Dopravní stavitelství má hubená léta za sebou. Delší část provazu je nyní na straně stavebních firem, které dokonce některé zakázky odmítají. I tak mají ale stavební firmy dost starostí, rostou například ceny materiálů, především asfaltu. A hlavně, nejsou lidi. „Jsem vděčný za každého absolventa stavební průmyslovky a stavební fakulty, který se nebojí jít na stavbu,“ říká jeden z kapitánů českého dopravního stavitelství František Fryš, který řídí jednu z největších stavebních firem v zemi, společnost Swietelsky stavební. Ta nyní buduje například dálnice D3 u Českých Budějovic, D6 u Lubence nebo D11 u Hradce Králové.

Jak jste na tom letos se zakázkami? Platí, že stavbaři mohou na krizi a nedostatek práce v minulých letech už jen vzpomínat?

Musím zaklepat, máme nejlepší stav zakázek za poslední roky. Letos jsme plně vytíženi. Do loňského roku jsem vstupoval s jistým pesimismem. Nakonec jsme ale vše ustáli a udrželi naše zaměstnance i kapacity. Letos již máme zakázek dost a lze si dokonce i částečně vybírat. Je znát, že vedle státních investorů, jako je ŘSD nebo SŽDC, víc stavebních veřejných zakázek vypisují i kraje, správy silnic, města či obce. Ale ekonomice se daří, a proto jsou aktivní také privátní investoři.

Narovnávají se i ceny v tendrech? Zejména u velkých dálničních staveb se v posledních letech často propadaly o desítky procent oproti předpokladům.

To už probíhá. Roli přitom hrají nejméně dva faktory. Jak už jsem zmínil, stavební firmy se nemusí snažit získat zakázku za každou cenu, protože mají určitou zásobu práce. A za druhé, výrazně se zdražily ceny všech vstupů. Jak materiálových, tedy například cihel, betonu, cementu, oceli, pohonných hmot či asfaltu, tak rostou rovněž mzdy a ceny dodávek a služeb.

To asi zhoršuje situaci firem, které získaly už dříve zakázky za nižší ceny.

Máte pravdu, v soutěžích je to složité. Jdete do ní a musíte odhadnout, kolik vás všechny vstupy budou stát v době, kdy budete případně stavbu či určitou technologii provádět. A to může být o měsíce později, než se při jejím vypsání deklarovalo. Třeba cena asfaltu se odvíjí také od ceny ropy na světových trzích. Nedávno jsme získali zakázky, o nichž jsme si říkali, že jsou za slušné ceny. A teď cena asfaltů vyletěla a stále stoupá. Zatímco v březnu tuna asfaltu stála 7500 korun, nyní přes 10 tisíc korun. Pro zákazníka je jednodušší naše žádosti o kompenzaci kvůli tomuto nárůstu odmítnout s tím, že jsme to jako odborná firma měli tušit, a zohlednit v nabízené ceně. Je ale jasné, že pokud bychom to udělali a cenovou rezervu tohoto typu kalkulovali, v tendru neuspějeme. Vedle toho rostou ceny pohonných hmot. A bohužel, veřejný investor to nechce jakkoliv zohledňovat. Přitom se administrace zakázek, což je proces, než se předá staveniště vítězi, často z různých důvodů protahuje.

Zmínil jste i mzdy. Jaký je vývoj tam?

Na pracovním trhu je nedostatek lidí v profesích, které potřebujeme. A mzdy šly znatelně nahoru. Přitom teprve teď třeba začínáme pracovat na zakázkách, které jsme vyhráli v zimě. Jejich ekonomika je tedy oproti našim kalkulacím úplně jinde. Na trhu práce je krize. Nelze sehnat řidiče, bagristy, dělníky, techniky, nikoho. I proto je hodina práce strojníka-bagristy nejméně o osm, deset procent v tarifech dražší než loni. Nejsou ani noví stavbyvedoucí, nejsou mistři. Musíme pracovat s týmem, který dlouhodobě máme, a jsem za to rád.

Co když se vám rozpadne, třeba kvůli odchodům do penze?

Je potřeba stavebnictví zatraktivnit. Staří praktici skutečně odcházejí do penze a vzniká po nich mezera. Stavebnictví ztratilo v posledních letech punc přitažlivosti pro mladé. Dnes jsem vděčný za každého absolventa stavební průmyslovky a stavební fakulty, který se nebojí jít na stavbu. Většina chce dělat analytiku, sedět v kanceláři. Málokdo si chce takříkajíc obout gumovky a jít tvořit, řídit stavbu, organizovat práci a v blátě řešit problémy s lidmi, subdodavateli a někdy třeba i dělníky z Ukrajiny a Bulharska. Přitom ze své zkušenosti vím, že pocit uspokojení, když vidíte, jak stavba roste pod rukama, se nedá za nic vyměnit. A co s tím? Není jiná cesta, než začít u dětí na školách a snažit se je získat pro obor, kterému se, věřím, vrátí prestiž.

Je přísun lidí ze zahraničí řešením?

Jakési řešení to je, ale já ho nepreferuji. Dávám přednost tomu, když se firma o své lidi stará dlouhodobě, vychová si je, nabídne jim jistotu a perspektivu. A k tomu přidá i ten zmíněný dobrý pocit z realizovaného díla, z práce. Nemyslím si, že by tuzemské silnice a mosty měli stavět zahraniční dělníci, při vší úctě k nim.

Stavebnictví má za sebou řadu let krize a propouštění. Nechybí mu právě teď lidé a kapacity, o které v minulém období přišlo?

Určitě, ale cílem většiny firem bylo vůbec přežít. Uvádí se, že ze stavebnictví odešlo v letech 2009 až 2016 asi 60 tisíc lidí. A ti už se nevrátí. Odešla řada odborníků. A teď jsme v situaci, že se opět staví, v rozpočtech jsou peníze. Jenže stavební firmy mají najednou práce moc a dostávají se do kapacitních problémů.

Vy také?

My jsme chtěli během hubených let v první řadě udržet spolupracovníky, nechtěli jsme propouštět ani prodávat výrobní kapacity. Nějak jsme to v útlumovém režimu přežili a bylo to dobré rozhodnutí. Nyní je práce opravdu hodně. A to se ani pořádně nerozběhly všechny plánované velké stavby.

Pravdou je, že do některých tendrů Ředitelství silnic a dálnic se nepřihlásila žádná firma.

To se dnes stává často, a nejen u ŘSD, ale i obcí, měst a krajských správ silnic. Už dopředu často avizují, že chystají soutěž a zjišťují zájem. Když není, mnoho soutěží se ruší. Ale není divu, firmy jsou kapacitně na dně. Stavebnictví je obor, kde je třeba oproti jinému druhu podnikání dokonale a dlouhodobě plánovat. Co budete dělat za 14 dní, co za měsíc, kam pošlete finišery a strojní sestavy, kolik budete za dva měsíce objednávat asfaltu, do jakých strojů a technologií investovat. Pro stavební firmu je ideální, když přesouvá kolektivy plynule z jedné zakázky na další.

Vzdali jste také některé tendry předem?

Nestíháme dávat nabídky do všech soutěží a zakázky si i vybíráme, abychom si nesjednali práci, kterou bychom nedokázali kvalitně a včas odvést. Paradoxní je, že požadavky investorů se nezmenšují a všechno je pod sankcemi. Trh by měl být ale v rovnováze.

Vrátím se k cenám. Práce je dost, kapacity nejsou, firmy nestíhají, přesto z tendrů stále vycházejí ceny oproti předpokladům výrazně nižší. Jak to jde dohromady?

Ale to vzniklo už dříve, někdy v roce 2009. Jde nejspíš o setrvačnost. Na počátku byla nerovnováha, stavělo se a najednou, jako když utne. Velké stavby se postupně dokončily a přestalo se projektovat. Byla to zoufalost. A protože mnozí přemýšlí způsobem, že musí zakázku získat za každou cenu a nějak pak přežít. A to, i když na ní každý měsíc budou krvácet a prodělávat. Věří, že mezitím se situace snad změní a zase vydělají a vše se nějak vykompenzuje. Co na to říct? Je to složité. Firmy se snaží stavět a především udržet své lidi. Klíčové podle mne je zdravé podnikatelské prostředí, legislativa, o níž se lze opřít. Jinak budeme sklízet i trpké ovoce, kdy musí firmy stavby za špatné ceny dokončit.

Není to sázka na nějaké vícepráce, na kterých se firma může zahojit?

To si nemyslím. Vícepráce jsou novinářsky zajímavé téma, ale málokdo ví, co se za tím pojmem vlastně skrývá. Vícepráce mají mediálně punc něčeho špatného. Také existují méněpráce, objemově je jich zhruba stejně, a ty se nekomentují. Stavební projekt je něco jiného než výroba velkých sérií někde v továrně. Každý je jiný, neboť ani projektant nemůže vědět dopředu všechno. Stavby se mění za pochodu, a k tomu patří i vícepráce a méněpráce. Kdo stavěl rodinný dům, tak to dobře ví. S každou změnou přichází změna cenová i časová. A u velkých staveb je nejtěžší právě třeba geologie a podmínky v podloží. Projektant se při projektování rozhoduje podle úrovně znalostí, kterou v té době může mít. Něco se měsíce projektuje, projekt leží tři roky v šuplíku, pak se vyřizují územní a stavební rozhodnutí a povolení, pak se dva roky připravuje soutěž a až potom se staví. Za pět let se toho může mnoho změnit. A u nás příprava staveb trvá i 15 let. Stavění je složitý a dlouhodobý proces a objektivně přináší změny.

Vy tedy nepodezíráte kolegy a konkurenty z branže, že si myslí, že investor změkne nebo něco neuhlídá?

Nechci konkurenci hodnotit. To by byly spekulace. Moje zkušenosti jsou o tom, že většinou to nelze predikovat a my takto rozhodně neuvažujeme. Investor by měl dokázat posoudit, do jaké míry nabídka odpovídá realitě. Tedy odpovědět si na otázky: je projektová dokumentace aktuální a v pořádku? Má firma, ucházející se o zakázku, v ceně všechny náklady? Cena se skládá z několika částí: přímých nákladů na práce, kam se promítají mzdy lidí, ceny objednávaného materiálu, výkony strojů, pohonné hmoty, energie, subdodávky. Pak je marže, která se opět skládá z několika částí. Z režijních nákladů, což jsou náklady na technické a ekonomické vedení stavby a firemní podporu. Tyto náklady má každá firma. Mělo by se kalkulovat s inflací, s riziky, s pojištěním. To jsou důležité věci. A samozřejmě se ziskem. To není sprosté slovo, jak si někteří myslí. Zisk je důležitý, aby firma mohla dál žít, rozvíjet se investovat. A tyto investice se musí vracet.

Zdá se mi ale, že firmy někdy pomíjejí právě ta rizika. Může to někdy vyjít?

Řeknu příklad. Stavíte dálnici, a když bude normální počasí, tak se nic neděje. Nebude-li, je problém. Máte odtěženo a naprší vám do aktivní zóny, což je prostor pod konstrukcí vozovky, kde se výrazně projevuje zatížení od silniční dopravy  …

Pardon, že přerušuji, vám tedy vyhovovalo letošní sucho?

Pro zemní práce spíše ano. Obecně ale pracujeme venku, letošní extrémní vedra nebyla pro naše dělníky a strojníky moc příjemná. Ale zpět k otázce. Když prší, tak zemina nevyschne a nelze tam ani najet s mechanizací. Přitom potřebujete mít zeminu s potřebnou únosností, aby bylo možné na ní začít stavět konstrukce. Vlhkost, tedy obsah vody v zemině, je pro stavbu velmi důležitý ukazatel. A když vám do toho naprší, tak nemůžete pokračovat v práci. Kapacity, stroje i dělníci stojí. Nelze je hned jen tak někam přesunout a pak zase hned vrátit zpět. Stojíte, čekáte, platíte, začnou hořet termíny a narůstat ztráty. A naopak, když ta firma má štěstí, nabídne tuhle krvavou cenu a ono jí to vyjde. Je to klíčový půlrok, kdy se pracuje v zemi.

S jakými maržemi dnes počítáte?

Stavebnictví je obecně obor s velmi nízkými maržemi, pohybují se v řádech nízkých jednotek procent. I proto je velmi těžké dojít k nějaké více výnosné nabídkové ceně. Na druhou stranu pro investora je to velmi jednoduché. Dostane předběžnou cenu odhadnutou rozpočtáři projektanta, sníží ji o dvacet procent a vyhlásí soutěž. Zakázka se vyhlašuje na 30 milionů a kalkulantům vyjde, že by měla být 34 milionů. Pak jim dojde, že investor už takto tlačí cenu dolů a dostává firmy do kleští. Firma si říká, že by zakázku chtěla, protože má v místě kapacity. A zvažuje: má dát cenu, která jí vychází? Nebo ji srazí a riskne třeba tu sázku na suché počasí nebo na sto různých jiných okolností? Kdo o tom nikdy nerozhodoval, dilema nepochopí. Pak si v tisku přečtu, že firma XY je drahá, když nabídla vyšší cenu než předpokládanou. Je to složitější, než by se zdálo z jedné negativní zprávy o předražené zakázce.

Firmy a jejich sdružení často kritizují hodnocení tendrů výhradně podle ceny. Co si o tom myslíte?

Pro veřejné zadavatele je to v procesu zadávání nejjednodušší. Přijdou čtyři nabídky, jeden je nejlevnější, dáme mu to, ať je to kdokoli. Investor a jeho zaměstnanci pak mají jistotu, že je nikdo nebude napadat. Aby se zabývali tím, že nejlevnější firma je třeba ve špatné ekonomické situaci, nemá kapacitu v místě nebo s ní jsou špatné zkušenosti, to už by bylo moc složité. Ale znáte to pořekadlo – co je nejlevnější, nemusí být ještě nejlepší. Shrnu-li, volí se cesta nejmenšího odporu. A opatrnost, neboť jde o veřejné prostředky. Za sebe řeknu, že stabilní, zavedené firmy, což jsou zpravidla velcí zaměstnavatelé, věří, že kdyby se nerozhodovalo jen podle ceny, že by měly větší naději v soutěžní džungli uspět. A třeba by mohly odpadnout i některé popisované nejistoty. Rozhodně by to pomohlo kvalitě, životnosti staveb.

Není to ale z pohledu úředníků pochopitelné? K rozhodnutí potřebují tvrdá data, nikdo nechce skončit v teplácích.

To jistě, proto Státní fond dopravní infrastruktury připravuje metodiku pro vyhodnocování nabídek tak, aby nešlo výhradně o nejnižší cenu, ale třeba i o spolehlivost dodavatele, jeho personální, technické a ekonomické zázemí, kapacity, schopnost plnit tu konkrétní zakázku. Příprava může trvat rok, než se na jednotlivých stupních tato metodika projedná a snad uvede do života a opřít se o ni. Měla by vlastně doplnit zákon o zadávání veřejných zakázek. Ale i tak to bude pro toho zadavatele nejspíš složité. Úředník si bude muset obhájit, že zadává zakázku firmě, jejíž cena třeba byla až třetí v pořadí. Uvidíme.

Jak je to v Rakousku, kde má vaše firma kořeny?

Samozřejmě jde tam rovněž o cenu, ale zároveň jsou tam zabudovaná i tato, řekněme měkká, kritéria. A hlavně, trh je stabilnější. Platí tam některá i nepsaná pravidla a používají se zaběhnuté a léty prověřené postupy. Preferuje se kvalita, spolehlivost, ale i společenská odpovědnost. Trochu kolegům od sousedů závidím i partnerské vztahy mezi investorskými a dodavatelskými firmami. Technické a věcné změny na stavbách se řeší vesměs společně a bez podezírání z nekalých praktik. Podobně se uznávají například inflační vlivy či nárůsty cen hlavních stavebních komodit během několikaleté výstavby. A preferuje se odbornost.

—

František Fryš (55)

Jednatel Swietelsky stavební. Je absolventem českobudějovické stavební průmyslovky, obor dopravní stavby, a VUT Brno, fakulta stavební, obor Konstrukce a dopravní stavby. Má dvě autorizace (dopravní stavby, mosty a inženýrské konstrukce). Začínal jako stavbyvedoucí, postupně byl i ředitelem závodu a výrobním ředitelem.
Je sportovní rybář, má rád vodu, les. Hrál volejbal, jezdí na kole (MTB), hraje na kytaru a poslouchá rock.

Tagy dálnice František Fryš stavebnictví swietelsky

8 komentářů