Do Pobaltí na vlastní kůži: Salonek v Rize na úrovni a služby airBaltic podruhé
Teriyaki losos ve vzduchu a kauza míchátko na kolejích.
- Díl první: Bídný letištní salonek a první setkání s A220
- Díl druhý: Návštěva poslední fungující lotyšské úzkokolejky
- Díl třetí: Salonek v Rize na úrovni a služby airBaltic podruhé
Bohužel mi nezbyl žádný čas na průzkum města a hlavně MHD, která nese značnou českou stopu. Určitě ale v mém případě nejde o poslední návštěvu Rigy.
A jaké jsem si vybral ubytování? Standardně jsem zvyklý na tříhvězdičkové hotely, nicméně tentokrát jsem si nadělil čtyřhvězdu. Hotel Avalon se nachází na samotném okraji historického centra se zastávkou letištního autobusu přímo před vchodem. Vlakové nádraží je v krátké docházkové vzdálenosti, zkrátka ideální poloha. Hotel má parádní lobby s nádherným průhledem až ke střeše.
Pokoj typu standard byl solidně vybavený, koupelna byla s vanou, která zároveň sloužila i ke sprchování. Tady ale nastal drobný zádrhel, protože když jsem stál ve vaně, tak jsem se hlavou dotýkal stropu, takže vysoký jedinec jako já se necítí komfortně. V koupelně nechybí sada toaletních potřeb a mýdla, shodou náhod vše od českého výrobce.
V rámci čtyřhvězdičkového hodnocení hotelu je samozřejmostí doplněný minibar, pokojová služba a dále voda, káva a čaj zdarma. Postel a lůžkoviny byly v odpovídající kvalitě, matrace také naprosto v pořádku. Navíc měl můj pokoj výhled na provoz hlavního nádraží, což byl jen příjemný bonus. Ruch z hlavní ulice nebyl díky dvojitým oknům vůbec slyšet.
Snídaně v hotelové restauraci byly skutečně na úrovni a řadím je jako jedny z nejlepších, které jsem měl možnost zažít. Podpořil to i příjemný personál, který neustále odnášel všechno použité nádobí a během mrknutí oka doplňoval zásoby na stolech. Chutná káva i džus, který byl opravdu džus. Nepřeberné množství teplých i studených pokrmů, ovoce, zeleniny, sladkých variant, opravdu to stálo za to.
Bohužel kontrastem k takto skvělé hotelové snídani byl snídaňový balíček, o kterém jsem se zmiňoval již v prvním díle. To byla opravdová slabota a lepší jsem často obdržel i v tříhvězdičkových hotelech třeba na Slovensku. Hotel také nabízí možnost snídaně přímo na pokoj. Pro všechny, kteří si chtějí užít trochu komfortu a mít vše blízko, mohu hotel Avalon doporučit.
Salonek bez ztráty kytičky
Již zmiňovanou linkou 22 jsem cestoval i zpět na letiště. Pouze u této linky MHD probíhá prodej jízdenek za dvě eura u řidiče, což nástup cestujících značně zpomaluje a samozřejmě to trochu vytáčí místní obyvatele. Spoj navíc z centra odjížděl kompletně narvaný, čemuž se při bídném intervalu nelze divit. Ať vás také nezarazí, že část trasy jede linka jinudy než ve směru z letiště. Oproti nástupní zastávce je výstupní o patro výše, na rampě přímo v úrovni odletů. Nelze si nepostesknout, že je škoda, že to podobně nejde i v Praze.
Hned za vchodem do terminálu má cestující informační tabuli, jakou dobu stráví přibližně u bezpečnostní kontroly, což považuji za užitečné. Samotná bezpečnostní kontrola proběhla velmi svižně, včetně kontrolních stěrů, na které jsem byl náhodně vybrán. Po kontrole jsem zamířil podle navigace, do letištního salonku „Primeclass Business Lounge“.
Vstup jsem měl zakoupený dopředu přes web letiště, neboť je při využití této varianty 10 eur sleva. Základní vstup vám umožní tento salonek využívat tři hodiny. Příjemnému pánovi na recepci jsem ukázal potvrzení v e-mailu, ten si vyžádal ještě palubní vstupenku, kterou naskenoval do systému. Pokud bych se například nedostavil včas k východu před odletem, tak personál handlingu bude vědět, kde se budu s největší pravděpodobností nacházet.
Prostorná, byť nevelká lounge nabízela spoustu různých typů míst k sezení, ale třeba i sprchu, za příplatek privátní pokoje hotelového typu nebo dětský koutek, který byl umístěn v jiné místnosti, což je jediné správné řešení pro klid rodičů i ostatních hostů. V době mé návštěvy byly v rámci teplého občerstvení poskytovány ještě snídaně. Ovesná kaše, sázená vejce, minipárečky a hashbrowny.
Nechybělo nepřeberné množství studených pochutin, lahůdek, zeleniny, ovoce a dezertů. Podávání nápojů bylo sympatičtější než v Praze, byť asi méně ekologické. K dispozici byly plechovky s limonádami nebo půllitrové lahve s vodou a dalšími nápoji. Na čepu byla čtyři piva, jeden cider a k tomu široká nabídka dalšího alkoholu.
Celkově na mě působil salonek na letišti v Rize mnohem čistěji, uklizeněji a uspořádaněji než Erste Premier salonek v Praze. A toalety? Voňavé a bez ztráty kytičky. Tak by to mělo v základní „business lounge“ vypadat vždy.
Služby na palubě
Po mém příchodu k východu již probíhal nástup, a tak jsem se zařadil do nevelké fronty. Nástup byl tentokrát organizován za použití autobusu, jednalo se o první let letadla A220-300 YL-AAS ten den. Plánovaná doba letu byla 1 hodina a 55 minut. Odlet z Rigy byl prakticky včas (5 minut zpoždění) a přílet od Prahy se povedl o 14 minut dříve oproti letovému plánu.
I pro tento let jsem si předobjednal občerstvení z webových stránek dopravce airBaltic. Tentokrát jsem zvolil rybu. Nikoliv proto, abych potěšil všechny spolucestující, ale proto, že teriyaki losos zněl vážně zajímavě. Tentokrát ještě během prodeje palubního občerstvení začala posádka roznášet předobjednaná jídla.
Zatímco u předchozího letu posádka chtěla předložit palubní vstupenku a na základě ní jsem dostal krabičku s jídlem, tak zde stevardka přišla k místu, oslovila mě jménem, předala občerstvení a popřála dobrou chuť. Navíc jsem k jídlu dostal i kelímek k džusu.
Po rozbalení jsem v krabičce nalezl hlavní jídlo, dezert, chléb s máslem a džus. Jídlo tak bylo tentokrát bez předkrmu. Solidní porce lososa (s přihlédnutím ke stylu leteckých jídel), chutná teriyaki omáčka, grilované papriky a dobře ochucená rýže promíchaná s trochou její divoké varianty. Jako dezert byl výborný dort ve stylu vídeňského Sachru s kvalitní čokoládou.
Během letu fungoval opět palubní portál, ale tentokrát nebylo možné si přes něj objednat žádné občerstvení, jelikož u všech položek občerstvení svítil nápis „vyprodáno“, podobně jako u všech produktů z duty free prodeje. Pravděpodobně šlo o technickou závadu. Let probíhal naprosto klidně a tentokrát jsem obsadil trojsedačku v exit row na pravé straně letadla, konkrétně místo u okna. Další cestující seděl na místě do uličky, a tak prostřední sedadlo zůstalo volné, což přispívalo k pohodlnějšímu letu.
Raději hotovost
Téměř prázdným autobusem linky 100 a metrem linky B jsem se dostal přes Zličín na Smíchovské nádraží, odkud jsem měl v plánu využít opět InterJet do Plzně v první třídě. A tak se i stalo.
Několik chvil po odjezdu ze Smíchova začal prodej z minibaru. Nejdříve musím začít pozitivně – tak velkou zásobu baget a sendvičů jsem na minibaru už dlouho neviděl. Z mě nejdříve neznámého důvodu se minibarista ptal cestující přede mnou, zda namísto platby kartou může raději zaplatit hotově. Načež se dostal ke mně.
Objednal jsem si mátový čaj a bagetku. Minibarista mi nabídnul k čaji i med, s čímž jsem souhlasil. Když došlo na platbu, chtěl jsem občerstvení zaplatit kartou. Stevard opět zopakoval, zda bych měl hotovost. Zajímalo mě tedy, jestli má rozbitý terminál. Prý ne, ale raději má hotovost.
Nechápal jsem a tak mi bylo vysvětleno, že chce mít hotovost, protože senioři rádi platí za čaj třeba dvoustovkou. A jiní lidé platí třeba i tisícovkou. No já měl v peněžence pětistovku, takže nevím, zda by taková hotovost udělala stevardovi radost. V diskuzi na toto téma jsme se úplně neshodli.
Po vyřízení e-mailu na telefonu jsem se vrhnul do přípravy čaje, ale zjistil jsem, že chybí míchátko, abych dostal med z kelímku a mohl jsem si ho zamíchat do čaje. Minibarista už nebyl ve voze, ale šel kolem vlakvedoucí, čehož jsem využil a poprosil jej o jeho donesení. Čekal jsem, že pan vlakvedoucí „skočí“ třeba do skříně na konci vozu, kde má minibar pseudozázemí.
Zde bych čekal zásobu ubrousků, cukrů, kelímků, míchátek apod. Vlakvedoucí ale šel za minibaristou a poté mě informoval, že mi minibarista „to míchátko přinese“.
To se také stalo a po vlakvedoucím dorazila za chvíli obsluha minibaru i s míchátkem. Daleko víc se mi líbí posádky, které si navzájem pomáhají, aby byly efektivnější. Ale to je na nich.
Zarazilo mě několik negativních příspěvků reagujících na můj příspěvek o míchátku na sociální síti X. Někdo navrhoval, že jsem si pro míchátko měl dojít sám a poprosit cestující, ať mi pohlídají věci, jiný mě označil za věčně nespokojeného očekávající článek s dramatičností TV Nova, někdo nepochopil, že nešlo o samotné míchátko, ale o poukázání na nízkou úroveň spolupráce a efektivity.
Ano, přiznávám, píšu články o servisu a službách, a proto jsou pro mě takové názory a uvažování těchto uživatelů, mj. zaměstnanců různých dopravců, kteří přicházejí do styku se zákazníkem, přinejmenším velmi zvláštní.
Náklady na cestu
Předesílám, že jsem se u tohoto narozeninového víkendu trochu utrhl ze řetězu a chtěl jsem si ho opravdu užít. Standardně jsou náklady na ubytování a dopravu o dost nižší. Stejně tak pro mě nejsou pravidlem letištní salonky. A protože čtenáře vždy náklady zajímají, tak tady je i podrobnější rozpis (klikněte pro zvětšení).
