Mezi českými spisovateli těžko najdete většího příznivce vlaků a městské dopravy. Jeho komiksová postava nádražáka Aloise Nebela to dotáhla kromě oceňovaného filmu až na pojmenování jednoho z rychlíku, děj knihy Nebe pod Berlínem se odehrává v berlínském metru. Spisovatel Jaroslav Rudiš se vlakům bude věnovat i v dalším svém románu, který dokončuje. „Vlakem se snažím jezdit co nejvíce,“ říká.

Vyrůstal jste v Lomnici nad Popelkou, což není právě železniční uzel. Jak jste se k vlakům dostal?

Měl jsem to v rodině. Děda, kterého jsem už nezažil, byl výhybkářem, strýc byl výpravčím. Takže jsem trávil hodně času v Lomnici nad Popelkou na nádraží, díval se na vlaky a v takových třinácti letech jsem si nedokázal představit nic jiného, než že budu strojvedoucím nebo výpravčím. Začal jsem sbírat jízdní řády – podobně jako komiksový nádražák Alois Nebel jich mám doma na záchodě taky slušnou sbírku. A samozřejmě jsem měl modelovou železnici, tétéčka.

Co se stalo, že jste nakonec šel studovat gymnázium a ne průmyslovku v České Třebové?

Nafasoval jsem brýle a v té době to s nimi prostě tak snadno nešlo. Tenkrát mi to bylo strašně líto, ale dnes toho zas tak nelituji, gympl mi otevřel úplně nové obzory. Začal jsem číst, hrát divadlo, psát. Vystudoval jsem němčinu a historii, která mě baví, a vidím, jak se s železnicí prolíná. Vášeň pro vlaky mě nikdy neopustila, i když už mám auto. To ale příliš nevyužívám, jen když potřebuji něco převézt nebo někde potřebuji být trochu rychleji. Ale to není tak časté. Třeba z Berlína do Lomnice to je vlakem přes šest hodin. Autem je cesta sice o dvě hodiny kratší, ale i tak jedu radši vlakem a dám si kafe a housku na nádraží v Žitavě. Místní bufet, to je nádhera.

Jak často jezdíte vlaky?

Co nejvíce to jde. Bydlím a pracuji převážně v Berlíně a jezdím hodně po Německu a vlastně jen vlakem. Dnes jsem přijel zrovna z Brém, kde jsme měli vystoupení v divadle s mojí kapelou Kafka Band a představením Amerika podle románu Franze Kafky. Jezdíme tam do divadla už pár let, letos jsem jel jen jednou autem. Když se Německem přehnala bouře Xaver, nejezdilo tady nic, dokonce ani S-Bahn v Berlíně, takže jsem se ani nedostal na autobus a musel jsem prostě vyrazit po dálnici.

Jak po Německu jezdíte? Máte celoroční síťovou jízdenku?

Ne, ta by se mi nevyplatila. Mám už dlouho Bahncard 25 do první třídy. Jednička je takový malý luxus, který si dopřávám. A čím delší trasa je, tím to je lepší. Pro mě to nikdy není ztracený čas.

Co pro vás cesta vlakem znamená?

Zážitky. Spoustu odposlouchaných historek, skoro pokaždé si něco zapíšu. Cesty vlakem mě prostě baví. Nový román, na kterém teď pracuji, je taková železniční road movie, cesta neexistujícím Rakouskem – Uherskem, což byla opravdová železniční velmoc. K tomu jsem už absolvoval pár rešeršních cest. Nedávno třeba krásný výlet z Lomnice nad Popelkou do Budapešti. Fascinuje mě, jak jednoduché to vlastně je. Jen dva přestupy a jdete na perkelt.

V Německu se otevřelo nové vysokorychlostní spojení z Berlína do Mnichova, už jste se svezl?

Jel jsem hned třetí den a zažil jsem i ta velká zpoždění, některé vlaky vůbec nejely, lidé byli hodně nervózní a otrávení. Nejen mediálně bylo otevření trati hodně velký debakl. Nakonec jsme i my přijeli o dvě hodiny později, ale mě to zas tak nevadilo. Ta stará trať přes Duryňský les je nádherná, ta nová je spíš takové metro. Ale nejsem nostalgik a jsem rád, že vlaky fungují a zrychlují. Mimochodem, zajímavé je i to, že to je v Německu na dlouho poslední velká železniční stavba, nic jiného nového nevzniká. Přijde mi, že tu jde do železnice méně peněz, než do silnic. Stále se tu uvažuje dost zastarale, že všichni budou jezdit i v budoucnu autem. Což je myslím omyl. I když na dálnici postavíte další pruh, bude za rok zacpaný.

Máte ještě nějaký nesplněný sen, kam se chcete podívat vlakem?

Jako kluk jsem měl sen projet všechny české a slovenské železniční tratě, ten se mi ještě třeba vyplní. Hodně mě teď láká Rakousko, třeba spojení Vídeň – Curych přes Innsbruck nebo i jiné alpské úseky. Celkově mě hodně zajímá střední Evropa, naše společné dějiny a příběhy, ale určitě bych se rád někdy projel vlakem i po USA nebo Kanadě, to musí být skvělé. A velký sen jsem si splnil letos ve Švýcarsku, kde jsem několik měsíců pobýval a pracoval i tak, že jsem jezdil pořád vlakem kolem dokola. Ráno jsem nastoupil a zajel si do Ženevy a vzal to pak zpátky přes Visp a Bern zase do Curychu. Ne náhodou je tamější systém považovaný za nejdokonalejší v Evropě. Sítová jízdenka platí skoro na všechno, na všechny vlaky, tramvaje, autobusy. Mimochodem, myslím, že máme se Švýcarskem jedno společné: hustou železniční síť. Když se podíváte, kolik tratí se zrušilo v Německu a kolik u nás, máme v tom výhodu. Jakmile se koleje jednou vytrhají, je to pryč. Švýcaři, ale myslím, že i Rakušané, vědí, že dráha je budoucnost, v osobní i nákladní dopravě.

Kde vidíte svým přístupem k železnici Česko?

Někde mezi Švýcarskem, Rakouskem a Německem. Určitě je dobře, že se zachovávají lokálky, řada z nich se i opravila. I když nevím, co si mám myslet o těch unifikovaných prvcích, velkých nástupištích jak někde na letišti a těch tupých modrých zábradlích. Ale to je spíš otázka vkusu nebo spíš nevkusu těch firem, co to staví. Jsem rád, že vlaky jezdí a lidé je využívají. V Německu mě velmi překvapilo, kolik tratí zůstává stále neelektrifikovaných. Potkávají se tam často supermoderní vlaky se starými motorovými soupravami. Cítím ale, že se to v Německu pomalu řeší, že železnice tu celkem zaostala.

Jak jste ve vlaku ve Švýcarsku pracoval?

Jezdil jsem s knížkou Amerika od Kafky, četl si ji a dělal poznámky pro připravovanou adaptaci pro brémské divadlo. Projel jsem snad všechny tratě i několikrát. Za rok a půl tam zase budu mít nějakou práci, tak se na ty vlaky a cesty už těším.

Jak vám vychází České dráhy v porovnání třeba s DB?

Myslím, že ze srovnání vycházejí naše dráhy celkem dobře. Jasně, přál bych ČD víc railjetů, nových pendolin, nebo ICE, ale třeba to ještě přijde. Mám České dráhy rád a myslím, že jejich služby se za poslední roky výrazně zlepšily. Když jsem jezdil do Liberce na vejšku, byli průvodčí často otrávení, když byl nějaký problém, tak nám řekli, ať si příště jedeme taxíkem. To se teď nestane. Samostatnou kapitolou jsou třeba jídelní vozy, ty české, to je paráda, když jedu z Berlína do Prahy nebo Hamburku, jedu rád českou soupravou, protože čepované pivo a svíčková, to si ve vlacích DB nedám. Myslím, že jsou nejlepší v celé střední Evropě. A vím, že jsou hodně populární i mezi Němci. Myslím, že je škoda, že vlaky nejezdí mezi Prahou a Berlínem častěji, jsou často hodně plné. Nechápu, proč je většinou jen jeden vůz první třídy.

Stěhujete se na téměř půl roku do Nizozemska na stipendium, už jste si zjišťoval, jak tam budete jezdit?

Samozřejmě, už mám v mobilu staženou aplikaci nizozemských drah. Teď to řeším, jaká jízdenka a slevová karta se mi tam vyplatí. Z železničního pohledu je Nizozemí velmi zajímavá země s pěkně hustou sítí.

Po vašem komiksu se jmenuje rychlík do Jeseníků. Kde jste přišel k postavě Aloise Nebela?

Děda výhybkář se jmenoval Alois a je částečně předlohou. Hodně jsem o něm mluvil se strýcem, a když jsme se bavili o železnici, nasál jsem z jeho vyprávění do komiksu hodně historek.

Velkým tématem mezi železničními fandy je přejmenování rychlíků a expresů na jednotné názvy typu Západní expres. Jak ho vnímáte?

Nejsem toho úplným zastáncem, každý název měl svoji tradici. I když chápu, že v řadě zemí se názvy vůbec neřeší, případně dochází k takovým tragikomickým názvům, co mají na Slovensku. Ale uznávám, že můj názor je trošku nostalgický.

Jste jen fanoušek do vlaků nebo i jiných dopravních prostředků?

Baví mě MHD, metro, tramvaje, na východě Berlína jsou třeba skvělé tramvajové tratě vedoucí na venkov, do malých vesnic. Mám roční lítačku na berlínskou MHD, bez ní si můj život tady taky neumím představit. Stejně jako bez těch vlaků. Pokud to jde, tak skoro vůbec nelítám, přijde mi to neekologické a stresující, raději jedu i velmi dlouhé cesty vlakem, Berlín – Curych, Berlín – Vídeň, Berlín – Kolín nad Rýnem a podobně. Spousta lidí to bere jako ztracený čas, já ne. Vždycky mohu něco napsat, přečíst si něco, zažít nějakou historku, dát si v klidu pivo nebo kafe. Už se těším, jak teď v lednu pojedu zase z Berlína do Lince. A pak z Berlína do Amsterdamu.

O čem bude další kniha?

O dvou starších chlápcích na útěku, kteří putují střední Evropou, noří se do historie a pátrají po tom, proč se vlastně v roce 1914 rozpadla rakouská monarchie a došlo k všem těm dějinným masakrům. Putují cikcak z Německa přes Čechy, Moravu, Rakousko, Slovensko, Maďarsko a Chorvatsko až do Sarajeva. Vlakem. Jenže dostat se do Sarajeva dnes vlakem není vůbec snadné.

Jaroslav Rudiš, ročník 1972, je spisovatel, dramatik a scénárista. Debutoval v roce 2002 románem Nebe pod Berlínem. Společně s Jaromírem 99 vytvořil komiksovou trilogii Alois Nebel o výpravčím ze stanice Bílý Potok v Jeseníkách, podle které natočil Tomáš Luňák mezinárodně úspěšný animovaný film, oceněný Evropskou filmovou cenou. Naposledy vydal novelu Národní třída, podle které právě vzniká film v režii Štěpána Altrichtera. Jeho romány jsou přeložené do mnoha jazyků. Hraje s kapelou Kafka Band, žije v Berlíně a v Lomnici nad Popelkou, píše česky a německy.

Tagy jaroslav rudiš rozhovory na konec roku

3 komentáře