Na vlastní kůži: Panika cestou na letiště do Rijeky a divá zvěř ve vlaku z Berlína do Prahy
Závěrečný díl letního cestopisu našeho korespondenta Aleše Petrovského.
Závěrečný, sedmý díl letního cestopisu Aleše Petrovského zavede čtenáře na letiště do Rijeky a na noční putování berlínskou S-bahn cestou na vlak do Prahy. V prvním díle se náš dopisovatel přesunul z Prahy do Boloni, ve druhém popsal svou zkušenost s railjetem nové generace (NG), ve třetím se podíval do Alp a Milána.
Ve čtvrtém si prohlédl Vatikán a mimo jiné vyzkoušel soukromý rychlovlak Italo. V pátém díle popsal noční přesun směr Benátky a dál do Terstu a v šestém vyzkoušel nové mezinárodní spojení Itálie, Slovinska a Chorvatska.
Přes aplikaci chorvatské Arrivy jsem si našel vhodné spojení z Delnice do Rijeky. V autobusu zbývaly ale jen poslední dvě místa, a tak jsem s nákupem příliš neváhal. Čekání na autobusovém nádraží příliš ukrátit nešlo, jelikož bylo zavřené (pravděpodobně dovolená) a prodejní jednotky byly prázdné s cedulemi o možnosti pronájmu. Jediné, co místní zajímalo, byly samoobslužné výdejní boxy. Kvůli uzavření autobusového nádraží nebylo možné ani použití toalet, a tak jsem musel improvizovat.
Zanedlouho přijel autobus Flixbusu, kterým jsem ale cestovat nechtěl, takže jsem řidiči pokynul, že nejedu a prohlížel si dále regionální minibus. Zcela podle jízdního řádu pak dorazil autobus dopravce Autotrans v barvách Arrivy. Samozřejmě se nedodržovalo číslování sedadel, a tak jsem se snažil ulovit volné místo, kterých bylo rozhodně více, než na e-shopu avizované dvě. Nakonec jsem zjistil, že je volná celá zadní pětka, kde jsem se uvelebil.
V autobusu běžela klima, cestu doprovázelo po balkánsku rádio puštěné do reproduktorů. Jen ta čistota potahů sedaček by mohla být lepší. Výhoda cesty autobusem byla nejen v projížďce po krásných dálničních stavbách při klesání z hor k moři u Rijeky, ale i v tom, že autobus mě vysadil na autobusovém nádraží, které je blíže centru než nádraží vlakové. Následně stačilo jen se projít po pěší zóně, koupit si zmrzlinu a slízat ji dříve, než se v úmorném vedru a dusnu rozpustí.
No a díky švindlu s autobusem mně do odjezdu na letiště najednou zbývaly ještě necelé dvě hodiny. Usadil jsem se u fontány a četl si. Samozřejmě po očku jsem sledoval i původně zamýšlený vlak z Ogulinu, který, jak už možná tušíte, přijel tentokrát do Rijeky zcela na čas, takže jsem s ním klidně mohl jet. Ach jo. Ale to je zkrátka známý zákon schválnosti.
Jak funguje shuttle bus
Dovolte abych využil chvilky a představil vám, jak funguje shuttle bus mezi Rijekou (zastávka Jelačićev trg) a letištěm Rijeka, které se nachází již na ostrově Krk. Na každý měsíc se vydává jízdní řád, kde jsou pro jednotlivé dny v měsíci uvedené spoje. Oranžově podbarvené spoje obsluhuje autobus, který přijede vždy a na uvedený e-mail dopravce se musí psát nejpozději 24 hodin před odjezdem, pouze pokud chcete nastoupit v městech Kraljevica nebo Omišalj.
Pak jsou tu ale zeleně podbarvené spoje, které přijedou pouze v případě, že si je objednáte na jiném e-mailu (zajišťuje přímo letiště), a to ze všech zastávek včetně Rijeky. No a tady je právě kámen úrazu. Spousta turistů čekala na spoj v 18:25, který byl ale na objednání, a to měli provedené pouze dva z nich. Takže spoj v 18:20 opožděný o pár minut zajišťovalo omšelé osobní auto, které řídil pracovník letištní security. Ten nechal nastoupit dva cestující s objednávkou a odjel s tím, že zbytek si má počkat na autobus.
Zbytek turistů začal postupně panikařit, že autobus určitě nepřijede, že nestihnou odlety apod., takže si začali volat taxíky či podobné služby. Očividně je to již klasika, protože spousta aut byla k dispozici hned na místě. Postupně se turisté začali mezi sebou domlouvat a po 4 až 6 lidech nacpaných v autě odjížděli směr letiště.
Věřte tomu nebo ne, poté, co jsem odmítl poslední skupinu turistů, kteří odjeli taxíkem, zůstal jsem na zastávce sám. Po chvíli se ke mně přidali dva zaměstnanci letiště a nakonec přijel i standardní velký zájezdový autobus. Příjemná paní řidička mě zkasírovala, lístek jsem tradičně nedostal a vyrazili jsme k letišti.
Záchody jak v sokolovně
Cesta ubíhala svižně, ale za okny byla vidět bouřka, která po našem odjezdu dorazila nad Rijeku. Před námi se ukázal i Krcký most, což je nádherné mostní dílo s dvěma obrovskými oblouky a malým ostrůvkem Sveti Marko uprostřed. A kousek za ním je už letiště. Malé, starší, ale s parádní zahrádkou, kde si cestující venku popíjejí drinky, zatímco čekají na svůj let, a zevnitř je běhá obsluhovat číšník. Prostě taková idylka sezonního letiště u moře.
Bezpečnostní kontrola byla pod širým nebem bez střechy. Zdali chyběla úplně, nebo jen ulítla, netuším. Zajímavé byly i toalety v suterénu za bezpečnostní kontrolou, které připomínaly toalety ve staré venkovské sokolovně, a dokonce zde bylo i okénko pro hajz… obsluhu hotovostní přepážky. Naštěstí již nebylo v provozu.
Výhodou těchto malých letišť je rychlý průchod, nevýhodou může být málo místa na sezení u gatů, což byl přesně tento případ.
Letadlo easyJetu přiletělo s drobným zpožděním, které by se i dalo eliminovat, pokud by dámy u nástupu byly trochu proaktivnější, ale není každého dne posvícení. Odlet letu U2 5222 byl naplánován na 21:25, v reálu jsme odletěli o necelých dvacet minut později, což je na silnou letní sezonu dobrý výsledek.
Přílet do Berlína se ve výsledku posunul jen o čtyři minuty a dosedli jsme ve 22:59. Na palubě vládla příjemná atmosféra, posádka byla dobře naladěná. K večeři jsem si objednal kuřecí kormu s rýží. Jednalo se o standardní letecké jídlo, nicméně vůbec nebylo k zahození a účel splnilo.
Večer s S-bahn
Po výstupu z letadla v Berlíně jsem uháněl, co to šlo po nekonečných travelátorech, ale na tak velkém letišti se prostě od stojánky k vlaku rychle dostat nemůžete. Bohužel mně zamýšlený spoj S45 na stanici Berlin-Südkreuz ujel a další jel za dvacet minut. Chtěl jsem se tedy svézt následujícím, který jede v prokladu, tentokrát na hlavní nádraží, ale ouha. Výluka a konec vlaku na Alexanderplatz.
Stejně tak nejel ani Flughafen-Express (FEX), který prozměnu nezačínal kvůli jiné výluce na letišti. No zkrátka to byl večer na berlínské S-bahn k pohledání. Nakonec jsem stejně skončil v lince S45 na Südkreuz, kde bych měl při včasném příjezdu jen asi čtyři minuty na přestup na EC 259 ve směru Praha.
Při pohledu do aplikace DB jsem ale během cesty nočním Berlínem zjistil, že to nebude asi tak horké, neboť měl vlak zveřejněno již asi 30 minut zpoždění z důvodu čekání na přestupující cestující v Berlíně Hbf. Docela se mně ulevilo, a nakonec jsem na Südkreuz opravdu tu půlhodinku stepoval. Ale zase lepší počkat než nahonem řešit lístky na Flixbus, zatímco pozorujete koncová světla vašeho vlaku.
Divá zvěř ve vlaku
Po nástupu jsem byl mírně zděšen, neboť v nočním EC 259 pravděpodobně probíhal převoz divé zvěře. V některých vozech se mládež válela tak, že jsem ani nevěděl, jak se dají nohy zkroutit a položit na sedačky, okno, stolky, hlavové opěrky, jiné nohy, hlavy a podobně. Většina kupé byla zabrána, zatažena a předělána na lůžkové úpravy. Když jsem viděl osazenstvo místa, kam jsem si měl přisednout já, tak jsem to vzdal a procházel celou soupravou až k lokomotivě. Cestou jsem potkal vlakvedoucí DB, která měla v obličeji stejně zděšený výraz jako já.
Cesta soupravou se vyplatila, vpředu byl vůz první třídy (Ampz) přeznačený na třídu druhou. Toho si ale skoro nikdo nevšiml, a tak byl téměř prázdný. Utábořil jsem se tedy v něm. Stihl jsem dát ještě nabít mobil a usnul jsem.
Vzbudil jsem se v Drážďanech, kde vystoupilo poměrně dost lidí, a divil jsem se, že telefon byl stále na svém místě. Po odjezdu z Drážďan jsem to zalomil znovu a vzbudil jsem se až při kontrole jízdenek ze strany personálu ČD. Z toho vyplývá, že personál DB minimálně v mém voze kontrolu jízdenek nedělal. To ale není nic neobvyklého, je to asi již pátá cesta kompletně bez revize na německém území. Dokonce ani neprobíhala kontrola německou policií, která je poslední dobou téměř pravidlem.
Byl jsem tak unavený, že jsem ani nezašel pro kafe či snídani do jídeláku, protože to bylo přes celou soupravu. No a do Prahy jsme dojeli díky velké vatě mezi Berlínem a Drážďany včas. Tím moje cestování bohužel ještě nekončilo, neboť přípojem do Plzně byl Bavorský expres, kde ve voze Bmz asi neběžela úplně v pořádku klima, neboť byly otevřeny několikery ventilačky. To mě ráno a při kompletním vyčerpání až tak neštvalo a usadil jsem se do kupé.
Na trase před námi byla navíc ještě mimořádnost ve formě poruchy zabezpečovacího zařízení, ale to mně vůbec nevadilo, jelikož jsem jako mávnutím kouzelného proutku otevřel oči až po výjezdu z tunelu před Plzní a v 7:07 jsem po výstupu v Plzni prohlásil výlet za ukončený.
Níže přidávám tabulku nákladů na putovní dovolenou po Itálii a Chorvatsku. Ano, dovolená na pláži v Itálii vyjde určitě levněji, ale o tom by nikdo z vás jistě číst nechtěl.
