam na nějaké akci sjedu a nějaké lidi svezu. Navíc bych si musel dělat takzvaný profesák.

Máte nějaký názor na to, proč je v současné době nedostatek řidičů?

Přiznám se, že mě to docela překvapuje. Chápu, že je nedostatek zaměstnanců třeba ve stavebnictví, kde musejí lidé pracovat vystaveni všem povětrnostním podmínkám. Ale domnívám se, že podmínky řidičů jsou poměrně komfortní a nadstandardní. Když je člověk mladý, nemá ještě rodinu a může jezdit přesčasy, tak si vydělá slušné peníze, domnívám se. Ale proč je ten obor tak nepopulární, těžko říci. Ono je řidičů obecně málo, nejen u autobusů. Je to obecný trend. Mrzí mě to a domnívám se, že by to chtělo nějakou kampaň.

Neklesá i prestiž toho povolání?

To je věc, která mě velice mrzí. Ono se dnes trochu zapomíná na to, že řidič autobusu byl v šoférském ranku elita. Tam nešel každý kluk, který si na vojně udělal na vejtřasce papíry. Zapomínáme na to, že tam byly povinné roky odježděné na nákladním automobilu, složité psychotesty a další nároky. A já se bojím, že tím, jak se usiluje o získání co největšího počtu zaměstnanců, že se bude ta laťka snižovat a za volant budou usedat stále mladší a méně zkušení řidiči, navíc bůhví odkud. To sebou nese riziko, že si nezkušenost může vybrat nedejbože i nějakou tragickou daň. Já neznám, opravdu neznám zodpovědnější povolání, než osm hodin denně vozit za zády desítky lidí. Ta zodpovědnost je neskutečná. A když tam ty zkušenosti nebudou, tak na to může doplatit kdokoliv. Byl bych strašně rád, kdyby se znovu autobusácký řemeslo vrátilo mezi elitu, protože si to zaslouží. Uznejte sám, že vézt dvě třídy mateřské školy na výlet či školu v přírodě je trochu něco jiného, než převážet brambory z Holandska do Maďarska.

Pojďme od řidičů k fandům autobusové dopravy. Za ta léta jsem získal pocit, že ve srovnání s příznivci železnice jsou ještě o něco zarytější a podivnější. Máte také takový pocit?

Ne, to ne. Proč by volant měl mít v řadách příznivců nějaké militantnější lidi než koleje. To je nesmysl.

Myslel jsem to bez urážky, jako bláznovství v dobrém slova smyslu.

Totiž tak, autobusy pořád nejsou tak provařené jako mašinky. Vzpomeňte si na dětství, kluků, kteří měli doma vláčky, bylo vždy mnohem víc než sběratelů autobusů. Na autobus si hrálo jenom pár úchyláků, jako jsem byl já. Kdežto fírou chtěl být každý druhý kluk, protože jim tatínkové doma to kolejiště patlali a k železnici bylo obecně blízko. Těch autobusáků je proto méně a byli v nadsázce řečeno více v ilegalitě.

Autobus Škoda 706 RTO (na lince T32 bude jezdit verze LUX). Foto: Zubrnická museální železnice

Autobus Škoda 706 RTO (na lince T32 bude jezdit verze LUX). Foto: Zubrnická museální železnice

Zmínil jste vaší sbírku předmětů, které souvisejí s autobusovou dopravu. Lidé vám artefakty i sami nosí. Jak jste na tom se skladovými prostory?

Zatím to ještě jde, bydlím v rodinném domě a mám poměrně značné prostory. Malé modely autobusů se vejdou vždy, místo se vždy najde i na takové drobnosti, jako jsou třeba odznáčky autobusáků a podobně. Problém není ani s volanty, světlomety nebo klikami. Mám třeba nádhernou chromovanou kliku od zájezdového bruseláku. To jsou věci, které mi nedělají starosti, je to čistá radost. Pro tyhle věci si vždycky rád udělám místo. Žádný sběratel nepřestane sbírat jen proto, že mu dochází místo, a já nejsem výjimka, i kdybych si měl koupit ještě jeden barák. Horší bude až mi někdo pošle starý autobus, to pak bude zavánět rozvodem.

Tušíte, kolik těch kousků ve sbírce máte?

Jsou to stovky předmětů. Výrobní štítky, výrobní nákresy, spousty a spousty fotografií a pohlednic, které mi naposílali lidé, stovky modelů autobusů, plakáty, staré propagační materiály a mnoho dalšího.

Nemáte ambici to ukázat veřejnosti?

Ani ne. Ono to po pravdě řečeno pro veřejnost zas tak extrémně atraktivní není. Když někomu ukážu výrobní štítek „ertéóčka“, který pro mě má nevyčíslitelnou hodnotu, tak si možná bude klepat na čelo. Není to, jako kdybych sbíral třeba francouzské impresionisty. Je to pro mě hodně osobní věc, protože za většinou těch věcí se skrývá příběh. Nedávno mi jedna paní napsala krásný dopis o svém tatínkovi, který celý život strávil za volantem autobusu a najel skoro tři miliony kilometrů bez jediné nehody. Opakuji, tři miliony kilometrů, představte si to. A oni po něm doma schraňovali uniformu a všechny podnikové odznaky, které dříve řidiči dostávali, a nakonec usoudili, že neví, kdo jiný by to měl opatrovat, než já. Je to pro mě velký závazek a věc, která mě až dojímá. Protože to není jen tak nějaký kus emailu a smaltu. Za tím je neuvěřitelně dlouhý a těžký pracovní život, obrovské dobrodružství člověka, který tu profesi miloval a obětoval jí své zdraví. Najezdil v zimě v létě tři miliony kilometrů hajtrou, která blbě brzdila, občas neřadila, neměla klimatizaci a v zimě netopila a když chcípla, tak nenastartovala ani párem volů. Prostě ty artefakty, které ke mně takto doputují, jsou součástí nějakého životního příběhu a já si jich vážím. Je to moje soukromá radost, která těší jen člověka, který k tomu má takový trochu patologický vztah. Pořád je to ale snad lepší, než kdybych utrácel statisíce třeba za drahé známky.

Zmínil jste, že autobus ve sbírce nemáte. To vás neláká?

Ne, protože díky přátelství se spoustou kolegů, kteří do tohoto koníčka investovali spoustu času, energie a peněz, mám k autobusům dostatečný přístup. Vlastnictví autobusu je nad rámec mých možností, já bych ho neměl ani kde garážovat a neměl bych vůbec čas se mu věnovat. Ona je to obrovská zodpovědnost. Když už něco takového necháte zrenovovat, tak musíte mít ještě prostředky k tomu, aby i následný život toho veterána byl důstojný. U mě by to bylo s autobusem stejné, jako když si mladí manželé pořídí psa, o kterého se pak nemohou starat. Takový pes neskončí dobře. Moje časové možnosti jsou velmi omezené, hodně pracuji a jsem za to rád, takže s autobusy to zůstane tak, jak to je, tedy především v mé fantazii a občas se svezu u kamarádů. To mi bohatě stačí.

Jaký máte vztah k ostatním druhům dopravy? Využíváte veřejnou dopravu?

Jednoznačně ano, jezdím hromadnou dopravou. Mám také historickou loď vyrobenou kdysi v NDR. Tu jsem koupil asi před deseti lety a připouštím, že by asi také potřebovala více času a péče. Zatím se ale nepotopila, takže když čas dovolí, tak se občas projedeme pod vyšehradskými skalami. Ale zpátky k ostatním druhům dopravy. Když je sezona, jezdím většinou po Praze na skútru, ale v poslední době, díky tomu, že vznikla stanice metra Bořislavka, využívám hodně i metro. My tady na Hanspaulce říkáme, že jedeme do Prahy. Pokud jde o moje cesty za prací, tak jsem hodně jezdil do Brna a rád jsem jezdil s Českými drahami, kde jsem měl vždy potřebný komfort a jezdil jsem na čas. Když ta možnost je, tak vždy radši volím vlakovou dopravu, než abych trávil čas v kolonách. Na to je život krátký. S velkým povděkem kvituji, že se vlaková doprava zmátořila, že je na ní spoleh, že vlaky jsou komfortní. Mám z toho radost.

Jste muž mnoha profesí, hrajete divadlo, máte kapelu. Co vás teď zaměstnává a nejvíc baví?

Nedávno jsme měli premiéru v Městských divadlech pražských ve hře Revizor, kde hraju po boku Pavly Tomicové Hejtmana. Je to velká legrace, navazujeme na slávu předešlých inscenací v pražských divadlech, naposledy to hráli v Činoherním klubu, kde hrál Hejtmana Pavel Landovský a jeho ženu Helena Růžičková. Je to pro mě velká radost. A teď jsme měli premiéru představení Sex noci svatojánské, což je od Woodyho Allena, kde hraju hlavní roli po boku Báry Munzarové, Máši Málkové a dalších kolegů. To mělo premiéru 6. prosince. Dokončujeme seriál pro televizi Nova, který se jmenuje Co jste hasiči, kde hraju jednu z hlavních rolí. Je to komediální seriál. Na příští rok mám domluvený další seriál pro jinou komerční televizi, kde mě lákají právě na to, že bych měl hrát postavu autobusáka. Tak to se těžko říká ne.

Není to nějaká další řada Okresního přeboru?

Ne, to ne. Myslím si, že tvůrci velmi moudře odmítli pokračování, protože by se toto výjimečné dílo jenom naředilo. Ale tohle bude vztahový seriál z venkovského prostředí; když to klapne, tak se objevím jako autobusák. Mimo to píšu písničky a připravujeme všelijaké muzikály s Petrem Maláskem. Je toho opravdu hodně, člověk se nezastaví, ale myslím si, že pro zdraví a psychiku člověka je to lepší, než sedět doma a koukat z okna.

Tagy rozhovory na konec roku Top Václav Kopta
65 komentářů