Liberec – Barcelona vlakem a s dětmi. Cesta za rychlostí 320 km/h na vlastní kůži
Letadlo zvládne cestu za dvě hodiny a při troše štěstí na počasí je to i vyhlídkový let přes Alpy. Pro
Letadlo zvládne cestu za dvě hodiny a při troše štěstí na počasí je to i vyhlídkový let přes Alpy. Pro přesun z Česka do Barcelony lze ale využít i jiný dopravní prostředek, jehož cena může být při včasném nákupu srovnatelná s letenkou: vlak. Alpy sice příliš neuvidíte, zato poznáte vysokorychlostní železnice hned ve třech zemích. Následující řádky tak mohou být malou inspirací zejména pro železniční fanoušky.
Když jsem v lednu psal další text o posunu-neposunu příprav české vysokorychlostní železnice, napadlo mě, že je na čase se rychlovlaky opět projet. A když už, tak pořádně. O rodinné kratší dovolené v Barceloně jsem přemýšlel několik měsíců a i když letenky byly levné, padla volba na vlak. Bezelstně přiznávám, že cílem bylo i oživit u dětí lehce opadající zájem o železnici. Povedlo se.
Letmé prostudování tras bohužel ukázalo, že za den se cesta zvládnout nedá, zvláště pak s malými dětmi. Pohledy do rezervačních systémů mě příjemně překvapily: ač má cesta vlakem po Evropě stále nádech vysokých cen, při včasném nákupu vycházela jedna cesta v součtu podobně jako letadlem. A to i díky tomu, že v letadle platíte za dítě už od dvou let. Vlak vozí zdarma i starší děti.
Na cestu nakonec stačily tři jízdenky: Liberec – Drážďany (300 Kč), Drážďany – Avignon (253 eur, cca 6300 korun) a Avignon – Barcelona (163 eur, cca 4100 korun). Cesta tří dospělých a tří dětí tak vyšla zhruba na 1800 korun na jednoho.
Všechny jízdenky byly koupené tři měsíce dopředu a s poměrně striktními podmínkami storna, což je daň za jejich relativně nízkou cenu. Volba na Avignon padla záměrně: od začátku bylo jasné, že nechci příliš často přestupovat a že někde cestou budeme muset přespat a nabrat síly na další úsek. Přímý vlak Frankfurt – Marseille se jevil pro tento účel jako ideální i proto, že z Avignonu posléze jel přímý vlak do Barcelony druhý den.
Plány ale začaly drhnout, když francouzští odboráři oznámili vlnu stávek, které narušily i můj vybraný itinerář. Chaos v komunikaci s francouzským dopravcem SNCF jsem popsal už dříve, nakonec ale bylo zbytečné se stresovat.
Nejbližší vysokorychlostní vlaky jezdí z Drážďan, kam bylo potřeba se přesunout prvním ranním vlakem Trilexu z Liberce s přestupem v Žitavě. Téměř zaplněný vlak ICE z Drážďan do Wiesbadenu odjel včas, stejně jako přijel přesně do Frankfurtu. Trasa nepatří mezi nejrychlejší v Německu, maximum bylo 220 kilometrů v hodině, často se vlak ploužil „pouhých“ 160 kilometrů v hodině. Pro děti je největší atrakcí, že mohou dojít do prvního vozu soupravy, kde je přes sklo vidět na stanoviště strojvedoucího a rychle ubíhající trať.
Po čtyřech hodinách jízdy jsme ve Frankfurtu měli naplánováno téměř hodinu a půl na přestup na přímé TGV do Marseille.
Pohled do rezervačního systému Deutsche Bahn ale ukazoval, že TGV do Marseille má první problém: nezačne ve Frankfurt, ale až Mannheimu. Místo něj měla první úsek jet náhradní souprava. Při představě, jak nestíháme přestup v Mannheimu, se raději ptám na informacích, zda není lepší jet už dříve. Paní za přepážkou to doporučí. Vlak Hamburk – Stuttgart zajíždí ještě na frankfurtské letiště, kde vzápětí začíná naskakovat zpoždění kvůli požáru na trati. Do Mannheimu ale nakonec dojíždíme se zpožděním, které přestup na TGV neohrožuje.
Dvoupatrová souprava TGV Duplex už v Mannheimu čeká, přijela z Paříže. Pokud nadáváte na SŽDC, že mění na poslední chvíli nástupiště, vězte, že to není česká specialita. Deutsche Bahn oznámí změnu nástupiště jen pár minut před odjezdem.
Po dvou cestách se zánovním ICE je stav TGV trošku zklamání, zjevně už jezdí delší dobu; jeho stav je lehce omšelý. Díky dvoupatrovému uspořádání působí interiér stísněnějším dojmem než v ICE, nicméně nejde o zásadní problém. Vlak není příliš plný, cestujících začne přibývat hlavně ve Francii.
Také v TGV nechybí displeje s údaji o rychlosti, ten pravý železniční ráj nastává za Mulhouse. Postupně vlak dosahuje rychlosti až 320 km/h. Pro místní samozřejmost, pro nás jedinečná chvíle, které se na české síti jen tak nedočkáme.
Trať LGV (ve Francii se tak nazývají vysokorychlostní železnice, TGV jsou samotné vlaky) Rhin-Rhône , po které jedeme, je ideálním úsekem na boření mýtů o možných rychlovlacích u nás. Jedním z nich je, že nemá smysl je stavět, protože jen se z Prahy rozjede na 300 kilometrů v hodině, už musí zpomalovat v Brně. Tady jsou zastávky pomalu jako MHD: po 20 minutách. Například z Belfortu do Besanconu je jízdní doba 21 minut, během které urazí 83 kilometrů. Průměrná rychlost včetně zrychlení a zpomalení je tedy přes 230 kilometrů v hodině, vlak ale přes deset minut jede těsně pod 320 kilometrů v hodině.
Nelze si nevšimnout ani jiných detailů. I když trať vede v blízkosti měst a obcí, chybí téměř protihlukové stěny. Zatímco v Německu jich bylo poměrně dost, tady jsou výjimkou.
Spojení Frankfurt – Avignon mě při plánování děsilo nejvíce, neboť znamenalo přes sedm hodin cesty ve vlaku bez přestupu. A každý, kdo jel někdy s malými dětmi, zná zásadní otázku ‚Kdy už tam budeme?‘. Nakonec cesta probíhá celkem v klidu, protože není důvod být na jednom místě. Ideální je zejména spojovací chodba mezi jednotlivými vozy, kde mohou děti v klidu řádit, aniž by rušily ostatní.
Po deváté večer přijíždíme do Avignonu na nádraží TGV, kde musíme čekat na další vlak do centra. I když je už relativně pokročilá hodina, čekal bych přeci jen častější spoj s centrem, než půlhodinový takt.
Ironie osudu v Avignonu zapracuje dokonale. Už několik týdnů před odjezdem mě stresuje stávka železničářů. V Avignonu máme ubytování přes AirBnb. Jak se dozvídáme krátce po vyzvednutí hostitelem na nádraží, jde o stávkujícího železničáře. Jelikož nemluvím francouzsky a on anglicky, rozumím jen slovům Gréve, Macron a idiot.
Stávka nám změnila plány, ze dvou plánovaných nocí je v Avignonu jedna. V jednu hodinu jsme už opět na nádraží TGV. Za světla vyniká moderní budova i řešení celé stanice, kde jede několik vlaků během hodiny. I když jedeme do Barcelony, tedy na jihozápad, míříme na sever. Musíme se dostat do Valence. Rychlejší by bylo sice popojet pár kilometrů normálním vlakem do Nimes, ale při změně jízdenky usoudili, že mám jezdit jen rychlovlaky a tak pokračujeme takto. 130 kilometrů zvládne vlak za 32 minut, hned za Avignonem vede trať po impozantním kilometr a půl dlouhém mostu přes Rhonu. Začínám věřit zkazkám o tom, že ve Francii téměř nejezdí průvodčí. Při včerejší jízdě byl personál ještě od Deutsche Bahn, teď se žádný neukazuje.
Valence je další z řady nádraží speciálně postavených pro TGV, je ze skla a betonu. Část vlaků zde projíždí plnou rychlostí, některé zde staví. Čekáme na rychlovlak z Lyonu. Přijíždí jednotka AVE Serie 100R, která míří až do Barcelony. V praxi tak jedeme téměř zpět do Avignonu, jen těsně před ním vlak uhne na Nimes. Tady opouštíme vysokorychlostní trať a vlak se začne „ploužit“ nižší rychlostí po běžné konvenční trati až do Perpignanu.
Ani tady nedojde na kontrolu jízdenek, při nástupu jen obsluha náhodně vybírá lidi, kterým se kouká na jízdenky. Zřejmě nejlepší částí pro relax dětí je bistrovůz, kde je velká část jen se stolky a s panoramatickými okny.
Na vysokorychlostní trať se vracíme na francouzsko-španělském pomezí, kde trať překračuje hornatý terén sadou tunelů. Do Barcelony je to již jen kousek, za hodinu dvacet vlak končí na stanici Sants. Cesta je úspěšně za námi. A i dva týdny po ní se děti stále dožadují dalšího podobného výletu.