Na vlastní kůži: Autovlak Bratislava – Split 2023 aneb slovenská kvalita za rakouské ceny
Jedním slovem to je ostuda, hodnotí cestu Aleš Petrovský.
O Chorvatsku, a hlavně o cestování do tohoto přímořského státu se žlutými vlaky RegioJet z Prahy, jste mohli na portálu Zdopravy.cz číst již mnohokrát. Naopak stranou zůstávalo spojení nočním autovlakem z Bratislavy přes Vídeň do Splitu pod hlavičkou rakouských drah (ÖBB) ve spolupráci se slovenským národním dopravcem (ZSSK). V letošním roce se konečně naskytla příležitost služby ÖBB a ZSSK na tomto vlaku vyzkoušet, a to včetně přepravy aut. Jak probíhala nakládka vozidel, jaká byla spokojenost s lůžkovým vozem a poskytovaným servisem a v jakém stavu přijel Aleš Petrovský, spolucestující a auta do cílové stanice na pobřeží Jadranu? To vše se dočtete v posledním letním vyprávění z volné série „Na vlastní kůži“.
Přelom srpna byl tady a mně se opět podařilo nic netušící kamarády a jednu ceněnou známost přesvědčit k trochu zajímavější dovolené v Chorvatsku, do které se mně pod záminkou nových zážitků a poznávání co nejvíce zajímavých míst podařilo propašovat i cestu autovlakem EN 1153 Bratislava hl. st. – Wien Hbf – Split. Někdo se těšil na jízdu lůžkovým vozem (po zkušenostech z EN do Budapešti kdysi dávno), někdo se děsil jízdy lůžkovým vozem (po zkušenostech z vlaku RJ do Splitu) a někdo ze skupiny se zase těšil, že bude mít s sebou svého plechového miláčka. Já se těšil, že konečně poznám, jak si ÖBB ošéfovaly produktovou stránku věci, když poskytování servisu de facto svěřily ZSSK a jejímu partnerovi Wagon Slovakia (WGS). Nebudeme ale předbíhat.
Původně se mělo jednat o standardní válecí dovolenou na jadranském pobřeží, ale pak se začaly objevovat návrhy na výlet do Dubrovníku, cestu autovlakem, výlet do Mostaru, cestu autovlakem, výlet trajektem na nějaký chorvatský ostrov, cestu autovlakem, procházku po Plitvických jezerech, cestu autovlakem a návštěvu Vídně. Snažil jsem se vše poskládat dohromady, skupina po drobném nátlaku dokonce souhlasila i se zařazením cesty autovlakem, a nakonec z toho vznikla jedenáctidenní dovolená.
Nejdříve z Plzně do Bratislavy. Další den se nalodit na autovlak do Splitu. Užívat si moře, během toho jednodenní výlet do Dubrovníku, jiný den trajektem na Brač (na Mostar se bohužel nedostalo). Devátý den ráno na Plitvická jezera, poté v podvečer příjezd do Záhřebu. Desátý den přesun do Vídně a poslední den návrat do ČR. Nebojte se, nebudu vás zde trápit mými turistickými výkony při návštěvě chorvatského národního parku ani vyprávěním, jak jsem uklouzl na hradbách v Dubrovníku po kluzkých kamenech a natloukl si pozadí. Po lehkém nastínění podoby naší dovolené a nastínění možnosti, jak do takové dovolené zcela nenásilně vložit cestu autovlakem se vrátíme na chvilku do minulosti, a to k nákupu samotné jízdenky.
Nákup přes e-shop ÖBB
Nákup jízdenek probíhá výhradně přes e-shop ÖBB, to znamená, že musíte vládnout německy, anglicky či dalšími třemi evropskými jazyky. Čeština ani slovenština mezi nimi nejsou. Pro mě ani pro mnoho z vás to pravděpodobně není problém, ale při vyplňování technických údajů o vozidle jsem i já musel některé zkratky hledat pomocí Google. Stejně tak někteří uživatelé mohou mít trochu problém s podobou e-shopu ÖBB, na který si zkrátka musíte zvyknout, jelikož má trochu odlišnou architekturu než standardní podobné weby.
Naštěstí se ale nejedná o šílenost, s jakou se prezentuje například web SNCF Connect. Povedlo se mně sehnat jízdenky pro celou skupinu šesti lidí a dvě auta za jednu z nejnižších cenových úrovní, které e-shop ÖBB nabízí. Samozřejmě skupinu šesti lidí (dvě kupé) nelze zakoupit najednou, a tak jsem musel celý nákup rozdělit na dva. Zadávání osob i výběr oddílu šly poměrně v pořádku, ale zadat podrobnosti o autě, to bylo o nervy. Přednastavené typy aut neseděly přesně s používanými typy aut ve skupině, nebyl jsem si jistý některými zkratkami… No ale alespoň už to mám vyplněné z pohodlí domova a nebudeme tím ztrácet čas někde na nádraží, říkal jsem si.
Na jízdenkách se navíc ukáže jen jméno toho, koho jste zadali jako řidiče. I přes to, že jsem vyplnil jména všech účastníků, u jednoho nákupu v rezervaci byla zmíněna všechna tři jména konkrétně, ale na druhé bylo jen jméno řidiče s dovětkem „2 others“ (dva další), což mě opět přinutilo lámat si hlavu, zdali jsem něco nepokazil. Znovu musím konstatovat, že uživatelská přívětivost zde kulhá na obě nohy a jak jsem často kritický ke žlutým nočním vlakům, tak nákup jízdenek na ně je u RegioJetu asi nejpřehlednější a nejjednodušší. Ceněná známost si navíc chtěla v období mezi nákupem jízdenek a samotnou cestou pořizovat nové auto, což ale nebylo možné, neboť rezervace neumožňuje změnu vozidla, ale musí se provést storno a následně nová rezervace. A já toto martyrium odmítal absolvovat znovu navíc už za vyšší cenu. Nové auto tak muselo počkat až na podzim.
Při prohlížení webu nightjet.com, kde je propagován a nabízen i autovlak do Splitu, je zmínka o kategorii EuroNight. Po rozkliknutí této kategorie se dostanete na stránku, kde se mimo jiné dočtete něco ve smyslu, že „rozsah a kvalita služeb v těchto vlacích i použité vozy se mohou lišit od nabídky ÖBB Nightjet a nabídek prezentovaných na nightjet.com“.
Téměř 19 hodin ve vlaku
Ani nevíte, jak moc se později tato věta ukáže jako pravdivá. Zhruba tři týdny před odjezdem začala chodit upozornění (e-mailem a SMS) od ÖBB ohledně odklonu po jiné trase a pozdějšího příjezdu do Splitu, a také ohledně času nakládky aut. Vše samozřejmě dvakrát, kvůli dvěma nákupům. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že pojedeme odklonem přes Villach a Jesenici, a to znamená bez zastavení ve stanicích Graz, Maribor a Celje. No a samozřejmě se prodlouží i jízdní doba. Příjezd do Splitu nebude v 8:10, ale podle nového jízdního řádu až v 10:46, tj. o 2 hodiny a 36 minut později. Celkem bychom na cestě měli strávit nakonec 18 hodin a 53 minut. Jen pro pořádek – za tuto dobu byste i s přestávkami zvládli většinou dojet autem z Bratislavy do Splitu, a ještě se vrátit zpátky. Říká se, že u nočních vlaků se čas tolik neřeší, ale přece jen, skoro 19 hodin už je pro fajnšmekry.
Po obědě jsme se vydali z centra Bratislavy směrem k hlavnímu nádraží. Bohužel „nakládka autovlaku“ nemá adresu a byl problém se zadáním do navigace. Takže jsme se řídili podle plánku z webu ZSSK a doufali, že bude vjezd do areálu dobře označen. Naštěstí jsme následně zjistili, že nějaký místní průvodce přidal na Google mapy autovlak jako bod, takže jsme odbočení do pochybně vypadajícího areálu s polorozpadlým plotem neminuli. Až po zaparkování aut jsme si všimli, že je na sloupu na hlavní ulici směrovka „Autovlak“, která je připevněná asi ve 4 metrech, a kdyby byla ještě menší, tak už to bude stejně jedno. Značení je tedy tragédie. Stejně tak prostory nakládky rozhodně nevypadají vůbec reprezentativně, měl jsem pocit, že jsme omylem vjeli do areálu nějakých opuštěných železničních opraváren.
Sepisování ve výslechové místnosti
Po příjezdu začal běhat kolem aut nějaký pán, který si je beze slov fotil a který vypadal hrozně uspěchaně. Až později jsem si všiml na pánovi loga WGS, a tak jsem pochopil, že se jedná o obsluhu, která nás v poklidu provede nakládkou auta. Následně jsem zaslechl, že pán asi chce, abychom se dostavili do malé stavební buňky. Mezitím jsme z aut vyndávali věci, které jsme chtěli mít v kupé s sebou. Vzhledem k tomu, že jsem měl v tom neudržovaném a neuzavřeném prostoru neustále pocit, že nám někdo něco ukradne, pověřil jsem dámy hlídáním proviantu a vyrazili jsme do stavební buňky. S přihlédnutím k teplotě uvnitř jsme raději čekali venku.
Následně se vždy jeden řidič usadil ve výslechové místnosti, kde byly dvě židle a stůl a dostal pokyn: „Vypisujte!“ Skoro to chvílemi vypadalo, že má řidič podepsat nějaké vynucené přiznání, ale nakonec po dotazu jednoho z kamarádů „co mám asi vypisovat“, mu samozřejmě obsluha velmi ochotně poradila (až na to že vůbec). Jinak vypisování údajů o majiteli auta a autě samotném mně přišlo absolutně stupidní, když jsme vše již vyplňovali předem na e-shopu ÖBB. Komunikace mezi oběma dopravci tak asi nebude na vysoké úrovni, a tak nestačilo jen podepsat bezzávadový stav vozidla, ale bylo nutné dát si ještě repete s údaji.
Když proces ve výslechové místnosti ZSSK skončil, mohli jsme zpět na vzduch, a začala samotná nakládka. Opět bylo vidět, že pán z WGS nakládá asi auta celou sezonu a má to jako rutinu, ale už si neuvědomuje, že 99 % zákazníků jede autovlakem prvně. Celá skupina tak byla ze začátku cesty poněkud rozpačitá. A myslím si, že oprávněně.
Pěší výlet kolem areálu skladišť
Ovšem to ještě není celé. Aby ZSSK a ÖBB (sdílený produkt, sdílená vina) cestujícím ještě víc „zpříjemnili“ začátek cesty, nepřistavují lůžkový vůz, kde jsou řidiči se skupinami ubytovaní, k nakládce aut, ale musíte si k němu dojít na klasická nástupiště i se všemi věcmi, které jste si vzali s sebou z auta. Znalí si řeknou „nojo, to je pár metrů přes přechod na první nástupiště“, ale jediná legální cesta, kterou doporučuje i dopravce, vede kolem areálu skladišť a kusých kolejí před nádražní budovu. Zabere vám 15–20 minut podle počtu věcí a jedná se o další hřebíček do rakve tohoto produktu. Byl by totiž obrovský problém, kdyby dopravní zaměstnanec převedl cestující na 140 metrů vzdálené první nástupiště přes služební přechod.
Když jsme se dostali na nádraží, ubytovali jsme se na lavičce ve stínu prvního nástupiště a konečně si vydechli a čekali, než bude přistaven vlak s naším vozem. Dle webu ŽSR se tak mělo stát na třetím nástupišti. Zatímco se kolem nás motaly různé existence, na první nástupiště přijela souprava pro vlak EN 1153 v čele s Herkulem. Web ŽSR stále tvrdil, že EN 1153 pojede „z trojky“. Zatímco si ÖBB Herkules dojel pro autovůz ČD, aby jej přivěsil k soupravě vozů ZSSK a WSBA se servisem WGS, přemýšleli jsme, jestli tedy vlak nepojede přece jen z prvního nástupiště. Souprava byla připravena, personál čekal venku před vlakem, na infotabuli nesvítilo nic a web ŽSR stále trval na třetím nástupišti. V 15:31 se na infotabulích prvního nástupiště konečně objevil kýžený EuroNight do Splitu. Co ukazoval dále web ŽSR, asi nemusím říkat. Řazení soupravy: Loko + DDm ÖBB (z Vídně) + DDm (ČD) + 3 × WLABmee (ZSSK) + Bcmh (WSBA) + Bmz (ZSSK).
Bez sprchy a s minimem zásuvek
Stevardovi jsme ukázali naše jízdenky, a ten nás vpustil do vozu. Svá kupé jsme si nalezli sami. První zklamání skupiny bylo kvůli podobě lůžkového kupé, které většina skupiny okomentovala jako dost malou komoru. Dámské kupé naší skupiny bylo o něco málo širší. Další zklamání přišlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že kupé nejdou propojit, v což jsme trochu doufali, abychom mohli hrát stolní hry a nepřipadali jsme si jako v kobce. Bohužel na webu ÖBB nikde není možnost toto navolit (a nebo jsem ji nenalezl). Lůžkový vůz nevypadal nejmoderněji, ale věřil jsem, že alespoň spaní bude v pořádku. Na koncích vozu se nacházejí toalety a na jedné straně též oddíl průvodce lůžkového vozu. Sprchu byste v tomto voze hledali marně. Stejně tak to není příliš slavné se zásuvkami. V kupé se nachází jedna jediná, a to jen v podobě „pro holicí strojky“ uvnitř skříňky nad umyvadlem. Rychlejší spolucestující z ostatních kupé zabrali zásuvky na chodbičce. Oproti tomuto jsou lůžkové vozy Českých drah na úplně jiné úrovni. Dokonce z naší skupiny zaznívaly hlasy, že i lehátka RegioJetu jsou příjemnější, protože jsou prostorná a část skupiny může sedět, část už ležet.
Skoro jako v mrazáku
Denní uspořádání kupé příliš nepřeje pohodlí. Například u okénka není téměř žádné místo na nohy. Zajímalo by mě, zdali by management ÖBB tyto vozy s klidem nasadil na nějakou svoji prémiovou linku… To, že byly police na zavazadla rezavé, je už jen drobný detail. Klimatizace byla zpočátku funkční. Bohužel až moc. Nejsem úplně přecitlivělý na klimu, ale i při nastavení na nejmenší výkon klima v kupé skoro mrazila, navíc nám přišlo, že točení kolečkem nemělo na teplotu nějaký vliv. Po požádání personálu o drobné ztlumení pro změnu nešla klima skoro vůbec a ve voze se ve večerních hodinách nedalo moc dýchat. Když jsem šel na toaletu, kde jsou otevírací ventilačky, chtěl jsem se nadýchat trošky čerstvého vzduchu, ale ouha. Ventilačka byla oblemcaná značně neprofesionálně bílým silikonem tak, aby nešla otevřít. V noci byly pokrývky zbytečné, neboť v kupé bylo na chcípnutí a nedalo se již větrat dveřmi. To se změnilo nad ránem, kdy už byla zase třeba peřina. Zkrátka to s klimou ve voze bylo ode zdi ke zdi.
V lůžkovém voze cestující obdrží uvítací balíček, ve kterém naleznou lahvičku sektu, krekry, vodu a plastovou šampusku. Další voda je připravena na stolku spolu s jednorázovým ručníkem, jednorázovými pantoflemi, trochou tekutého mýdla a vlhčeným ubrouskem. Největší tragédií byl asi jednorázový ručník, což považuji vzhledem k ceně za lůžko za skandální. Jinak dle webu WGS má cestující nárok na sekt NEBO džus. My vybrat nedostali. Dokonce i naše čtrnáctiletá cestující měla připravený sekt. Ten se jinak hodil tak maximálně pro fotku na Instagram, jelikož se nedal pít, neboť byl podáván nevychlazený. Fuj.
Stevard nás přišel informovat, že si máme vyplnit formuláře na snídani, které jsme měli v kupé. A maximálně pět položek. A také, že kolem desáté večer nám přijde složit lůžka, případně si máme říct, v kolik budeme chtít my. Začali jsme vyplňovat formuláře – bohužel jsou připraveny bez propisky a dopravce počítá s tím, že máte svoji. Každý produkt navíc je za příplatek 1 EUR. Vybrat si můžete z několika druhů čaje, instantní kávy, pomerančového džusu, másla, džemu, medu, nutelly, plátkového sýra, suchého salámu, croissantu „7days“ nebo 2 kusů žemle. Snídani přinesl stevard druhý den ráno do kupé. Upozornil, že si jeden z nás zaškrtl o dva produkty navíc a je třeba doplatit dvě eura! Ty jsem mu obratem dal a tím to končilo. Žádný účet… nic. Pouze propiskou na objednacím lístku napsáno „2 EUR“. Ke snídani bych asi jen dodal, že u sýra se nejedná o sýr, ale o klamání spotřebitele, neboť dostane tavené plátky „se sýrem a rostlinným tukem“, které jsou dobré tak maximálně do toastů. Pobavilo mě také datum spotřeby na žemlích, které bylo do 25. 12. 202- a poslední číslice chyběla. To, že vydrží minimálně do Vánoc, už víme. Jen nevíme, jestli do těch minulých, letošních, nebo budoucích.
Velmi ubohé menu
Tím se pomalu dostáváme k nabídce občerstvení. Možná to bude překvapivé, ale nikdo ze skupiny si nic neobjednal. Vůbec nic. Ani u mě, ani u ostatních toto nebývá při cestování zvykem. Ale tentokrát jsme udělali výjimku. Prohlídli jsme si velmi, ale velmi ubohé menu pro skoro 20 hodin jízdy již předem, a nakoupili jsme si sami v obchodním centru. Bagetky, saláty, někdo měl sušené maso a podobné produkty. No a když už jsme v tom byli, vzali jsme si i pití. Pokud se podíváte, co nabízí ZSSK a ÖBB na skoro dvacetihodinové cestě k jídlu na palubě, tak je to krom snídaňového balíčku toto: horalky, ovesná sušenka, chipsy, croissant 7days, krekry a žvýkačky. To je vše. Co byste si dali k večeři? Třeba dvojité žvýkačky? Za toto menu by měl okamžitě někdo z managmentu nést odpovědnost jak u ZSSK, tak u ÖBB. Je to ostuda ve srovnání s lůžkovými vozy nightjet ÖBB nebo i ČD, kteří vám v lůžku vykouzlí i telecí na pepři s čočkou.
Dokonce i RegioJet nabízel balkánské speciality. Ale nemuseli bychom jít na sezonním vlaku tak daleko. Bageta, salámky (Bifi), sušené maso, párky, polévky, gulášek… Krom baget jsou to produkty, které nemusíte ani mít v chladu při nedostatku chlazených skladovacích prostor. Jen se musí chtít. A tady, tady se někomu sakra nechtělo. Moc se nechtělo ani stevardovi. S nabídkou menu nepřišel do kupé ani jednou za celou cestu, ale možná, že se za to menu také styděl. Navíc s takovým menu, servisem a obsazeností vlaku, jaká byla v náš termín, opravdu nemusí jet čtyři stevardi, na čtyři spací vozy by úplně stačili dva.
Cesta samotná probíhala bez větších zádrhelů. Pouze po příjezdu na vídeňské „autovlak“ nádraží, které svým rozsahem a moderní podobou dává najevo, jak vážně to Rakušané myslí s nočními vlaky, došlo k mimořádnosti u personálu a museli jsme téměř přes půl hodiny čekat na novou posádku ÖBB. A to jen kvůli připojování dalšího vozu s auty na autovlakovém nádraží. Kolem půlnoci jsme požádali stevarda o složení lůžek do noční polohy.
Velký smí spát jen dole
Já byl upozorněn, že jsem moc velký, a smím spát jen dole. To se mi sice ještě nikdy nestalo, ale spím dole standardně a jsem opravdu velký, tak jsem se tomu jen zasmál. Ráno stevard nosil zmiňované snídaně vždy, když viděl, že se nějaké kupé probudilo. Bohužel my už nespali tak od 5 ráno, kdy začalo vedle v kupé brečet a později řvát malé dítě, což mu vydrželo téměř až do cíle trasy. Před snídaní nám stevard složil kupé opět do denní podoby, kromě horního lůžka, kde stále spala naše ceněná známost.
Využili jsme toho, uložili k němu zbytek peřin a polštářů, a následně se pustili do snídaně. Ale i poslední spáč nakonec ucítil jídlo a šel se nasnídat, aby se následně po ranním rituálu vrátil zpět do postele. Ve stanici Zrmanja jsem se podíval do aplikace HŽPP na aktuální zpoždění, které k mému překvapení činilo 245 minut a následně ve stanici Kosovo již 251 minut. Do samotného Splitu jsme dojeli ve 12:07, tedy s 237 minutami zpoždění oproti původnímu jízdnímu řádu a o 81 minut později oproti odklonovému jízdnímu řádu. Na cestě jsme tak strávili 20 hodin a 14 minut a moc rádi jsme se konečně dostali ven na čerstvý vzduch.
Ve stanici Split začal posun s autovozy tak, aby se dostaly k rampě pro jejich vykládku. To znamenalo nejen posun na správnou kolej, ale i přehození lokomotivy na druhou stranu vozů, jinak by nebylo možné vyjet s auty. Celý posun překazil příjezd a odjezd osobního vlaku, a tak jsme se aut dočkali na spalujícím slunci bez stínu až po půl hodině. Další téma byl výjezd z areálu, jelikož je rampa v prostoru placeného parkoviště a obsluha u každého auta zjišťuje a ověřuje, jestli jste přijeli autovlakem. Projeli jsme závorou a mohli vyrazit vstříc letním radovánkám. Auta cestu přežila, stejně jako my.
V mnoha ohledech horší než s RegioJetem
A kolik že to vlastně stálo? Za jedno auto jsme zaplatili 129,90 EUR (tedy 259,80 EUR za obě), za dítě do 15 let 59,90 EUR a za dospělého 79,90 EUR (tedy 399,50 EUR za 5 osob). Celkem jsem za celou skupinu i s auty zaplatil 719,20 EUR, což vychází zhruba na 119,90 EUR/osoba u šestičlenné skupiny. Podle kurzu ze dne 5. 9. 2023 se tak jedná v průměru o cca 2900 Kč na osobu. Tato cena byla ale spíše výjimkou, vybrat datum s takto „nízkou“ cenou byl oříšek (nákup 3. 2. 2023). Průměrná cena je navíc nižší díky tomu, že je ve skupině dítě do 15 let a dva poplatky za auto se rozpočítaly mezi šest lidí. Pokud byste jeli s autem sami, tak se i při využití levnějšího lehátka dostanete aktuálně bez problému nad 6 000 korun, což je vzhledem ke kvalitě celé služby naprosto příšerné.
Závěrem bych rád zhodnotil celý produkt. Jedním slovem to je ostuda. Vzhledem k ceně, kterou za celou srandu zaplatíte, a nulové úrovni produktu jako takového je jedinou přidanou hodnotou skutečnost, že nemusíte řídit. Ale že bych mohl říct, že je cesta se ZSSK a ÖBB o mnoho lepší než s lehátkem RegioJetu? Vůbec ne. Dokonce je v mnoha ohledech horší. Působí to na mě tak, že rakouské dráhy neměly pro tento vlak vozy, a díky spolupráci se ZSSK na lince do Komárna si řekly, že osloví sousedy ze Slovenska, jestli jim vozy nepůjčí.
A to je asi jediný důvod, proč vlak začíná v Bratislavě, a ne až ve Vídni. Protože jinak vzhledem k cenám a způsobu prodeje jen přes e-shop ÖBB se cílí jasně především na rakouské cestující. Vypadá to, že pro ZSSK i WGS jde spíše o nechtěný produkt, a proto je tragicky nastaveno celé produktové vedení. Čekal jsem, že budeme oproti cestám lehátky RJ nadšení a budeme moci takový produkt pochválit. Nestalo se. A dle skupiny zcela oprávněně. Vzhledem k tomu, jak se oba noční vlaky profilují, nelze se divit, že jak u RegioJetu, tak u ZSSK zjevně není letos zájem o službu tak moc velký (viz neustálé akce u RJ a reklamy na „last minute“ u ZSSK). Bohužel se musím přiklonit k názoru některých diskutujících, že když k Jadranu, tak autem nebo letecky. Což mě mrzí, ale upřímnost mně nedovolí tolik nedostatků u železniční dopravy v tomto směru přehlédnout. Snad mně to nebudete mít za zlé.
Hezký zbytek posledních letních dnů, vážení čtenáři, a u dalšího vyprávění z cest brzy na shledanou.