Mezi cestujícími ve vlaku se jistě najdou jak ranní ptáčata, tak noční sovy. Ať je pro vás ranní vstávání a následné cestování noční můrou, nebo si naopak brzké odjezdy vlakem užíváte, tak jedno je jasné – pořádná snídaně je základ. Aleš Petrovský se v oblíbené volné sérii „Na vlastní kůži“ tentokrát podíval k Českým drahám, RegioJetu a Leo Expressu na snídaňovou nabídku v jejich vlacích.  Pochutnal si, nebo zůstal o hladu? V prvním dílu se podíváme na bistrovozy a jídelní vozy Českých drah se servisem JLV a ve druhé části navštívíme RegioJet, Leo Express a nakoukneme i do nabídky ČD minibar.

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti – „nefunkčním“ bistrem do Tábora

Přestup z IC vlaku od Plzně na EC směr České Budějovice a Rakousko je neoficiální a cestujícímu by ho vyhledávač neměl najít. Jezdí zde však bistrovozy kombinované s první třídou, ve kterých jsem zatím cestoval minimálně. Vlak z Plzně dorazil do tunelů před hlavním nádražím v Praze krásně načas, ovšem pak se pokusil moji snahu správce infrastruktury trochu zhatit obligátním čekáním v tunelu. Nakonec zbyly na přestup tři minuty a já, s běžeckým nadáním mně vlastním, jsem dofuněl k poslednímu vozu vlaku EC a tam… nebyly dveře. Je to jedna z tristních vlastností těchto „nových bistrovozů“, jak jim interně přezdívám. Při řazení vozu jsou dvě možnosti. Buď budou cestující trajdat do bistra přes první třídu anebo budou trajdat přes bistro, aby se do vozu či z vozu dostali. Obě možnosti jsou špatně a přidávají se na seznam neduhů, které tyto vozy mají.

Při nástupu jsem si povšiml, že ve vedlejším servisním voze (Kdo si ještě pamatuje toto označení pro „hytlák“?) jsou v kupé pro cestující na vozíku vyskládané zásoby. Napadlo mě, že to není příliš povzbudivé a znamená to, že se buď zbrojilo či přezbrojovalo na poslední chvíli, nebo se zkrátka něco děje. Tento pocit zesílil, když jsem viděl zataženou žaluzii kolem pultu v bistru. Po rozjezdu se naštěstí pomyslná opona rozhrnula, nicméně následně přišel černý praporek v podobě omluvy pana vrchního, že bohužel „neběží“ kuchyně a může nám nabídnout jen studené nápoje a sendviče. S vlakvedoucím se snažila posádka kuchyň oživit, ale bez výsledku.

Následně jsem si tedy objednal sendvič a mangovou limonádu, nicméně jsem byl tak zaujatý pozorováním řešení závady, že jsem tuto objednávku zapomněl vyfotit, za což se čtenářům omlouvám. Po asi dvaceti minutách jízdy totiž přišel do vozu technicky zdatnější průvodčí a zeptal se vlakvedoucího, zdali již vyzkoušel na voze tzv. měkký restart. Vlakvedoucí nevěděl, co to je, a tak začala instruktáž od jeho kolegy u rozvaděče vozu, zatímco se cestující na chvíli ponořili do naprosté tmy.

Následně se kolega průvodčí přesunul ke kuchyni a posádku požádal, „ať si nahodí kuchyň“. To byl ale zádrhel, neboť posádka nevěděla u tohoto vozu kde. Z pohledu pana průvodčího a jeho komentáře bylo více než zjevné, že měkký restart vozu byl úplně zbytečný a opravdu stačilo jen „sáhnout na správné místo v rozvaděči kuchyně“, jak vzápětí dokázal, zatímco toto ukazoval posádce a vysvětloval jim, jak se tyto vozy chovají při delší odstávce.

Následně se vše rozběhlo, posádka začala přenášet zásoby z kupé pro invalidy do bistra a alespoň ti cestující, kteří s vozem pokračovali až do Budějovic či Rakouska, dostanou horkou kávu či sázená vajíčka. To se bohužel netýkalo mě, jelikož jsem vystupoval již v Táboře. První vlak tedy dopadl neslavně a snídaňovou nabídku se mně otestovat nepodařilo. Mimochodem, pokud nemáte rádi stísněné prostory, tak v tomto bistru/první třídě nechoďte na toaletu, která svojí velikostí spíše připomíná únikový vesmírný modul. Více místa je pocitově snad i na toaletě v letadle.

Není áčko jako áčko, minibar to zachrání – bez bistra z Tábora

Ještě ráno jsem kontroloval web jídelních vozů, kde v sekci výluky jídelních vozů nebyl zmíněný žádný plánovaný vlak, kde jsem chtěl provádět snídaňové testování. Zatímco jsem čekal v Táboře a se zájmem pozoroval nový informační systém Správy železnic, který již vykazoval první chybné pixely či se na něj nevešly všechny informace a některé sektory tak přetékaly za okraj panelu, napadlo mě pro jistotu znovu zkontrolovat web jídelních vozů. Ne, vlak IC z Českých Budějovic do Prahy tam stále nebyl, jídelní vůz pojede.

Následně jsem se podíval do aplikace Můj vlak, kde svítila již tradiční ikonka „mimořádné řazení“, která signalizuje obvykle špatnou zprávu pro cestující. Zlí jazykové tvrdí, že by se spíše měla zavést ikonka „řádné řazení“, neboť by se objevovala méně často. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.

Bistrovůz řazený nebyl a čekalo nás obligátní staré a v tomto případě díky toaletám opravdu i smradlavé Áčko. Paní vlakvedoucí jsem při kontrole jízdenek požádal rovnou o kompenzaci za chybějící zásuvky a wi-fi. K mému milému překvapení přišel alespoň minibar s rudlíkem, jako mají ČD minibary, akorát tedy zde to byl minibar JLV.

S obsluhou byla trochu těžší domluva, ale i tak jsem jí byl vděčný, že do našeho vozu zavítala, a opět jsem si dal sendvič a teplý čaj. Bohužel až po zaplacení mě napadlo, že jsem mohl využít obě kompenzace, ale to se nedá svítit. K sendviči jsem nedostal ubrousek, k čaji stejně tak žádné propriety, ale což. Druhý pokus otestovat pořádné snídaně tedy také nevyšel.

Konečně funkční a řazený bistrovůz

Dalším vlakem, u kterého jsem se opravdu modlil za funkční a řazený jídelní vůz či bistro, abych mohl napsat kýžený článek, byl vlak EuroCity Valašský expres. Naštěstí zde byl opravdu řazený funkční bistrovůz ARmpee v novém provedení (tedy stejný, jako měl být na předchozích dvou vlacích), tentokrát však s dveřmi na konci vlaku, a proto byl nástup o něco snazší. Mladý stevard přišel objednat do bistro části, a tak jsem si konečně mohl s gustem vybrat. Rozhodl jsem se pro Snídani „od Dolejších“, ve které jsou tři nožičky spišských párků, dva druhy hořčice, kečup, křen, pečivo, máslo a horký nápoj. Stevard si toto poznamenal, a tím jeho aktivita skončila.

Ze zajímavosti jsem tedy neupřesňoval teplý nápoj, který je součástí a doobjednal jsem si ještě míchaná vajíčka, která jsou velmi nešťastně schovaná v ústraní jídelního lístku v sekci „ke snídaňovému menu je možno doobjednat“. Nulový nabídkový prodej, nulový zájem, úsměv také nikde. Škoda. Bistro bylo slušně plné, ale mladý stevard chudák lítal neustále po place s věcmi, které nenabídl hned při úvodní objednávce. Tu chtěl někdo máslo, tu zase med. Spousta kroků navíc, spousta zbytečného času.

Za dobu úměrnou obsazení bistra a první třídy přinesl stevard první část snídaně – párky. Zeptal jsem se pana stevarda, zdali něco nechybí. Ten se zamyslel, odešel a vrátil se s máslem. Řekl jsem mu, že to jsem neměl úplně namysli. Nechtěl jsem pána dále trápit a zeptal se, zdali není ke snídani ještě teplý nápoj. Odpověď, že je, ale já si o žádný neřekl, mě poměrně odzbrojila. Nakonec mi tedy byl teplý nápoj nabídnut a já si vybral čaj.

Poté dorazila míchaná vajíčka, a nakonec i doobjednaný čaj. Vajíčka byla trochu mastnější, ale dobrá a excelentní spišské párky z řeznictví U Dolejších jsou zkrátka jasná sázka na jistotu co do chuťových vlastností. Během toho procházel vozem i přátelský vlakvedoucí Lukáš, kterého můžete znát z Twitteru, a se kterým jsem prohodil při kontrole jízdenek pár slov. Jinak příjemný byl i přístup, ať se cestující v klidu nají, že jízdenky budou zkontrolovány později, ať nejsou hosté rušeni při jídle. Paráda!

Následně se u mě zastavil pan vrchní a zajímal se, jak jsem byl spokojený. Odpověděl jsem mu po pravdě. Odůvodnil to, že je mladý stevard nový a v zácviku, a ještě není tak zkušený. Škoda, že stevard nebyl označený jmenovkou „učím se“ či podobnou, abych ho zbytečně nemučil. Mám pro zaškolující se personál velké pochopení, ale musím o tom jako host vědět. Pan vrchní mně nabídl něco sladkého na závěr, například palačinku či medovník. Já jsem měl chuť spíše na něco sezónnějšího, a proto jsem se rozhodl vyzkoušet jablečný závin. Ten bohužel nebyl. Ani druhý pokus v podobě mrkvového dortu, který měl brzy končit, nevyšel. A to vlak prosím vyjížděl z Prahy.

Pan vrchní se omluvil, že bohužel tyto položky nebyly nazbrojeny. Proto jsem poděkoval a bez sladké tečky jsem se obešel, trochu i s vidinou cest, které jsem měl ještě před sebou. Mezitím se šel pan vrchní ptát i ostatních hostů a také se omlouvat. Například u pána přes uličku, který si chtěl doobjednat máslo, které mu ale mladý stevard nepřinesl s tím, že již došlo…

Retro jídelní vůz a snídaně do jedenácti

Zpět do Prahy jsem se vracel vlakem EC Ostravan, kde byl řazený velký jídelní vůz řady WRmee, kterému pracovně říkám retro, byť je již „revitalizován“ modrou koženkou. I tak na vás dýchne duch dob minulých. Zvláště, když vám u hlavy co půl minuty třísknou a zavrzají dřevěné dveře, které nejdou zavřít jinak, než silou. Vlak byl asi o 15 minut opožděn, naštěstí ale stevard přišel objednat ihned po usazení v jídelním voze, a tak jsem stihl ještě snídaňovou nabídku a objednal si toast a hemenex. Jako nápoj jsem opět zvolil čaj. Měl jsem to tak tak, ale objednat jsem si ještě mohl. Rodina, která přišla o pár minut později, již snídaně nedostala, neboť by dle stevarda hrozil posádce velký problém, protože prý mají kontrolora vedle v první třídě. Nikdy jsem toto pravidlo jedenácté hodiny v jídelních vozech nepochopil, protože sázená vejce s parmezánem vám v jídelním voze uvaří celý den (jsou v předkrmech, ne ve snídaních), stejně jako párky apod. Asi je to způsob, jak se připravovat o peníze zákazníků anebo jak replikovat scénu z filmu Volný pád.

Zanedlouho na stole přistál čaj, hemenex i toast. Vše bylo chutné a v pořádku. Speciální zmínku bych věnoval toastu, na kterém je na první pohled vidět, že to není nějaký polotovar dodávaný ve velkém, ale v kuchyni vyrobený produkt. A mimo jiné tedy opravdu chuťově povedený. Dva druhy sýra, rajčátka, vypečená slanina… Toto prodávat po celý den místo, nebo současně s obligátními sendviči, tak z toho zákazníci budou jistě nadšení. Jinak k objednanému čaji jsem tentokrát nedostal citrónku a ani nebyl nabídnut med, který jsem doobjednával dodatečně, což opět stálo obsluhu cestu na bar a zase zpět. Zkrátka nabídkový prodej a navyšování obratu jsou pro většinu franšízových posádek neznámé výrazy.

Kasírování jídelního vozu začalo velmi pozdě, a tak se ke mně stevard dostal až při zastavování v Libni. Pokud bych zde chtěl vystupovat, tak by byl problém, neboť stevard s sebou neměl platební terminál, který dle jeho slov aktuálně nefunguje bez připojení do zásuvky, a tak jsem byl požádán, ať si dojdu zaplatit na bar. To probíhalo až po odjezdu z Libně. Další zádrhel byl při žádosti o vydání účtenky, kterou jsem nedostal automaticky, ale musel jsem si ji vyžádat. Tiskárna chvíli protestovala, ale nakonec se podařilo účet vystavit.

V dalším díle se podíváme na služby ČD minibaru a snídaně u RegioJetu a Leo Expressu.

Tagy České dráhy JLV snídaně ve vlaku

83 komentářů