Přinášíme čtvrtý díl cesty Aleše Petrovského po Itálii, Slovinsku a Chorvatsku. V prvním díle se přesunul z Prahy do Boloni, ve druhém popsal svou zkušenost s railjetem nové generace (NG), ve třetím se podíval do Alp a Milána. Dnes mimo jiné vyzkouší soukromý rychlovlak Italo. 

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Minimálně u té mé tomu tak bylo. Na nádraží v Miláně již čekala připravená vínově červená vysokorychlostní elektrická jednotka AGV 575 dopravce NTV, který provozuje vlaky pod obchodním názvem Italo.

Bude to má premiéra s tímto 202 metrů dlouhým vlakem, který má 11 vozů a 462 sedadel. A dokáže vyvinout běžnou provozní rychlost 300 km/h, na což jsem se těšil nejvíce. Trasu z Milána do Říma urazí tento rychlovlak za něco málo přes tři hodiny, konkrétně u mého spoje, který byl bez zastávek (krom zastavení v milánské „Libni“), za 3 hodiny a 10 minut (nejkratší čas jsem našel 3 hodiny a 5 minut).

Ve vlaku jsou k dispozici tři cestovní třídy, přesněji Smart (Economy class), Prima Business (Business class) and Club Executive (Executive class). Pro nejnáročnější cestovatele je k dispozici v Executive class ještě nadstavba ve formě salonku. Navíc máte k dispozici ještě několik tarifů, tedy Flex, Economy, Low Cost a aktuálně i eXtra SUMMER, ve kterých si jízdenky do jednotlivých tříd můžete zakoupit.

Samozřejmě s klesající cenou jízdenky klesá i flexibilita storna a stoupá poplatek za změny. No a u akční letní nabídky nemáte možnost změny žádnou. Na oplátku za to se můžete dostat na velmi zajímavé ceny. Ty jsou samozřejmě dynamické nejen podle dne v týdnu, ale i podle konkrétního spoje. Rozhodnutí vydržet v Miláně o hodinku déle mně přineslo úsporu skoro 20 eur.

Ve druhé třídě Smart je uspořádání sedadel 2+2, platí zde omezení velikosti zavazadel (max. 75x53x30 cm) a jinak se jedná dnes již o standardizovanou „dvojku“ v dálkovém vlaku včetně wifi připojení a zásuvek (podobně jako u všech dalších tříd). Možnosti cateringu jsou jednoduché – ve voze jsou již dobře známé snack zóny, tedy automaty na jídlo, studené a teplé nápoje. Bistro nehledejte ve vlaku žádné.

U třídy Prima Business je uspořádání sedadel 2+1, máte nárok na welcome drink spolu se slanými a sladkými snacky. Za 15 eur si můžete pořídit i vstup do Italo Club Lounge ve vybraných stanicích. V Executive třídě (vč. Executive salonku) se stejným uspořádáním na vás čeká o něco málo lepší občerstvení (sendviče, alkohol…) a vstup do lounge je již v ceně. Jestli je možné si zakoupit vstup do salonku i s jízdenkou pro třídu Smart, se mi nikde v oficiálních zdrojích najít nepovedlo, ale údajně by to již mělo být možné, na rozdíl od minulosti.

Další kapitolou je rezervace místa. Ta je v případě vlaků Italo zpoplatněná v případě, že si chcete místo vybrat. Za běžné místo na dvojsedačce zaplatíte navíc 2 eura. Za single místo na kraji vozu 4 až 6 eur a za místo na čtyřce s velkým stolkem 5 eur. Vybrat si můžete také místa ve voze č. 5, který už má business interiér, ale máte možnost se v něm svézt i s economy jízdenkou. Za místo na dvojsedačce zaplatíte 3 eura, za single místo 5 eur a za místo u stolku 6 eur. Pokud si ale vůz 5 vyberete s jízdenkou business, tak máte výběr všech sedadel o 1 euro levnější a stejné poplatky za výběr sedadla vás čekají i v business vozech 2, 3, 4.

Vtipné je, že poplatku za výběr sedadla se nevyhnete ani v nejvyšší třídě Executive, kde máte na výběr jen z 11 sedadel. Jediný případ, kdy se poplatek za výběr místa nevybírá, je salonek v Executive class, kde vám ale dopravce ani nedovolí místo vybrat. Pokud se chcete tomuto poplatku vyhnout, tak musíte nechat výběr místa na systému.

Já si pro svoji cestu vybral právě Smart třídu, ovšem v business voze s příplatkem za sedadlo. Vzal jsem si single dražší, ale pak jsem si stejně sedl na prázdnou dvojsedačku přes uličku, jelikož je zásuvka umístěna na sedadle tak nešťastně, že při jejím používání mému kolenu vadil adaptér od telefonu.

Toalety byly ucházející a byla na nich vidět typická italská péče. Zastavil jsem se i u automatu a koupil si drobné občerstvení, a to spíše pro zajímavost. Ceny jsou tu o něco málo nižší než v obdobných automatech na palubě railjetu NG.

Užíval jsem si jízdu rychlostí, která začíná trojkou (a není tím tentokrát myšlena pomalá jízda na polorozpadlých výhybkách). Třístovka je už znát a je to vždy moc příjemný zážitek. Klidné a tiché chodové vlastnosti jednotky také způsobily, že jsem někde za Boloňou usnul a vzbudil se až těsně před Římem, kam jsme přijeli o pár minut s náskokem, abychom si jej pak odčekali na vjezdu do stanice. Jízda byla parádní, ale celkově na mě produkt působí silně letecky se všemi negativy low-cost aerolinek.

O něco příjemněji na mě působí vlaky Freciarossa 1000 italských drah.

Standardní problém byl opět s turnikety, takže se na výstupu udělala obří tlačenice a trvalo dobrých deset minut, než jsme opustili nástupiště. Úschovna zavazadel je dobře schovaná a než k ní podle směrovek dojdete, tak v tom vedru vypustíte duši. Bohužel se však nejedná o samoobslužné skříňky, ale o standardní obsluhovanou úschovnu, a ještě s otevírací dobou do 21:00, což jsem riskovat nechtěl.

Nakonec jsem tedy i s batohem vyrazil k mému cíli krátké podvečerní návštěvy Říma, do Vatikánu. Tedy nevyrazil jsem k němu pěšky, ale autobusem, kde již také běží systém odbavení pouhým přiložením platební karty. Zde ale nastala zrada, neboť strojek v autobusu moji kartu, která jinde v pořádku fungovala, vytrvale ignoroval. Ostatní cestující to zkusili a bez problémů se odbavili. Nakonec jsem vytáhl mobil a odbavil se přes něj, ale proč se strojku nelíbila má platební karta, to byla záhada. Pravděpodobně chybná elektronka E13.

Příjezd k Vatikánu autobusem měl velkou výhodu, jelikož byl tento církevní městský stát od zastávky, jen co by kamenem dohodil. Následně jsem si uvědomil, že pohyb po náměstí na přímém slunci ve vlně veder není to pravé ořechové a čekal jsem jen, kdy chytím plamenem. Vatikán má dokonce nejkratší železniční síť na světě a jedno své nádraží, které ještě neleží celé na území samotného Vatikánu. Dříve se dokonce pořádaly i zvláštní veřejné jízdy z tohoto nádraží na další památná místa spojená s papežem, ale aktuálně se mi je nepodařilo na webu vatikánských muzeí dohledat.

Zpět na nádraží jsem dorazil s poměrně slušnou rezervou, proto jsem zamířil na nákup do supermarketu umístěného ve spodním podlaží nádraží (ten známý boční na uliční úrovni zavírá o víkendu poměrně brzy). Následně jsem chtěl zkontrolovat svůj vlak na hlavní odjezdové tabuli a co se nestalo – vlak ICN do Benátek (a Terstu) na ní nebyl. To by mě asi mělo vyděsit, ale já šel najít jen jinou ceduli. Směrovky dokonce odkazovaly do nově budovaného horního patra s restauracemi a slibovaly čekárnu, která by mi přišla vhod. Bohužel se však žádná čekárna nekonala. Šlo o pár „nakradených“ židlí od restaurací a fastfoodů a naskládaných u oken horní haly. Žádná sláva, ale alespoň se tu trochu dalo dýchat, díky polofunkční klimatizaci.

Noční vlak Řím – Terst byl přistaven asi 20 minut před odjezdem, který byl naplánován přesně na 22 hodinu. Vlak se skládal z lůžkových vozů kategorie Deluxe, které procházejí v současné době rebrandingem na Relax, lehátkových vozů Comfort a vozů k sezení Basic (aktuálně většinou velkoprostory), ale mělo by být možné ještě narazit i na oddílové vozy B (u nás Bmz), které znáte z Bavorských expresů. To berte ale prosím jen jako nepodloženou informaci.

Lůžkové vozy Excelsior, aktuálně rebrandované na Superior, tedy lůžkové vozy, ve kterých má každé kupé toaletu a sprchu na tomto vlaku nehledejte. Ty jsou doménou především linky na Sicílii. Já měl zakoupené místo v kategorii Deluxe. Zajímavostí je, že od doby pandemie koronaviru si nemůžete koupit sám lůžko do třímístného (Tourist) či dvoumístného (Double) oddílu. Pokud jede cestující sám, má vždy uspořádání kupé Single. Pokud ve dvou, tak uspořádání Double. Bohužel tyto vozy nemají ani společnou sprchu, což považuji za jejich asi největší nedostatek vzhledem k venkovním letním teplotám.

Vybavení vozů je poněkud spartánské, ale vzhledově je interiér relativně pěkně zpracovaný. V pokoji nehledejte například koberec. Umyvadlo je schováno pod poklopem a je třeba si do správné polohy narovnat i baterii. Super je, že proud vody je opravdu dostatečný, což bývá někdy zádrhel. Klimatizace fungovala dostatečně a v kupé byla příjemná teplota. Některé interiérové části byly již trochu opotřebované či omlácené, ale nic drastického.

Cestující dostane čtvrtinkovou vodu (ačkoliv na webu Trenitalia bylo psáno, že dostanu dvě – malou a velkou), jednorázový ručník, normální ručník a hygienický balíček. Já dostal z nějakého důvodu dámskou variantu. V balíčku jsou jednorázové pantofle, krytí na toaletní prkénko, papírové kapesníky, zubní kartáček s pastou, hotelové mýdlo, dezinfekční gel a v dámské variantě vatové tyčinky, odličovací tampony a a minipilník. V pánské je místo posledních položek holítko a pěna. Vodu i amenity kit vám obsluha přinese nadvakrát v průběhu první hodiny ve vlaku, stejně tak proběhne kontrola jízdenek.

Servis je zajištěn personálem společnosti Polaris, která informuje i o aplikaci pro smartphony na cesty. Bohužel ale aplikace nebyla dostupná „pro moji zemi“, a tak jsem ji nemohl vyzkoušet. Podle webu Trenitalia by měl být ve vlaku k dispozici minibar, který jsem tedy nezahlédl a nahánět stevarda po ostatních vozech se mi příliš nechtělo, jelikož v kupé ani nebyla k dispozici nějaká nabídka a jazykové schopnosti personálu, mimo italštiny pochopitelně, byly mizerné. Doporučuji proto před cestou opravdu navštívit supermarket a určitě si nakoupit alespoň nápoje.

Zajímavostí bylo, že polštář byl zabalený ve fólii a já si jej musel sám povléct. V balení byl přiložen letáček, který mě ujistil, jak pečlivě se vše čistí a dokonce podle kterých norem ISO. Po vybalení jsem zjistil, že je potah na polštář flekatý. Leták zkrátka snese vše, povlečení už ne. Když už jsme u té čistoty, tak pod oknem byl nacpaný použitý jednorázový ručník a na zavazadlové polici zapomenutý hygienický balíček (proto jsem věděl, co bylo i v pánské variantě). No a když jsem omylem vylil trochu vody na zem, tak jsem vzal jednorázový ručník a podlahu pod umyvadlem vytřel. No… ta čistota má opravdu své mezery, jelikož po tomto úkonu už ručník opravdu nebyl bílý, a to šlo jen o vodu bez čisticího prostředku.

Nejslabším místem vlaku byly asi toalety, které sice byly rozděleny na dámské a pánské, ale úplně nevoněly, interiér vypadal použitě, a tak nějak nehygienicky. Bylo tam také značné vedro. No a k umytí rukou nebylo k dispozici mýdlo. Otevřená kabina průvodce lůžkového vozu vypadala vybydleně. Je možné, že má personál na starosti více vozů a měl aktivní zázemí jen v jednom z nich.

Po provedení základní očisty jsem ulehl do postele, která byla pohodlná s plnohodnotnou matrací. Stejně tak byl vhodně použit materiál a velikost polštáře. Jinak polštář má uvnitř „mikročip“, aby u Polarisu věděli, kde se polštář nachází. Dokonce mně lůžko přišlo o něco širší než například v lůžkových vozech od Siemensu u nás, ale může jít opravdu jen o pocit. Když jsem chtěl již spát, tak nastal problém. I po zhasnutí všech světel zůstávalo rozsvícené tzv. noční modré osvětlení. Žádná kombinace tlačítek nezpůsobila jeho vypnutí, a tak jsem bohužel musel spát s ním. To je něco, bez čeho bych se obešel.

Takže dobrou noc a ráno se uvidíme v Benátkách.

Tagy Itálie Italo Na vlastní kůži Petrovský na cestách

2 komentáře