Pavel Josef pochází z Vysočiny, do USA přišel před 30 lety, dnes je to ošlehaný padesátiletý trucker z Illionis, hlava čtyřčlenné rodiny se dvěma loveckými psy, též vášnivý střelec a motorkář. Poutavě vypráví ve svátečním rozhovoru o 15 letech a milionech kilometrů za volantem amerického trucku.

Jak vypadají Vánoce amerického truckera?
V USA nejsou žádné státem nařízené zákazy nákladního provozu. Jezdí se 365 dní v roce. Ale svátky jsou na cestách znát. Před Vánocemi bývají prodejny na truckstopech (amerických parkovištích pro kamiony) zasypané nejrůznějším dárkovým zbožím pro případ, že si na cestě uvědomíte, že máte doma ženu a děti a na něco jste zapomněl. Truckstopy nabízejí řidičům také třeba tradiční sváteční večeři na Den díkůvzdání, ať v restauraci, nebo jako hotovky s sebou na cestu. Díkůvzdání zmiňuji záměrně, protože je to tady největší svátek v roce, větší než Vánoce i Velikonoce.

Jak se vlastně Čech stane americkým truckerem?
Nejdřív se mladý, svobodný člověk vydá do neznáma za dobrodružstvím a za penězi, což bylo před 11.zářím 2001 jistě jednodušší, než je to teď. To bych rád zdůraznil. Mým původním úmyslem bylo jet za prací tak na půl roku až rok a našetřit si nějaké peníze na začátek, třeba na byt, jenže realita pak člověka z toho snu rychle probudí. Zjistí, že výdělky sice jsou někde jinde než v Česku, ale taky výdaje jsou několikanásobně vyšší, takže to s tím našetřením není zdaleka tak rychlé, jak by si člověk přál.

Takže si řekne, že půjde jezdit s truckem, aby našetřil rychleji?
Nejdřív jsem pracoval ve stavebnictví, protože v něm bylo mnoho příležitostí a doba tomu zrovna přála. Až postupem času jsem zjistil, jak je trucking mezi vrstevníky populární a stále ještě dá se říct férově placené zaměstnání. A taky si třeba vzpomenete, jak jsme jako kluci obdivovali v kině postavu
Gumového Kačera Krise Kristoffersona v kultovním filmu Convoy z roku 1978. Navíc sedět za volantem je jednoznačně menší fyzická námaha než dřít na stavbě.

K tomu jistě potřebujete americký řidičák?
Udělat si americký řidičák tehdy bylo pro většinu Evropanů (za předpokladu, že dostatečně ovládali angličtinu) snadné, protože kritéria zdaleka nebyla tak přísná jako v Česku. V té době stačilo udělat testy a jízdy – pozor – bez autoškoly. Pokud člověk byl schopen ukázat, že vozidlo bezpečně v provozu ovládá a zvládl při zkouškách nezískat příliš vysoký počet trestných bodů, pak jednoduše prospěl a tím získal oprávnění. Zajímavé bylo, že v Americe jsme ze všeho nejdřív dělali písemné testy, na které bylo potřeba se dopředu naučit, vzápětí jsme získali povolení řídit vozidlo za určitých omezených podmínek, hlavně v přítomnosti někoho, kdo už plnohodnotný řidičák má. Toto povolení platí jeden rok v případě každé skupiny, ať je to motorka nebo náklaďák, a během toho roku si musíte dodělat jízdy (případně jiné vyžadované zkoušky podle skupiny). Na praktické zkoušky a jízdy můžete přijet kdykoli během toho roku. Co se týká řidičáku na kamion, v USA je taková zajímavost, že vozidlo těchto rozměrů můžete řídit i s oprávněním na osobák, ale pouze v případě, že ho používáte pro přepravu svých osobních věcí, například při stěhování.

A co nějaký profesní průkaz?
Pokud se chcete ježděním živit, potřebujete takzvaný CDL, což je zkratka pro Commercial Driver´s Licence. Obdržení čerstvého CDL můžete potom (u nás v Chicagu) oslavit v některé z českých restaurací nebo barů s českou obsluhou a až se zbavíte alkoholu v krvi, můžete se nechat zaměstnat u
nějaké firmy, která nemá problém přijímat a zaučovat začátečníky. Když jsem CDL získal já, mezi krajany se našel majitel rodinné firmy, který právě potřeboval někoho na výpomoc, a letos jsme spolu oslavili 15 let spolupráce.

Kolik kilometrů jste v USA za volantem trucku celkem natočil?
Prvních deset let jsem jezdil delší trasy, v průměru zhruba 1 000 km denně, dobře vytížený řidič se tak může stát v počtu ujetých kilometrů „milionářem“ klidně už za pět let. Je to hlavně kvůli tomu, že se překonávají ohromné vzdálenosti a až na několik výjimek je na většině území pro trucky povolená stejná rychlost jako pro osobní auta. Teoreticky to znamená, že pokud byste využil na maximum povolených 11 hodin řízení, můžete legálně ujet přes 1 300 km denně. Dnes nejezdím už zdaleka tak dlouhé trasy jako dřív, celkem mám za sebou za volantem trucku asi 2,5 milionu kilometrů, po pravdě to nevím úplně přesně. Navzdory všem nástrahám se mi daří jezdit bez vážných nebo mnou zaviněných nehod.

S jakými nástrahami se na cestách setkáváte?
Za největší nástrahy za volantem považuji neočekávané rozmary počasí. Výjimkou nejsou sněhové, ledové nebo prachové bouře, hurikány, tornáda, mrznoucí deště. Živly často zkříží cestu bez varování, jako například minulý týden v Minnesotě, kde se strhla taková průtrž mračen, že nebylo vidět na
cestu a řidiči osobáku začali v panice skoro zastavovat uprostřed dálničního provozu. Stěžoval jsem si kamarádovi do telefonu, jak to se mnou houpe, a jakmile jsem z nejhoršího vyjel a obloha se rozjasnila, telefon zapípal a na displeji se objevilo varování před tornádem. Totéž se opakovalo o pár
dní později ve Wisconsinu. Tornáda přicházejí znenadání. Nejhorší je to v noci, kdy nejsou vidět. Mít 15 minut na vyhledání úkrytu se považuje za luxus. Americké podnebí vám dokáže nasolit parádní extrémy od +40 do -40 °C. Jeden den ráno můžete mít na Floridě příjemných slunečných 28 °C, druhý den večer na serveru v Chicagu -28 °C a zamrzající naftu.

Jaké máte zkušenosti s americkou policií?
Při výkonu tohoto povolání se samozřejmě nevyhnete jednání s autoritami. Jedním z nápadných rozdílů mezi setkáním s policií v Česku a v USA je, že v USA nezažijete takzvanou silniční kontrolu v osobním autě, pokud na sebe neupozorníte, například nějakým přestupkem. Jen jednou jsem zažil, že
všechny pruhy na dálnici byly svedeny na přilehlé parkoviště, kde probíhaly zkoušky na alkohol u každého řidiče, který po té dálnici zrovna v tu noční dobu projížděl. Nutno podotknout, že se to odehrálo na Saint Patrick´s víkend, kdy se statisticky vypije nejvíc alkoholu v roce. U nás truckerů je to
trochu jinak. Nám silniční kontroly dělají běžně. Navíc několikrát denně projíždíme přes oficiální váhové stanice, které obsluhuje státní policie daného státu, ve kterém se nacházíte, a tam vás můžou buď nechat jen projet přes váhu, nebo vás můžou zastavit a udělat vám inspekci od jednoduché kontroly dokladů až po technickou. Nemám z těchto situací žádné vyloženě špatné zkušenosti. Jednají s námi s autoritou (tu mají přirozeně už od pohledu), ale zdvořile. Sám za sebe můžu říct, že obvykle jednají lidsky a s pochopením, pokud se chováte zdvořile vy k nim. Při těchto kontrolách se kromě technického stavu velký důraz klade na celkovou hmotnost soupravy, případně překročení povolené hmotnosti na jednotlivých nápravách, potom také na dodržování hodin provozu a povinných přestávek.

Jak vypadá pracovní režim kamioňáka v USA?
Běžný den truckera je rozdělen na 14/10, to znamená 14 hodin výkon práce, z toho 11 hodin smíte řídit a další tři hodiny máte na jiné věci související s výkonem povolání, to znamená kontrola vozidla před jízdou, nakládky, vykládky, tankování. 10 hodin je povinná pauza mezi těmito 14hodinovými
směnami. Povinné jsou také 30minutové přestávky po 8 hodinách jízdy. Pokud v tom policista najde nějaké nesrovnalosti, může vám zakázat pohnout se z místa na dobu té povinné 10hodinové přestávky. Některé firmy nabízejí řidičům drobné finanční odměny za každou inspekci, která projde
bez závad.

V Austrálii jsem kdysi předjížděl snad šedesátimetrový „silniční vlak“ – ohromující tahač se čtyřmi návěsy. Jaké největší soupravy řídíte?
Standardní návěs v USA má 53 stop, což je asi 16,5 metru. Celá taková souprava má potom běžně 23 až 24 metrů a u těch tzv. klasiků je to mnohem víc v závislosti na velikosti spacího prostoru, délce rámu, rozvoru kol. Potkat na dálnici soupravu dlouhou kolem 30 metrů není zas tak velkou výjimkou,
protože pokud vím, na federální úrovni v USA není stanovená nejvyšší povolená délka soupravy tvořené tahačem s návěsem. Výška, šířka a hlavně hmotnost omezení mají. Nejvyšší povolená hmotnost soupravy je 80 000 liber čili zhruba 36,5 tuny. Jsem držitelem oprávnění na řízení vozidel s
dvěma až třemi návěsy. Na některých úsecích výjimečně uvidíte truck s dvěma „padesát trojkami“ (zhruba kolem 40 metrů celkem). Běžně můžete potkat truck, který má dva nebo tři krátké návěsy po 8 metrech.

Máte nějaké vyloženě (ne)oblíbené trasy a proč?
Moje nejméně oblíbené trasy jsou na východní pobřeží, naštěstí se mi úspěšně daří vyhýbat se mu. Je to hlavně proto, že se jedná o nejstarší, původně osídlené oblasti, kde jsou často úzké silnice, úzké křižovatky, nízké podjezdy a podobně. Čím víc na západ, tím větší prostor na všechny strany. Jižní
státy jsou taky fajn, hlavně v zimě. Za velkou výhodu považuji to, že ve všech státech se mluví stejným jazykem, platí stejnými penězi a platí pro nás stejná federální pravidla. Nezabýváme se věcmi jako naši kolegové v Evropě, kteří nesou zodpovědnost za to, aby věděli, ve kterém státě je zrovna nějaký svátek nebo jaká jsou víkendová omezení a podobně. A naše firma přes hranice do Kanady ani do Mexika nejezdí.

Která nejzajímavější místa jste s americkým truckem projel?
Třeba podzemní sklady, vytesané do skal. Jsou to ohromné komplexy tunelů, někdy skoro až bludiště. Některé jsou tmavé, mokré a tak tak na projetí, jinde v tom podzemí mají dvoupatrové budovy, široké silnice a spousty místa na otočení i s tou délkou. Amerika je krásná země, kde je spousta věcí k
vidění. Od pouští po ledovce, od pláží s bílým pískem a palmami po zasněžené vrcholky velehor. Nikdy mě neomrzí nádherně barevné západy slunce, když míříte přímo na západ a ono zapadá přímo před vámi na konci té rovné široké dálnice. To si člověk ty barvy s takovým zvláštním klidem užívá.

Co tak typicky po Americe vozíte?
Většinou jídlo nebo léky, tedy náklady, které vyžadují udržování určité teploty, ať z důvodu ochrany proti zmrznutí, jako třeba u nápojů, zavařenin nebo čerstvého ovoce a zeleniny, nebo naopak udržování stanovených teplot pod bodem mrazu u mražených jídel, masa a tak dále. Léky a
farmaceutické výrobky zpravidla vyžadují stálou teplotu blízkou té pokojové.

Jak máte vybavenou kabinu trucku? Jak dlouho v ní můžete bydlet?
Jezdím se standardní soupravou, která se skládá z tahače vybaveného spacím prostorem, podstatně větším, než jsme zvyklí vidět u evropských kamionů. Široká postel, skříňky, lednička, mikrovlnka a tak dále. Všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby mohl na cestách pohodlně přežít klidně i několik týdnů. A co se nevejde do kabiny, to najdete podél trasy na jednom z mnoha takzvaných truckstopů.

Vyhovuje vám zázemí pro truckery podél amerických cest?
Truckstopy poskytují kompletní služby od tankování přes, servisy, sprchy, možnosti nákupu, v některých případech až po lékaře, zubaře, právníky, kněze. Za zmínku stojí truckstop Iowa 80, který sám o sobě prohlašuje, že je největší na světě s víc než 900 místy na parkování: najdete zde muzeum
truckingu, showroom trucků uvnitř budovy, kostel, škálu restaurací, CB shop, Chrome shop, kino, prádelnu, holiče i chiropraktika. A to jsem určitě na některé služby zapomněl. Američani jsou na svoje trucky pyšní, často se s vámi dají na benzínce do řeči, pochválí vám, v čem jste přijeli, někdy dokonce i pumpařka mrkne okem a nechá vám kafe zadarmo se slovy: „To je to nejmenší, co pro vás můžu udělat.“ Zde prosím znalce, aby mě nechytali za slovo. Ano, kafe, sodovky nebo i sprchu máme často zadarmo automaticky, ale pouze v případě, že natankujeme větší množství paliva, navíc bývá podmínkou přeskenovat kartu člena jejich klubu, jinak stojí sprcha 15 dolarů.

Jak vnímáte bezpečnost na cestách během odstavení při povinných pauzách?
Na truck stopech jsem nikdy nezažil nějaké nebezpečné či vyhrocené situace mezi řidiči ani s jinými osobami. Před lety bývalo běžné, že někdo uprostřed noci zaklepal na kabinu a nabízel(a) nějaké pochybné služby. Toto jsem už několik let nezažil. Vyhýbám se těmto situacím hlavně tím, že
neparkuji nikde o samotě, kde to neznám, nebo naopak, když vím, že v určitých částech města se člověk sám nemůže ukázat ani přes den, natož v noci.

Berete stopaře?
Neberu, v tomto respektuji pravidla firmy.

Zajímaly by mě vaše zkušenosti s řidiči osobních aut v USA.
Řidiči osobáků bývají často bezohlední a někdy mi připadá, že se právě rozhodli spáchat sebevraždu. Je jasně vidět, že řidiči v každém státě procházejí jinou autoškolou. Jinak se jezdí v Kansas City, kde když zapnete blinkr a chcete se zařadit do vedlejšího pruhu, první nebo přinejhorším druhé auto na vás zabliká a pustí vás. Jinak se jezdí v Chicagu, kde se na blinkr reaguje dupnutím na plyn, a úplně jinak se jezdí v Atlantě, kde mě ostatní účastníci provozu okamžitě vždycky spolehlivě probudí něčím, co jsem ještě do té doby nezažil. Jeden starý trucker, co mě zaučoval, mi dal velmi cennou radu: „Uvědom si, že oni nevědí. Odkud mají vědět?“ Na jeho slova se často vzpomenu i s odstupem řádky let. Nezbývá nic jiného, než neustále myslet dopředu za všechny okolo. Naopak skupinky zkušených motorkářů se nám nikdy nepletou do cesty, nechávají spoustu místa pro svoji i
naši bezpečnost, mávnou, kývnou, zatroubí. Ostatně hodně starších truckerů jsou zároveň i harleyáři. Asi to má něco společného s cestovatelským duchem.

Kdo jsou obvykle řidiči amerických trucků?
Mezi truckery se přirozeně tvoří komunity lidí, kteří mají něco společného hlavně na základě původu. Říká se, že řidičů je stále velký nedostatek, takže přibývá lidí ze zahraničí. Stále bych si dovolil tvrdit, že největší část truckerů tvoří rodilí Američané, ale některý ze slovanských jazyků slyším na
truckstopech často. Potkávám i mnoho řidičů z jiných kultur (Afrika, Indie), naopak skoro vůbec Asiaty nebo někoho z Jižní Ameriky.

Máte představu, kolik jezdí po Americe českých truckerů?

Těžko říct, ale odhaduji, že to mohou být klidně tisíce. Některé ze svého okolí osobně znám, někdy na cestách potkám truck ozdobený českou vlaječkou nebo nálepkou s dvouocasým lvem. S kamarády jsme díky neomezeným tarifům ve spojení, čímž zároveň zabíjíme čas a držíme se navzájem při životě na dlouhých nočních šichtách. Kromě klasického CB rádia fungují i aplikace na podobný způsob na mobilních sítích. Mnozí jistě znají aplikaci Zello, kde se dá vytvořit „kanál“ jako na vysílačce, ale jelikož funguje na mobilní síti, dá se připojit odkudkoli na světě. Na anglicky mluvících kanálech jsme takto byli promíchaní kromě amerických kontinentů i s lidmi z Austrálie, Nového Zélandu, Evropy. Seznámil jsem se takto se spoustou skvělých lidí, s některými jsme se i osobně setkali, hlavně s velkou partou řidičů českých autobusů. Na každou návštěvu u kamarádů z vysílačky se velice těším, protože za ta léta probírání všeho možného se už docela dobře známe.

Obdivuju vaši brilantní češtinu po 30 letech za oceánem. Jak si ji udržujete?
Právě díky českým kamarádům na vysílačce. Dřív se mojí češtině občas dobře zasmáli, za posledních 10 let mám rodný jazyk díky nim skvěle trénovaný.

Tagy Pavel Josef rozhovory na konec roku

1 komentář