Třináct hodin v kapsli na kolejích. Nohy v chodbičce, pípací symfonie a následný nezájem Deutsche Bahn
Příště z Vídně do Hamburku raději letadlem, shrnuje následný chaos při cestě s Deutsche Bahn.
V první části svého testu kapslového vlaku rakouských drah popisoval Aleš Petrovský svoji cestu do Vídně a první dojmy z nočního spojení mezi Vídní a Hamburkem. V druhé části se zaměří na další služby v tomto vlaku a také cestu zpět.
Kolem 22 hodiny (cca dvě hodiny po odjezdu z Vídně) začal stevard roznášet „uvítací“ třetinku vody a voskovaný znovu uzavíratelný sáček. Protože byl podáván bez vysvětlení, tak jsem netušil, jestli se má použít v případě nevolnosti nebo na odpadky. Pravděpodobně se však jednalo o odpadkový pytlík, protože koše v okolí kapslí nikde nenajdete. Jsou pouze na představku vozu. Při této příležitosti jsem se podíval do kapsy v kapsli, kde jsem našel další dva tyto sáčky, jednu prostírku z tácu, bezpečnostní instrukce, palubní menu a speciální menu pro novou generaci nightjetů. Když už jsme u toho jídla…
Chtěl jsem vyzkoušet něco teplého z palubního menu, a tak jsem zašel za stevardem do jeho oddílu, jelikož se mu před půl jedenáctou konečně podařilo dovybavit všechna lehátka, rozdat vše co bylo třeba a zkontrolovat jízdenky (kontrola jízdenek mj. probíhala jejich focením do telefonu, ze kterého si je měl načíst jiný člen Newrest posádky, sloužící i jako vlakvedoucí). Požádal jsem o něco k večeři, například párky či gulášovou polévku a odpovědí mně bylo, že má jen snacky.
Udržitelnost bez masa a s plastovými lahvemi
Zdůraznil jsem, že jsem si chtěl dát teplou večeři a že mají docela rozsáhlé menu teplých jídel. Stevard jen neochotně začal otevírat letecké vozíky a vytahovat šuplík po šuplíku, aby našel teplá jídla. Když jsme byli asi ve třetím vozíku tak se konečně podařilo, stevard šuplík vytáhl a ukázal že mají „tohle“. Na výběr byly dva sendviče, wrap s kuskusem a dvě asi teplá jídla, která byla otočena vzhůru nohama a nebylo poznat, co tam je. Zeptal jsem se, jestli vážně nemá ty párky či polévku, ale ochota stevarda byla čím dál tím menší a tvrdošíjně opakoval že má jen toto (na začátku tvrdil, že má jen snacky). Zeptal jsem se, zdali ve vedlejších vozech nemají něco jiného. Odpověděl, že si to můžu jít zkusit ob jeden vůz do lůžka. Toliko k večeři, zalezl jsem si do kapsle a dal si sušené maso. Navíc jsem později zjistil, že v lehátku – kapsli bylo menu pro lůžka místo pro lehátka, ale nabídka je vesměs stejná.
Jinak v menu, pokud by to někdo začal brát u ÖBB a Newrestu vážně, najdete docela pěknou nabídku teplých jídel. Základem je gulášovka, ale pozor – při sepisování tohoto povídání jsem přišel na to, že je u gulášovky ikonka „vegetariánské“ a jako alergen je uvedena sója. Takže se nejedná o klasickou gulášovku, přestože to tak podle názvu vypadá. Další jídlo je chilli sin carne, tedy bezmasé chilli (veganské), boloňské špagety, sýrové špecle (vegetariánské) a párky. Ze studených jídel je v nabídce zmiňovaný wrap s kuskusem a zeleninou (vegetariánský) či sendvič se sýrem a šunkou. Ze speciální nabídky pro novou generaci nightjetů vybírám sendvič s vajíčkem či sendvič s krutí šunkou. Vajíčková omeleta s pažitkou a pečivem je z této nabídky v lehátkových vozech zapovězena, určena je pouze pro lůžka.
Sami možná vidíte, že se ÖBB snaží hrát trochu na notu udržitelnosti a trendu bezmasých jídel (zejména standardně se tvářící gulášovka). Bohužel to na mě působí jen jako marketingový kalkul než jako reálný úmysl přispět k nějaké udržitelnosti, když vzápětí dostanete třetinku vody v petce, jednorázové prostírání nejde recyklovat kvůli povrchové úpravě a úplně stejně je na tom třeba sáček na odpadky (vše krát počet lehátek a lůžek ve vlaku).
Kompletní nabídku i s cenami naleznete na webu nightjetu.
Pípací symfonie
Začal jsem být poměrně unavený a přemýšlel, jak se vlastně pokusím vyspat. Jedna z možností byla jít se vyspat na sedačku do jiného vozu, ale pak jsem si řekl, že nejsem zbabělec. Na spaní to ještě nebylo, jelikož když zrovna na celý vůz nebrečelo malé dítě (ne, ani v nové generaci vozů není speciální zóna pro rodiče s dětmi oddělená od zbytku vozu třeba toaletami, skladem, místem na kufry nebo tak podobně), tak dělala nepořádek mladá parta lidí v kapslích. Stevard o dění ve voze nejevil v tomto přehnaný zájem, tak mládež srovnal pán z kapsle vedle mě. Následovala symfonie pípání, kdy všichni začali zkoušet barevné led osvětlení kapslí a co vlastně všechno panel dovede. Každá taková změna na ovládacím panelu je doprovázená hlasitým pípnutím, které slyší všichni v kapslích kolem vás.
Na panelu si můžete ještě přivolat stevarda a případně vidíte, zdali je obsazený dámský či pánský záchod nebo umývárna. Tato notifikace je stejně k ničemu, protože zpravidla než k toaletě dojdete, tak už je obsazená nebo se na ni čeká fronta, případně do ní vběhne někdo z vedlejšího vozu. Takže úmysl pěkný, ale přidaná hodnota mizivá.
Z bezdrátové nabíječky v prostoru u okna mně telefon pořád někam cestoval, tak jsem využil klasickou zásuvku, u které je i vypínač lampičky na čtení. Jakmile si do zásuvky něco zapojíte, tak máte opět trochu složitější opření se o stěnu. Z dalšího vybavení je zde zástěna, která když se odemkne, tak si můžete u hlav spojit dvě kapsle vedle sebe. Dále je k dispozici nouzové tlačítko a kladívko na rozbití okna. Snažil jsem si představit, jak okno rozbíjím v tak malém prostoru a jak ho vytlačím ven. Podle bezpečnostních instrukcí bych se totiž měl v kapsli otočit tak, že bych to rozbité okno vykopl nohou, což je dle mého fyzicky neproveditelný úkon. V horních kapslích bych měl ještě odstranit část panelu u okna a slézt po žebříku, který automaticky vypadne ven. Docela rád bych se podíval na video z cvičné evakuace těchto kapslí za předpokladu, že je chodbička plná kouře a nemáte možnost utéct jinudy než oknem. Ale pryč od pohrom. Ještě doplním, že u okénka jsou dvě roletky, jedna polopropustná a druhá zcela nepropustná.
Zpátky ke spaní. Po několika pokusech jsem usoudil, že se v zavřené kapsli prostě neposkládám. Nechal jsem ji tedy otevřenou a nějak se složil na lehátku. Nicméně jak si jistě pamatujete, tak dveře se zavírají samy a bez varování. Au. Takhle by to nešlo. Musel jsem improvizovat, a tak jsem madlo roletových dveří přivázal rukávem svetru a jeho druhou stranu jsem přichytil k věšáku. Hotový Láďa Hruška. Jinak pokud byste chtěli využít dva věšáky v kapsli, tak zapomeňte na pověšení zimní bundy nebo třeba kabátu. Ono mezi námi, stejně vám mikina nebo bunda skončí pod hlavou, protože polštářek, který dostanete je úplně k… ničemu.
Konečně jsem se nějak zamotal do prostěradla, přehodil přes sebe deku a uvelebil se. Občas mně někdo zakopl o nohy, ale nic hrozného. Jen tedy při ostřejším průjezdu obloukem či přes výhybky jsem cestoval s matrací kousek na jednu stranu, kousek na druhou stranu… paráda. Matrace totiž není k podlaze přichycena alespoň suchým zipem a má jistou vůli, takže si trochu zacestujete. A abych nezapomněl, mezi Rakouskem a Německem byla hraniční kontrola. Po mně policisté nic nechtěli, jen si na mě do kapsle posvítili baterkou, ale jinde byli i důslednější.
Bez regulace klimatizace
Podařilo se mně i na pár hodin usnout, ale několikrát mě vzbudila zima. Teplotu klimatizace v kapsli nemůžete totiž nijak regulovat, stejně jako intenzitu foukání. Čtyři fukary na stropě nejdou nijak uzavřít, podobně jako výdech klimatizace v okenním rámu. Jediná možnost je uzavření dalších dvou výdechů klimy nad vaší hlavou, kde jsou namontované „autobusové“ klapky, kterými můžete usměrnit či úplně uzavřít přívod vzduchu.
Po strastiplné cestě jsme se blížili k Hamburku, začala se roznášet snídaně, ale ke mně stevard ne a ne přijít, tak jsem si odskočil na toaletu. Po pohledu do zrcadla jsem se lekl, jelikož jsem vypadal jako má matka, když se ráno nenamaluje (ano, také čte tyto články a posílá je kamarádkám, haha).
Po návratu na místo jsem zjistil, že mám položenou snídani v kapsli na prostěradle. V duchu jsem proklel stevarda a čekal mě nejtěžší logistický úkol. Padnout na čtyři, do jedné ruky vzít tác se snídaní s kelímkem vařící vody na čaj, dosunout se na konec kapsle, ze všech čtyř se dostat na zadek do polohy v sedě, sklopit stolek a tác na něj položit. Poté, co se mně toto podařilo bez jakékoliv nehody, tak jsem okamžitě telefonoval na svou základní školu s tím, že chci reklamovat trojku z tělocviku na vysvědčení v osmé třídě, protože jsem neuměl kotoul vzad. Bohužel byla neděle a nikdo telefon nebral.
Snídaně se skládala z dvou kusů pečiva, máslíčka, džemu, čaje, cukru a sady s dalším cukrem, ubrouskem, dřevěným nožem a dřevěnou lžičkou. Klidně bych si k tomu objednal i ty párky, ale však víte. Speciální dieta od ÖBB jako součást služeb nové generace nočních vlaků (asi aby se cestující vešli do kapslí). Na internetu jsem zaznamenal, že si mnoho cestujících stěžovalo, že musejí hodinu před příjezdem do finální destinace odevzdávat deky a povlečení. Zde se nic takového nekonalo, stevard si ani nevybral karty od kapslí, takže jsem ji ponechal v držáku uvnitř. Pomalu jsem se vystěhoval ven z kapsle, přidal jsem batoh na hromadu k ostatním zavazadlům spolucestujících a snažil jsem se obout. Mezitím se kapsle zabouchla, tak jsem doufal, že jsem v ní nic nezapomněl.
Původní příjezd do stanice Hamburg Hbf byl plánován v 8:47. Upravený výlukový příjezd byl přeplánován na 9:09 a nakonec jsme zastavili na hlavním nádraží největšího přístavu Německa v 9:19, tedy celkem po 13 hodinách a 9 minutách cesty.
Nezájem jménem Deutsche Bahn
Po dopoledním dopravním programu v Hamburku jsem čekal na odjezd vlaku ICE 603 (Hamburg Hbf 14:35 – Berlin Hbf 16:20) a říkal jsem si, že jsem dobře udělal, když jsem si zvětšil čas na přestup v Berlíně do EC 179 (odj. 17:16 do Prahy). Tabule i aplikace hlásily pro vlak 603 kolej č. 5, kam jsem se šel také připravit. Na stejné koleji stálo ICE ve stejném směru na Berlín, již zpožděné a s informací o technické závadě na trati. Během chvilky se ale z předpokládaného zpoždění 30 minut stal jen zlomek, cestující byli nahnáni zpět do soupravy a ICE odjelo. Naše ICE mělo hlášené jen 2 minutky zpoždění. Bohužel, zanedlouho byla ohlášena změna koleje z 5 na 12.
A celá masa lidí se začala přesouvat. Do toho byla ohlášená změna u jiného vlaku a šly dvě masy lidí proti sobě. Neskutečný zmatek. ICE 603 opravdu přijelo, ale když dobrzďovalo, tak v aplikaci vyskočilo opět nástupiště 5 a na tabuli u koleje č. 12 vyskočil úplně jiný vlak. Fyzicky tam ale stála naše 603, tak jsme všichni nastoupili. Po usazení se naskočila v aplikaci další změna, tentokrát na údajnou kolej č. 14. Musím říct, že takový blázinec by snad neuměla ani naše Správa železnic.
Co už nebylo tak úsměvné, byl fakt, že na LCD ve voze naskočil nový předpokládaný příjezd vlaku do Berlína, a to v 17:50, tedy se zpožděním 90 minut. To mě trochu zarazilo. Z hlášení v němčině jsem pochytil každé třetí slovo, ale i díky aplikaci jsem pochopil, že pojedeme odklonem a s omezenou rychlostí do 100 km/h. Při kontrole jízdenek jsem odchytil průvodčího s tím, že jsem měl přípoj z Berlína do Prahy. Já na něj mluvil anglicky, on na mě německy. Něco hledal v mobilu, a nakonec mně ukázal, že mám použít z Berlína do Prahy nightjet 457 a tím veškerá snaha skončila. Po půl hodině jízdy se předpokládané zpoždění navýšilo na dvě hodiny. Opět v němčině bylo vyhlášeno, že vzhledem ke zpoždění jsou pro cestující v bistru připravené vody a čokoládky.
NJ 457 je povinně místenkový vlak. Usoudil jsem, že budu potřebovat alespoň potvrzení o zpoždění, a tak jsem se vydal přes celý vlak do služebního oddílu u bistra. Zde jsem vysvětlil situaci vlakvedoucímu, ten mně také našel stejný vlak a zdůraznil, že do něj nesmím nastoupit, dokud mně to neposvětí v DB Reisezentrum na berlínském hlavním nádraží. Jeho kolega naopak říkal, ať tam naskočím s potvrzením o zpoždění, že se domluvím s personálem, ale dostal flákanec od prvního kolegy, který zdůraznil, že to neexistuje. Jako potvrzení jsem dostal žádost o kompenzaci, procvaknutou kleštěmi v políčku „zpoždění nad 120 minut“. Skočil jsem si do bistra pro vodu a vrátil se na místo.
Po nekonečném stání před hlavním nádražím jsme se konečně dostali k nástupišti, kde jsme zastavili slavnostně v 18:46, tedy po více než čtyřech hodinách cesty z Hamburku. Berlínské nádraží mám už trochu v paměti, tak jsem doběhl do „rajzecentra“, které ovšem bylo otevřeno jen do 18 hodin. To je neskutečné. Zkusil jsem tedy prodej jízdenek DB o patro výš. Zavřeno – rekonstruujeme pro vás. Chyběl už jen zamračený smajlík.
Šel jsem se tedy zeptat pána do DB Lounge, který mě poslal na DB informace u vstupu do nádraží. Zde byla fronta lidí, která ale celkem rychle ubíhala. Pán za okénkem mě ujistil, že nejsem jediný, kdo chtěl do Prahy, ale že na hlavním nádraží hlavního města Německa není jediné místo, kde by byl někdo po 18. hodině schopen vyřídit rezervaci do vlaku. Takže jsem dostal instrukce, že mám jít k vlaku, odchytit si jeho personál a domluvit se s nimi sám. A pokud mě nevezmou, tak mně dá rezervaci na hotel a pojedu ráno, to už bude DB mít otevřeno.
Připadalo mi, že i v Záhřebu na nádraží bych tento problém vyřešil lépe než tady. Inu dobrá, odebral jsem se na kolej, kam měl NJ 457 přijet a čekal jsem. A čekal. Vlak měl samozřejmě 20 minut zpoždění, kvůli zdržení při přípravě vlaku (dle aplikace DB). Spolu s dalšími cestujícími jsme se vrhli na vedoucího stevarda Newrestu, který plnil i funkci vlakvedoucího a vysvětlili jsme mu problém. Ten ale vytrvale odmítal přepravu s tím, že má o dva vozy méně. Vytrvalý jsem byl i já. Nakonec se mně po deseti minutách podařilo stevarda ukecat s tím, že mě vezme na stojáka, pokud ve vlaku nebude žádné místo a za podmínky, že mu to místo kdykoliv uvolním, pokud by v Drážďanech někdo přistoupil a nárokoval si ho. Souhlasil jsem, zbylí dva cestující raději zvolili variantu hotelu.
Po odjezdu jsem počkal, až se všichni usadí, následně mě dokonce vedoucí stevard poslal do vozu za lokomotivu, který byl poloprázdný, a usadil mě do prvního kupé. Tam cestovali další dva kluci, kteří také jeli z Hamburku do Prahy, ale nikoho se neptali, prostě nastoupili a hotovo. Měl jsem to řešit úplně stejně a byl by klid. Následně přišel vedoucí stevard na kontrolu jízdenek, upozornil oba mladé pány, že je to vlak s povinnou rezervací a řekl, že si mají v Drážďanech přejít do úplně posledního vozu soupravy, že je téměř prázdný, sem že asi bude mít nějaké rezervace. Asi… Otočil se na mě s tím, že pro mě to platí stejně. OK.
Do Drážďan jsme dorazili s dvacetiminutovým náskokem i přes 20 minut zpoždění na odjezdu. Pěkná vata v jízdním řádu. Přešli jsme si do posledního vozu, jímž byl vůz první třídy maďarských drah, který byl v jízdním řádu deklasovaný na třídu druhou. Pomyslel jsem si, že oba cestující, toho času již asi na hotelu, mohli úplně v pořádku dojet do Prahy. A ještě s sebou vzít dalších 30 lidí.
Překročili jsme, po zevrubné kontrole za Drážďany, hranici do České republiky a za Děčínem přišla na kontrolu paní průvodčí Českých drah. Jako první chtěla vidět nějaké potvrzení o zpoždění ICE z Hamburku. Ukázal jsem jí otisk kleští na kompenzaci a byla spokojená. Jen by měl někdo proškolit personál v tom, že dostat takové potvrzení u jejich německého partnera není úplně legrace a není pravidlo, že jej cestující získá.
Trochu mě zarazilo, že si nevšimla, že mám jízdenku až do Plzně. Tak jsem toto nadhodil a dozvěděl, jsem se jen to, že neví, jestli mně vůbec ještě něco do Plzně jede. Odpověděl jsem jí, že až ve 4:15, tak se usmála, řekla že mi to nezávidí, popřála hezký večer a tečka. Neměl už jsem sílu cokoliv namítat. I tak šlo o nejlepší výkon palubního personálu od Hamburku až po Prahu.
Po celém víkendu plném nástrah, hádanek, horkých chvilek a všelijakých situací v pevnosti Boyard ve formě kapsle nightjetu na mě naštěstí na konci cesty nečekala Felindra s tygří hlavou, ale můj zlatý kamarád s autem, který mě odvezl poslední část cesty z Prahy do Plzně. Sprcha, postel a v 7 ráno vesele do práce. A hlavou se mně při cestou MHD honila jen jedna věc – ještěže RegioJet letos zrušil ten vlak do Chorvatska.
Upřímně, kapsle nejsou produktem pro mě. Na webu ÖBB by mělo být upozornění, že jsou nevhodné pro osoby nad 190 cm. A ještě jednou upřímně, tuto třináctihodinovou trasu maximálně s přáteli v kupé v rámci zážitku, ale pro pracovní účely či výlet v jednom? Zásadně letadlem.
Pokud si ÖBB takto představuje renesanci nočních vlaků, tak se omlouvám za nepopulární názor, ale mně to tak inovativně nepřipadá. Myslím si, že si rakouské dráhy měly nechat v ateliéru postavit mockup (kulisy) jednoho takového vagonu a opravdu tam 13 hodin fungovat. Chodit na toaletu, roznášet jídlo, čistit si zuby, nastupovat s kufry apod. Protože pak by takový designový omyl nemohly zadat do sériové výroby. Ono pokud si pustíte recenze, které nejsou z prvních slavnostních startů nových nightjetů, tak to nadšení z inovací v nich poměrně opadá.
A ještě jedna poznámka na závěr. Patřím k velkým kritikům nekvalitních služeb celkově, v dopravě především. Nicméně musím říct, že České dráhy a JLV se poměrně slušně derou na výsluní kvality poskytovaných služeb v Evropě. A to myslím zcela bez legrace a ironie. Nadáváme občas všichni, ale už dávno neobstojí hlášky „jo, podívejte na německé dráhy, to je kvalita“. Ani omylem. Tak vytrvat, nezlenivět a nezapomenout, že kritika, i ta má, jakkoliv je nepříjemná, slouží k tomu, že se zanedlouho možná bude říkat – v Česku, tam jsou služby ve vlacích na top úrovni. Sice bez VRT, ale zato s lidským přístupem. A možná už to nemusí tak dlouho trvat.