Stanice Sepekov na trati Tábor – Písek by na první pohled snesla něco stavebních úprav. Zmizet by mohl socialistický brizolit či pomechovaný eternit. Už na druhý pohled je tu ale velmi útulno, čisto a upraveno. V čekárně jsou například stoly a knihovna. Vládnou tady tři dámy, které se střídají na posledním závorářském stanovišti v jižních Čechách. Pohodu a spokojenost kolem sebe šíří i Jana Šmejkalová, která slouží na dráze od roku 1982. Ani ona se ale netají obavou, že ji jednou moderní technologie doženou i v Sepekově. Vždyť za posledních deset let dobrá polovina jejích kolegů skončila. K 30. listopadu zaměstnávala Správa železniční dopravní cesty celkem 48 závorářů v pracovním poměru a 23 závorářů na dohodu o pracovní činnosti.

Jak jste se dostala k dráze?

Čirou náhodou. Když jsme chodili do deváté třídy, tak přišli náboráři z Prahy a lákali nás na dráhu. A my jsme coby patnáctileté nevěděly, kam jít, tak jsme si tři holky řekly, že půjdeme na dráhu.

Nebyl to tedy váš dětský sen?

To určitě ne. Jak někteří kolegové říkají, že je odmalička bavily vláčky, tak to nebyl můj případ. Byla to skutečně velká náhoda. Náboráři u nás uspěli, slíbili dva tisíce náborový příspěvek, ale musely jsme podepsat smlouvu, že zůstaneme pod Prahou. Byl to učňák na tři roky, a já, protože jsem chtěla mít maturitu, jsem si udělala ještě železniční nástavbu. Tu jsem dělala v Liberci. Když se to sečte, je to obdoba dopravní průmyslovky.

Vy jste z Tábora?

Narozená jsem jinde, ale na základní školu jsem chodila v Táboře. Pak jsem šla tedy do Prahy. Ale tam se mi nelíbilo, tak jsem vrátila náborový příspěvek a odešla jsem pracovat do Tábora. Vzali mě a ještě mi dovolili udělat si střední školu.

U jaké profese jste začínala?

Začala jsem v nákladní přepravě. Dělala jsem takovou leťačku, protože jsem střídala několik pracovišť: vozovou službu, reklamace a výměnnou kancelář. Výměnná kancelář už je dávno zaniklá. Pak jsem šla do nákladní pokladny jako kalkulantka a později jako nákladní pokladník. Ale i tam už se s řadou lidí rozloučili.

Ale nákladní pokladny ještě existují nebo ne?

Existují, ale je jich velmi málo, řadu jich sloučili. V Táboře je myslím už jen jedna nákladní pokladní a dělá i vozovou službu. Já jsem tam dělala i celní deklaraci, ta už také dávno není pod dráhou.

Kde jste ještě pracovala, než vás vítr zavál do Sepekova na závorářské stanoviště?

Z nákladní pokladny v Táboře jsem šla na mateřskou a po ní už mě zpátky nevzali, byli tam jiní lidé. Ale u Chotovin bylo hradlo Stoklasná Lhota a já jsem se dozvěděla, ža tam je volné místo. Šla jsem tam tedy dělat hradlářku, měla jsem to i blíž domů. Byla jsem tam dobrých 14 let.

Musela jste složit nějaké zkoušky?

Jistě, na dráze jsou na všechny profese zkoušky. Tady jsem dělala zkoušky na závoráře a osobní pokladní.

Hradlo Stoklasná Lhota nicméně zmizelo s výstavbou koridoru Sudoměřice – Tábor.

Ano, a mě nabídli místo dozorce výhybek až v Kardašově Řečici. Takže jsem asi půl roku jezdila tam a v rámci práce jsem měla na starost ještě stanici Počátky-Žirovnice, každé pondělí, středa a pátek jsem jezdila ještě dělat dozorce výhybek do Počátek. Jednou mi zavolal přednosta, že se uvolnilo místo v Sepekově, jestli mám zájem. A já jsem samozřejmě zájem měla. I proto, že je to blíž. A také proto, že jako dozorce výhybek jsem měla osmihodinovou pracovní dobu a tady je to na směny, což mi víc vyhovuje.

Jak ty směny vypadají?

Děláme denní a noční a o víkendu děláme čtyřiadvacítky.

To vydržíte?

Ona je v tom výluka pracovní doby. Končíme třeba ve 21:40 a ráno začínáme ve 4:30 a končíme v 10:15 ráno. My tomu říkáme čtyřiadvacítky. Třeba zítra je sobota a já mám službu. Dnes mám denní, končím večer v půl šesté a zítra nastupuji v 7:25 ráno a končím v neděli ráno v 10:15. S tím, že mám v noci výluku dopravní služby, je tam přerušení.

Nedávno jsem mluvil s předsedou OSŽ panem Malým a on říkal, že tyhle dělené směny jsou pro železničáře velký problém. Že se to spoustě zaměstnanců nelíbí, protože tráví hodně času mimo domov.

To ano. Kdybych bydlela tady nebo třeba v Milevsku, tak není problém dojet do práce autem, po směně to tu zavřít a jet domů. Ale já to mám třicet kilometrů tam a třicet zpátky, tak se mi to nevyplatí, abych ráno vstávala před půl čtvrtou. Mě to ale tak, jak to mám, vůbec nevadí. Děti mám velké, takže mi doma nikdo nepláče.

Kolik vás tady je?

Trvalé jsme tu tři, plus vždy nějaký střídač, který vyplní služby, které chybějí. Ale na stálo jsme tu tři ženské.

Baví vás to?

Baví, jezdím do práce ráda. Ale vždycky mě bavil šrumec, mám ráda kolem sebe lidi, což bylo nejlepší v nákladní pokladně. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla, že jsem na pracovišti sama. Ale zvykla jsem si už na hradle.

Jste zaměstnankyně SŽDC, ale zároveň prodáváte jízdenky Českých drah. Chodí od nich nějaká kontrola?

Chodí kontroly za SŽDC i za České dráhy.

Kolik lidí si tady kupuje jízdenky?

Není to zas tak úplně málo, měsíčně je tržba tak 50 tisíc. Hodně jezdí například školáci, důchodci k lékaři a tak.

Řídíte i provoz?

Ne, tohle je čistě závorářské stanoviště. Provoz řídí výpravčí, jeden v Božejovicích a druhý v Milevsku a my jsme mezi nimi závorářské stanoviště.

Vy se tedy telefonem dozvíte, že jede vlak a stáhnete závory. Jak dlouho dopředu?

Výpravčí dávají předvídaný odjezd a podle toho se řídíme. Z Milevska je to kratší doba, protože z Milevska je doba jízdy vlaku čtyři minuty, z Božejovic jede vlak šest minut.

Co je předvídaný odjezd?

Předvídaný odjezd je čas předpokládaného odjezdu vlaku ze stanice. A pak výpravčí zavolá znovu a nahlásí skutečný odjezd. Volá tedy vždy dvakrát, může se stát, že se vlak třeba z nějakých technických důvodů opozdí. Většinou je ten čas předvídaný stejný jako čas skutečný, ale někdy se může stát, že se to liší. Třeba v létě, když je více cestujících s koly.

Poté, co zavolá výpravčí podruhé, jdete hned stáhnout závory?

Když výpravčí zavolá podruhé, tedy dá skutečný odjezd vlaku, jdeme hned stahovat závory.

Zažila jste nějakou pernou chvilku?

Ne, naštěstí za dobu, co jsem tady (a bude to čtvrtým rokem), se nic takového nestalo. Ptala jsem se i kolegyní a naštěstí je také žádná nebezpečná situace nepotkala. Jediné, co se může stát, a vidíme to ve zprávách neustále, že řidiči klesající závory nerespektují. Mě se třeba stalo, že jsem měla závory v půlce, on je viděl z dálky a stejně tam vjel. To je velmi nebezpečné, snadno se může stát, že tam zůstane zavřený. Závory, když jdou dolů, tak je velmi těžké je udržet. Čím jsou níže, tím samovolněji padají a už se nedají udržet.

Když jdou dolů, tak je nelze v půli cesty začít zase zvedat?

Ne, musí dojít až dolů, aby šly zase zvednout. Chování některých řidičů je pro mě nepochopitelné.

Je to fuška točit klikou?

Ne, to není.

Není to nepříjemný pocit, když neustále prcháte před technologiemi na jiné pozice?

Ano, je to nepříjemný pocit. Jednoho dne určitě dojde i na tuhle trať a půjde to všechno pryč. Ten strach, že přijdete o místo, tady je. A nejhorší je, že nabídka už je velmi malá. Profesí a pozic už bylo zrušeno tolik, že není skoro kam jít.

Na druhou stranu správa železnic stále nějaké lidi hledá, třeba na pozici výpravčí.

To je pravda. Dost lidí se mě ptá, proč nejdu na výpravčí. A já odpovídám, že jsem stará. Kdysi na škole mě ta doprava velmi bavila a říkala jsem si, že bych mohla být výpravčí. Sešlo z toho, neboť jsem se vrátila do Tábora a dostala se k nákladní přepravě, což mě mimochodem velmi bavilo. A bavilo mě to i na hradle, kde jsem se dostala k provozu, ale teď už by to asi nešlo.

Jsou tady na trati ještě nějací dálší závoráři, vedle vás tří?

Ne. Ale třeba v Božejovicích jsou také mechanické závory, ty obsluhují výpravčí.

Jaký je tady vůbec provoz?

Za směnu projede 26 vlaků.

Jezdí tu i náklady?

Ano, jezdí tu manipulační vlak, který jezdí pouze v pracovní dny. Vždy večer sváží nákladní vagony tady z okolních stanic do Tábora, kde je roztřídí. Jede tedy vždy tam a zpátky.

Koukal jsem, jak útulno máte v čekárně, to je také vaše práce?

Ano, máme na starosti i čekárnu, peron, celou staničku včetně úklidu.

Jste spokojená s platem?

Je jasné, že by se člověku líbilo mít víc, ale nemohu říci, že bych byla nespokojená. To ne.

Jste odborově organizovaná?

Ano, jsem v Odborovém sdružení železničářů.

Jak se díváte na boje o režijky?

Myslím si, že dělají vše pro to, aby nám je sebrali. Proč by SŽDC neměla mít režijky, já třeba jezdím do práce vlakem, takže je to pro mě důležitá věc. Bylo by pro mě dost nepříjemné, kdyby je zrušili. A nebudeme si nic nalhávat, mám dvě děti, které studují vysoké školy, a pro ně je to samozřejmě také velká výhoda. Myslím si, že dráha není zas tak štědrá a režijky představují alespoň nějakou výhodu. Ale jak to bude dál, to asi nijak neovlivníme.

Tagy rozhovory na konec roku Sepekov Šmejkalová SŽDC závorář závorářka závory

21 komentářů